Prázdniny v Anglii (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Prázdniny v Anglii

Pán Jeskyně:

Tinamar

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Soukromá jeskyně pro domluvené hráče

Klíčová slova:

Londýn 90.léta 20.století

Jaké hráče:

nehledám, jsme domluvení

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Tradiční pravidla pro psaní příspěvků: vnitřní myšlenky postavy a to, co si říká jen v hlavě píšeme kurzívou; to, co říká nahlas se píše tučně a zbytek normálně. Daný text označíme a klikneme na B nebo I pod textovým okýnkem. Pokud očekáváme interakci ostatních hráčů, je dobré do příspěvku napsat něco, na co můžou reagovat. V našem případě to není vždy nutné, protože za postavy můžeme hrát i formou jakéhosi deníčku (co postava dělá, když není s ostatními). V políčku Poznámka u Vaší postavy udržujte prosím aktuální informace, kde se postava právě nachází. Kliknete na jméno postavy, zvolíte Editace a hned pod obrázkem je pole Poznámka. Sem napíšete například Děravý kotel, Londýn, Nebo Doma, Orpington. Nebo Na cestě za Johnem, apod. Nezapomeňte potvrdit dole tlačítkem Editovat. Můžete si vyplnit kterékoli pole u své postavy, pro ostatní je viditelné pouze pole Poznámka (=kde se postava nachází) a Popis postavy. Doporučuji projít si odkaz Nápověda pro širší orientaci na serveru - pro naši hru to ale není nutné. Pro rychlý vstup do hry si můžete udělat záložku tak, že vlezete do Prázdnin v Anglii, kliknete na volbu Záložka - a je to. V horní části stránky odteď uvidíte, jestli je ve hře nový příspěvek.
Hráči: (4/10) Aseta, Austin Hart, Heratrix, Redmonnd

Příspěvky ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

Vypisuje se 20 z celkem 37 příspěvků1 2

Pán Jeskyně - 27. dubna 2024 12:15
Pán jeskyně Tinamar

// Asetko, Johniku, Camrálku, hodíte sem písmenka, at to nesmažou?

Abigail Loveridge - 5. dubna 2024 00:53
Abigail Loveridge

"Tak honem, Abi, ať nám to neujede, holčičko," poháněla maminka svou neposednou dcerku.
"A můžu vzít s sebou Perkyho? Prosíííím, přes školní rok si ho zase vůbec neužiju..."
Maminka si povzdychla: "Jen jestli to nebude problém tam v tom dětském domově? Ale kdyby nás pustili dovnitř a psi tam nesměli, tak ho asi můžeme uvázat na chvilku u branky, beztak se akorát stočí do klubíčka a celou dobu prospí... Tak jo, ale nezapomeň náhubek a vodítko na cestu!"
Abinka nadšeně vyskočila a vlepila mamince velikou, mlaskavou pusu na tvář.
"Mami, ty jsi stejně nejlepší!"
"Tak už pojď, ty moje treperendo," smála se maminka. "V kolik máte sraz?"
"Kolem desáté u vchodu do toho domova."


Cesta vlakem byla dlouhá, přes tři hodiny, ale přesto Abince uběhla jako nic. Perky se přesně podle očekávání stulil do klubíčka a celou ji prospal. Byly v kupé samy, a tak Abi mamince vyprávěla o Johnovi a jeho nejlepší kamarádce Asetce, co spolu zažili ve škole a jak se na ně těší do druhého ročníku. A taky o Austinovi (u toho se trochu červenala a maminka se tvářila, že si toho nevšimla, jen se pro sebe pousmála). Stihla jí povědět o všem, co se ve škole naučila a o profesorech a taky hrozných událostech na závěr Turnaje tří týmů. Maminka byla vděčná posluchačka, ptala se na podrobnosti a bylo vidět, že jí to opravdu zajímá.
"Vidíš, ještě že jsme tuhle cestu podnikly, vždyť bych se snad jinak tolik věcí od tebe ani nedozvěděla!" smála se maminka, když vystupovaly v Nottinghamu na nádraží. Byla to velká viktoriánská budova z červených cihel, která Abi trochu připomínala nádraží King's Cross, ale o nástupišti 9 a 3/4 už nic neřekla, protože kolem bylo spoustu normálních lidí. Vlastně mudlů, řekla si pro sebe Abi. Nekouzelníků - to zní přeci jen líp. Na slovo mudlové si pořád nezvykla a rozhodně odmítala svoji maminku nazývat mudlou, stejně jako svoje nekouzelnické kamarádky z Orpingtonu.
Přestoupily na tramvaj a došly kousek pěšky do dlouhé ulice Prak Lane, k veliké zahradě, kde pobíhaly děti různého věku. Uprostřed oploceného pozemku stál šedivý dům, ke kterému vedla cesta vykládaná šedou břidlicí. Abinka se rozhlížela, ale Johna nezahlédla. Zato u vchodu uviděla Asetku v doprovodu nějakého pána.
"Asetko!" vykřikla nadšeně a vrhla se ke kamarádce. Objala ji a pevně stiskla. "To je paráda, ty jsi už tady!"
Když se přátelsky pozdravili i rodiče, zbýval poslední člen výpravy: Austin.

Pán Jeskyně - 31. března 2024 00:40
Pán jeskyně Tinamar

//podklady pro příspěvek k výletu za Johníkem (neveřejný)

Návštěva u Johníka v domově

vychovatelka přivedla Johníka k bráně,
nepustili nás dovnitř

rybník, koupali se
ve městě oběd - fish and chips
odpoledne zmrzka

Abinka jela vlakem, s mamkou Marion (kopie Abinky)
vyprávěla, jak se bála o Austina na táboře, že se zbláznil, a že to napsala v dopisu mamce, a pak ještě napsala jeden opilá, tak pro ni mamka okamžitě přijela a odvezla ji, ani se nestihla rozloučit, protože Austin i ostatní byli na výletě, zůstal tam s ní jen vedoucí, který ji mamce předal; a že pak byla u babičky až do výletu

Asetka - letax, s tatou Alfred (krásný chlap) - asi ukazovala fotky zvířat? Ještě něco vyprávěla?

Austin - autem s mamka Vanessa (táta je James), vypadá úplně jako Carisska; asi taky vyprávěl o táboře a o tom, co se tam dělo těch posledních pár dní, poté co Abi odjela? (a co se vlastně pak na táboře dělo?)

Pokud můžete ještě něco doplnit (a to cením!) tak prosím šeptem, stejně jako je šeptem tenhle příspěvek - tj. není viditelný veřejně. U možnosti "Komu šeptat" stačí zaškrtnout "Označit opačně", tím příspěvek šeptáte nám všem a zůstane neveřejný.

Abigail Loveridge - 8. března 2024 23:19
Abigail Loveridge

"Ale mamiii," kňourala Abi, "vždyť vidíš, že to tu je v pohodě..."
Maminka byla nekompromisní: "Vůbec o tom nebudeme diskutovat! Tábor, kde se pod dozorem vedoucích pije a cizí lidi ohrožují děti, aniž by někdo třeba jen zavolal policii, to mi nepřipadá jako vhodná letní aktivita pro jedenáctiletou dceru!"
Paní Loveridge mluvila velmi hlasitě a velmi zřetelně. Se svým názorem se rozhodně netajila.
Pan Ugly se pokoušel něco vysvětlovat, ale proti temperamentní ženě neměl sebemenší šanci.
"Ale mě je už dvanáct," zkusila to Abigail, ale maminka ji zpražila takovým pohledem, že Abi jen sklopila oči a šla si do pokoje pro kufr.

"Je mi to vážně moc líto, Abinko,"
řekla maminka už mnohem mírněji, když seděly ve vlaku na cestě domů. "Uděláme si brzy spolu nějaký hezký výlet, kam si vybereš, chceš?"
Abi kývla a konečně se trochu pousmála. "Třeba do Nottinghamu?"
Maminka zdvihla obočí, ale usmála se.
"Jestli je to tvoje přání..."
"Jen musime počkat na Austinka, až to tu skončí."
"Dobře, tedy počkáme na Austinka a pojedeme do Nottinghamu."
Abi se k ní vrhla a vlepila jí velikou pusu.
"Škoda, že se s ním ani nemůžu rozloučit," zalitovala.
"Vlak nám jede za chvíli, nemůžeme čekat, až se vrátí z lesa."
"Tak ale musíme pořídit sovu, abych si s ním mohla psát, jo?"
Maminka si jen povzdechla.

Abigail Loveridge - 2. března 2024 12:47
Abigail Loveridge

//ooc: zapomněla jsem napsat, že dopis pro Johna hodila Abi do schránky hned po příchodu do vesnice.

Pán Jeskyně - 2. března 2024 00:39
Pán jeskyně Tinamar

Paní Loveridge vstala z křesla, vypnula televizi, kde právě končil další díl nekonečného seriálu, který si pouštěla vždycky při žehlení, popadla voňavé prádlo a zamířila s ním ke skříni. Ozvalo se tiché zaškrábání na okenní tabulku. Abinčina maminka sebou trhla leknutím. V šeru pouliční lampy uviděla za oknem siluetu velké sovy. Sova se tvářila velmi cílevědomě, ťukala zobákem na okno a významně zvedala nožku s poštovním pouzdrem. Maminka se pousmála.
Vida, další psaní od dcerušky! Copak píše tak naléhavého že ještě neuplynuly ani dva dny od minulého dopisu?
Úsměv jí ale rychle ztuhl na rtech.
"Tak to by tedy nešlo. To snad ani nepsala ona! Oni tam na tom táboře snad pijou," prohlásila s nevěřícným zakroucenim hlavou. Sova zahoukala, jako by jí to chtěla dosvědčit.
Nechala prádlo ležet na stole, ze zásuvky vytáhla papír a propisku a pustila se do psaní rychlými, energickými tahy.
Vážení manželé Uglyovi!
Dostaly se ke mně znepokojivé zprávy o průběhu Vašeho tábora. Zítra k Vám přijedu osobně a odvezu si svou dceru Abigail Loveridge. Prosím připravte ji k odjezdu po 12:00.
S pozdravem, Miriam Loveridge

Sově nasypala na parapet hrst kočičích granulí a zatímco je sova s povděkem zobala, paní Loveridge složila dopis a vsunula ho do pouzdra.
Pak si na neco vzpomněla a přidala ještě druhý, adresovaný své matce:
Mamko, s Abinkou je něco na tom táboře špatně, chci tam zítra jet a asi budu potřebovat Tvou pomoc. Můžeš mi, prosím Tě, zjistit adresu toho kouzelnického tábora? Díky, M.
Ráno vstala s prvními slunečními paprsky, postarala se o vše kolem domu, nakrmila a zkontrolovala zvířata a vyrazila na vlak do Londýna.

Abigail Loveridge - 1. března 2024 22:47
Abigail Loveridge

13.července 2000

Ahj mamaminko, jakse mti čera psla ten dopis taxe nebj, ušje ten bankaj pric a je totu suupér! Bli sme na vílete aleuš sme z pádky. Tvoje Abnka


Než jí někdo stačil zabránit, donesla papír k táborové sově, smotala ho do ruličky a strčila do pouzdra na její nožce. Sova se na ni podívala velmi pohoršeně, ale protože to byla sova vychovaná a dbalá svých povinností, jen si odfrkla, roztáhla křídla a vyrazila k Orpingtonu.
Abigail se dopotácela do svého pokoje, padla napříč na jejich společnou postel s Carisskou a okamžitě hluboce usnula. Probudil jí opět Severusův hlas: "Abigail, vstávej! Austin už zase blázní, už mu zase hrabe!"
Abigail se posadila na posteli. Strašlivě ji bolela hlava a v ústech měla sucho.
"Já snad musela sníst krysu a ta mi teď běhá po břiše," pomyslela si. Natáhla se pro vodu na nočním stolku. Vypila všechnu, která tam byla, rovnou ze džbánu. Vstala a vyběhla ven za Brusem, který už sbíhal po schodech dolů. Když přiběhli do klučičího pokoje, uviděli Austina, jak sedí zhrouceně na své posteli, hlavu svírá v dlaních, po tvářích mu stékají slzy, a hlasitě vykřikuje: "Bankai! Jdi z mé hlavy pryč! Nechci tě! Neposlechnu tě! Nech mě a mojí ségru na pokoji! Neee!!"
Abinka rychle přiběhla k Austinovi, chytila ho kolem ramen a zatřásla s ním: "Austinku, to jsem já! Neposlouchej ho! Tady jsem! Otevři oči a vyžeň ho! Vyžeň ho z hlavy!
Austin náhle otevřel oči a Abi už začala mít naději, že je zlo zažehnáno. Jenže Austin se na ní ani nepodíval, toporně vstal a vyrazil ke dveřím. Bez ohlédnutí vyšel ven a zamířil do lesa. Abigail i Severus vyběhli hned za ním, volali na něj, ale on jakoby je vůbec nevnímal. Mechanicky mířil stále dál. Po chvíli se rozběhl tak rychle, že mu Severus s Abi vůbec nestačili. Před jídelnou stála Carissa. Abi na ni křikla: "Už je tu zase! Zavolej vedoucí!"
Xaer, který si u jezera leštil hůlku, vyskočil a přidal se k nim.
Když udýchaně doběhli na místo, kde se Bankai zjevil posledně, Austin klečel na zemi a křičel: "Bankai, vezmi si mě! Nech ostatní na pokoji! Zabij mě, ostatní nechej, slyšíš?! Pojď si pro mě!"

Abigail Loveridge - 1. března 2024 21:43
Abigail Loveridge

"Mládeži, nástup," volal vedoucí pan Ugly. "Nezapomeňte batůžky! Za chvíli vyrazíme! Půjdeme pár kilometrů a pak nás čeká rozchod ve vesnici."
Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a táborníci procházeli po příjemné cestě mezi poli. Perky nadšeně pobíhal okolo a ňafal na všechno, co se hnulo, což vedlo k tomu, že ho Abi musela neustále volat k noze. Nakonec to nevydržela, popadla ho do náručí a zbytek cesty ho nesla (což mu ani tak nezabránilo dál na všechno štěkat).
Za posledním kopcem se vyloupla malá vesnička. Několik domů, pár obchůdků a na kopci stánek s občerstvením.
"Tak děcka, máte hodinku rozchod. Kupte si, co potřebujete, zajděte si pro něco dobrého k občerstvení a nevyvádějte žádné hlouposti!"
Pan Ugly se rozhlédl po dětech, znovu je přepočítal a potom řekl tiším hlasem:
"A nezapomeňte - mimo tábor nesmíte... vy-víte-co! Žijí tady mudlové a stále platí zákon o utajování, stejně jako zákon o omezení použití kouzel u nezletilých kouzelníků."

Děti se rozprchly do všech stran. Abi se rozhlédla a zamířila do obchodu s oblečením. Brzy za ní zamířila i Carisska. Prohlížely si trička a letní šatičky, i když kupovat ani jedna nic nechtěla. Caris se zeptala Abigail, kde zůstal Austin.
"Austin je na pokoji. Nešel s námi, nebylo mu dobře. Po těch zážitcích s Bankaiem..."
Carisska přikývla. "Snad už bude klid," řekla s obavou v hlase.
"Myslíš, že nám opravdu může ublížit? Austin říkal, že... že jde po tobě..."
Dívka si povzdechla a pokrčila rameny.
" Obávám se, že ano. Ale tady bychom se o tom bavit neměly. Jsou tu cizí lidi a nikdy nevíš, kdo tě poslouchá."
Do obchodu vpadla hlučná skupinka dalších dívek a Abigail radši zvolila ústup. Venku se rozhlédla, a uviděla několik venkovních stolů s lavicemi a za nimi prodejní pult a několik velkých dřevěných sudů. Šla tím směrem a už z dálky ji lákala vůně grilovaného jídla a pečiva. Na lavicích posedávaly ostatní děti z tábora, cpaly se klobáskami a koláčky a zapíjely to něčím, co vypadalo jako rybízový džus. Několik z nich se hlasitě smálo, jedna straší holka nahlas něco říkala, ale nebylo jí vůbec rozumět. Asi dortík s blábolivým lektvarem, pomyslela si Abigail.
"Dobrý den," pozdravila prodavače. "Já bych prosila na pití to, co mají tam ty kluci, a k tomu klobásku a koláček."
Prodavač se na ni zkoumavě podíval. "Myslíš si, že jsi na to už dost velká?"
"Určitě jo," odpověděla Abigail přesvědčeně.
"No, jak myslíš," pokrčil rameny prodavač, na tácek jí nadělil velikou klobásu s krajícem chleba, na druhý jablečný koláček a s pokrčením ramen natočil do sklenice pořádnou dávku rudé tekutiny.
Abigail si uvědomila, jakou má po cestě žízeň, a celou sklenici do sebe naklopila skoro naráz. Otřásla se.
"Brrrr, vždyť to chutná jako zkažené ovoce!"
Honem si kousla chleba a pustila se s chutí do klobásky. Než se dostala ke koláčku, začalo se dít něco divného. Lavice se začala houpat, stůl byl nakřivo a svět se okolo Abi otáčel. Přišlo jí to hrozně legrační a rozesmála se. Smála se tak, že málem spadla z lavice na zem. Viděla, jak k ní přicházejí kamarádky z tábora, ale taky byly legrační! Každá z nich měla rozmazaný obrys a některé dokonce měly dvojče! Abi se smála a smála. Někdo k ní přistoupil, Abigail se snažila zaostřit na jeho obličej. Viděla tmavé oči a černé vlasy. Byl to kluk, a podle všeho docela pěkný. Abi se na něj mile usmála. Nebo si to aspoň tak představovala. Ve skutečnosti se divoce zazubila a zřetelně si říhla. Kluk ucukl a protočil panenky: "No ty vypadáš, Abigail." Čichnul si ke sklenici v níž zbylo jen pár kapek rudé tekutiny. "Ty jsi měla víno? Tak to se už ničemu nedivím."
"Jé, S-verusi! Gde se tu tooo... bereš? Ceš koblo- kolobásku? Aha, už neto... nez-byla. Škyt. Tak po-romiň." Rozhihňala se znova.
"No nazdar," zhodnotil to Severus a začal se rozhlížet po vedoucím.
V tu chvíli se strhnul křik. Někdo začal ukazovat na střechu, několik dívek vykřiklo. Abigail si všimla že je na vrcholku střechy je nějaká postava, vrávorá a vykřikuje: "Já jsem tady! Koukejte, jsem nahoře!
Vedoucí pan Ugly se zhrozeně podíval na střechu: "Okamžitě slez! Jak ses tam vůbec dostal? Ihned dolů!"
"Kouzlo! Hůlka mě sem donesla!"
"Pšt! Ticho! Tady jsme mezi mudly! Nemůžeš používat taková slova. A ani hůlku," křičel vedoucí.
Abigail se ještě chvíli hihňala, pak položila hlavu na stůl a usnula. Zdálo se jí o lítání a o tom že jí Madam Hoochová shazuje ze střechy očarovaným sněhulákem. Nebyl to příjemný sen, ale probudit se Abigail nepodařilo. Ve snu se objevil také Bankai a Tiffarla, ďábelsky se smáli a sestřelili Abigail ze střechy. Padala vzduchem, a když dopadla na zem, cítila, že je z ní bramborák. Bála se, že na ni někdo šlápne, nebo že jí sežere Perky.
"Abi, Abinko! Vstávej, spadla jsi z lavice!"
Severus a Carisska se snažili Abigail zvednout ze země. Abi ležela dál. Vstávat se jí vůbec nechtělo. Země se pořád ještě motala, a když pootevřela oči, světlo ji praštilo tak, že je zase radši zavřela.
"Tak to by nešlo!" hřímal rozčileně vedoucí. "Já vám dal rozchod, a myslel jsem že se dokážete chovat. A vy místo toho lezete po střechách, používáte kou– totiž... děláte, co nemáte, a nakonec se ještě opijete! Okamžitě všichni ke mně a vracíme se do tábora!"
Abigail stále ležela na zemi pod lavicí. Carisska už byla bezradná. "Abinko, pojď, čeká na tebe Austin!"
Abi pootevřela znovu jedno oko.
"Jo, Austin je v táboře a Tiffarla ho chce pusinkovat. Musíš honem vstát a jít ho zachránit," chopil se příležitosti Severus.
To Abigail probralo. Nadzvedla se na lokty a snažila se zaostřit na Bruse.
"So-sože? Koho pusinkuje?"
"Austina!" popichoval ji dál.
V tu ránu byla Evi na nohou. Pravda, trochu vratkých nohou, ale cíle bylo dosaženo.
"Kdo pusinkuje Austina?! Já ho zabiju!"
"Ale ne, to říkal Severus, aby jsi vstala," snažila se Carisska zklidnit situaci. Marně.
"Sooo? Severus - škyt - pusinkuje Austina?"
"Co já?" smál se Severus. "Já nic, to Tiffarla!"
"Esli se může Austin tooo... pusinkovat s Tif- tifalafelou, tak já mu to oop-oplatím třebaaa... tady se Sevíkem," vrhla se Abinka na překvapeného Bruse. Ten zavrávoral a málem upadl. Carisska naštěstí pohotově Abi zachytila a čapla ji za loket.
"Tak dost! Teď jdeme na cestu a domů," prohlásila Carisska nekompromisně.

Abigail Loveridge - 28. února 2024 17:58
Abigail Loveridge

12. července 2000
Abi seděla na louce a okusovala tužku. Před ní ležela její oblíbená dopisní sada a malý mopslík jí soustředěně žvýkal pasek na sandálku.

"Huš, Perky, nech toho, musím napsat spoustu dopisů! Nevzala jsem tě sem, abys mě tu postupně sežral!

Milý Johne,
jak se máš a co děláš?
Posílám Ti moc pozdravů z tábora. Je tu hezky, až na to, že je to tu hrozné! Smíme tu dělat různé pokusy, třeba chemické, je tu všechno vybavení a naučili nás i nové postupy, je tu taky zahrádka plná bylinek (a Ty víš, jak se těším na pěstování na školní zahradě, však to mám dědičné!). Je tu několik žáků od nás ze školy - třeba Austin - a pak lidi, které neznáme. Máme hezké pokoje, spím s Carisskou. A dovolili mi vzít si s sebou mého pejska, což ve škole nejde! Jenže... už na srazu se objevil problém, nejdřív nás začala šikanovat Tiffarla, starší holka z cizí školy - a dělá to doteď, i když se chvíli tvářila jako kamarádka. No ale hlavně - nějaký pán ublížil Severusovi tak, že musel k doktorovi! Naštěstí to nebylo tak vážné a brzy se k nám zase připojil. Jenomže! Ten chlap se pak objevil i na táboře, vyhrožoval Austinovi, vylákal ho mimo tábor a málem ho zabil!! Dokonce 2x! Naštěstí jsme vždycky běželi za ním - já, Severus, jednou taky Xaer a John Wiper, a tak to dopadlo dobře, ale můžu Ti říct, že už bych radši byla doma. Hned jak se vrátíme z tábora, doufám, že se uvidíme, ještě o prázdninách! Ta naše parta mi vážně moc chybí. Maminka slíbila, že se mnou hned po táboře za Tebou pojede!
Moc se těším! Měj se hezky,
Abi


Přečetla si po sobě dopis ještě jednou - hlavně pozor, ať tam není něco nebezpečného - strčila ho do obálky, nalepila známku a nadepsala adresu.
Na další papir pak napsala skoro stejný dopis Asetce, jen použila slova jako lektvary, bylinkářství nebo crucio. Tenhle dopis, stejně jako další dva podobné pro maminku a pro babičku, poskládala a odnesla velké bílé táborové sově s prosbou o doručení.
Johníkův musel počkat, ale jen do druhého dne, kdy byl plánovaný výlet do mudlovské vesnice.

Austin Hart - 26. února 2024 00:47
Austin Hart

Austin stále ležel v bezvědomí. Nad ním stála Abinka s Brusem a nevěděli, co si s ním mají počnout.
Snažili se ho vzbudit různými způsoby. Brus na něj křičel, "Hej, Austine, vzbuď se.", jenže to nepomáhalo. Abinka ho zkoušela pusinkovat na čelo, chvíli počkala, jestli to zabere a taky nic.
Tak tedy běželi oba dva pro Cariss. Když doběhli k chatce, Cariss postávala venku.
Cariss se bavila se svými spolužačkami, v tom najednou přilítli Abinka s Brusem a začali plácat pátý přes devátý.
Cariss nerozuměla ani slovu, oba je zastavila a řekla, že má mluvit jen jeden.
Tak se teda Abinka pustila do řeči. "Austin leží v bezvědomí v klučičí chatce, metal kouzla do rohu, kde nikdo nebyl.", vyprávěla jak to celý bylo, přidal se Brus. "Carisso, tvůj brácha se úplně zbláznil."
Cariss vykulila oči a všichni tři běželi do klučičí chatky. Jakmile doběhli, Austin už byl na nohách, zcela při smyslech.
Mnul si oči, jako by se právě probudil ze spánku. "Co se to ...", mumlal si sám pro sebe. Otevřel oči dokořán a viděl jak před ním stojí Abinka, Brus a Cariss. "Co tady děláte vy tři?", ptal se jich.
"No tady Brus vykládal, že ses úplně zbláznil.", odvětila mu Cariss.
"Já a zbláznit se?", divil se Austin.
Vložila se do toho Abinka. "Vždyť si metal kouzla z ničeho nic do prázdnýho rohu, měli jsme o tebe strach."
Austin vypadal jako že přemýšlí, po chvíli si uvědomil, co se stalo.
"No joo.. už vím, já jsem si nacvičo...", než to stihl doříct, všichni na něj hodili pohled jako že mu nevěří.
Cariss přistoupila k Austinovi a pošeptala mu do ucha, ať jde s ní stranou.
"Tak mluv, brácha, co se stalo.", naléhala na něj ségra.
Austin chvíli přemýšlel a potom se dal do řeči, chvilkama koukal po Brusovi a Abince, jestli náhodou neodposlouchávají.
"No, víš, ségra .. stojím v chatce a najednou se přede mnou zjeví nějakej cizí chlápek.", pokračoval ve vysvětlování, co se stalo.
"Vyhrožoval, že jestli nepřijdu ke koním sám, tak vás všechny zabije.", tuhle větu už ale říkal se slzami v očích.
Cariss se tak zamyslela a koukala na něj. "A nezdálo se ti to?", kouká na něj divně, i když jsou sourozenci.
"Ne, nezdálo.. vím, že to bylo skutečný. Jo a taky chce tebe.", koukl na ni s pohledem, že o ni nechce přijít.
Všichni tam tak postávali, v tom Austin začal kolem sebe šít rukama.
"Austine.... Austineee... říkal jsem ti, že máš přijít sám a ne že si přivedeš kamarády."
"Už je to tady zase.. nech mě!", křičel Austin kolem sebe.
Všichni tři zpozorněli a koukali na Austina, co se to děje. Carissa mu musela uhýbat, aby ji nesejmul šijícíma rukama.
"Co je, brácha, co se děje", zhrozila se Cariss.
"Ten hlas, už je zase v mý hlavě..", nevědomky odpověděl ségře Austin.
"Cože, jakej hlas?", koukala na něj jak na pominutýho.
"Už zase začne metat kouzla..", povzdechl si Brus.
"Ne jen, že si je přivedl ke mně, ale ještě to bude všechno na tebe!", hlas v Austinově hlavě se zvětšoval. Po chvíli se před všemi zjevil velký, neznámý chlapík.
"Taak... konečně mám formu a můžu vás zabít všechny!", křičel zlověstně na celý tábor.
"Vidíte... vidíte to taky?", zhrozila se Abinka.
"Jo, bohužel vidíme.", řekl Brus.
Cariss stála jak zmražená, ale potom si uvědomila, kdo to je.
"To.. to je Bankai, to není možný.", Cariss si dala ruku před pusu.
Austin stál jako přibetonovaný k zemi a bylo na něm vidět, že je úplně mimo.
Bankai začal vytahovat hůlku a něco si mumlal pro sebe "Avadaaaa...", než to stihl ale doříct, blížila se skupinka děcek, takže jak rychle se Bankai objevil, tak rychle zmizel. Chvíli před tím, než zmizel úplně, vyslal vzkaz do Austinovi hlavy. "Neboj, já se ještě ukážu."

Aseta Bartoš - 17. února 2024 17:32
Aseta Bartoš

Asetka usnula na lehátku před bazeném, asi ji uspalo tiché žbluňkání vody. Zdálo se ji něco hezkého, protože se usmívala.
V tom na ni něco sedlo a zahoukalo.
Spala tvrdě a jen se trochu ohnala rukou.
Evžen se na ni díval a klovl ji do prstu. Dal hlavičku na stranu a znovu zahoukal.
Nic se nestalo, jen Garfild zvedl hlavu a vykoukl na Evžena pod lehátkem.
Aset ucítila jak ji někdo klove do prstu a docela to i zabolelo. Otevřela oči a spatřila Evžena, kloval ji do prstu a přitom houkal.
Už chtěla nadávat, ale když si všimla že je to Evžen, tak se její tvář rozjasnila a oči ji zářily štěstím.
To může znamenat jenom jediné a to že mi nese dopis, pomyslela si a hned si všimla obálky kterou ji položil vedle ni na lehátko.
Rychle si sedla a vzala dopis do ruky.
Opatrně roztrhla obálku a vytáhla z ní papír popsaný Johnovým písmem.
Oči ji létaly sem tam po řádcích a ona se jen usmívala.

" Mami, mami, už mi konečně napsal "

Mávala dopisem nad hlavou a běžela za mámou do ptačí voliéry.
Za ní letěl Evžen a sedl si na první větev kterou uviděl a hned se pustil do jídla.

" A můžeme za ním přijet, ale musíte podepsat nějaké papíry a pak ho s námi pustí na celý den ven. A mami mohly by jsme hned zítra ráno? "

Mluvila tak rychle rychle, že její maminka rozuměla sotva půlku z toho co ji říkala.
Celá udýchána se posadila na zem pod velký strom a v ruce měla pořád dopis od Johna a usmívala se.
Její maminka se posadila vedle ní.

" Dobře Asetko, já sice nemůžu, ale táta s tebou určitě půjde. Jsem ráda že ti konečně napsal, však s tebou už nebylo k vydržení. "

Najednou vedle mámy něco žuchlo na zem. Obě se podívaly tím směrem a začaly se smát. Na zemi ležela malá hnědá sovička, byla celá udýchaná a jako by zmatená. V zobáčku držela kus pergamenu a strkala ho do ruky její mámě.
Aset hned poznala že patří Austinovi.
Vzala si dopis od sovičky a začetla se do něj.
Mezi tím se její máma postarala o sovičku. Posadila ji na větev vedle Evžena, který se na ni díval trošku podezřívavě.
Dala ji napít a najíst.
Jak Aset dočetla , tak si vytáhla z kapsy kus papíru a tužku a začala psát

Milý Austine

Dostala jsem dnes od tebe soví poštu a hned ti odepisuju. Snad to tvoje sovička stihne včas doručit. Zítra jedu s mým tátou letaxovou dopravou za Johnem. Kdybys mohl ty Abinka taky přijít, tak bych byla moc ráda. Budeme tam přesně v devět, tak snad máte nějaký ten krb na tom táboře.
Tvá kamoška Aseta


Srulovala papír do trubičky, převázala červenou mašlí a tu připevnila na pařát malé sovičce, na které bylo vidět že se ji nechce zas letět pryč.
Ještě večer se s tátou domluvily že před devátou už budou na cestě.
Aset nemohla pořádně spát, jak moc se těšila až uvidí Johna a jeho dopis si četla pořád do kola.
Určitě bude překvapený až ji tam uvidí a jestli to stihnou i Austin s Abinkou, určitě bude mít velkou radost.

Ráno vstala hodně brzo, uvařila tátovi čaj a jeho oblíbené lívance, které měla ráda i ona.
Najedli se a už staly oba dva před krbem. Dal ji hrst letaxu do dlaně a sám si taky vzal. Postavily se do krbu, hodily letax na zem a řekli krčma Old Basford

Jako by se ocitla v nějakém víru, chvilku se točila a pak dopadla v jiném krbu a vedle ni stá její táta.

"Tak a jsme tady , odsud je ten sirotčinec asi jen pět minut pěšky."

Vyšli ven před krčmu a šli prosluněnou ulicí pořád rovně a pak zašli za roh a tam viděla krásnou oplocenou zahradu s dětským hřištěm a asi u prostřed té zahrady stál velký šedý dům.
Táta otevřel branku a šli po kamenném chodníčku až k domu. U dveří byla velká cedule s nápisem SIROTČINEC 1 Park Ln, Old Basford, Nottingham Spojené království

Asetka chytla tátu za ruku a ten se na ni usmál. Zazvonil na zvonek a čekal až někdo přijde.

John Brooks - 9. února 2024 22:34
John Brooks

Mám jí napsat co se mi dnes stalo? Ne ještě by jí to vyděsilo. A jak jí mám pozdravit? Ahoj moje milovaná Asetko? Ne to je blbý, to nemůžu napsat. John seděl ve společenské místnosti a před sebou měl papír na kterém bylo napsáno 6. července.
Po velmi náročném a stresujícím dopoledni se po obědě uchýlil k psaní dopisu, na který se těšil. Jenže teď když před sebou měl prázdný papír, nevěděl jak začít a co vlastně napsat.
Přestal zběsile mačkat vrchní část propisky a dal se do psaní.

Ahoj Asetko,

moc mě potěšil tvůj dopis i kamínek co si mi poslala. Nosím ho pořád u sebe v kapse a dokonce s ním spím.


Vytáhl kamínek ve tvaru srdce z kapsy a položil si ho před sebe na stůl.

Doufám, že se máš v rezervaci dobře a napíšeš mi co všechno za tvory tam máš. Smutno mi je po Vás všech, ale hlavně po tobě a našich hezkých večerech ve společenské místnosti. Evžen je určitě už u tebe a je mu dobře. Snad se na mě nebude zlobit, že s ním nejsem a pochopí proč musí zůstat s tebou.

John se podíval na dopis a začal opět mačkat vrchní část propisky.
Co vlastně můžu napsat a nemůžu. Neumím dopis začarovat aby to mudlové nepoznali a stejně mimo školu nesmím kouzlit. Musím psát opatrně a snad to Asetka pochopí. Koukal nepřítomně před sebe a propiska cvakala tak moc, až se mu v ruce rozpadla. John si vzal jinou a pokračoval ve psaní.

Bohužel mě nepustí přes noc nikam, už sem se ptal Sophie. Na celodenní výlet ale určitě můžeme jít ven, pokud s náma bude nějaký dospělák co podepíše papíry. Muselo by se to nějak vymyslet abych mohl odsud pryč. Ve škole určitě na něco přijdeme a třeba budem moct poprosit někoho z učitelů aby mi napsali omluvenku na prázdniny nebo tak něco.

Co jí mám napsat o tomhle místě. Jaký to tady je? To nemůžu musím opatrně. John koukal na skupinku holek v rohu místnosti, která se chichotala nad nějakým holčičím časopisem.

Tady to není nejhorší, mám kde spát, jíst, i když jídlo není jako ve škole, kuchaříčci to tam fakt umí. Není jednoduchý abych dostal nějaký dopisy. Pošta je pomalá a pak než mi tady někdo předá dopis trvá to. Určitě se ke mě ale dostanou všechny dopisy které si mi poslala, nebo pošleš. Nebuď smutná pokud ti dlouho nenapíšu, odpovím ti na každý dopis hned jak ho dostanu do ruky. Moc se na tebe těším a doufám, že se brzo uvidíme. Škrtám každý den, který zbývá do dalšího školního roku. Užij si prázdniny, snad ti dopis brzo dojde.

Tvůj Johník


Vložil papír do obálky, napsal na ní Asetinu adresu a zalepil jí. Poté vytáhl nový papír a začal psát další dopis, který opět nadepsal 6. července

Ahoj Austine,

doufám, že sis tábor užil a dopis ti došel v pořádku domů. Nenapsal si mi adresu na tábor tak sem ti neměl jak napsat. Určitě tam musí být hodně zábavy pokud tam jsou děcka ze školy. Snad se brzo uvidíme. Užívej prázdniny a pozdravuj sestru.

Tvůj kamarád John


John původně nechtěl psát Austinovi dopis, ale pak si to rozmyslel, je to přeci jen můj nejlepší kamarád, i když to je někdy Camrálek.
Opřel se o opěradlo židle a koukal na dvě obálky, které před ním leželi. Bylo mu trochu smutno, když si představil jak si Austin užívá na táboře, Abinka je se svojí maminkou a Asetka je v rezervaci s kouzelnými tvory. Do očí mu vyhrkly slzy a John si je rychle utřel do rukávu, aby to nikdo neviděl. Vytáhl z kapsy všechny tři dopisy od svých kamarádů a postupně si je znovu přečetl.
Kdyby tady byli a já nemusel zažívat takový stavy jak dnes. Pomyslel si.
Po přečtení je opět schoval do kapsy a zvedl kamínek na který se upřeně podíval.
"Kéž by si mě přenesl za mojí Asetkou." Zamumlal si pro sebe a políbil kamínek předtím, než si ho také zastrčil do kapsy.
Po večeři hodil dopisy do schránky u brány sirotčince a šel si brzo lehnout. Dnešní den byl pro Johna velmi náročný a tak chvíli poté, co ulehl do postele, usnul tvrdým spánkem.

John Brooks - 9. února 2024 19:55
John Brooks

John otevřel oči. Ležel ve své posteli a v otevřené dlani mu ležel kamínek, který našel minulou noc v dopise od Asety. Celou noc ho držel v ruce a spal s ním v posteli. Posadil se, zastrčil si kamínek do kapsy a kouknul se po místnosti.
Nikdo tam nebyl a z venku bylo slyšet hluk, jak si některé děti hráli na hřišti. Na budíku čas ukazoval za sedm minut tři čtvrtě na jedenáct a John se lehce zhrozil, protože nebyl na snídani a nikomu o tom neřekl. Seskočil z postele a rychle se začal oblékat, když v tom mu na zem z kapsy vypadl svazek klíčů.
Johnovi přejel studený mráz po zádech, Zapomněl sem je vrátit, co mám dělat? To bude průšvih...všimla si Sophie, že jí zmizeli klíče? Určitě si toho všimla, však je skoro poledne...třeba jí stále není dobře a zůstala v posteli do oběda...musím se tam podívat a vrátit jí klíče.
Bušilo mu srdce, jako by před chvílí doběhl maraton, když se vydal chodbou k pokoji Sophie. Celou cestu se tvářil jako by bylo normální červencové dopoledne a když zahnul za roh a byl kousek od svého cíle, málem se mu zastavilo srdce.
Na chodbě před Sophiiným pokojem stáli dva mohutní strážníci a jeden něco zapisoval do bloku. U druhého stála Sophie a roztřeseným hlasem mu říkala:
"...potom jsem usnula a ráno, když jsem se vzbudila byl pryč. On nebude rád, opravdu nebude rád." Strážník co mluvil se Sophii přikývl, poplácal jí po rameni a druhý něco napsal do notesu a vzhlédl.
Upřeně koukal na Johna, který zamrzl v půlce otočení zpět do chodby odkud přišel.
"Hej! Kluku, poď sem. Zavolal na něj strážník s notesem a ukazoval, aby přišel k nim.
Johnovi se zahoupal žaludek a bylo mu v tu chvíli tak špatně jako ještě nikdy. Pomalým krokem se ke skupince šoural a v duchu přemýšlel co má dělat.
Sem v háji, zatknou mě? Co se mnou bude? Co mám říct? Kdyby tu tak se mnou byla moje Asetka, ta by věděla jak z toho ven, stejně jako sme se dostali z problémů, když nás načapal Garsley v jeho učebně po večerce.
Přistoupil k nim a naprázdno polkl. "A...ano?" nervózně se zeptal strážníka s notesem. "Volal ste na mě pane...ehm..."
"Smith. Seržant Smith kluku." Představil se muž s notesem. "A tohle je Inspektor Jones." Ukázal na druhého strážníka, který opět pokývl hlavou, změřil si Johna od hlavy k patě a zamračil se. John uhnul pohledem a nahlédl otevřenými dveřmi do pokoje.
V pokoji byl obrovský nepořádek jak někdo něco hledal. Skříň byla otevřená do kořán, postel byla neustlaná a po zemi bylo vyházeno spoustu oblečení.
"Neviděl si tu v areálu nějakej svazek klíčů?" Zeptal se seržant Smith a John sebou polekaně škubl. "Tady slečně Rob se zatoulal. Neviděl si ho u někoho?"
John zavrtěl hlavou a snažil se tvářit klidně a zvědavě.
"Kdyby si něco viděl dej nám vědět, za chvilu půjdeme prohledat místnosti ke kterejm klíče patřili jestli se něco neztratilo." Pokračoval seržant Smith a usmál se na Johna.
"Dobře. Zatím nashle." Přikývl John, otočil se a zamířil chodbou pryč. Doprovázeli ho lehké vzlyky Sophie a tlumené hlasy strážníků, kteří se teď mezi sebou na něčem domlouvali.
Zabočil za roh, chvíli šel chodbou a poté vklouzl na záchody, kde se rychle zamkl v jedné kabince.
Těžce oddechoval a litoval, že si nedal pozor a včera klíče nevrátil zpátky. Proč sem si nedal pozor. Sem to ale pitomec. Co teď? Budou hledat v místnostech, co když zjistí, že u ředitele někdo byl? Určitě budou snímat otisky prstů a zjistí že sem to byl JÁ! Mysli...no tak mysli...jak z toho ven.
Chvíli seděl s hlavou v dlaních na záchodové míse, když najednou se mu rozzářil obličej a vystřelil ze záchodů ven, jako blesk.

Bylo skoro dvanáct hodin a John čekal u kanceláře ředitele, dokud nepůjde na oběd. S úderem dvanácté se otevřeli dveře a vyšel muž menší postavy v obleku, který na jeho sádelnatém těle držel jen silou vůle.
"Dobrý den, pane Lards." Přistoupil k muži John a v ruce držel prázdnou obálku, kterou předtím vzal ve společenské místnosti.
"Ahoj, chlapče." Odvětil, ředitel. "Copak tu děláš? ty nemáš hlad?"
"Ne pane." Zalhal John, který celý den nic nejedl a žaludek se mu svíral v lehké křeči. Natáhl ruku s obálkou směrem k řediteli. "Chci udělat překvapení pro Sophii Rob pane. Mohl by ste se mi tady na tu obálku podepsat a napsat tam pro Sophii?" Řekl John s nadějí v hlase a pokusil se o nenucený úsměv.
Pan Lards se už viděl na obědě a tak bez dalších otázek vzal obálku, vytáhl z obleku pero a napsal: Pro Sophii, Joseph Lards.
John poděkoval a počkal až ředitel odejde za roh. Potom vyndal z kapsy svazek klíčů a vhodil jej do obálky, kterou zalepil. Radostně se rozběhl chodbou a zastavil se až u pokoje své nejoblíbenější vychovatelky.
Zaklepal a Sophie ho pozvala dál. Pokoj byl už napůl uklizený a Sophie seděla u stolu a vypadala zničeně.
"Tohle Vám posílá pan ředitel a vzkazuje, že si to vypůjčil a zapomněl Vám to říct." John položil na stůl obálku a Sophie se na obálku s lehkým úsměvem podívala. Přečetla si co tam ředitel napsal a otevřela ji. Tvář se jí rozzářila úlevou, když vytáhla svůj svazek klíčů.
"Vypadá to, že můžeme strážníky poslat pryč." Řekla s úsměvem Johnovi a strčila si klíče do kapsy. "A ty rychle utíkej na jídlo, musíš mít už hlad."
John přikývl a utíkal jak rychle to jen dokázal do jídelny na oběd, kde si stihl ještě dvakrát přidat rýži s univerzální hnědou omáčkou.

Austin Hart - 5. února 2024 03:07
Austin Hart

"Vítejte na letním kouzelnickým táboře, děcka.", řekli jim oba neznámý pánové. Teď si vás převezmou majitelé tohoto tábora. Dořekli větu a ve vteřině zmizli přenašedlem.
"Tak vás tady vítáme, jsme rádi, že vás je tu tolik. Jmenuji se pan Ugly a toto je má žena, paní Uglyová.", představili se jim majitelé tábora. Nyní vás poprosíme, abyste se nám jednotlivě představili. "Brus, Severus Frajer Brus.", Brus si převzal slovo jako první. "Austin Hart.", hlasitě polkl Austin a vysoukal ze sebe svoje jméno. "Abigail Loveridge. Děkujeme, že tu můžeme být.", takhle se představil každý z účastníků letního tábora.
"Nyní vám ukážeme dívčí a klučičí chatky, bude následovat společný prostor pro sprchování, samozřejmě odděleně, záchody a po představení půjdeme do společenské haly, navečeřet se.", řekla paní Uglyová.
Asi po půl hodině, kdy se děcka ubytovali, se sešli ve společenské hale. "Já už mám takovej hlad. Od rána jsem nejedl.", stěžoval si Austin nahlas. "Musíš vydržet, brácha.", popichovala ho ségra.
"Ještě než začneme jíst, dovolte mi, abychom si ujasnili pár pravidel. Na tomto táboře je dovoleno používat hůlky. Ovšem je přísně zakázáno kouzlit mimo tábor!", dodal pan Ugly zdůrazněným hlasem, nadechl se a pokračoval. "Pokud uvidíme někoho, kdo kouzlí mimo tábor nebo lítá na koštěti mimo tábor, pošleme ho ihned letaxem domů. Je to jasné?", pan Ugly řekl tuto větu ještě s větším důrazem.
"My jsme si mohli vzít hůlku?!", začal Austin vyšilovat. "Brácha, vždyť jsem ti to říkala.", připomněla se Carissa a pleskla se rukou do čela, jaký je její brácha někdy jelito. "Venku jsem viděla sovu, tak po večeři můžeš napsat rodičům, aby ti ji poslali.", dodala. "Já jsem si ji pro jistotu vzala.", vyplázla Abi na Austina jazyk. Austin se jen lehce ušklíbl a už bylo slyšet, jak mu ukrutně kručí v žaludku.
Po chvíli ticha pan Ugly tleskl rukama a na stolech se objevilo jídlo. "Dobrou chuť, děcka.", popřáli manželé Uglyovi mladým kouzelníkům, aby si vychutnali jídlo a všichni se pustili do jídla.
"No, nechutná to jako v Bradavicích, ale není to špatný.", Abinka vzpomínala na to, jaké měli chutné jídlo v Bradavicích.

Přesně v ten moment, kdy si Abi chtěla kousnout do chutného sendviče, se k ní najednou přiřítila neznámá dívka, která Abi pleskla přes ruku, sendvič vyletěl do vzduchu a dívka byla v cukuletu pryč. Austin s plnými ústy se jenom nestačil divit, co se to právě stalo, rychle polkl a pronesl "Co to jako sakriš mělo být?! Co ti jako ta holka má co krást jídlo?", rozčílil se Austin.
Carissa v klidu položila zbytky jídla, odstrčila se od stolu a okamžitě běžela za dívkou. Austin udělal to stejný, vyběhl ven za ségrou, která už byla uprostřed souboje s tou onou neznámou dívkou.
"Flipendo!", namířila Carissa hůlku na dívku, dívku toto kouzlo odrazilo od země a už letěla na druhou stranu tábora.
Dívka se sebrala, oprášila se, neváhala a hned Carisse oplatilo kouzlo. "Ictus!", jakmile dívka toto kouzlo vykřikla, Carisse se zmrazily nohy, nemohla se hýbat, nohy měla obklopený krustou ledu, až začala vrávovat a málem spadla na zem.
"A jej... tak to bude špatný.", pronesl Austin nahlas. Abi s ostatními přiběhli taky ven, kouknout se, co se to tam děje. Abinka samým strachem, co se stane v souboji mezi Carissou a tou dívkou, stiskla Austinovi pevně ruku. Ten jí pevný stisk oplatil. "Hezkyyy, holčičí souboj.", zapojil se do podívané Brus.
Po patnácti minutách, kdy na sebe jedna s druhou metaly kouzla, vylezli ven manžele Uglyovi, podívat se na ten povyk. "Tak co se to tu děje?", vzal si slovo pan Ugly.
"Tady ta holka vytrhla mojí holce z ruky jídlo a pustila se do ségry, pane Ugly.", Austin přiznal barvu jako první, ale samozřejmě, že to svedl na tu dívku, aby Austinova ségra nebyla v průšvihu.
"Prej tady ta holka...", potichu, ale zřetelně řekla dívka. "Moje jméno je Tiffarla, už jsme se přece viděli, Austine, Abigailo..", dodala Tiffarla se zlomyslným hlasem.
"No jo, to seš ty.. ta z Kruvalu.", práskl se Austin do čela.
"Takže... co s vámi, slečny.", přemýšlel nahlas pan Ugly. "Tiffarlo, okamžitě se omluv tady Carisse.", v ten moment, kdy tuhle větu řekl pan Ugly, Tiffarla se naštvala a rozběhla se do chatky, kde za sebou práskla dveřma, tak hlasitě, že se otřásly i okna. "A vy ostatní, už se blíží večerka, takže na své ubikace.", pobídl pan Ugly ostatní členy tábora.

Později v noci, ještě tentýž den, se Austin probudil, protože se měl pocit, že slyší něčí hlas. "Austineee... Austineee...", cizí hlas pronikal víc a víc v prázdné chatce. "Co to... Kdo to sakra mluví?!", vyhrkl Austin tak hlasitě, že málem vzbudil celej tábor.
"Austineee...", najednou se před Austinem zjevila neznámá postava, zahalená ve tmě. "Kdo sakra seš?!", křičel Austin na něj.
"Jestli chceš zachránit svoji sestru, sejdeme se zítra o půlnoci u koní. A přijď sám, nebo tvoje milovaná sestřička a všichni, které máš rád, zemřou mojí rukou.", dodala neznámá postava vyhrůžným hlasem.
"Zmiz z mojí hlavy! Nikomu neublížíš, je ti to jasný?!", Austin vytáhl svoji hůlku a začal metat kouzla do rohu, kde stála osoba, která Austinovi vyhrožovala.
"Co sakra blbneš, Austine...", vzbudil se Brus a viděl, jak Austin metá kouzla do rohu, kde nikdo není.
"Zmiz ti řikám! Zmiz z mojí hlavy!", Austin pokračoval v metání kouzel do rohu, Brus na něj jen zíral. Potom Brus odběhl a po chvíli přivedl Abi. "Dívej, tvýmu Austinovi hrabe.", řekl jí Brus s popichujícím tónem.
"Austinku, Camrálku, co blbneš.", snažila se Abi zastavit Austina, protože v tom rohu taky nic neviděla, jenomže marně.
Naposledy neznámá osoba prohlásila Austinovi "Pokud nepřijdeš sám, přijdeš o sestru."
Neznámá osoba zmizela Austinovi z hlavy jako pára nad hrncem, Austin se skácel k zemi, hůlka letěla za ním a tak Austin ležel v bezvědomí.

Austin Hart - 5. února 2024 01:37
Austin Hart

Je to tady, den odjezdu na letní tábor, o kterém se Austin dozvěděl na poslední chvíli od sestry, taky na poslední chvíli o tom táboře stihl Austin říct svojí milované Abi, aby mohli být spolu a užívat si léta společně.
Austin pomalu, ale jistě otevíral oči, s myšlenkou na to, že uvidí svého spolužáka z vyššího ročníku Severuse Bruse, který Austina na začátku prváku trápil kouzly, se mu ale z postele moc nechtělo.
Nicméně, je pravda, že už jsme se s Brusem trošku sblížili, pomyslel si Austin.
Vstal z postele, oblékl se, vyčistil si zuby, vrátil se zpět do pokoje, kde měl nachystaný kufr na tábor a už jen čekal na pokyn ségry.
Ségra za ním přišla se slovy "Tak co, brácha, těšíš se?", Austin odpověděl "No lepší, než být celý léto doma.".
Oba tedy sešli dolů, kde na ně čekali jejich rodiče. "Austine, Carisso, ještě zajedeme do vedlejšího městečka za tetou a strejdou.", oznámili jim rodiče.
Všichni naskočili do auta a jeli.

Později odpoledne už konečně dojeli na místo srazu odkud se mělo jet na tábor. Carissa je šla hned ubytovat, Austin se mezitím rozhlížel, koho tu potká ze školy. Na místě postávali Xaer Findlay, Severus Brus, John Wiper a další, které Austin znal jen od pohledu. Něco mu tu ale přece jenom chybělo. Zanedlouho se objevila i jeho Abinka. "Jééé, Abinko, konečně si tady.", rozzářily se Austinovi oči. "Jasně že jsem, ty můj Camrálku.", odpověděla mu Abi. Austin se jen začervenal a pošeptal jí "Tady mi takhle neříkej, mohli by se mi vysmívat."
Abi kývla hlavou na znamení, že s ním souhlasí. "Austinku, já jsem hned zpátky, potřebuju na záchod.", řekla Abi a než tu větu dořekla, byla pryč jak namydlenej blesk. Austin se sotva stihl otočit, vykládal si s Brusem, Xaerem a ostatními ze školy. Vrtalo mu hlavou, co že to vlastně Abi říkala, ale pak si to dal do souvislosti. Mezitím šli všichni dovnitř, kromě Bruse, který zůstal venku. Asi za 15 minut šly z venčí slyšet nějaké divné rány, jako by sesílal někdo kletby. "Crucio! Imperio!", ozývalo se z venčí nahlas, do toho byl slyšet něčí křik. Všichni se lekli, hned se běželi podívat, co se to děje. "Avada---", než to neznámý útočník stihl doříct, všichni stáli venku a koukali na Bruse, jak se vznáší ve vzduchu. Poté neznámý útočník zmizel v mrknutí oka a Brus se skácel k zemi. "Brusi, Brusi, co ti je?", "Notak, chlape, vstávej", všichni se k Brusovi sklonili a nechápali, co se to vlastně stalo. O pár minut později doběhla Abi, celá polekaná, že slyšela nějaké rány nebo co, na zemi viděla ležet Bruse. "Brusi, co se ti---", ani nedořekla větu a už všichni zírali na dva velké pány, kteří se zjevili před všemi. "Ustupte, notak říkám ustupte!", křičel po děckách jeden z nich. Druhý z nich se sklonil k Brusovi, zkoumal Bruse, jestli je při vědomí. "Je to s ním špatný, musíme ho vzít ke Svatému Mungovi."
Jeden vzal do náruče Bruse, druhý zahnal všechny děti dovnitř hospůdky, kde předtím seděli, aby zůstali tam a nechodili ven, poté oba dva i s Brusem zmizeli.
"Co se Brusovi stalo? Než jsem se stihla vrátit, viděla jsem ho na zemi.", Abinka se ptala Austina. "Nevím, slyšeli jsme z venku jenom nějaký rány a výkřiky. A potom už jsme viděli Bruse na zemi.", odpověděl jí Austin. "Byl to Bankai. Ten, co loni zaútočil na letním táboře.", zapojila se do konverzace Mirabel Maiklson, Austinova spolužačka z Nebelvíru, byla o trošku starší.
"Cože, jaká banka?", nechápavě se zarazila Abi. "Bankai, Abi, vyslovuje se to BANKAI", lehce se Austin zachechtal, ač mu moc do smíchu nebylo.
Asi o hodinu později se zjevili ti dva starší pánové s Brusem, jenže Brus stál už na svých. Vešli do hospůdky, jenže všichni byli zabraní diskusí o tom, co že se to vlastně stalo. "Ehm, ehm.", odkašlal si Brus. Všichni se rázem otočili, pak zpět aby klábosili a zase se otočili a potom jim to konečně došlo. Byl to Brus, ten který, byl před hodinou a půl na zemi v bezvědomí, stál na nohách. "Brusi, co se ti stalo?", řekli jednotným hlasem všichni z hloučku. "No, zaútočil na mě Bankai, pak už se nepamatuju. No a v druhou chvíli stojím tady. Vím jenom, že do mě cpali snad padesát lektvarů.", pronesl Brus.
"Vážení, poslouchejte mě.", řekl jeden z neznámých chlapíků. Všichni zbystřeli. "Zanedlouho se přesuneme do letního tábora, takže si pobalte své věci a sejdeme venku."
Ze vzorného ticha se stalo rušivé stádo pobíhajících studentů po schodech a zase ze schodů, aby stihli odchod do tábora. Austin s Abi si taky šli pro svoje věci. Málem bych zapomněl, nemám tu sestru, pomyslel si Austin. Kde jen může... snad ještě nespí, znovu si pomyslel. "Abi, moje ségra někde je, nemůžu ji najít.", začal Austin vyšilovat. "Pojď, najdeme ji.", Abi popadla Austina za ruku a zběsile pobíhali po hospůdce.
"Tak vážení, všichni dolů, odjeeezd!", zahlásili oba dva neznámý páni.
"Ale... ale... moje ségra tu není.", řekl nahlas Austin se strachem v hlase. Z ničeho nic se Carissa objevila vedle Austina. "Jeee, ségra, tady seš.", vyskočil Austin radostí do vzduchu. "Spala jsem, než jste mě všichni probudili."
Tak se teda všichni shromáždili venku, u nějakého předmětu, byla to hromádka knížek, ale ve skutečnosti to bylo přenašedlo.
"Všichni se chyťte za ruce a až řeknu tři, pustíte se, je to jasný?", dal jim pokyn pán 1. Všichni se chytli za ruce.
"Jedna, dva----", v ten moment se všichni přenesli a objevili se uprostřed tábora, obklopeným chatkami a všelijakými budovami. "Tři...!".
Než to stihl pán 1 doříct, leželi na zemi všichni jak hrušky.
"Vítejte na letním kouzelnickým táboře, děcka."

Aseta Bartoš - 3. února 2024 15:05
Aseta Bartoš

V kopcích kousek od hradu někdo vykouzlil ohniště a tak si Aset a další lidi kolem něho posadili.
Nikdo nemluvil, jen tiše zírali na kartu která se vznášela nad ohništěm.
Byla tmavě rudá a uprostřed ní bylo velké oko, které vypadalo jako živé.
Aset se přistihla při myšlence, že je skutečně živé, ale hned ji raději zahnala.
Jedna dívka vstala a natáhla ruku ke kartě, ta ji přistála na dlani a řízla ji. Takhle postupně je pořezala všechny co u ohniště byli a nakonec skončila u Asety.
Roztřesenýma rukama si ji vzala a dívala se do oka, to jako by ji vidělo přímo do duše. Najednou ucítila bolest na pravé dlani. Její krev se vpila přímo do karty a bělmo oka se začalo barvit do ruda.
V tom Aset ucítila jak ji někdo drží za ramena a cloumá sní.

Asetko, vzbuď se, slyšíš mě?

Ztěžka otevřela oči a viděla jak se nad ní naklání její táta a starostlivě se na ni dívá.

Asi si měla zlý sen, křičela jsi ze spaní.

Posadila se a pokusila se o úsměv. V tom ji hlavou proletěla myšlenka , že teď má šanci se něco dozvědět, aniž by cokoli prozradila. Nerada lhala a už vůbec ne svým nejbližším, ale musela.

Tati, víš měla jsem zlý sen o Agnes. Viděla jsem ji a ještě někoho jak dělá nějaký rituál a pak si mě naštěstí vzbudil.

Sklopila oči aby neviděl jak moc se stydí , že mu lže.
Její táta se na ni ustaraně podíval a posadil se vedle ní na postel. Chytil ji za ruku a skoro šeptem promluvil.

Asi jsme ti to měli říct už dávno. Když na nás tvá sestra použila kletbu cruciatus.
Agnes vždycky tíhla k černé magii, ale my jsme to nechtěli vidět. Už kdysi se nám zdálo, že se mění a že dobro které v ní bylo už není.


Odmlčel se a těžce polknul.
Aset si všimla že má v očích slzy a stiskla mu mu jeho dlaň.

Když přišla k nám domů a seslala na nás kletbu, tak teprve potom nám oběma došlo , že to už naše dcera není. Později jsme se dozvěděli, že vstoupila do nějakého klanu a tam podepsala svoji oddanost vlastní krví. Nic víc o tom nevíme, jen že je hodně těžké se z toho vyvázat, ale nemožné to není. Jen ten člověk musí chtít a hlavně musí mít v sobě dobro a ne zlo.

V Asetině tváři byla poznat úleva, když tyto slova slyšela.
Její otec ji ještě poprosil, aby mámě neříkala o čem se bavily, že pro ni je to hodně bolestné.
Celý den na to myslela, na včerejší nečekanou návštěvu, na její sen a na to že je možné tu kletbu zlomit. Možná že Agnes ještě zlu nepropadla úplně, jinak by ji přece nevarovala.
Myslela na své přátelé a hlavně na Johna. Ještě od něj nedostala žádný dopis a ona by ho teď tak moc chtěla mít u sebe.
Snad na mě nezapomněl?
Zavrtěla hlavou, jako by tu myšlenku chtěla odehnat.
Ne to by John neudělal, takový on není.
Určitě mi napíše hned jak jen to bude možně.

Aseta Bartoš - 2. února 2024 11:23
Aseta Bartoš

Aset procházela kolem výběhu Silkie , když si všimla malé tečky na obloze, která se stále zvětšovala.
Zaostřila zrak a snažila se přijít na to co to je.
Byla to žena na koštěti, oblečená v dlouhých přiléhavých šatech a stále se přibližovala k Aset.
Přistála přímo do výběhu a Silkie se splašeně rozeběhly do všech stran , až se jejich pestrobarevné hedvábné peří vznášelo všude kolem.
Když v ženě poznala svoji sestru Agnes, tak se otřásla a stála jako by přimrazená a jen na ni udiveně zírala.
To mě ani nepozdravíš ?
Zaznělo do ticha, byl slyšet jen zrlychlený Asetin dech.
Její oči upřeně hleděly na její sestru.
Byla o 7 let starší a na první pohled byli od sebe odlišné a nikdo by nepoznal že jsou sestry.
Měla dlouhé černé vlasy, které lemovaly její bělostnou tvář. Její temné oči a rudé rty z ní dělali opravdu krásnou mladou ženu.
CO coo tady děláš ?
Skoro neslyšně a koktavě se Aset zeptala.
Potřebuji s tebou mluvit, ale ne tady, jsme tu moc na očích.

Aset jen přikývla a bez nějakého odporu šla za svoji sestrou.
Vlezli do malého domku který byl plný různého nářadí a harampádí.
V rohu malé místnosti byl starý zaprášený gauč a naproti němu staré křeslo.
Aseta si mlčky sedla do křesla , zatímco její sestra šla do každého rohu místnosti, mávla hůlkou a pronesla zaklínadlo ševelissimo.
Když zabezpečila místnost proti nechtěnému odposlouchávání, sedla si na sedačku naproti Aset a dlouze se na ni podívala.

Asi se divíš proč jsem tady , ale na tvoje otázky bude ještě spousta času. Teď ti musím rychle něco moc důležitého říct.

Na chvilku se odmlčela, jako by hledala ta správná slova.

Dozvěděla jsem se že ses do něčeho zapletla.
Přišla jsem tě varovat. Jak budeš v Londýně, nechoď nikam sama a už vůbec neodcházej z Kotle v noci ven. Nesmíš nikomu říct , že jsem tady byla a varovala tě, však ty už víš jak je někdy důležité držet jazyk za zuby.


Aseta nebyla schopna ji na to něco říct, měla sucho v ústech a těžko polykala. Její tělo zaplavila vlna strachu z toho co její vlastní sestra věděla a co jí říkala.
Agnes k ní přistoupila a přívětivě se na ni usmála.
Obrátila Asetinu pravou dlaň vzhůru a přiložila k ní tu svou.
Na obou dlaních byla vidět skoro stejně dlouhá jizva.
Aseta se na ni zmateně podívala.

Ty si také prokletá?
Vykřikla vyděšeně.
Ne, já jsem věděla na rozdíl od vás, do čeho jdu. Chtěla jsem někam patřit a líbí se mi to.
Ale ty , moje malá sestřičko na to nemáš. Jsi až moc hodná a navíc máš ráda mudly.

Agnes zrušila kouzlo odposlechu, vzala si do ruky svoje koště a ještě se na Aset usmála.
Už musím jít, ale ozvu se ti, jen nikomu neříkej že sem tady byla a pamatuj, v Londýně se drž svých kamarádu a toho mudlovského šme...
Poslední slovo zmizelo ve větru, stejně jako i Agnes.
Aseta stála ve dveřích jako opařená. V uších ji hučelo a jen zírala na tmavou oblohu.
Nechápala co se vlastně stalo a proč ji Agnes přišla varovat.
V hlavě se ji honilo spousta otázek.
Jak ví o mě a kletbě? Jak může vědět o Londýně, že se tam s námi chce setkat ta zlá žena? Jak může vědět o Johnovi?
Tolik otázek a žádná odpověď .
Aseta z toho byla celá utrápená, že si ani nevšimla že je už noc a ona je stále ve výběhu Silkie.
Sice nerada létala, ale chtěla se rychle dostat do prázdninového domku a tak si vzala koště , které tam bylo opřené u zdi.
Nasedla na něj a za chvilku byla ve své posteli. Zakryla se peřinou i s hlavou a dala se do breku a přitom usnula.

John Brooks - 31. ledna 2024 21:39
John Brooks

Celý den John nervózně chodil po areálu a přemýšlel, jakým způsobem se dostane do kanceláře ředitele. U jídla vždy doufal, že mu někdo dopis od Asetky, nebo někoho jiného z kamarádů donese a on nebude muset vloupání uskutečnit.
Nikdo mu však žádný dopis nedonesl a tak šel hned po večeři na pokoj, kde si lehnul a snažil se trochu prospat, před noční akcí. Zavřel oči a chvíli na to už spokojeně oddechoval.

Stál na nádvoří přeměňování a smál se s Austinem nad tím, jak Severus Brus vrávoral na hromadě Bertíkových fazolek s dýní na hlavě. Brus nedokázal udržet balanc a spadl dolů, až fazolky létaly všude kolem. John jednu chytil a pořádně se na ní zadíval, měla tvar vejce a svítila. Okamžik na to fazolku krájel a společně s grilovaným kuřecím stehýnkem ji házel do kotlíku na hodině lektvarů. Snape se mu za zády vysmíval a za to, že do kotlíku hodil grilované kuřecí stehno místo vaflí s javorovým sirupem, Nebelvír přišel o 50 bodů a ztratil šanci vyhrát školní pohár. Najednou stál v aréně a před ním stál Berringer, smál se a u nohou mu leželi dvě bezvládná těla. John se koukl dolů a uviděl, že to je Aseta a Abigail. Nemohl se ani pohnout když na něj ukázal Berringer hůlkou a vyšlehl záblesk zeleného světla.

John se celý zpocený s leknutím posadil na posteli a chvíli se jen zmateně rozhlížel kolem sebe, než si uvědomil kde je. Kouknul se na budík a zjistil, že je dvacet dva minut po půlnoci.
Všichni v pokoji spali a tak potichu vyklouzl z postele a zamířil ke dveřím.
Na chodbě bylo takové ticho, že mu jeho dech, připadal jako vichřice prolétající městem.
Měl v plánu potají dojít do místnosti, kde spala Sophie, protože viděl, že s ní ředitel tráví docela dost volného času a proto by mohla mít jeho náhradní klíč ke kanceláři. Když byl jednou na chodbě u ředitelovi kanceláře, slyšel zevnitř smích a chvilku na to z místnosti vyběhla Sophie a zapínala si vrchní knoflík kostýmu, který nosí vychovatelky.
Po několika minutách dorazil ke dveřím, za kterými slyšel Sophiino tlumené chrápání. Počkal na moment kdy chrapot byl nejsilnější a vklouzl do pokoje.
V pokoji byla jen postel, skříň a malý stolek, na kterém byla miska s ovocem. U dveří na zdi byl háček a na něm visel menší svazek klíčů. John opatrně se zatajeným dechem sundal klíče z háčku, schoval je do kapsy a pak rychle vyklouzl z místnosti.
Byl tak šťastný, že skoro utíkal k ředitelově kanceláři. Jakmile tam dorazil, vyzkoušel několik klíčů, dokud tam jeden nezapadnul tak jak měl a John mohl vstoupit.
V místnosti byl pracovní stůl s křeslem, několik velkých skříní a v rohu nad rozkládací pohovkou, byly velké hodiny. John se vrhnul k pracovnímu stolu a začal prohledávat šuplíky, než narazil na jeden, který byl přecpaný obálkami. John se zaradoval a vysypal šuplík na zem.

Hodiny odbili jednu hodinu v noci a John sebou polekaně trhnul. Na zemi kolem něj byly poházené obálky, ale žádná nebyla od někoho z jeho kamarádů.
Musím ještě vrátit klíče zpátky Sophii, aby nikdo na nic nepřišel. Pro dnešek toho nechám a zkusím to zase zítra.
Náhodně bral obálky a vracel je zpátky do šuplíku, když v tom mu pohled utkvěl na lehce vypoulené obálce. Přestal uklízet a zadíval se na obálku pro koho je určená.

John Brooks
1 Park Ln, Old Basford, Nottingham
Spojené království


John s otevřenou pusou koukal na zpáteční adresu. To je od mojí milované Asetky. Co mi píše? a proč je ta obálka vypouklá, že by mi něco poslala uvnitř? Nějakej teleportační kamínek se kterým se přenesu za ní a zase zpátky když budu chtít? Zazubil se a zastrčil si obálku do kapsy. Poté zbytek psaní v rychlosti naházel do šuplíku a vyřítil se ven.

Na chodbě u okna John rozdělal obálku a přitom z ní vyklouzl malý kamínek. Rychle ho zachytil, než dopadl na zem a pořádně se na něj podíval. Byl to na první pohled obyčejný kámen ve tvaru srdce.
To je tak krásný od mojí milované Asetky. Teleportovat mě za ní asi nedokáže, ale i tak ho budu nosit pořád u sebe.
Dal kamínku pusu, "Díky moje milovaná," zašeptal a zastrčil si ho do kapsy. Poté se začetl do dopisu a při čtení se usmíval.
Evžen stále není u Asetky? Psala to ale hned jak dojela domů, nebo možná na druhý den, určitě tam už teď je. Lehce svraštil čelo a četl dál. Rád bych s tebou byl celé léto, ale to mě nepustí. Určitě se ale uvidíme jestli přijedeš s Abi a Austinem, i když ten bude na nějakým táboře tak asi nepřijede. Taky se mi stýská ty moje kapřice.
Dočetl a schoval dopis k ostatním, které dostal od svých kamarádů. Už mám dopis od všech tří, Aset, Abi a Austina, mám to ale tři áčkové kamarády. S těmito myšlenkami, radostným úsměvem a pocitem štěstí, který cítil poprvé od příjezdu do sirotčince, se rozběhl jak nejrychleji mohl, aby nikoho nevzbudil, zpátky do své postele.
Když uléhal ke spánku, na budíku bylo za tři minuty půl druhé. Rozhodl se, že odepíše Asetce v klidu ráno a Austin... Ten jede na tábor a ani mi nenapsal adresu kam, tak to budu muset počkat až se vrátí a napíšu mu domů. S těmito myšlenkami zavřel oči a skoro ihned usnul.

John Brooks - 31. ledna 2024 16:26
John Brooks

Na starém budíku ručičky ukázaly půl šesté ráno a John otevřel oči. Kouknul se na stěnu vedle svojí postele a udělal křížek na políčku 5. července. Udělal si provizorní kalendář na celé dva měsíce prázdnin a každý den počítal, kdy opět bude moci jet do příčné ulice a být se svými kamarády.
Venku se rozednívalo a tak John potichu popadl oblečení a vyklouzl z pokoje. Opatrně, aby ho nikdo nezpozoroval se kradl prázdnými chodbami až k venkovní bráně areálu.
Chvíli seděl schovaný za menší zídkou a koukal směrem k bráně, kde každé ráno pošťák házel poštu celému sirotčinci, ale venku nikdo nebyl. Zrovna si říkal, že to nechá na další den, protože se začal lehce klepat zimou, slunce ještě pořádně nevyšlo na obzor a předchozí den bylo zrovna poměrně chladno, když v té chvíli ho uviděl. Z poza rohu se vykolébal lehce obtloustlý pošťák s brašnou.
Vypadal, jako by poštu normálně nenosil, značnou chvíli se hrabal v brašně, než vytáhnul nějaké dopisy a noviny. Vše vhodil do schránky a při jeho odchodu John zaslechl, jak si brblá něco o neschopných lidech a prací v terénu.
John počkal až bude pošťák pryč, rozhlédl se kolem, zda někdo není venku a pak se rozběhl ke schránce. Klíč samozřejmě neměl, ale udělal si z jednoho drátku, který našel válet na zemi, provizorní hák.
Ze schránky trčely noviny, které John vyndal a hodil na zem. Poté vsunul drátek do schránky a snažil se něco vytáhnout ven. "Kousek doleva, teď doprava a lehce posunout..."Mumlal si pro sebe. "Teď musím opatrně a... mám to!"
Vysunul pár kusů kousek nahoru a rukou je vyndal úzkou částí schránky ven. Koukal na obálky a listoval jimi. Byly tam nějaké úřední dopisy do rukou ředitele sirotčince a pár obálek z dovolené z nějakého státu u moře, určených několika vychovatelkám. Už ztrácel naději, jakmile došel k poslední obálce, když v tu ránu se mu rozsvítilo v očích a radostně si povyskočil.
Poznal Austinovo písmo a tak rychle vše naházel zpátky do schránky a utíkal pryč, aby ho nikdo neviděl jak se prohrabuje v cizích dopisech.

Jakmile dorazil na své oblíbené místo, otevřel obálku a začal číst. No jo vybaloval si dva dny a určitě máš v kufru stále bordel jako ve škole, Proběhlo Johnovi hlavou uchechtl se a pokračoval ve čtení. On jede na tábor? Na jakej tábor? O žádným táboře mi nic neříkal. Mohl se aspoň pochlubit, že nebude zavřenej celý prázdniny doma jako já. Proč mě neřekl, abych jel s ním? Že by zapomněl? No jo to by mu bylo podobný, stejně jako zapomene, že nemám rodinu a bydlím tady. Radostný výraz Johnovi zmizel z tváře a zamračil se. Chvíli přemýšlel zda nemá dopis zmačkat a zahodit. Po chvíli se však uklidnil a zastrčil si ho do kapsy k dopisu od Abigail, který nosil stále při sobě, aby mu připomínal, že má kamarády.
Tak už mám dopis od Abi i od Austina, ale co Asetka. Proběhlo Johnovi hlavou. Že by mi neposlala dopis? Ne to určitě ne. Určitě mi ho poslala hned jak dojela domů, ale to by tu už musel být a teď ve schránce nebyl. Musí být v kanceláři to je jasný! Než to někdo přebere, bude konec týdne, ředitel odjede pryč a já se k dopisu nedostanu. "Pokusím se tam dostat dnes v noci!" Řekl odhodlaně John a rozběhl se na snídani.

Austin Hart - 31. ledna 2024 02:02
Austin Hart

Něco okřídlenýho se nezadržitelně blížilo k Austinovi, Austin zůstal stát na místě a čekal, co se bude dít, Carisska už byla dávno za dveřma. Austin viděl, že je to sova. Že by se mi konečně vrátila moje Sněhulka?
Jakmile sova doletěla, přistála Austinovi přímo do obličeje, s pergamenem srulovaným v pařátku. Austin málem spadl na zem, když mu jeho sova přistála až v obličeji. Opatrně ji chytil a dal si jí na rameno. Sněhulka ho začala klovat do ucha, natáhla pařátek, Austin si všiml že něco jeho sova drží.
Okamžitě začal pergamen číst, přemýšlel, čí písmo to je, ale pak mu to došlo. "Jé, to je Abinky psímo!", vykřikl na celý kolo. Několikrát si ten úhledný pergamen četl dokola. Všimnul si, že je to ozdobný papír, na němž je jakási holčička s koťátkem.
Jé, Abinka to napsala krásně, a ještě na takový hezký papír, ten si musím schovat, pomyslel si.
"Takže ty si cestovala tak dlouho, jo, ty potvůrko jedna. A já o tebe měl strach. Musím potom poděkovat Abince, že se o tebe postarala.", mluvil ke Sněhulce.
Sluníčko už bylo dávno za obzorem, venku začínala tma, Austin tedy nesl Sněhulku na rameni, jenže poté zamávala křídly a byla v kleci dřív, než by Austin řekl slovo famfrpál.
Radostí bez sebe Austin padl do postele, usmíval se od ucha k uchu a znovu a znovu četl psaníčko od Abinky. Měl bych jí odepsat, ale Sněhulka zase bude cestovat čtyři dny, to by jí doletěla až osmýho července, nechám jí odpočinout nejdřív. Potom Austinovi došlo, že se s Abi uvidí na kouzelnickým táboře, takže myšlenku, že musí Abi poslat další psaníčko, ihned pustil.
Sněhulka mezitím usla ve své kleci, Austin se chvíli převaloval, ale než stačil znovu zkontrolovat Sněhulku, už byl taky v říši spánku.

Vypisuje se 20 z celkem 37 příspěvků1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)