Matrix (2 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Matrix

Pán Jeskyně:

Katanga

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Nepřijímáme

Popis jeskyně:

Hra inspirovaná světem nebezpečné virtuální reality. Jsou lidé, kterým stačí jejich binární štěstí, umělý sen, ve kterém žijí. A pak jsou bojovníci, ochotní vzdát se všeho pohodlí, jen aby byl jejich život skutečný. Matrix prochází novým updatem: přežije to Sion, podzemní výspa lidské civilizace?

Klíčová slova:

matrix, virutální realita

Jaké hráče:

Soukromá hra.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku

ENCYKLOPEDIE HRY

Postavy

MatrixAGENT SMART: agent, který se oproti svým kolegům usmívá a zpívá si. Je do jisté míry lidský, což ho dělá o to děsivějším nepřítelem. → BOBBY (hybrid): křivozubý puberťák, který dokáže ohýbat Matrix. Aktivně pracuje pro agenty. → HERB (hybrid): osmiletý chlapec, který pracuje pro agenty. Bere Smarta jako svého učitele, pro kterého se vším úsilím splní jakýkoli úkol. → SÁRA (hybrid): sympatická, subtilní blondýnka, která ač dělá pro agenty, nepodílí se na stíhání. Zajímá ji vnější svět, tajně sympatizuje s operativci, je ochotna s nimi sdílet interní informace. → RADJAWI (program): Navigační program pro kontakt s Vědmou, jeho úkolem je také Vědmu chránit. Má podobu Inda. Často si čte brakovou literaturu, které má problémy porozumět. → SOO-MIN (program): Navigační program pro kontakt s Vědmou, jejím úkolem je také její ochrana. Má podobu Korejky. Často poslouchá k-pop. Posádky lodí Sionská radaTHANOS: hlavní představitel Sionské rady, bývalý kapitán lodi Juno. Drobný vychrtlý osmdesátník s aurou moudrosti a autority, tichý, filosofující, vždycky si dokáže sjednat ticho. Ctí ideály otevřené společnosti, přivezl do Sionu mechanické motýly, poté, co se mu podařilo navštívit a znovu opustit Město strojů → MIRIAM: padesátiletá bývalá vedoucí domobrany, která při dávné akci proti strojům přišla o nohu. Je rozumná, otevřená, k věci, podporuje Hádes → REEVES: bývalý kapitán lodi Afrodita, programátor. Prošedivělý černoch, zlatý člověk, který vždycky chápe problémy posádek a snaží se je aktivně a osobně řešit. Specializuje se především na počítačové problémy. → HROBNÍK: jeden z nejmladších členů Rady, nesympatický a hlasitý floutek. Nikdo moc nechápe, jak se do Rady dostal ani co tam vlastně dělá. → ALTAIR: jeho láska k úhledným sloupečkům je za hranicí lidství, podle Yarawy se chová jako počítačový konstrukt a ona sama je pro něj něco jako trojský kůň v systému. Podobný názor na něj má více lidí. Umí být ale praktický. → FLORIAN: Svým logickým zaměřením je podobný Altairovi, arogancí však převýší většinu členů Rady. Člověk fungující na destilovanou logiku a jízlivost → NINIVE: Bývalý operativec, mezi ní a Yarawou je něco shnilého, pravděpodobně žárlivost. Ninive není ještě tak stará ani zmrzačená, aby odešla z postu operativce a usedla v Radě. Každopádně i když je vůči Yarawě vysazená, je schopna podržet operativce tam, kde je jiní odsuzují. → BASTET: Bastet se už v Sionu narodila, spravuje praktické části života v Sionu. …a další členové Rady, kteří ještě neměli možnost se projevit.LARAINA: podržtaška Sionské rady, rozevlátý účes, šat a naprogramovaný úsměv. Ač je sekretářkou Rady, není jim tak strojově oddaná, jak by se mohlo čekat. Další obyvatelé SionuKANA: Speedyho sestra → HOMÉR: vůdce Sionských bubeníků a místní celebrita, dystopický básník a buřič, říká se, že píše texty pro Imagine Dragons → Adelaidin manžel a děti

Slovníček náhodných reálií

Hybridi: Jejich matrixový kód je z části lidský, z části programový. Pracují pro agenty, někteří procházejí speciálním výcvikovým programem pro lidské agenty. Stroje využívají lidské kreativity a způsobů chování, kterých sami nejsou schopní, aby jimi posílili ochranu Matrixu. Předávají jim informace o reálném stavu věcí: hybridi vědí o tom, že jsou v Matrixu a co s ním mohou dělat. Zatím to vypadá, že stroje berou do svých řad mladé lidi a děti. Sirény: Kitsunin mistrovský program, který údajně nejde překonat. Jezero plné mytických sirén, které stahují každého, kdo je navštíví, hluboko pod hladinu. Jsou neúprosné, vytrvalé a zpívají píseň rozloučení. Kitsune svůj program nasadila do ochranné vrstvy lodního počítače, aby zachytil všechno, co by mohlo loď ohrozit. obrázek

ODEHRANÉ UDÁLOSTI:

Agent, který zpíval

Yarawa a Speedy byli vysláni do Matrixu, aby od uhrovatého křivozubého kluka získali zdánlivě nevýznamnou disketu. Bobby však ukázal, že nejen že umí Matrix ohýbat jako zkušený operativec, ale zároveň že dělá pro agenta Smarta. Yarawa skáče pro disketu pro kanálu a snaží se utéct před samotným Smartem, který se za ní s písní na rtech vydal. Z kanálu si Yarawa odnáší postřelený loket. Speedy, který mezitím vyřídil druhého agenta, pomáhá Yarawě dostat se k telefonu. Oba operativci se nakonec dostanou na loď – plní nepříjemných dojmů: proč Bobby pomáhá agentům? Proč je Smart nezabil, i když k tomu měl nejednu příležitost? Proč pozval Speedyho na kafe? A proč je matrixoví ochránci nechali ukořistit disketu?

Štěnice

Disketa, kterou Yarawa vytáhla z Matrixu, obsahuje program na zacvičení lidských agentů. Při schůzce v jídelně Kitsune přiznává, že věděla o nových updatech v Matrixu: objevují se tzv. poloagenti, lidé s částečně agentským kódem. Na lodi se strhne hádka o důvěře. Yarawa, Fox a Speedy se chtějí odreagovat v Konstruktu, kam si jako operátora berou Žábu. Vše jde hladce, dokud Konstrukt nespustí program Sirény (Kitsunin nepřekonatelný eliminační program). Kitsune zvládne program vypnout a poukáže na štěnici na Yarawině lokti, kterou Žába přehlédl. Štěnice ve tvaru zářivého modrého měsíce se mění v broučka, kterého je možné zadupat do země.

Na suši s hybridem

Kitsune uznává svou chybu a je ochotna přijmout jakoukoli podmínku, která jí vrátí důvěru na lodi. Nakonec i proti svému přesvědčení a přes svůj strach jde s Yarawou a Uranem do Matrixu: s Foxem jako operátorem. Jdou na suši – užít si gastronomii, jakou ve skutečném světě nenajdou. V suši restauraci se setkávají s blondýnkou s hybridním kódem a náušnicemi podobnými Yarawině štěnici, která jim však nechce ublížit (Sára, pozn. PJ). Naopak se je snaží krýt, předává jim pár letmých informací o nových aktualizacích a zajímá se o svět mimo Matrix. Jejich rozhovor přeruší zpráva o blížícím se poloagentovi: osmiletý Herb jde vytrvale za skupinou operativců ve snaze je eliminovat k potěše svého učitele. Herb se sice snaží, Uran ho však setřese a všichni se navracejí na loď. Když se Yarawa vrátí, najde vzkaz od Sáry (na diářové stránce, 14. a 15. červenec 2028, cca o 3/4 roku později): popisuje jí svůj sen, ze kterého se zdá, že procitá do reality v líhních – Sářina realita je ale modrá, narozdíl od skutečných líhní, které jsou červené. Znamená to něco?

68 kruh pekla

Yarawa je zdá se Kitsuninou obětí spokojena, ne tak Speedy. Černý obr je zamlklý a uzavřený. Kitsune a Fox mají spoustu programátorských novinek, které spolu soukromě projednávají – možná více, než by se Yarawě líbilo. Hádes se letí do Sionu, není však sám. Do města se řítí i Atlas s Verity na palubě. Verity (ve sprše) informuje Yarawu o nových lidech vytažených z Matrixu – o Golemovi, který chce se chce stát operativcem, a o Vráně, se kterou Yarawu vzápětí seznámí. Vrána je slepá dívka, která kolem sebe šíří strach a chlad. Má vcelku přesné informace o Sionu. Ví, jak Sion vypadá, jak vypadají lidé, kteří v něm žijí – podle ní je však Sion obrazem Pekla. Operativce, kteří žijí na 68. podlaží, považuje za démony, kteří chodí do světa svádět lidi na cestu utrpení. Tuhle víru jí vštípily stroje. Vrána je duševně mimo. Jako by byla částí mysli stále v Matrixu. Krom toho tvrdí, že Yarawu zná. Že byla Firefly to poslední, co Vrána kdy viděla. Co je na tom pravdy? Když odchází pro Foxe, aby s ním šla na Radu, zastihne ho při tajnůstkářství s Kitsune. Fox se však ihned přidá k Yarawě a jdou spolu městem před představené Sionu.

Sionská rada

Na Sionské radě se sešli členové přítomných posádek a další významní představitelé odboje. Justus představuje městu Golema a Vránu včetně Vrániných představ o realitě – realitě, která je spálená na prach, realitě, kterou si lidé zničili sami. Vysvětluje ochromenému sálu, že stroje vytvořily Matrix jako místo, kde mohou žít lidé, kteří si nevážili svého skutečného ráje. Tara zároveň vysvětluje, že dokud se Vrána nedostala do reality, byla v pořádku – slepá, ale racionální. Vyvstává teorie, jestli Vrána nebyla hybridem. (Mezi Vránou a Justusem je podivný vztah. Justus s Vránou jedná, jako by ta křehká nemocná bytost byla jeho ‚dcerou’.) Následně vyjde najevo, že informace o existenci hybridů a nových kódů se na Hádes měla dostat, ale ztratila se cestou mezi vůdčí trojicí (Thanos, miriam, Reeves) a posádkami. Thanos, klidná autorita a vůdce celé Rady, vysloví pochybnosti o důvěře mezi lidmi Sionu a s pohrdáním zbytkem Rady odchází ze sálu. Rada se rozpouští. Zatímco programátoři a kapitáni se sejdou kolem Reevese, Miriam si k sobě zavede Yarawu a Speedyho a projevuje jim přízeň.

Chvění motýlích křídel

Miriam dvojici odvádí dolů do strojovny, kde jim ukazuje malé, křehké mechanické motýly, kteří kdysi přilétli z Města strojů na lodi Juno. Thanos byl v té době jejím kapitánem a nikdy nevysvětlil, jak se jeho loď mohla z Města strojů vrátit celá. Krom toho se Miriam filosofickým způsobem snaží zpochybňovat dogmata, která mají lidé o světě strojů a o Matrixu. Zpochybňuje ničitelské záměry strojů a srovnává vpády operativců do Matrixu s vpády strojů do Sionu. Speedyho mlčenlivá bariéra se prolamuje a objednává si ji na tanec při oslavě.

V rytmu tisíce srdcí

Slavnost Yarawa strávila tancem se Speedym, při kterém balancovali na tenké hranici mezi přáteli a milenci. I když Speedyho maska nepřístupnosti padá, zůstává gentlemanem. A tak Yarawa po oslavě usíná sama. Ráno nachází strohý vzkaz od Foxe o odletu a o tom, že si do té doby může dělat co jen chce. Yarawa se vydává do města, kde se setkává s indiánskou babičkou, Stříbrnou Bouří, která ji odvádí do oázy lidství – společenského prostoru, kde už Yarawu čekají Bouřiny vnučky Růže a Liška. Obě dívky vyrůstaly s pohádkami o operativcích a Růže považuje Yarawu za svého patrona. Nechává si od malé indiánky vyprávět pohádku o starém operativci Eaglovi: ač byl skutečný Eaglův osud tragický, v pohádce Orel zůstává nadále hrdinský a svobodný. Bouře se svou dcerou žádají Yarawu, aby pomenovala čerstvě narozeného chlapce. V rodině se říká, že životy nás všech jsou propojeny. A že je důležité ono spojení posilovat. Chlapec, který se na Yarawu důvěřivě díval, od ní dostal jméno Neptun. ...
Hráči: (1/1) Neera

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

|⇐ 1 2 3 4 5 6 ... 15 ⇒|

Pán Jeskyně - 7. listopadu 2017 17:59
Pán jeskyně Katanga

Malý chlapec droboučkou měkkou a hebkou ručkou obejmul Yarawin ukazováček. Vlhká ústa pootevřel v něčem, co mohlo být úsměvem. Smlouva mezi dvěma světy byla stvrzena. Když se na Yarawu malý Neptun naposledy podíval, než ho matka odnesla zase domů, měla Yarawa pocit, jako by ji obejmul blízký přítel.

***

Doky zářily bílým světlem, které se odráželo od slabého kouře při zemi. Několik Sionských techniků ještě chodilo kolem lodí i dovnitř, aby prověřili, zda je vše v pořádku a na svém místě. Svižné hovory, pípání přístrojů, kovově dunící kroky, vůně maziva.
Hádes už vrněl a hřál, stejně tak Atlas. Před přídí Atlasu spolu Uran a Justus probírali jakési kapitánské záležitosti, kokpitem Hádu prosvítala ramena Speedyho nad kontrolkami řízení. Ve vstupních dveřích lodě seděl Žába a z dálky na Yarawu zeširoka mával.

Yarawa „Firefly“ - 26. října 2017 19:13
Yarawa „Firefly“

„Nešlo odmítnout,“ odtuším s úsměvem a zahoupu Růžinou packou v dlani volně ve vzduchu, než ji lehkým pohlazením po lopatce nasměruju k Bouři. Jsem si docela jistá, že stopu pobavené ironie zaslechne v mém hlase jenom ona.

Sklouznu očima k tiché indiánce, s drobným pokynutím ruky ustoupím o krok stranou od dívenek a přikývnu se soustředěným úsměvem na znamení, že jí věnuju plnou pozornost. Volnou ruku položím do ohbí lokte, ale ani tak se mi nepodaří zabránit občasnému zabubnování prsty – i když se mi to daří maskovat lépe, taky se necítím úplně jistá v kramflecích (a fakt, že v Sionu obvykle nenosím boty s tím nijak nesouvisí).
Neubráním se širšímu úsměvu po Liščiných slovech a pochvalně na ní mrknu.
„Neznám, to máš pravdu,“ přisvědčím, „Ale věřím. Myslím, že bych nemohla chodit do Matrixu a dál se snažit, kdybych takovým věcem nevěřila.“
Taky bych radši věřila snům než slovům Sionské rady, ale na to moje sny stojí až moc za hovno.
Rychle zamrkám a pokusím se nejasnou vzpomínku na podivné noční vidiny zahnat. Přistoupím k ženě blíž a neubráním se úsměvu pod tím soustředěným zvědavým pohledem. Podám chlapci ukazováček.
Má úžasně modré oči...

„Brzo ti přivedu ukázat jednoho muže, kterého obdivuju,“ slíbím chlapci polohlasem a s pobaveným uchechtnutím spiklenecky dodám, -ale jen tak mu to neříkej. Kdybys šel jenom jednou z jeho cest, tak budeš silný bojovník nebo moudrý vůdce, ale hlavní je, že vždycky drží slovo a má dost odvahy postavit se za svoje lidi, dokonce i když to nechápou a vzpírají se. A taky nemá syna... tak mě v tom třeba zvládneš trochu zastoupit. Líbilo by se ti to, Neptune?“

Pán Jeskyně - 21. října 2017 17:48
Pán jeskyně Katanga

Růže se nechá ze sítě vyšoupnout, jakmile však vstane i Yarawa, znovu ji na odhalené paži šimrají nepoddajné černé kudrny a kolem jejích prstů se sevřou teplé hebké dětské ruce. Růže nedočkavě nadskakuje a vyhazuje tím Yarawu z rovnováhy. Nejspíše si to ani neuvědomuje.

„Děkuji, že jsi tady počkala,“ kývne Bouře vděčně hlavou, když dojdou k děvčátkům a Yarawě. Natáhne ke svým vnučkám vrásčité ruce a pobídne je. Liška poslušně chytí Bouři za ruku a přitáhne se ní; Růže však chvíli nejistě kouká z Yarawy na Bouři. Po krátkém myšlenkovém uragánu v dětské hlavě nakonec ale přeci jen zvítězí autorita babičky nad autoritou pohádkového idola a Růže Yarawu pustí. S oběma svýma vnučkama pak Bouře couvne několik kroků na pozadí.

„Zdravím tě,“ oslovila Yarawu melodickým jemným hlasem žena s dítětem v náruči. Červenala se, nedokázala se na Yarawu podívat zpříma. „Ohromně si... vážím toho, že jsi sem k nám přišla. Hodně to pro nás znamená. Já bych... teda máma... my...“ a zčervenala rozpaky ještě více. Pak se zhluboka nadechla a pokusila se na Yarawu podívat. Yarawa si mohla všimnout nenápadného tetování, které téměř splývalo s tmavou kůží, ptačí pero elegantně stočené pod levým okem. „Máma měla před pár dny sen, ve kterém... jsi pojmenovala našeho kluka... víš, naše legendy... teda...“ nedořekla a pohled jí sklouzl na dítě.
„Babička má sny, ve kterých je vždycky nějaké kouzlo. Babička říká, že životy nás všech jsou propojeny, a že když jejich spojení budeme posilovat, budeme žít lépe a plně,“ řekla Liška a po očku se dívala na babičku, jestli to říká správně. Bouře kývla.
„To jsi řekla hezky, Lištičko,“ pochválila ji máma a znovu se zkusila podívat na Yarawu, „Chápu, že... tomu nemusíš věřit, neznáš nás, ale moje máma má moudré sny. Věříme jim více než slovům našich vůdců. Máma vždycky dokázala předjímat události.
A tak... myslíš, že bys...“
a opět shlédla ke svému dítěti.

Malý chlapec, neskutečně maličký, ne více než pár dní na světě, se na Yarawu díval pronikavě modrýma očima. Nebál se. Neplakal. Zvědavě se díval Yarawě do tváře a pak k ní natáhl maličkou ručičku.

Yarawa „Firefly“ - 19. října 2017 20:55
Yarawa „Firefly“

S jistým zmatkem se snažím prokopat přes Liščina slova až k tomu, co opravdu chce říct, takže mi Růžina bojová pěstička prosviští jenom periferním viděním. Proč vlastně rychlým pohybem tisknu hlavu hluboko do ok sítě si uvědomím až o zlomek vteřiny později.
Možná to v mojí oblíbené sionské sukni není ten nejspolečenštější nápad, ale instinktivně vyhodím jednu nohu ze sítě, abych ji mohla alespoň špičkou ukotvit o zem. Zachytím její nebezpečně pohyblivou ruku a pak si pro jistotu celé děvčátku nekompromisně přitáhnu na hruď.
„Úplně takhle. Všem agentům se už teď ježí ty jejich nagelované vlasy,“ ujistím ji se smíchem, když sebou v mém sevření konečně přestane házet. Hbitě se nakloním dopředu a dám jí letmou pusu na hranu vlasů, než ji pustím a vyšoupnu ji ze sítě, abych se sama mohla postavit, „Hlavně byste na sebe musely být hodné a vycházet si vstříc, jinak byste se pozabíjely, a to s naháněním agentů nejde moc dobře dohromady. Navíc mrtvola na vznášedle hrozně smrdí,“ uzavřu celou problematiku jasným a rezolutním tónem.
...na výchovu dětí jsem fakt špatnej člověk...
Vzhlédnu nejdřív k Lišce a pak pokračuju pohledem ke vstupu do sálu.
...jo, víc dětí. To je přesně to, co tady potřebujem. Jen do toho!

Pán Jeskyně - 19. října 2017 19:38
Pán jeskyně Katanga

Liška se na Yarawu se smutnýma očima usmála. Byl v tom vděk, ale i něco dalšího. Jak hluboko dokáže v dítěti hlodat pocit odmítnutí? „To by bylo fajn. Ale nevím, jestli bych... Tebe jsem si taky představovala jinak, co když–“ Nedokázala a ani vlastně ani nechtěla dopovědět. Malá Růže, vzrušená setkáním s Yarawou, skočila sestře do řeči a spřádala své fantazie. „Bysem sestru ochránila! Na nás je nějaký agent krátký! Úplně bych ho takhle! A takhle! A takhle! Ani by se na mě a Lišku nestih křivě podívat!“ Síť se divoce rozhoupala a Yarawa jen svými dobře vycvičenými instinkty ušla nechtěnému pravému háku.
„Ty jsi ještě fakt dítě,“ prohlásila rezolutně malá Liška a zvedla se. Podívala se dlouze přes společenský sál, načež v zcela jiné, nadšené náladě ukázala na uličku, kam zmizela Bouře, a zvolala: „Hele, už jde babička s mamkou a prckem!“

Bouře se širokým úsměvem vstupila do sálu spolu s oplácanou indiánkou, která jako by byla jejím mladším zrcadlem. Stejný nos. Stejné oči. Stejná, lehce ramenatá postava. Úsměv mladé ženy byl zkroušen únavou, zářil ale snad ještě více než Bouře. V náruči držela uzlíček červených a hnědých látek a snědých maličkých ruček.

Yarawa „Firefly“ - 17. října 2017 21:58
Yarawa „Firefly“

Nejraději bych vrazila hlavu do nepoužívaného potrubí a ječela, dokud bych nepřišla o hlas.
Místo toho se nepatrně usmívám a co chvíli se pokusím usměrnit nějaký z rozčepýřených pramenů Růžiných vlasů zpátky k ní za ucho.

Realita se v tom vyprávění beznadějně utápí, zoufale šlape vodu a marně bojuje o každý nádech nad hladinou. Cítím se uprostřed upřené pozornosti všech těch očí úplně stejně.
Je pravda, že to byl Hádes, kdo shodou okolností zachytil informaci, kde Orla drží. Dobře, měla jsem v tom svoje vlastní prsty hlouběji, než by se všem přítomným líbilo. Ale tu akci jsem nijak netáhla, nevelel jí dokonce ani táta.
Tři draci... Tři lodě...?

Snažím se splést jednotlivá vlákna příběhu usilovněji než ten agent, o kterém vypráví. A nejde mi to o nic líp než jemu. Ale přesto občas vědoucně přikývnu, abych Růžina slova potvrdila...
Bojuju se slzami. Snažím se odpoutat svoji mysl jinam, ale dýchám skoro stejně rychle a přerývaně jako nadšená dívenka. Nevím, jestli mě víc stravuje žal a bezmocný vztek, když mi před očima znovu defiluje to marné snažení, únava a beznadějný konec, nebo podivná bláhová naděje a dojetí, že Orel... i když už nikdy neroztáhne křídla... tak pořád svým způsobem žije, majestátný a neporažený. Aspoň mezi nimi.
Polknu naprázdno. Na chvíli skloním hlavu a bezmyšlenkovitě si přejedu prsty po tváři.

Vytrhne mě hašteření obou sester. Zalétnu pohledem od Lišky zpátky k Růži a nespokojeně svraštím obočí.
„Ts ts ts,“ zamlaskám jazykem o patro v gestu varovného pohoršení. Vzápětí mě zamrazí. Ta něžná výtka osobním zklamáním mi byla tak důvěrně známá, ačkoliv jsem ji sama ještě nikdy nepoužila, alespoň ne vážně míněnou. Jako by přede mnou zase stál Marco. Tohle bylo to nejhorší, k čemu se kdy dokázal přinutit, když už jsem ho opravdu srala.
Natáhnu ruku k Lišce a párkrát stáhnu prsty do otevřené dlaně. Mám potřebu ji pohladit po vlasech, nějak ji utěšit.
„Příště ti ho sem přitáhnu klidně za ucho, slibuju,“ nestihne mě napadnout, že je to vůči něčímu idolu možná trochu dehonestující, než se otočím zpátky k Růži: „A ty nebuď na sestru tak příkrá,“ brouknu a pokývnu hlavou, „Co kdybyste byly spolu na vznášedle nebo se musely postavit agentovi?“

Pán Jeskyně - 9. října 2017 11:22
Pán jeskyně Katanga

Růži zazářily oči a začala šplhat do sítě za Yarawou. S dětskýma nohama, rukama a vlasy prakticky všude nebyla síť už tak pohodlná, ale děvčátko vypadalo, že se jí právě plní sen.
Liška se posadila před síť a přitáhla si mohy k bradě. Zvídavě těkala očima mezi Růží a Yarawou. „Budeš chtít pomoct, Růže? Mamka to vypráví dlouze, je to úplně jako opravdické. V zemi drátů, dat a spojů-“
„Já to zvládnu, díky,“ vyhrkla Růže možná až trochu panovačně na sestru a otočila se k ní zády, aby mohla na Yarawu koukat. „V zemi drátů, dat a spojů, tam, kde se tyčí věže z oceli a iluzí, byla temná kancelář. Neměla oken, neměla dveří, neměla světel: jedinou záři vyvolávala mdloucně bílá síť-”
„...mdle...“ opravila Růži tiše Liška.
Růže se zamračila a střelila po sestře velmi přísným pohledem. „Šct...! Já vyprávím! Mdloucně bílá síť, ve které seděl smutný a uvězněný Orel Jasnohlas. Nad ním stál velký a zlý Agent: z virtualitních vláken tkal další očka sítě, aby ta síť byla hustší a hustější a aby Orla jednoho dne úplně zadusila. Jasnohlas viděl, jak se nad ním síť uzavírá, a mocně zakřičel. Jeho křik se chytil ocele a iluzí, šířil se po nich, až doběhl k uším Ohnivé. Až k tvým uším.“ Růže se na Yarawu spiklenecky usmála, jako by čekala potvrzení, že to tak opravdu bylo. Pohlcena příběhem, dívala se na Yarawu jako by vyprávěla jejich společné vzpomínky. „Ty jsi neváhala, když jsi slyšela Orlovo volání o pomoc, sebralas své tři mocné draky a doletěla na nich ke stoce Vědění. «Vědmo, vědoucí, vševědoucí, poraď!» křičela jsi do hlubin. A s malýma datovýma myšima se stokou ozývala Vědmina odpověď. «Bílý čip je Agentova síla i jeho slabost! Lest a stín budou tvými přáteli.»“ přehrávala Růže tajemným hlubokým hlasem. Liška vedle ní kroutila hlavou. „A tak ses vydala k telefonní budce Tisíce podob a v převleku za Agenta, za které se převlékli i tví draci, se blížila k temné kanceláři. Bála ses prozrazení, ale postupovala jsi dál. Skrývala ses ve stínu mrakodrapů, splývala s davem, prokluzovala škvírami mezi daty. Iluze reality byla těžká, skoro nedýchatelná, dráty se chvěly, čísla se měnila před očima... nebo tak nějak. Agenti se snažili klást na cestu překážky, ale všechny jsi překonala. Prostě jsi došla až do kanceláře, nikým nezpozorovaná, až ses ocitla přímo před sítí, ve které se smutně kýval Orel. Nad ním stále velký a hnusácký Agent, který dodělával poslední oka sítě. Už jen pár oček mu zbývalo!
Shodili jste s draky převleky a draci se rozlétli po kanceláři, aby našli čip. Skrýval se v agentově kravatě. A pustili jste se do něj! Draci srazili Agenta k zemi, ty jsi pak po něm začala vrhat ohnivé koule. On se ale bránil. Byl to lítý souboj tělo na tělo, ale nakonec se ti povedlo čip vzít. V tu chvíli se síť kolem Orla začala rozpadat a on mohl být konečně zase svobodný!“
Na Růži bylo vidět, jak vidí před očima epickou bitvu a její závěr. Jak vyprávěla o lítém souboji, máchala rukama sem, tam, divže Yarawu nepraštila. Když dovyprávěla, byla notně udýchaná.

„Takhle to máma nevypráví. Draky sis vymyslela. Úplně jsi vynechala ostatní hrdiny. Tři úkoly před vstupem do kanceláře. A vlastně-“
„Liško! Nech mě! Takhle to říkám já! Yarawa chtěla slyšet můj příběh! Až sem přijde tvůj patron, tak mu budeš vyprávět ty!“
Liška se nadechla k řeči, ale nakonec jen svěsila hlavu. V očích jí stály slzy.

Yarawa „Firefly“ - 24. září 2017 10:05
Yarawa „Firefly“

Řekla bych, že mi došla slova, ale to je stav, který se nedá stupňovat, zatímco moje konsternované zděšení se násobilo každým okamžikem.

Znala jsem ty nábožné uctívače, kteří se řadili kolem doků, kdykoliv přilétla loď, a neúnavně pronikali na pirátské patro. Znala jsem je dobře, snažila jsem se jim nebrat iluze, ale děsilo mě mezi ně vstoupit. V hloubi duše jsem se jich štítila.
O místě jako je tohle, jsem neměla ani tušení. Bylo v mnohém stejné. Taky mě děsilo. Ale jenom proto, že jsem se bála, že se prudčeji nadechnu a zničím ho.

Nechám se vést drobnou dívenkou. Do natažené houpací sítě popravdě klesnu víc než ochotně. Sice slyším štěbetat nadšený dětský hlásek, ale mizí do chvil, kdy štěkaly ostré rozkazy, křičela se varování, řvaly zoufalé nadávky a prolévaly hysterické slzy.

Vyrůstala jsem ve světě posádky Hádu. Poslouchala jsem hrdinská vyprávění jako tyhle děti, ale nikdy jsem se neupínala k idolům, ty své jsem měla na dosah ruky. Ale byly výjimky. Co na tom, že už jsem Radě navzdory byla aktivní bojovník odboje. Co na tom, že jsem už jako malá holka viděla utrpení a smrt. Myslím, že moje dětství definitivně skončilo, když jsem se mu dívala do očí a pochopila, že Orel už nikdy neroztáhne křídla.

Přelétnu pohledem po tvářích kolem sebe. Uctivých, zvědavých, otevřených. Nevinných. Ne. Nemůžu si dovolit hledat u nich pomoc. Na to nemám. Ani právo, ani koule.

Přitáhnu si nohy do houpací sítě a ležérně je pokrčené složím pod sebe, poklepáním naznačím Růži, že to místo je její.
„Mám lepší nápad. Povyprávěj ho ty mě. Chtěla bych ho slyšet od tebe, máma tě ho určitě naučila krásně povědět,“ vyzvu ji s povzbudivým úsměvem, „Já ti pak za to povím jiný. Takový, který ještě nikdo neslyšel,“ spiklenecky snížím hlas, abych svým slovům dodala váhu.

Pán Jeskyně - 19. září 2017 09:33
Pán jeskyně Katanga

Jenže Bouře využívá příležitosti, že je o Yarawu dobře postaráno, a odbíhá k ústí jedné z mnoha uliček, které ze sálu vedou. Otáčí se na ni. Dává jí znamení, ať počká. Usmívá se.

Na jedno kudrnaté děvčátko se nabaluje další, o něco starší - tichá, usměvavá černoška s indiánskýma očima a nosem. Předkus mají v rodině. "Růže, pusť ji, vždyť je... je tak malá." Zvláštní, jak někdo, kdo Yarawě sahá po loket, popíše Yarawu jako malou. Ale malá Růže nespouští ze své oběti oči ani ruce a nadšeně se zubí. "Teď je malá. Ale když začne chrlit oheň, vyroste.

Mamka mi dala jméno po tobě. Jsem Ohnivá Růže. Každý den se za tebe modlím, abys byla pořád tak odvážná."
Růže chytí Yarawinu dlaň oběma ručkama a snaží se ji táhnout k jedné z houpacích sítí.

Lidé kolem se na Yarawu s malými dívenkami dívá s neskrytou zvědavostí a i pobavením. Když zachytí něčí pohled, dostane se jí úsměvu, úklony nebo povzbudivého mrknutí.

"Povíš mi tu pohádku, jak jsi zlému, temnému Agentovi vzala bílý čip a s jeho pomocí vysvobodila z věže posvátného Orla?"
"Růže, to nemůžeš. A navíc ten příběh znáš."
"Nech mě, Liško, to je můj patron! Zatím to byla pohádka, ale teď! Teď to bude opravdický příběh. Úplně opravdický. Žejo? Prosííím."
Růže Yarawu dovede až k síti a snaží se ji dotlačit k tomu, aby si do ní Yarawa sedla.

Vzpomíná na to. Eagle byl už mazák, co se týče operací v Matrixu. Svého času byl skoro tak legendární jako Yarawa. Říkalo se o něm, že dokáže skočit dál, než kdokoli jiný - až se zdálo, že téměř létá. Agenti ho zajali a zavřeli do velké obchodní věže. Našli ho. Odvedli ho. Měl ale už tak vymytý mozek, že se už nikdy plně nevzpamatoval.

Růže se dál vyčkávavě usmívala.

Yarawa „Firefly“ - 14. září 2017 16:33
Yarawa „Firefly“

„Tos měla říct rovnou, že mě chceš nechat zavraždit v zapadlé uličce,“ brouknu, zatímco se skláním pod nízko visící zatočenou trubicí. Na vysvětlenou jenom pokrčím rameny a ušklíbnu se: „Líp bych se oblíkla.“
Možná to není tak zcestná myšlenka. Ale skutečně mě nijak neznepokojuje. Bylo by to sice blbý až na hranici absurdity, ale... představa, jak se ta zpráva šíří zatuchlými vodami sionské společnosti měla taky něco do sebe.
Krátce zavrtím hlavou a sama pro sebe se tlumeně uchechtnu.

Stříbrná bouře se zastavím a já bloudím pohledem po místě, kam mě zavedla. Oranžová rez, splétané kabely, špinavá řádka stop a...
Moc dobře znám to překvapené zasyknutí. Šum brebentění lidských hlasů na pozadí pozornosti, kterých si ve skutečnosti všimnu až ve chvíli, kdy začne utichat, jenom proto, aby se vzápětí znovu rozbzučel vzrušením a dohady.
Oranžová rez, splétané kabely a lidé.
Jeden koutek úst se pokusí vyhledat azyl někde v uchu.

Někde v koutku duše se modlím, aby to aspoň zdálky vypadalo jako úsměv. Nebo jako bolest zubů. Když se mi ale kolem boků vší silou sepnou dětské ručky, je to snazší. Je snazší ignorovat lidi, když na mě visí jeden malý človíček. Usměju se na ni a ani se nemusím přemáhat.
To těžko. Pohádky končí dobře...
„Asi bych nedala nic, po čem by se hezky spalo, cvrčku, promiň,“ prohrábnu jí hřívu otevřenou dlaní, „A od toho pohádky jsou, ne?“

Přelétnu pohledem shromáždění a nepatrně se zakloním. Potřebovala bych ucouvnout blíž ke své průvodkyni, ale nechci dívence utéct, tak jenom natáhnu krk a koutkem úst syknu: „Co tu dělám, Bouře?“

Pán Jeskyně - 14. září 2017 11:16
Pán jeskyně Katanga

Stříbrná bouře se mnohoznačně usměje a volným tempem vede Yarawu do hlubin Sionu. Vede ji uzounkou uličkou, kde by statnější člověk měl problém se otočit. Její lehký zarudlý šátek, kterým má zakrytá ramena, jemně hladí rezavé květy, které se po zdech rozrůstají. Zdi hřejí a jemně vrní. Schůdky vedou dolů, nevysoko nad hlavou se stáčejí ohromná potrubí, která vytrvale šumí a nesou vzdálená dunění hlasů a klepání života. Jemně z toho zaléhá v uších.

Před Yarawou se otevřel malý společenský sál. Díky rzi, oranžovému osvětlení a hnědočerným malbám na zdi hřál na pohled. Byly tam stolečky, od stropu visely houpací sítě ze starých, vyřazených kabelů.
A byli tam lidé. Dobré dvě, tři desítky lidí a dětí, kteří tam při hovoru a hrách čekali.

Kousek od Yarawy se ozval dětský, podivně sykavě artikulovaný hlas: „To je ona! Firefly přišla! Firefly je tady!“ Oči se začaly stáčet k Yarawě. Široké úsměvy. Nadšení. Malé, divoce kudrnaté, černé děvčátko k Yarawě přiběhlo a objalo ji kolem pasu (natahovalo ruce tak vysoko, jak to jen šlo). „Babička měla sen, že se ukážeš! Babička to věděla! Tys přišla! Ty jsi opravdu tady!“ Děvče zvrátilo hlavu, aby Yarawě vidělo do obličeje. Maličký bambulatý nos, oči jemně zešikmené, široký úsměv a předkus, za který by se měla dávat ocenění. „Myslela jsem, že neexistuješ. Že jsi jen pohádka.“

Yarawa „Firefly“ - 13. září 2017 17:07
Yarawa „Firefly“

„To zní jako zábava. To si určitě užijou,“ zakřením se na Rheu a zvesela mu zamávám, než se ztratím v prorezlých zákoutích Sionu.

Sion. Většinou po něm neteskním a nijak to neplánuju ani tentokrát. Určitým způsobem mi vlastně vadí. Ale přesto...
Vypadá to, jako by se změnilo úplně všechno, že bych si neměla být jistá, kde je nahoře a kde dole, jestli se vznáším ve snu, jestli žiju svůj život, nebo jestli jsem jenom nástroj v něčí myšlenkové mapě.
Ale tady se pořád pralo prádlo a opravovaly parovody, křičely děti a pak křičeli jejich rodiče. Nemohli čekat, až se usnesou, co se kolem nich děje. Nemuseli řešit svět a život, prostě se jim stával.
Ještě jsem cítila rozvrzanou lávku pod nohama a už jsem měla pocit, jako bych ji postrádala.

„To jsi mohla čekat dlouho,“ podotknu bez zlomku vteřiny rozmýšlení nebo jenom pouhého překvapení s kapku pokřiveným úsměvem. Není v tom ani stopy po výsměchu, je to prostě jenom pravda. Hlavou mi probleskne nejasná myšlenka, že takhle mluvím jenom s některými, ale skryje se v hlubinách dřív, než ji stihnu pořádně zachytit, „Já bych na sebe čekala spíš v pirátské kantýně.“
Drobným pohybem hlavy ženě beze slov naznačím, ať mě tedy vede.

Pán Jeskyně - 8. září 2017 13:42
Pán jeskyně Katanga

Uranova kajuta byla prázdná; v kantýně však potkala Rheu, mechanika jedné z nejmladších průzkumných lodí, který Yarawu odkázal nahoru do doků, kde by měli být všichni kapitáni a programátoři na jakémsi jednání.

Večer odlétají. Kdo ví, kdy se zase vrátí do města? Namísto Pilíře si vybrala obvodovou cestu. Ulice lidí a mozaiku životů. Na dvorku mezi kójemi učila mladá dívka tančit své malé copaté žačky. Nad baldachýnem ze schnoucího prádla zaslechla mužský rozladěný, ale radostný zpěv. Na úzkém schodišti ji málem porazili dva mladí černošští chlapíci, kdy se jeden snažil polapit druhého. Na rozvrzané houpačce svěšené z potrubí houpala mladá žena svou stařičkou vrásčitou babičku. Odkudsi z patra dolehly hlasy manželské hádky.

Firefly?“ zastavil Yarawu neznámý hluboký hlas. S korálky ve vlasech a brýlemi na masivním nosu stála před Yarawou stará žena šikmých očí a rudě tmavé kůže. Indiánská babička s laskavým úsměvem. „Čekala jsem tě. Pojď, prosím, se mnou. Jmenuji se Stříbrná Bouře a chtěla bych tě o něco požádat.“
Možná rys obličeje, možná způsob mluvy. Stříbrná Bouře něčím připomínala Vědmu.

Yarawa „Firefly“ - 27. srpna 2017 22:35
Yarawa „Firefly“

Probouzím se s výkřikem na rtech.
Sedím vzpřímená na pryčně, zuby zaťaté do sevřené pěsti se snaží zadusit vlastní hlas. Pár tenkých pramínků vlasů se mi lepí na pomačkanou tvář, nepatrně se kolíbám. Mezi probuzením a tímhle lapáním po dechu neproběhl žádný skutečný čas.
Dýchám.
Čekám.
Až skutečná bolest roztrhá na cáry tu snovou a ta se rozptýlí do prázdna.

***

Horko mi dopadá do tváře, štípe v očích, zpod víček vidím kotouče páry. Zakloněná lokám horkou železitou vodu. Ani nevnímám její pachuť.
Dělej si co chceš.
Dělej si co chceš?
Dělej si co chceš...
S heknutím dotlačím páku až ke stěně. Zůstanu stát na mokrých dlaždicích, kapky vody mi pomalu stékají po zádech a po nohou, tvoří svoje vlastní malé kalužinky. Stojím tam tak dlouho než se pára rozptýlí a mě i ve žhnoucím Sionu šlehne po nahé kůži chlad průvanu.
Dělej si co chceš.
„Spolehni se,“ zamumlám sama pro sebe a s nehezkým úšklebkem strhnu ručník z háčku, div že neprotrhnu jeho roztřepené očko.

Když se vrátím do našeho pirátského pokoje, jenom úsporně přehodím ručník přes trubku, jedním pohybem zápěstí nedokonale smažu Foxův vzkaz a přepíšu ho vlastními slovy pro Verity.

Kdyby se tady objevil Fox, rozbij mu za mě hubu.

Pak bez dalšího zdržování vyrazím najít našeho kapitána.

Pán Jeskyně - 17. srpna 2017 22:24
Pán jeskyně Katanga

Unavená po dlouhém tanci, vyčerpaná výtrysky emocí, plná myšlenek, které se předháněly jedna přes druhou, až se plynule přetvořily v mozaikovité sny. Horké tváře, horké doteky. Horké doteky na bocích, na hýždích, na ramenou, na prsou. Horké polibky. Horký dech Sionu. V dunění bubnů kvílel hlas. Píseň. Píseň nářků, pláče, vzlyků. Když otevřela oči, viděla, že není v tanečním sále a že s ní nejsou lidé. Byla těsně obklopena stroji. Obraz se proměnil, ale píseň zůstávala. V kovově chladné místnosti držel Smart pod krkem černovlasou dívku a se zasněným úsměvem jí jedno po druhém trhal z těla velké černé lesklé peří. Děvče vysíleně kvílelo bolestí a každý spadlý brk zaduněl jako sionský buben. Modrá. Jasná, zářivá modrá. Ohromná modrá sklenice ozářená jedovatě modrým světlem. O velikosti Sionu. Do jasné vody spadla kapka inkoustu. Padala hlouběji a hlouběji a ovíjela ze sebe dlouhé černé hedvábné závoje. Kapka inkousu se na Yarawu dívala. Velkýma prázdnýma slepýma očima. Modrá se utápěla v temnotě a její útržky se rozpadaly na malé modré mechanické motýly, kteří se Yarawě začali drát do těla. Malými sosáčky rozsekávaly kůži a ostrýma nožkama se vrývali dovnitř. Topila se. Napřahovaly se k ní dvě mužské pomocné ruce. Jedna bledá, druhá černá...

Probudila se až pozdě, pozdě ve dne. Ze snů zbyly jen drobné útržky, které se pomalu zasouvaly zpátky do podvědomí. Jak dlouho spala? Ne, že by to nepotřebovala... Na vedlejší lavici oddechovala spící Verity. Na tváři, kterou překrývaly rozcuchané světlounké vlasy, jí hrál mírný úsměv.
Stačilo jen pár letmých rozespalých pohledů po okolí, aby si všimla vzkazu fixou na malé kovové destičce opřené o malou vojenskou lampičku u postele: „V šest večer odlétáme. Rada rozhodla. Do té doby si dělej, co chceš.“

I bez podpisu poznala Foxovo písmo.

Yarawa „Firefly“ - 16. srpna 2017 22:58
Yarawa „Firefly“

„To jsem ráda. Někdo ji tam mít musí. A já mám pocit, že chodím po provaze,“ zamumlám zasněně, s hlavou opřenou o Speedyho horkou paži a oči ospale přimhouřené. V těch slovech není ani stopa po hořkosti.
Opřu se o dveře toho maličkého pokoje zády.
Věnuju Speedymu úsměv.
Mým prstům jeden nebo dva jeho kroky trvá, než sklouznou z jeho předloktí.
Se šťastně unaveným výdechem se nejdřív otočím k rezivějícím dveřím tváří než napůl poslepu nahmátnu západku a otevřu.

Není tady...?
Ta myšlenka se stihne zrodit a ulétnout jako jeden z modrých mechanických motýlů ještě dřív, než si pořádně uvědomím, komu patřila. Zanechá za sebou malý studený kamínek.
Není tady.
Nevím, jestli bych to chtěla. Nenapadlo mě se nad tím zamýšlet. Ani jsem ho tady ve skutečnosti nečekala, až do okamžiku, kdy jsem otevřela dveře a zjistila tu pravdu. Není tady.
Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jestli bude v mém pokoji stále fungovat gravitace, když otevřu dveře, ani si představovat, jak by to vypadalo. Ale jsem si jistá, že kdyby nefungovala, překvapilo by mě to. Nešlo by to přehlédnout. Bylo by to něco, co je jinak, než má.
To nic nemění na tom, že bych mu asi vykopla zuby. To je úplně jiná sféra problému.

Trochu otupěle za sebou zavřu dveře, po cestě nepřítomně pohladím Verity konečky prstů po rameni a přejdu ke svojí posteli. Pomalu se na ni posadím a začnu bez přemýšlení, mechanicky rozvazovat pevný uzel na šálu za krkem. Nějaká část mé pozornosti začne škodolibě počítat ve vzpomínkách, kolikrát jsem se po sionské slavnosti svlékala sama.
Zaženu ji dlouhým povzdechem. V srdci mi pořád bijí sionské bubny. A to je důležité.

Pán Jeskyně - 9. srpna 2017 20:33
Pán jeskyně Katanga

Dvojice i větší skupinky opouštějí sál a vracejí se do města. Snad nikdo dnešní noci nejde sám. Hovor, smích, zpěv. Radost. To je dnešní Sion. Proudí chodbami do města, ukládá se k slastnému spánku. Kolem Speedyho s Yarawou se proplete trojice malých zrzavých děvčátek. Drží se za ruce a mají na nahých ramenou namalované hvězdy. S chichotáním zmizí za rohem.

Speedyho úsměv je hluboký a vřelý. Zastaví se, když k němu Yarawa promluví, a naslouchá jí. Nechá slova chvíli zrát, než jeho hluboký hlas tiše odvětí: „To já děkuji,“ a Yarawě přistane nad čelem ve vlasech polibek. „Pomohla jsi mi najít ztracenou půdu pod nohama.

Světélka Sionu zhasínají, jak jeho obyvatelé zapadají do postelí. Pouliční diody svítí jen tlumeným oranžovým světlem a na tu malou chvíli vypadá Sion jako obrázek dávných, dávných měst. Měst tam nahoře. Tam, kde byla půda skutečně pod nohama a ne kilometry nad hlavou.

Speedy doprovodí Yarawu až k jejímu pokoji. Posledním úsměvem se s ní rozloučí a odchází ulicí pryč.

Verity sedí na posteli a rozčesává si vlasy. Má přimhouřené oči a mírný úsměv na rtech. Jako by už napůl spala. Jako by snila.

Yarawa „Firefly“ - 3. srpna 2017 23:15
Yarawa „Firefly“

Jako by nám Sion potřebovat ukázat a připomenout všechno, nic nemohl opomenout, střípek každého lidského prožitku jsme si museli odnést s sebou do nekonečné spleti kanalizačních tunelů.
Křičela jsem, beze slov, pouhou nespoutanou energií a můj hlas zanikal v bouři jiných.
Smála jsem se, hlavu zvrácenou hluboko dozadu a nespoutaný smích mi klokotal hrdlem.
Plakala jsem. Ani bych sama nedokázala říct proč, ale slzy si stejně našly cestu do koutků mých očí.

A pak najednou bylo ticho.
Ne.
Ticho ne.
Lomoz a kroky a hlasy a bzučení prosté existence mnoha a mnoha lidských bytostí, ale vedle umlklého hlasu Sionu je uši odmítaly přijmout.

Po skráních, po krku a po zádech dolů mi stékaly pramínky potu a dech mi uháněl jako o závod s agentem. I když se vzduch v sále tetelil horkem zemského jádra a mnoha lidských těl, na rukou mi vyvstala husí kůže jako při zimnici. Měla jsem pocit, že se něco hluboko uvnitř mě chvěje.
Možná jsem doufala, že mi tohle všechno pomůže pochopit, co se kolem mě děje.
Mýlila jsem se.
Nepochopila jsem vůbec nic.
Ale věděla jsem jednu věc. Pokud zítra vstoupíme do Matrixu a zemřeme, bude to kvůli tomu, co jsme teď prožili a co právě končilo a opouštělo nás. Možná to nebude to správné. Ale bude to to jediné, co můžeme udělat.

Zavěsím se do Speedyho rámě a s hlubokým výdechem si opřu unavenou hlavu o jeho paži.
„Dneska jsem měla pocit, jako by se kolem změnilo úplně všechno,“ brouknu tiše, když se vypleteme z toho živého organismu se stovkami rukou a nohou a podaří se nám uniknout do nějaké klidnější chodbičky, „Ale všechno ne,“ na okamžik zakloním hlavu, abych se mu s lehkým úsměvem podívala do očí, než si ji znovu opřu a zlehka ho pohladím otevřenou dlaní po rameni: „Díky.“

Pán Jeskyně - 26. července 2017 10:52
Pán jeskyně Katanga

Živá instrumentálka zachvěla skalními stěnami a Golem se pustil s Yarawou do tance. Dlouho netančila s někým, kdo neznal sionské slavnosti. Kdo neznal živelné tance tělo na tělo. Golem zdá se dělával dříve street dance. Přestože byl však mimo ostatní tanečníky, tančil dobře. Měl ohromný cit pro rytmus a procítěnost. Kolem Yarawy tancoval sólo, občas se jí snažil přizpůsobit, občas jel své figury. Tanec s Golemem byl zábavný. Nebyl směšný. Byl zábavný.

Po většinu slavnosti však Yarawa tančila se Speedym. Se svým velkým černým pilířem. Speedy byl výborný tanečník, vzácný přítel. Prsty vplétal do Yarawiných vlasů, nechávali se unášet na vlnách hudby. Kontakt blízký, balancující na tenké hraně mezi přítelem a milencem.
Jen na pár tanců se půjčili jiným, přátelům, známým z města i z lodí. Uran. Žába. Verity. Jen Fox mezi nimi nebyl. Za celou dobu ho Yarawa nezahlédla. Nebo ji nenapadlo se po něm dívat? Měla by na to vůbec čas?

Slavnost trvala dlouho. Jen málokdo by se odvážil odejít před koncem. Kdo by chtěl? Stovky srdcí bily jako jedno. Stovky duší spojených hudbou. Mnohá těla, která se milovala a zapomněla na stud.
Poslední skladba. Bubny. Elektrické housle. Píseň o slastech, o radosti ze života. Píseň o lidství. Píseň Sionu. Taneční sál byl horký, spojený. Poslední tanec.

Když kapela utichla (a sál vybuchl potleskem), Speedy nabídl Yarawě rámě na cestu domů.

Yarawa „Firefly“ - 24. července 2017 22:10
Yarawa „Firefly“

Ani nevím, co se stalo.
Najednou stojím. Stojím a hruď se mi divoce zvedá a klesá v trhaných nádeších, tváře mi planou. Po šíji stékají čiré kapky potu. Tlukot srdce pod dlaněmi.
Pomalu zvednu těžká víčka a zvedám pohled až ke Speedyho očím. Nic neříkám. Jenom se tiše usměju. Věřím, že je v tom radost, vděčnost a jistota větší, než bych dokázala pojmout slovy.

A pak přijdou slova. Cizí slova z venku.
Lidská slova v samotném srdci Sionu.
Jako lasička se prosmeknu v sevření Speedyho paží tak, že se o něj opírám zády. Zkřížím paže na hrudi a dlaně položím dál, až na jeho tmavé lokty.
„Jestli si troufáš,“ zavrním a blýsknu po něm nebezpečným úsměvem, který ale vzápětí sama zlehčím krátkým smíchem. Zlehka vykročím ze Speedyho objetí a několika tanečními kroky se zatočím, zvedu ruku k tváři, až se modrá stužka na mém zápěstí zaleskne.
Teď patříme k sobě. Vrátím se.

Natáhnu se a oběma rukama chytím Golema za lokty. Pár kroky ho laškovně vedu za sebou.

|⇐ 1 2 3 4 5 6 ... 15 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace