Zabijačka (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Ještě dřív, než se chladným sluncem naplnily pastviny, z nozder ovcí zvedla se pára, mladý beránek, zbaven svého mužství, byl typickým odpadlíkem. Starší beran, správce harému, ho odháněl od stáda. Proč? Nechtěl se dělit o své ovce, ač dobře věděl, že tenhle sok nemůže ohrozit jeho sémě. Odpadlík žil proto na kopci nad ovčínem, útočil ze zlosti na jehničky, ale pokaždé byl potrestán.

Před nedávnem přišel člověk, ne ten, který ovcím nosil jídlo, ani ten menší, který obvykle to, v co se jídlo proměnilo, odvážel. Tenhle zapáchal tisícem různých roun. Beránek byl chycen a pak už jenom cítil, jak mu po kůži jezdí „Něco“. Potom mu byla zima a všechny ovce působily naze. Dnes ráno bylo něco jinak, nebylo to ve vzduchu, ani v zemi , ba ani ve vodě, bylo to v jeho hlavě.

Ovčák se oblékl do chladného jitra a před dům postavil dřevěnou kozu. Na trámku visel železný hák, visel a kýval se. Za pár minut přišel vesnický řezník. Po několika zdvořilostních větách a odmítnuté snídani řezník řekl: „Můžu ho řížnout, nebo vzít pistolí.“ Ovčák odvětil: „Pistolí to bude rychlejší.“

Beránek uviděl muže, nesl pytel, ve kterém obyčejně nosil ty největší dobroty. Ostatní ovce se k němu jako obvykle hrnuly, jedna za druhou, ale beránek váhal. Dnes se mu nechtělo, nakonec stejně podlehl. Žral z té hromádky jídla na zemi s ovcemi i starým beranem, jako by to bylo naposled, kdy se může najíst. Po hlavě ho pohladila lidská ruka, tohle měl rád. Pak se mu ale do krku zaryly prsty a jemu to připomnělo jeho ranní pocity. Splašeně zabral o písek na cestě. Na krátko ostříhané rouno se smeklo mezi prsty muže. Beránek viděl, jak utíkají všechny ovce a slyšel lidský křik. Seběhl nízkou stráň a schoval se do křoví, cítil se v bezpečí. Nevěděl, jak dlouho tam stojí, ale nebál se, teď se nebál.

Ovčák se plížil vysokou trávou s příkrovem jinovatky. Nechtěl, aby se mu beránek vysmekl. Teď to bude mnohem těžší, jak pro něj, tak pro toho beránka. Odhrnul ostřici a pak ho viděl, stál k němu zády. Roztáhl smyčku a vyskočil z úkrytu.

Beránek ucítil ostrou bolest na krku a najednou se nemohl nadechnout. Vyskočil, ale cosi ho v půlce letu stáhlo zpět. Klekl na přední a zasípěl, pak se sevření trochu povolilo a jemu z nozder vytryskla krev. Chtěl utéci, ale najednou neměl kam, na jedné straně stál ten strašlivě vyhlížející člověk a na druhé stál ten menší, nejspíš syn toho, který ho polapil. Ještě jednou se pokusil vyškubnout, vyskočil do vzduchu a vystřelil dopředu, jako neřízená střela. Muž za ním upadl a byl vláčen po bahně a kamení. Sevření na jeho krku se obnovilo. Znovu klekl a převalil se na bok.

„Řízneme ho tady!“ řekl řezník. „Ne, nechci abychom plašili ostatní ovce.“ odpověděl ovčák s potrhaným obličejem, když povoloval smyčku. „Stoupněte si blíž k němu. Bude muset donést svůj kříž.“

Beránek byl obklíčen. Poslušně se zvedl a vydal se jediným možným směrem a vylezl kopeček. Tam padl vysílením a zafuněl, ze země se zvedl obláček prachu. Uslyšel jakési monotónní vrzání, které se přibližovalo. Naložili ho na vozíček a odvezli. Nebránil se, chtěl, aby to skončilo.
Z vozíku ho hodili na dřevěnou kozu a pak...

…viděl, jak je slunce za lesem, jak každý list má svoje žilky, jak menší člověk odvrací zrak a jeho oči vypadaly jako kapky ranní rosy, jak se ovce v dálce pasou, už na něj zapomněly. Jak si starší muž otírá krvavý obličej a jak mu cosi pokládají na spánek....už se nebál, pochopil pointu.

Je zajímavé, jak rychle se mění živá bytost na kus masa. Beránek se změnil na osmdesát kilo skopového, s kostmi a vnitřnostmi.

Beranovi zela v hlavě černá díra, z proříznutého hrdla mu tekla proudem krev. Trvalo to ještě půl hodiny, než na háku visel vykuchaný a z kůže svlečený kus masa. „Tak to má za sebou.“ řekl ovčák...