Matrix (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Prstem kreslím do prachu a dívám se na ten koncert barev, oči lesklé slzami a na rtech úsměv. Něco se blíží. Nevím, jak to můžu vědět. Ale nepochybuju o tom.

„Welcome to the new age, to the new age... I´m radioactive...“ doplním ty tóny polohlasem, broukám tou správnou rytmickou kadencí, ale označit to za zpěv by bylo až příliš smělé. Sleduji Archie stoupat vzhůru, dokud se mi neztratí z očí, modrá tečka na tmavnoucí modři nebe.
„Díky za ten příběh,“ hlesnu do nebe. I když ucítím na rameni jeho ruku, neodtrhnu od něj oči.

„Ne. Není,“ nezaváhám, když klidně zakroutím hlavou, „Kruté bylo ukázat mi, co se stane, když selžu,“ odtuším možná až příliš upřímně, „Vlastně nevím, jestli jsem se někdy doopravdy bála. Teď budu.“

Měla jsem strach mnohokrát, samozřejmě. Ten, který zvedá vlasy vzadu na zátylku a vysílá do svalů elektřinu, když se v davu objeví záblesk černých brýlí a agentské kravaty a vy víte, že utíkáte o svůj život. Ten, který mrazí v zádech, když se nikdo neodvažuje ani dýchat, protože nad lodí plují sentinely. Ten, který se chce řvát a bít, když se někdo z našich ocitl v situaci bez východu. Byl to bezprostřední strach, okamžitá reakce, jenom chemie a impulzy. Vždyť co nejhoršího se mohlo stát? Jen naše vlastní soukromé tragédie.
Tohle bylo jiné.

Až teď k němu obrátím pohled. Neubráním se konejšivému pousmání a hřbetem prstů pohladím Neptuna po tváři, „Ale poslední dobou jsem měla pocit, že nevím ani, za co vlastně bojuju. A tys mi dal cíl. Nebo aspoň naději na cíl. A to je tam u nás strašně moc.“
Chvíli se na něj mlčky dívám, než přijmu jeho ruku a vyhoupnu se na nohy. Chci mít jistotu, že to pochopil. Potřebuju vědět, že mu moje slova nezůstanou ležet v hlavě.

Udělám pár kroků směrem k cestě vedoucí z vrcholku hory. Pak se ale ohlédnu a věnuju mu rošťácký úsměv: „A tuhle znáš?“
Olíznu si rty a neuměle zahvízdám pár tónů.

Take me to the top I´m ready for
Whatever it takes

Neptun se usmívá. Je to ten jeho známý úsměv plný smutku, ale i poklidného smíření. Pomalu se zvedne ze země do sedu: jemný písek na jeho zádech spřádá obrazové příběhy, které ale s každý zrnkem, které při Neptunově pohybu opadnou, mizejí, rozplývají se. Upře pohled na ptáka, natáhne ruku a zahvízdá krátkou melodii. Yarawě je povědomá, kde ji jen slyšela? Pták ji zopakuje, prakticky s až strojovou přesností, roztáhne křídla a dosedne na Neptunovu paži.
„Zvláštní otázka. Modrá. Modrá je pro nás barvou všeho. Života. Lidskosti. Lásky. Ostatně tomuto ptáku říkáme ‚archie‘ [árkí] podle dívčí postavy z Příběhu kovového srdce, který si vyprávíme. Archie patřila mezi blízké sluhy Systémového vládce a věrně mu sloužila, dokud se nezamilovala do lidského Bojovníka. Chtěla s ním být, věděla ale, že když Systémového vládce opustí, její svět i svět Bojovníka tím zničí, protože Vládce se bez ní neobejde, že ona je tím posledním článkem, který drží Vládcovu zničující moc pod pokličkou. Přesto ale toužila aspoň jednou v životě dotknout se Bojovníka. Nakonec zjistila, že je jen modrým přízrakem a nikdy nebude moci ochutnat lidský svět, a tak se rozhodla vzdát se svých tužeb, vzala svou schopnost milovat lidstvo a vložila je do kovového srdce Systémovému vládci. Krutost Systémového vládce se díky jejímu činu rozpustila a Vládce, který si chtěl do té doby podmanit všechno lidstvo a pohltit je svou říší, lidem naopak otevřel bránu do nové země, kde mohli žít bez boje a beze strachu, svobodní.“
Obloha mezitím postoupila. Mraky na nádherném rudonachovém obzoru houstly a fialověly. Jako by se sem něco hnalo. Nad Yarawinou hlavou bylo ale ještě čisto a začaly se rozsvěcovat první hvězdy. Neptun jí položil ruku na rameno. „Všechny tyhle příběhy mají skutečné jádro v činech tebe a tvé generace. Je ode mne kruté tě tam posílat zpět, ale pokud nepůjdeš, příběhy zmizí a my s nimi.“ Začne se zvedat. Podává Yarawě ruku. Modrý pták opět vzlétne a znovu zahvízdá tu melodii.

I feel it in my bones,
enough to make my systems blow.

Je to Homérova píseň.

Zavřu oči. Zavřu oči, jako bych se tím mohla ubránit jeho slovům. Zpod řas unikne několik slz a sklouznou po tváři. Útržky obrazů letí kolem mě jako neexistující pampeliškové chmýří ve větru a mizí v nenávratnu. A já nevím, jestli jsou to představy nebo vzpomínky. Proč musí tolik bolet?
„Nechci se tam vrátit,“ hlesnu tiše, těch pár slov, která bych normálně nepřiznala ani sama sobě, „Já už nechci.“
Jsem unavená.
Ztracená.
Zraněná.
Kéž bych mohla zůstat tady, lehnout si do prachu, vzhlížet ke hvězdám a nechat je otáčet se kolem mě, dokud je nevezme temnota, dokud už nebudu mít žádnou další krev a už se nebudu muset ptát, komu můžu věřit, komu na tom záleží, pro koho krvácím. Dokud v tomhle tichu a sametově tmavé skutečnosti nepřestanu existovat.

Otevřu oči. Sklouznou po modrém peří, sleduju Neptunovu nataženou ruku k té chladné záři. Zadívám se mu do očí.
Co si nalhávám? Vždyť já vím, proč musí tolik bolet. Protože mám tuhle zasranou buldočí povahu. Nevím, jestli to bolí kvůli ní... nebo jsem díky ní ještě schopná o tom přemýšlet. Ale když znova promluvím, konečně to zní zase trochu jako můj hlas. Pevný, se stopou výsměchu sobě i světu.
„Ale musím, já vím. Jinak bych musela sama sobě plivnout do ksichtu.“
Není to moc. Ale je to něco, čím jsem si jistá.
Není to moc. Ale bude se na tom dát stavět.

Když se k nám Rada začala chovat jako ke smečce loveckých psů, naučila jsem se vrčet a kousat. Protože jsem musela bojovat. Budou ze mě chtít mít něco horšího? Fajn. Já se umím učit i dál. Protože já musím bojovat.

Přitáhnu si nohy k hrudi, obejmu si je rukama, bradu položím na kolena. I když mám řasy pořád mokré od slz, na rty se vrátí neurčitý úsměv.
„Jak říkáte tomu ptákovi?“ ukážu na něj pohybem hlavy a jemně natáhnu jednu ruku jeho směrem, prsty lehce stočené do dlaně, „Je tak nekonečně modrý. Modrý... Řekneš mi, co pro tebe znamená modrá?“

Vítr se zvedá, na obzoru se objevují ploché, bílé, naducané mraky, a jako plachetnice se blíží. Vůně písku, vůně borovic, vůně vzdálených kvetoucích kaktusů, spousty vůní, všechny skutečné, všechny přírodní. Byly najednou intenzivnější. Něco se mění. Něco přichází.
Neptun má zavřené oči, dlouhé řasy se mu namodrale lesknou ve slunci jako stračí peří. Jeho výraz je tak trochu nešťastný. „Já ti vlastně nemůžu poradit. Neznám podrobnosti. Znám jen zprostředkované legendy, kterým ses ty snažila dát vždycky reálný rámec, abych nežil jen v pohádkách, ale abych se naučil za nimi vidět pravdu... Vím ale naprosto jistě, že tvoje intuice se zasloužila o náš svět, i když s ní Rada mnohdy nesouhlasila. Vím, že jsi byla chvílemi i pronásledovaný voják v opozici, nařčený z velezrady a spolupráce se světem strojů, že ti šli tví vlastní lidé po krku... ale že kdyby nebylo každého tvého rozhodnutí, dobrého i špatného, byli bychom všichni pohřbení v podzemí, pod sutinami a těžkými těly strojů.“ Pak se otočí na bok a podívá se do Yarawiny tváře. „Víš, já si na Verity nepamatuji. Ale to neznamená, že ji musíš nechat jejímu osudu. Pokud ji necháš plavat, tak už nikdy neuvidím ani tuhle její podobu.“ Neptun natáhne ruku k nebi. Na obloze se těsně nad obzorem vyloupla jedna hvězda. Září tak jasně, že ji ani na světle modré obloze nelze přehlédnout. Jako by na Yarawu koukala.

Modrý pták vzlétne a poskočí blíže k Yarawě. Hlavu nakloněnou na stranu, jeho očka jako by Yarawě připomínala někoho známého. Takhle jasně modrý pták s kovově šedým zobákem, je to vůbec možné? Takhle jasně, strojově modrý pták...

Nic ti nebrání na hvězdy počkat-
Slyším jeho ale.
„...ale tvoje nádherná žena by se zlobila, kdybys přišel k večeři pozdě?“ navrhnu mu s náznakem potutelného úsměvu.

Za skutečným ale se tlačí to všechno, co jsem si tolik přála nevidět. Nechat za sebou. Nezavléct do tohohle průzračného světa s ostrým sluncem a modrými ptáky ve větru.
To všechno se teď vrhá proti chatrné hradbě z dotyků jehličí na konečcích prstů a štiplavé vůně bylin, kam jsem je zavřela. Vidím, jak se otřásá a prohýbá. Ještě ji neprorazili. Ještě ne.

Trochu trhavě se nadechnu. Pod Neptunovým pohledem si teprve připadám drobná a křehká, i když ještě sama nevím proč.
„Řekni mi, že to neznamená, to co myslím,“ požádám ho chraptivě. Bezmyšlenkovitě si přejedu rukou po tváři. Překvapeně se zadívám na konečky prstů, když na nich cítím slzy. Zachvěje se mi hlas, každých pár slov musím oddělit, abych ho ovládla, ale o to úpěnlivěji nakonec musím znít.
„Šla jsem pro ni moc daleko – moc hluboko – než abych se vrátila bez ní.“

Naučila jsem se, že když jsem o něčem dostatečně niterně přesvědčená, nakonec se to stane pravdou. Ale teď jsem měla strach. Strach, že to nebude stačit.

Neptun se usadí a svá nahá záda odloží do prachu, písku a malé ostré výběžky kamenů. Zdá se, že mu to nevadí, užívá si každou nerovnost, skoro jako by ležel nejjemnějším peří a ne na dokonale křivé zemi. „Já nevím, Yari. Nikdy jsem nebyl v Matrixu. Nikdy jsem nejedl sushi, nikdy jsem si nenechal tvář sešlehat větrem při jízdě na motocyklu. Ale jestli vám oproti virtuální realitě připadá Sion jako úžasná a hmatatelná skutečnost, pak bys při pohledu na skutečný západ slunce a při ochutnání i nejprostších bramborových placek nevěřila, že život může vypadat i takto.“ Blaženě se usmívá, i když mu čelo přeci jen trochu brázdí starostlivá vráska. „Nic ti nebrání na hvězdy počkat–“ nadhodí, ale v koncové intonaci může Yarawa slyšet nevyřčené ‚ale‘. Pak ale zakloní hlavu, usměje se a dlouhý, moudrý pohled, ve kterém se tak zračí všechny generace Stříbrné Bouře, Yarawu hladí a objímá. „Jedna z nich vychází už za jasného odpoledne. Říkáme jí Verity. Bez ní bychom nikdy nemohli zasadit naše první jabloně.“

Chvíli se v sedě nakláním stranou za jeho stínem, ale nakonec mě slunce stejně donutí zamžourat jako čerstvě vyoranou myš, jenom se musím na poslední chvíli zapřít rukou o zem, abych neztratila rovnováhu.
Téměř proti své vůli se rozesměju, když mi líčí, jak mě vždycky viděl. Není to jenom ten okamžik, kdy vás přítel rozesměje, přestože jste a možná i trochu chcete být nostalgicky smutní. Něco ve mně reagovalo na vzpomínky, které jsem si nepamatovala.

Prsty narazí na borovicovou šišku. Přitáhnu si ji do klína, s lokty opřenými o kolena ji začnu bezmyšlenkovitě loupat.
„Asi je to můj osud, být někde, kde bych neměla být,“ usoudím s tlumeným uchechtnutím. Zamyšleně si prohlížím vyloupnuté semínko, nechám ho balancovat na plošce nehtu na palci. Nakloním hlavu a podívám se na něj úkosem přes uvolněné prameny vlasů, „Když jsme se viděli poprvé, cítila jsem se úplně stejně. Že nemám právo zabírat místo, které už obsadila představa o mě.“

...pro tebe tohle možná není úplně skutečný svět.
„Nějaká část mého mozku to asi ví, ale nezdá se skutečný,“ přisvědčím s náznakem unaveného úsměvu, „Nebo je to možná tak skutečné, až to pro mě po tom všem není uvěřitelné.“
Sklopím pohled zpátky k šišce. Taková malá, náhodně odložená geniální struktura. Absurdní zázrak.
„Chtěla bych si tady lehnout a počkat na hvězdy. Skutečné. Nebo taky ne. Začíná mi připadat, že na tom nezáleží, když vím, že za to stojí bojovat. Ale taky mě to děsí. Protože jaký je potom rozdíl oproti Matrixu?“

Přítel poodstoupí od Yarawy a přestane tak být stínem, který jí na chvíli zakrýval tvář. Znovu si ji prohlédne, znovu ten jeho povystrčený úsměv. Pak mu ale cukne vráska, ne nepodobná té Yarawině. Však to od ní měl už tolik příležitostí odkoukat. „Já vím. Vlastně tady ani jeden z nás nemá být. Nemáme se tady potkávat a už vůbec se nemáme vidět... takhle. Vypadáš jako malá holka,“ cuknou mu koutky. „Vždycky jsem tě měl za tu velkou a drsnou tetu, tvrdou, zjizvenou, už poněkud prošedivělou, která chrlí oheň a nechává agenty vybuchovat tím, že jim ukáže neslušné gesto.... a podívej se na sebe. Drobná a spálená už při troše sluníčka. Ale tohle...“ kývne k ní a popojde o pár kroků blíže ke kraji skály. Vítr zvedá minitornáda písku a prachu a silnice táhnoucí se donekonečna s nimi vypadá jako řeka plná peřejí. „Tohle jsou věci, kterým rozuměla jen babička. A její duše už se na nás usmívá mezi hvězdami. Skutečnými. Ne umělými světélky v Sionu. Skutečné hvězdy, kvůli kterým stojí za to probít dlouhé noci. Všechny ty duše, které za nás bojovaly, tam nahoře, jak nám vyprávějí příběhy. Víš, ty moje drsná teto Yari... pro tebe tohle možná není úplně skutečný svět. Přejdeš zase silnici – a jamais vu, to ti můžu potvrdit – a zase mi zmizíš. Nemáš tu být, ani Fox tady nemá být. Ale pro nás je skutečný. Možná je pro tebe tenhle transcendentní výlet příležitostí.“

Modrý pták usedne před Yarawu na ostře čnějící kámen a s mírně nakloněnou hlavou si ji prohlíží.

V prvním okamžiku jenom slastně zavřu oči a vdechnu ten voňavý koncert jeho masti. Možná jsem se nemohla nabažit tance slunečních paprsků na tvářích, strhujícího jako tanec tisíců nohou tepajících zemi v jediném rytmu bubnů, ale i po něm člověk v jistou chvíli padne. A tohle bylo lepší než jakákoliv chladná postel, ve které se mi kdy povedlo skončit.
Ale nevydržím snít dlouho. Zacukají mi koutky, jeho prsty mě lechtají na bradě. Nakrčím nos, vtáhnu koutky do tváří, pak okázale zašilhám. Střídám jednu grimasu za druhou celou dobu, co mi mastí natírá obličej.

„To máš asi pravdu,“ připustím a něco z toho bezstarostného bláznění zmizí v nenávratnu, „Je to zvláštní...“ začnu, po ale sama nevím, jak chci vlastně pokračovat. Posadím se ke kořenům stromu a zabloudím očima po narudlých pláních pod horou.
„Jamais vu,“ odtuším polohlasně. Možná bych mohla výjimečně působit vzdělaně, ale asi to byla jen součást nějakého instruktážního kurzu, který mi někdo kdysi dávno nahrál do hlavy.
Ohlédnu se přes rameno s nevyřčenou otázkou. Všechno kolem nás mělo jasné struktury, mělo to hrubost, která šla cítit pod bříšky prstů, vůni, chuť. Nejsem si jistá, proč by mi měl rozumět, ale přesto. Vím, že bude. Znovu nechám pohled klouzat po obzoru, „Deja vu znám a vím, co znamená, ale tohle je jiné.“

Zhluboka si povzdechnu. Nad kořenem nosu teď musím mít tu malou černou vrásku, ze které měli vždycky všichni legraci. Snad to byla jeho slova o domově, co mě donutilo vzpomenout si, že neexistuje jenom tohle místo, tak živé, jako by ani nebylo skutečné.
„Chybí mi tady Fox,“ přiznám nepřítomně.

„Rád tě zase vidím,“ vydechne měkce do jejího objetí. Kůže mu voní potem, kyprou hlínou a nějakým kořením, snad kardamonem, snad skořicí. Tiskne si k sobě Yarawu a sám zhluboka nasaje její vůni. Vždy byl tím člověkem, který se snažil vnímat svět naplno všemi smysly. Kdysi dávno, vlastně sotva se dokázal postavit na vlastní nohy, ho naučila hladit rez na kovových stěnách sionského Pilíře; on tuhle dovednost povýšil na životní potřebu a umění a bříšky svých prstů už musel zmapovat půl světa, jeho jazykem prošlo tisíce chutí, po čichu by dokázal poznat každou horninu, každý strom, každé místo. Každého člověka.

Když od něj Yarawa poodstoupí, znovu si ji pořádně prohlédne a usměje se svým typickým bílým předkusem. „Říkal jsem si, že bys potřebovala na chvíli na vzduch. A taky jsem něco našel. Ale vydrž ještě chvilku, tvá sněhová kůže bojuje sice statečně, ale na skutečné Slunce je i Firefly krátká.“ Zručně se vyhoupne na jednu z nízkých větví borovice a ze své brašny, kterou měl pověšenou v hustém jehličí, vytáhne plochou dřevěnou krabičku, kterou si kdysi sám vyřezal. Znala ji důvěrně, nádherný a s láskou vyrobený kousek s motivem sluneční soustavy. Vždycky tam nosil nějakou bylinkovou mast, jako by vždycky věděl, co zrovna bude potřeba. Teď začne Yarawě příjemně chladivou a božsky voňavou směs natírat na obličej. Drsným, mozolnatým palcem pečlivě vtíral mastičku na nos, na čelo a tváře, nevynechal jediné místo, očima jako by přepočítával každou její bleďounkou pihu. „A taky jsem si říkal, že by sis potřebovala promluvit s někým, komu můžeš plně důvěřovat,“ broukl konejšivě. „Na místě, kde už na čase dávno nezáleží. Teda – nezáleží... moje drahá a nádherná žena by se asi zlobila, kdybych přišel k večeři pozdě,“ uchechtne se pak.

Cítím teplo Foxova těla. Cítím železitou vůni jeho vlasů, kterou v nich zanechala voda. Slyším, jak se jeho dech mísí s hučením vzduchového filtru lodi. Vidím kabely ovíjející se kolem důvěrně známých nosníků.

Ale jako bych se snažila udržet mlhy, jako bych se držela střepů zrcadla.
Vidím několik různých obrazů, které se přes sebe promítají. Prolnuté světlo několika projektorů, několik filmů.
Vidím tu slunnou zahradu s vypraným prádlem, vzdušnou a prozářenou.
Vidím městskou ulici jen pár bloků od Vědmina bytu, s odhozenými obaly od sladkých tyčinek povlávajícími ve větru, vylitými zbytky zvětralého piva a pampeliškou, která prorazila betonovým chodníkem.
Vidím tmavé květy rzi na panelu za operátorovou hlavou, ve kterých jsem jako malá holčička hledala obrazy starých legend, a nejasné tetelení obrazovek, které je barví různými odstíny.

Všechno jsou jen tenké slupky.
Jedna se roztrhne, pod ní je natažená další.
Má to nějaký konec?

Slyším tátova slova a cítím, jak se mi kotevní lana reality prosmekávají mezi prsty.
„Nepouštěj mě,“ vydechnu jako ozvěnou, než slupka Hádu praskne.

~~~

Chvíli mi trvá pochopit, kde jsem.
A pak na tom přestane záležet.

Vidím písek a prach, se kterým si hraje vítr.

Zavřu oči, když nastavím tvář slunci. Zhluboka se nadechnu a chvíli s nepřítomným úsměvem ochutnávám ten vzduch. Jak kdy kdo mohl říct, že vzduch není cítit. Je suchý a horký a prach v něm nechává nejasnou stopu na patře, ale je v něm tolik náznaků a příslibů, vzpomínek na vůně, které ani neumím pojmenovat, které posbíral míle daleko. Byl to ten nejzajímavější vzduch, jaký jsem kdy potkala.
Cítím, jak mi na pažích vstávají chloupky. Přejedu si po předloktí dlaněmi a pak přejedu výš, spojím ruce za krkem. Cítím teplo, které mi dopadá na hřbety rukou, i které stoupá z mojí kůže.

Usměju se nad ptákovým marným snažením. Hodí mi tobolku pod nohy. „Mám ti s tím snad pomoct?“ uchechtnu se.
Vím, že musím jít. Vím, že na mě čeká.

Rozpustím si vlasy.
Zuju si boty.
Našlapuju pomalu a cítím každý centimetr, slyším skřípání pod svými chodidly, cítím rozžhavené kameny, jejich ostré hrany, vlasy mi poletují kolem tváře a slunce se leskne na modrém peří.

Nespěchám. Dotýkám se kamenů a listů, užívám si námahu ve svalech.
Vím, že na mě čeká. Že na mě bude čekat.
Někdo moudrý řekl, že svět by mohl utéct. Nevím kdo. Ale mně neuteče. Mně ne.

Zůstanu stát kousek od borovice, mlčky, jenom s tichým úsměvem. Nechala jsem ho čekat. Možná by mě to mělo překvapit, ale i já umím být trpělivá.
A když stojí přede mnou, nezaváhám. Obejmu ho, přitisknu ho k sobě se srdcem plným po okraj jako má každý přítel, když dlouhé odloučení skončí.

Po chvilce se odtáhnu na délku paže a znovu si ho s úsměvem prohlédnu. Hledám známky, že se změnil, aniž bych si vybavovala jakoukoliv dřívější podobu.
O krok ustoupím a nechám oči zabloudit po obzoru.
„Řekneš mi, proč jsme tady?“ zeptám se klidně.

Yarawa byla silně vyčerpaná, i když jí tomu adrenalin ze strachu o Verity zatím bránil uvěřit, natož podlehnout. Kdyby se zkusila postavit, nejspíše by se ani neudržela na nohou. Stále jí ale nikdo nic neřekl. Cítila, jak sebou Fox reflexivně cuká a jak jí tichounce syká do vlasů, když mu zatínala nehty do těla. Nesnažil se vykroutit ani bránit, stále tady byl a stále Yarawu držel. Byla to pro něj zanedbatelná oběť.
Důvěrně známá loď, její kostra, její dech. Záleželo na tom?
Uranův hlas byl najednou blíž a jeho drsná dlaň se přidala k Foxovým pažím a spočinula na Yarawiných zádech: „Zatím nevíme, kde je. Zatím.“

Svět se zatměl a přestal být slyšet.
Ten hluboký a stále klesající tón – byla to lodní technika, nebo ne?
Zalil ji chlad a ruce, které ji svíraly, byly to jediné, co bránilo pádu.

~~~

Stolová hora uprostřed načervenalé severoamerické pouště. Naprosté liduprázdno. Bylo příjemně. Vítr byl svěží a něžný a pohrával si s tuhými listy keřů, které si našly své místo mezi kamením, pískem a prachem. Slunce příjemně prohřívalo kůži. Bylo to skutečné slunce. Po modré obloze mírumilovně pluly mraky, nadýchané jako pěna.
S dalším poryvem větru se kolem jejích nohou zvířil prach a písek. Stála na opuštěné, zasypané meziměstské silnici. Jen pár metrů od ní se snažil jakýsi pták, kterého nikdy neviděla, rozlousknout nějakou tuhou tobolku. Seděl na zrezlé ceduli, na které mohla jen matně rozeznat silniční míle. Tři sta šedesát osm.
Musela na horu. Čekal tam na ni.

Pták jí hodil tobolku k nohám, roztáhl svá zářivě modrá křídla a rozlétl se směrem, kudy tušila stezku k vrcholu.
Něco takového nikdy nezažila, přesto to bylo tak živé a přirozené! Cítit kamínky, jak jí chroupou pod nohama, vidět hady, jak se vyhřívají na plochých kamenech, i hmyz, který jí občas prolétl kolem hlavy jako děsivá podprahová připomínka čehosi ze světa strojů, byl vlastně ve své živosti a organičnosti okouzlující. Mohla si pohladit stromy, keře, mohla se pozastavit nad detaily bodláků i nad hebkostí, jakou měly jemně zaprášené kameny na slunci. Pták ji celou dobu doprovázel. Nenechal nikdy Yarawu přijít blíže, ale stále byl na dohled.
Šplhat skalní průrvou bylo úchvatné dobrodružství. Cítit to vše pod dlaněmi, jako by to bylo skutečné. Vždyť... to bylo skutečné. Skutečnost hmatatelnější a barevnější, než cokoli, co kdy vytvořily stroje v Matrixu. Její bledá kůže chytala sluníčko plnými doušky, ale teď to mírné pálení bylo vlastně příjemné. Plné života.

Na vrcholku hory, ploché a vysoké, rostla borovice. Byla obrovská a rostla na samém okraji, ba dokonce se nakláněla přes něj, aby mohla lépe vidět do okolí. Na jedné z větví byl. Mladý muž, přibližně Yarawina věku, ponořený do své meditace. Jako jogín stál na jedné ruce na větvi, dlouhé, černé, domodra lesklé vlasy protkané korálky a peřím splývaly dolů.
Jeho tvář nebyla zrovna pěkná, ale ten široký nos a mírně mongoloidní oči znala. Odkud? Nevěděla. Ale ten člověk, který se na větvi borovice dokázal dokonale vyváženě dostat na obě nohy a pak seskočit na zem za Yarawou, byl její starý a dobrý přítel.

Slyším, jak mi drkotají zuby.
Třesu se, jako by mě Fox právě vytáhnul z ledové vody.
Lapám po dechu, trhaně, namáhavě a pořád mám pocit, že se mi plíce neplní kyslíkem.
Prsty se křečovitě zatínají do kůže. Vidím, jak po sobě nechávají stopy. Nedokážu je zastavit, nedokážu je povolit. Brní, tupé a necitlivé. Jako by vůbec nebyly moje.

„Jak jsme se sem dostali?“ protlačím chraptivě staženým hrdlem. Realita se mi před očima křiví a rozplývá, tak jak to mohla být realita? Jenom sevření Foxových paží se zdá skutečné, když se k němu tisknu.
„Kde je Verity?“ hlesnu slabě. Nevím, jestli jsem si někdy dovedla představit, že by můj hlas zněl takhle slabě a úpěnlivě. Za jiných okolností by mě to nejspíš vyděsilo, ale hrdlem mi stoupá chladná pachuť žluči. Vím, že pochopí, na co se ptám. Co mi sejde na tom, kde sedí její tělo? Já potřebuju vědět, kde je.

Rozechvělé ruce jejího parťáka ji hladily po lopatkách. Co se odehrálo, vrací se ve fragmentech vzpomínek. Nepouštěj mě. „Verity je na Atlasu–“ řekne Fox opatrně, ale v jeho intonaci je cítit jakési ale. „Já se tak bál, že tě ztratím,“ vyhrkne náhle a sevře Yarawu ještě pevněji.

Firefly slyší jakoby z dálky hlas Kitsune a Urana a rádiovým signálem zbarvený hlas atlaského programátora Tary. Ze svého místa mu moc nerozuměla, Kitsunino náhlé zaklení, smísené se zajíknutím a ránou čehosi o zem, ale nebylo tím signálem, který by pozvedl přítomným naděje.

Zbyly jenom střípky.

Naléhavý hlas prosící, ať ji nepouštím.
„Jen přes moji mrtvolu,“ slib, proceděný skrz zaťaté zuby.
Její prsty jako skleněné střepy, které svírám vší silou. Třeba karmínové krůpěje rozbijí tenhle ledový svět. Bílý.
Vlasy jemné jako prachové peří na tváři.
Bílé.

Bílá.
Bílá.

~~~

První nádech by mohl být výkřikem, ale zlomí se příliš brzy.
...nepouštěj mě...
Prsty se křečovitě zatnou do Foxova svetru a horké kůže za krkem. Dech se trhá v nepravidelných vlnách, těkající pohled se nedokáže udržet jednoho bodu ani zlomek vteřiny.
Každý úder srdce naplněný naléhavým zděšením.

Chvíli mi trvá pochopit kde jsem.
A pak je to horší.

„Kde je?“
Ta otázka mi zasípá v krku a zkreslí se skoro k nepoznání, ale já se nevzdám, jen milimetry od hranic hysterie, „Kde je?!“

Obraz toho pseudosvěta se chvěl jako vodní hladina. Bylo velmi obtížné ho sledovat. Modrá datová vlákna sebou bláznivě škubala ve snaze udržet ve své náruči Verity. Jenže ta se jim odevzdat nechtěla. Pevně se chytila Yarawy, rukama se sápala výš a výš po jejích pažích, zarývala jí bolestivě prsty do kůže. Byla jako tonoucí.
„Nepouštěj mě,“ zašeptala hlasem vyděšeného dítěte.
Pod Yarawinou rukou se vlákna skoro až drolila. Byla křehčí, než na pohled vypadala. Se zajiskřením praskala, několik pavučinek z Verity sklouzlo na zem. Dívka však v tu chvíli zaťala do Yarawy nehty, tělo se jí napjalo bolestí a z hrdla se vydral špatně tlumený výkřik.
„Ne-nepouštěj mě,“ vzlykla a zabořila tvář do Fireflyiny hrudi. S každým přetrženým vláknem sebou cukla v křeči, odmítala se však Yarawy pustit.

Bílá vrána vlétla do datového zdroje.
Na obloze se objevila skleněná prasklina a kaskádově se větvila a šířila dál a dál.
Verity zaječela tak, jako ji Yarawa nikdy křičet neslyšela. Nebyl to jeden hlas. Několik hlasů jejím prostřednictvím křičelo: „Dost!“
Do prostoru vylétlo několik bílých per.
Skleněná obloha se začala sypat.

~~~

Když se probrala, slyšela známé vrnění lodního motoru. Tlumené světlo, tak příjemné oproti jasným a chladným barvám Matrixu, ji hladilo po tváři. Nebylo ale samo. Hrubé dlaně si ji tiskly k tělu. Lidské teplo, známý pach. Vnímala, jak rychle Foxovi tluče srdce. Nebo to bylo její vlastní?

Nemám už dost kapacity, aby ve mně Zmrdova tvář vyvolala nějaké emoce. Strach, vztek, chuť po pomstě. Nemám na ně čas. Vem si ho, děvče, probleskne mi hlavou, když se Vrána vznese z mého ramene.

Prudkým pohybem se nahnu dopředu. Zachytím Veritinu ruku až v půli předloktí. Svírám ji pevně, se vším odhodláním ji zachránit. Ty vrstvy dětské hry, které jsem si k sobě přitáhla na ochranu před tím divným místem odlétnou jako když se foukne do pampelišky.

Trhnutím si ji chci přitáhnout do náruče, přitisknout si ji k hrudi.
Volnou rukou se oženu po namodralých vláknech, jako bych z Verity smetala pavučiny.
Jen holou rukou.
Mohla bych mít pistoli.
Mohla bych mít nůž.
Ale jaký by v tom byl vlastně rozdíl? Celý tenhle pseudosvět neexistuje. A jestli mi Verity rychle nevrátí, třeba ho spálím na uhel.

„Lže ti, přišla ti zavřít dveře před nosem. Ty dveře se už nikdy nemusejí otevřít.“ Mulatka povídá tichounce k malé Clair, ale ten vjem se po paprscích propojeného virutálního vědomí nese důvěrně až do Yarawina ucha. Je to jako pavučinka slov.
Modrá.
A není jediná. Snad to dělají rozšířené zraky, snad ostrý vjem vrániných drápů, ale jako by kaleidoskop fragmentů vnímala Yarawa ostřeji. Datové pavučinky, které se zhušťují kolem Verity.
Modrá.
Spletitý sen se rozjíždí v diachronii a jako by Yarawa viděla několik různých obrazů, které se na Verity promítají. Prolnuté světlo několika projektorů. Několik filmů. Několik osob. Snů. Přes malou holčičku se promítá matrixový obraz operativky, zároveň tam je skutečná podoba Verity, nahá a jakoby slabá, obnažená jako sotva před pár dny ve sprše. A pod tím vším je
Modrá
dívka, slaboučká jako pápěří, holohlavá a s výraznými datovými vstupy po celém těle. Verity.
Mulatka Verity hladí a pod její rukou jako by pomalu mizely některé projekce a ta modrá, modrá, modrá se stávala silnější.

Jenže to by Verity nesměla být Verity. Dívala se Yarawě do vyděšených očí. „Alice, broučku můj,“ šeptla a pokusila se vstát.
Nebyly to jen ruce, co ji drželo. Ta namodralá datová vlákna, tetelící se na samotné hranici viditelnosti, ji poutala jako kořeny. Jenže Verity chtěla vstát. „Poč-kej. Já ti pomůžu.“
„Lže!“ sykla mulatka a obraz se v tu chvíli na chvíli rozletěl do stran jako skutečný kaleidoskop a zase se nemotorně složil.
Změnil úhel pohledu. Celý obraz byl zboku. Yarawa mohla konečně pohlédnout za aktéry.
„Alice mě- potřebuje, musím jí po-moct. Podívej, jak je vy-pla-še-ná. Ona. Mě. Po-třebuje!“ vydechovala Verity zoufale. Napřáhla k Yarawě ruku, v projekci všech svých pohledů, všech svých já, se zračila prosba.

Za mulatkou se krčilo centrum datových vláken. Byl to jen světelný obraz, skoro jako odlesky na vodní hladině. Měly ale jasný tvar. Agent Smart pootočil hlavu k Yarawě.
Bílá vrána se vznesla a s nadpozemským výkřikem se prudce rozletěla proti datovému zdroji.

Prolétne mi hlavou, že takhle vypadá Verity neuvěřitelně roztomile, když se červená nad nepovedenou konspirací. Jako kdybys přede mnou někdy dokázala udržet nějaký svůj projekt na vytvoření lepšího světa.
Myšlenka stejně náhodná a nemístná, roztříštěná jako všechny ostatní.
A možná bych něco v tom smyslu i řekla nahlas, nebýt ostrého zakrákání. Ten zvuk mi neurvale vnikl do uší, ledový, vlhký, lepkavý, páchl kyselým kovem. Jako by mě popadl za mozek a pořádně se mnou zacloumal.
Poprvé jsem mu byla vděčná.

Ohlédnu se za sebe a pak se obrátím zpět. Chtěla bych tomu samolibému úsměvu vyrazit pár zubů. Fakt bych chtěla.
Ale místo toho nechám ve svých rozšířených dětských očích odrazit Veritin strach. A znásobit ho v niternou hrůzu.
Nikdy jsem nebyla dobrá herečka. Ani dobrý psycholog. Ale tohle bylo až mrazivě snadné. Nemusela jsem nic předstírat, nic vytvářet. Stačilo jen ukázat.

„Ale Verity- Clair, já nevím jak!“ vyhrknu vyplašeně, „Ztratila jsem se... Hledala jsem tě a teď sama netrefím zpátky!“ Přidřepnu, abych se dostala na jejich úroveň a naléhavě chytnu Verity za paži, přesně tím pohybem, kterým se tonoucí chytá stébla.

Něco bolestně sykne, když se Yarawa ožene za sebe.
Verity pomalu vzhlédne k Yarawě a na moment se zarazí v rozpacích. „Co ty tady... mělo to být překvapení!” a tvář jí zalije ruměnec.
Bílá vrána slétla ze stromu a usadila se Alici na rameni, skoro až ochranitelsky.
Letní vzduch proťal mrazivý poryv vraního zakrákání a ostrý zobák výhružně zacvakal k dívkám kolem psa.
Jsou to ostré drápy, nebo vyzáblá ledová ruka, co svírá Yarawě rameno?
„Dej ji pryč!” zakňourala mulatka a chytla Verity za ruku.
Malá Clair se k mulatce přitiskla.
„Jsi tu moc brzy, Alice, ještě jsem příliš hloupá. Ještě mě nic nenaučili! Měla bys odejít. A to zvíře si vezmi s sebou! Zmiz!”
V očích malé Verity se chvěl strach.
A přesně v tu chvíli si letní slunce zatančilo na poťouchlém úsměvu malé mulatky.