Prázdniny v Anglii (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

"Mami, nejlepší goja jsou ty od tebe," řekla přesvědčeně Abinka. "Tak já si dám ... s čím mají ten pišot?" Obrátila se k mamince.
Ta se zasmála: "A jak to mám vědět? Zeptej se Jančiho!"
Abinka tvrdohlavě koukala do stolu. Janis ji naštěstí vysvobodil, když pohotově odpověděl: "Můžete ho mít s čímkoli, na co máte chuť, slečno Abigail. Na slano se sýrem, s bramborovou náplní nebo se zelnou. Nebo na sladko s mákem, s tvarohem, s povidly... nebo otcova specialita: s jahodou. Otec pro vás uvaří cokoli."
Věnoval jí úsměv sice profesionální, ale Abince se zdálo, že na ni očima spočíval zase o něco déle, než by odpovídalo společenskému postavení číšníka a hosta. A hlavně ho přestala vnímat už po oslovení slečno Abigail, a teď se honem snažila vybavit si zbytek jeho nabídky. Marně. Nezvedla oči od ubrusu a zamumlala nejistě: "S jablky?"
Janis lehce pozdvihl obočí, ale úsměv mu z tváře nezmizel: "Samozřejmě."
Povzbudivě se usmál i na sourozence Hartovy.

"Vyberte si něco dobrého, cokoli, na co máte chuť. A povídejte, jak jste se celý rok měli," usmála se na ně paní Loveridgeová se zvědavou jiskřičkou v očích. Stejnou, jakou znají od Abinky, když ji něco zaujme. Sama také krátce pohlédla do jídelního lístku a přátelsky mávla na Janise, který okamžitě přiklusal s milým úsměvem.
"Kdo dneska dělal goja, Janču? E bibi Nena?"
Na, e baba kerlas. Lačhe hine, čačes!" odpověděl chlapec.
"Tak jestli tvoje babička, to si je musím dát! Dělá nejlepší goja na světě," usmála se. "Co je Abi ve škole, vůbec je nevařím. Taková piplačka se pro jednoho nevyplatí..."
"To máte dneska velké štěstí, bibi. Je tam úplně poslední porce. Hned Vám ji donesu. Ostatní už mají taky vybráno?" obrátil se k ostatním mile.

Jídelní lístek

Vítejte v restauraci Tzigan!

Dnes Vám nabízíme:
Halušky se zelím a slaninou
Halušky s bryndzou
Maďarský perkelt
Holubky s rýží
Tradiční specialita: goja
Pišot
Marikľa na slano i na sladko
Šinga s povidly a mákem

"No konečně," zajásala Abi, když Austin otevřel jedno oko. Hned se ale chytila za hlavu. "Au, moje hlava!" zasténala. Mnohem tišeji a opatrněji pokračovala: "Vstávej, jdeme na oběd, moje maminka nás pozvala! Jdu se převlíknout."
Obezřetně slezla z postele tak, aby nedělala žádné prudké pohyby a zamířila ke dveřím. Než je za sebou zavřela, otočila se a změřila si ho přísným pohledem: "Neusneš zase, že ne! Sejdeme se dole."
Vešla do svého pokoje. Byl prázdný. Všechny dívky už měly vyklizené skříně a odnesené kufry. Díky tomu, že si Abi včera ani nestihla vybalit, stačilo stáhnout ze sebe pomuchlané a velmi podezřele flekaté šaty, ve kterých usnula, poté, co v nich večer oslavovala vítězství své koleje (no fuj, od čeho to tak strašně smrdí?!), nacpat je na dno kufru a obléknout se do čistých. Zvolila své oblíbené džínové kraťasy a červené tričko, co jí pomohla loni vybrat Asetka.
Při vzpomínce na svou kamarádku si povzdechla. Snad je Asetka v pořádku... zmizela zničehonic, ani se nerozloučila. Doufám, že ji sovička zastihla včas a přijde oslavu.
Zacvakla kufr a s heknutím a tichým zaúpěním ho zvedla. Tak tohle s sebou nepotáhnu. Zvlášť když si nesmím ani pomoct nadlehčovacím kouzlem. Nechala kufr u dveří. Snad se Tom nebude zlobit, když si ho tu necha do odpoledne. Ještě zaběhla do koupelny, upravila si vlasy a vyčistila zuby (při té příležitosti vypila nejmíň půl litru krásně studené vody z kohoutku a hned se cítila mnohem líp).

Dole u stolu zahlédla Carissku. Došla k ní a posadila se. I ona vypadala unaveně, pospávala u sklenice dýňového džusu a s nepřítomným pohledem usrkávala vývar. Abi k ní ztěžka dosedla. Než starý Tom donesl její objednávku (polévku a zázvorovou limonádu), přišel dolů i Austin a přisedl k nim. Abi měla pocit, že se na ni ještě trochu zlobí, a tak vykouzlila úsměv jako do soutěže Týdeníku čarodějek, povzbudivě se usmála i na Carissku a vysvětlila jim, že se musejí dostat na 12.hodinu na stanici metra Clapham Junction, kde bude čekat maminka.
Sotva stihli dojíst polévku (Tom přinesl automaticky i Austinovi, přestože ten žádnou kocovinou objektivně netrpěl), už byl čas vyrazit.

"Abinko!! Holčičko moje! Jaj, jak ty jsi mi vyrostla!" Paní Loverigdová rozpřáhla náruč a Abi do ní vběhla jako malá holčička. Obě se pevně objaly.
"Mami, Austina znáš, a tohle je Carisska, jeho starší sestřička," představila je Abi.
"Moc mě těší," usmála se na ně přátelsky maminka. "Abinka o vás obou často vypráví. A kdepak je Asetka a John? A přijde ještě někdo?"
Abi posmutněla. "Asetka odjela dřív ze školy, posílala jsem jí sovu, ale ještě se nevrátila... a John mi nechal dáreček na posteli a odjel. Myslím, že jsem ho ráno budila a zvala jsem ho... aspoň doufám. Ale jestli ho taky tak bolela hlava, tak o tom možná ani nevěděl."
Maminka zbystřila. "A pročpak vás bolela hlava?"
Abi koutkem očka hodila po Austinovi, aby nic neříkal, a pak nejistě odpověděla: "Noo... jak byla ta oslava, tak... jsme šli dost pozdě spát, víš, a tancovali jsme a tak...
Paní Loverigdová se zkoumavě zadívala na svou dceru, která radši honem sklopila oči a zkoumala nějaký detail na špičkách bot. Oči paní Loveridgové krátce zrentgenovaly taky Austina a Carissku. Zjevně si leccos domyslela, ale jen potřásla hlavou a pousmála se. "Tak pojďte, vy rebelové," vybídla je.
Vstoupili do nedaleké restaurace. "Tentokrát to nebude fish&chips," ujistila je. "Babiččin známý, Gejza, tady má tradiční restauraci. On je taky Rom. Už se na tebe moc těší, Abi. Prý jestli už jsi na vdávání. Má patnáctiletého syna, Janise, moc šikovný kluk to prý je. Pomáhá mu v hospodě."
"MAMI!!!" zděsila se Abi. "Dneska je mi dvanáct! Nechci se vdávat!"
"No co, mě zasnoubili ještě dřív," řekla maminka napůl v legraci a napůl dotčeně.
"Ale je jiná doba, a navíc, já mám Austinka. Vždyť to víš!"
Maminka se na ni usmála. "Tak už se nerozčiluj, mri čhaj," řekla smířlivě. "Však si ho nemusíš hned brát."
Abi se radši neptala, kterého má maminka na mysli, a doufala, že někdo odvede její pozornost.
Mezitím se usadili k bíle prostřenému stolu. Přišel je přivítat majitel restaurace, malý, zavalitý snědý chlapík s veselým úsměvem: "Čhajale, lačho ďives! " zvolal bodře. "Dobrý den, milí mladí přátelé, obrátil se k Austinovi a jeho sestře. "Co vám nabídnu?"
Otočil se ke vstupu do kuchyně a kývnul rukou. Přiklusal pohledný černovlasý mladík, asi patnáctiletý, usmál se a podával každému z nich jídelní lístek. U Abi se na krátký okamžik zastavil a pohlédl jí do očí. Hned se ale usmál na všechny a profesionálně se uklonil. "Račte si vybrat."

Austin sebou šil ze spánku. Zdály se mu špatný sny. Hlavně o tom, jak viděl ještě tu noc svoji milovanou Abinku a jeho nejlepšího kamaráda Johna pod vlivem alkoholu. Dokonce i začal funět naštváním ze spánku. Pak se rychle probral, posadil se na postel a mžoural očima, koukal kolem sebe, ale nic neviděl, byla úplná tma. Chtěl se převalit na druhou stranu postele, jenže když zjistil, že na té půlce někdo je, tak se lekl. Podle vlasů poznal, že je to jeho Abinka. Spokojeně se usmál, objal ji a zase usnul.
O pár hodin se probral znovu, to už bylo venku světlo. "Ha, konečně vidím", řekl si pro sebe. Znovu obhlídl osazenstvo pokoje, Abinka stále ležela vedle něho, John byl na posteli vyvalený, div nespadl. Austin jen zakoulel očima, chvíli přemýšlel, co je za den a pak mu to seplo. "No jo, vždyť Abinka má dneska narozeniny!", "jenže pro ni nemám žádný dáreček", posteskl si. Začal v hlavě přemítat, kde by asi tak narychlo mohl sehnat dáreček pro Abinku. Opatrně se vyplížil z postele, oblíkl na sebe něco narychlo, co našel ve skříni, potichu se vytratil z pokoje a mířil si to dolů, do hospůdky.
Jakmile sešel schody dolů, vybavila se mu včerejší noc, proto se rychle oklepal a pokračoval směrem na Příčnou. Vstoupil do dveří, na druhé straně dveří poklepal hůlkou na zídku a ta se mu postupně začala otevírat, jenže Austin to nevnímal, přemítal co asi tak Abince koupí k narozeninám, přemítal i nad Asetkou, že nebyla na rozdávání vysvědčení ve škole, přemítal i nad Johnem, že musí zase do domova a že se mu tam určitě nechce. Vzpomněl si ještě na ségru, že ji neviděl celý večer, v duchu doufal, že se ségra neztratila, ale zároveň věděl, že ona je ta chytrá, takže si řekl, že určitě spí na pokoji. Taky konec konců, ta oslava školního poháru, který vyhrál Mrzimor, byla divoká, jak Austin sám viděl Abi s Johnem a ostatní účastníky oslavy.
Vrátil se myšlenkama zpět do reality, prošel zdí, začal se rozhlížet po obchodech, kde by koupil pro Abinku úžasný dárek, který ji nadchne.
Ušel kousek a zastavil se uprostřed Příčné, bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí, kolem chodili spolužáci, ale on je nevnímal, byl těžce zapálený do toho, jak Abinku potěšit.
"Už to mám!", vykřikl skoro na celou Příčnou. Letěl do obchodu s .. (nespecifikovaným názvem), po chvilce vylezl z toho ono tajemného obchodu celý rozzářený, v ruce dáreček pro Abinku a štrádoval si to zpět do pokoje, kdyby se náhodou Abinka vzbudila dřív a všimla si, že Austinek není vedle ní.
Cestou se však ještě stavil do obchodu s balícím papírem, stužkami a jmenovkami, předal prodavači několik drobných, které vyhrabal z kapsy a zvesela pokračoval zase na pokoj, protáhl se zdí, po schodech.. jenže než to ještě udělal, zalezl si do vedlejšího prázdného pokoje, zabalit dárek pro Abinku. Spokojeně se usmíval na zabalený dárek, potichu vklouzl zpět na pokoj, kde spala Abinka a naproti John, dárek pečlivě schoval, sundal oblečení, oblékl původní, aby to nebylo podezřelé a znovu šel spát.

Ráno 1.7.
Probudila se dost pozdě, posadila se na postel děravého kotle a okamžitě si bolestně chytla hlavu do dlaní a nespokojeně zaúpěla. "Co se to.. dělo?" Mumlala tiše. Dlaní nahmátla láhev s vodou stojící na nočním stolku a z hluboka ji vypila. Ještě chvíli tam tak seděla než se rozhodla hnout. Pomalu se rozhlédla. Postel Abiina vypadala netčeně, Juliina byla upravená, ale viditelně zmuchlaná. Byla tu tedy sama. Až teď si všimla dopisu. Byl od Abi s pozvánkou na její narozeniny. Usmála se, položila si hlavu na polštář. Uvědomila si, že ze včerejšího večera si pamatuje jen střípky. "Tanec okolo poháru? No jo, vyhráli jsme školní pohár! Čaj? Um.. nějaký jiný.. asi s alkoholem.." Nakrčila nosík. "Fuj, Jožka se pěkně pozvracel. A pak ten kebab. Tam bylo špatně i mě a Julii vlastně" běhalo ji v myšlenkách když tam tak ležela a vzpomínala na předchozí den v Londýně. Pak už se rozhodla dát do pohybu. Posadila se na postel, s pocitem že se pozvrací se příchytila matrace a párkrát zamrkala. "Snad se to naši nadozví" zamumlala si a postavila se na nohy. Pomalu a obezřetně přešla ke skříni, vytáhla si oblečení, ručník a vydala se do koupelny. Vyšla na chodbu a hned v první chvíli viděla pro ni opravdu známou tvář. Leknutím sebou cukla. "Takto mě přeci nesmí vidět!!" Projelo ji v hlavě, ale to už vedle ní stál Jožka se stejně mrtvým výjevem jako ona sama a objímal ji. "Jak ti je?" Zeptal se jí s úsměvem když se jí odtáhnul z objetí. "Hrozně" Přiznala Cariss neochotně a o krok stydlivě ucouvla. "Spěchám do sprchy!" Houkla na něj už o značný kus dál, blíž ke sprchám kam zaplula jak jen to šlo. Ve sprše, opřená o zeď zády na sebe nechala téct horkou vodu s výčitkami na setkání před pár minutami. "Tohle bylo absolutně trapný! Vůbec mě takto neměl nikdy vidět! A jak jsem utekla! Kdo ví, co si pomyslí.. " Povzdechla si a teplotu vody změnila na studenou. Ulehčila si tak alespoň z části od myšlenek. Kocovina ji pomaličku začínala ustupovat když po značné chvíli vyšla ze sprchy.Před odchodem z koupelny se upravila a směřovala to zpět do pokoje. Uklidila věci a vydala se na obhlídku. Chtěla se omluvit Josephovi, najít Abi s bratrem aby se zeptala na plán oslavy a dál se zařídila. Sešla dolů, mávla na pár spolužáků kteří akorát odcházeli z kotle ale ty, které hledala neviděla. Od Toma pak zjistila, že Joža už odešel když se sprchovala, Abi s bratrem ještě neviděl Zeptala se ještě na Johna, očekávala, že bude ještě spát a setkají se s Abi a bratrem na oslavě, takže informace že tam ani on už není ji překvapila. Rozhodla se tedy objednat si dýňový džus a podle doporučení Toma který na ni hned zpozoroval kocovinu a soucitně ji vysvětlil, že polévku uvařili pro včera slavící studenty které včera sledoval bavit se, i silný slepičí vývar. Posadila se a dala se do psaní dopisů pro Josepha a rodiče s oznámením, že přijedou později kvůli oslavě narozenin Abi, aby se o ně s bratrem nestrachovali.

// Vítáme Carissku, Austinovu starší sestru!

Aset s Agnes šli po lesní cestě, kolem nich létali ptáci a cupitali zajíci. jako by se jich nebáli, byli asi zvyklí na lidi a tak se na holky dívaly zvědavě a jakoby i čekali , že dostanou nějakou tu dobrůtku.
Posadily se na pařez a Agnes vytáhla koláčky a láhev s pitím.
Na chvilku si odpočinem, máme ještě kus cesty před sebou a k ní se nedá dostat jinak než pěšky. * usmála se na Aset *
Když dojedli, tak opustily lesní cestu a vydali se hlouběji do lesa.
Najednou bylo kolem nich naprosté ticho, ptáci zmlkli a na Aset padla taková tíseň , že měla pocit že nemůže dýchat.
Neboj se sestřičko, to je jen účinek matoucího kouzla, aby sem nešel nikdo kdo nemá. Za chvilku ti bude líp.
Šli ještě kousek tmavým a hustým lesem a najednou se před nimi objevila malá, ale hezká chaloupka a před ní seděla nějaká žena.
Došli až k ní a uctivě ji pozdravily.
Posadily se na druhou lavičku a Aset si pozorně prohlédla ženu před sebou. Byla to stará kouzelnice a obličej měla posetý hlubokými vrásky, její malá zelená očka, jakoby viděli až do její duše. Vlasy měla smotané to drdolu a v ní byla zapíchla zlatá jehlice. Nejvíc Aset zaujali její ruce, byli vrásčité, ale tak nějak hezké zároveň. A voněla po bylinkách, vůbec s ní nešel strach.
Kouzelnice vstala a přistoupila k Asetě.
Natáhla k ní svoji ruku. Ukaž mi dlaň s tvoji jizvou.
Aset ji ukázala dlaň a ta si ji vzala do své ruky. Chvilku si ji pozorně prohlížela a něco si pro sebe mumlala, sem tam po ní přejela prstem. Pak vytáhla s malé brašny kterou měla připevněnou kolem pasu nějakou bylinku a položila ji na jizvu. Aset cítila jak ji celým tělem prostupuje teplo až s toho měla suchu v ústech.
Vidím zlověstné oko a kolem něho létají vrány a cítím krev. *žena se odmlčela a starostlivě se koukla Aset přímo do očí* Je to kletba krve a je to opravdu hodně staré a silné kouzlo. Pokud se o tom někomu zmíníš a požádáš o pomoc, tak zemřeš. *Aset sebou cukla a do očí se ji vlili slzy*
Neboj se, na každou kletbu je kouzlo a tohle je magie pevného spojení. Musíš najít někoho kdo tě má rád a nesmí to být nikdo s tvé rodiny. Takový člověk kterému nesmíš říct o tvé kletbě a přitom tě bude mít natolik rád, že bude ochoten si s tebou tvůj osud vyměnit a sám na sebe tuto kletbu uvalit.
Aset posmutněla ještě víc a jen si nahlas povzdychla.
Nemůžu přece od svých přátel chtít aby si moji kletbu převzali. To ani nemusíš, ta kletba se jejich přáním zruší, ale oni si musí myslet že budou sami prokleti a tím ti tak pomůžou.
Co ten tvůj mudla? Říkala si, že tě má rád a že tuší že se něco zlého děje. *Aset jen smutně zavrtěla hlavou* Víš Agnes on už se mnou není a i ta naše parta se tak nějak rozpadla.
Ještě chvilku se u staré kouzelnice zdrželi a pak šli mlčky do osady. Aset myslela na své přátelé, na Abinku s Austinem, snad by jeden z nich mohl pomoci a nebo Caris, ta má pro strach uděláno. Kéž by to mohla někomu říct. Strašně moc zatoužila po Johnovi a jeho objetí, ten ji vždycky dovedl uklidnit. Jenže ten je daleko a vůbec nemá tušení co teď Aset prožívá. No a navíc už ho to asi nezajímá. S touhle myšlenkou došla do svého pokoje a vše si zapsala do svého deníku a pak v slzách usla.

Aset otevřela oči a chvilku se dívala do stropu svého nového pokoje.
Její kocourek spal vedle ní pěkně stočený do klubíčka a spokojeně oddychoval.
Na protější straně byla ještě jedna postel a na ni ležela její sestra Agnes. V šeru pokoje byli její vlasy ještě černější než ve skutečnosti jsou. Byla fakt krásná, její bílou pleť lemovaly černé vlasy a rudé rty tuto krásu jen umocňovaly.
Aset se na ni zadívala a nemohla od ní odtrhnout oči. Vzpomínala na dobu kdy byli malé a hráli si spolu a byli jako jedna.
Pak když Agnes nastoupila do Bradavic se vše pokazilo. Nějak se odcizily a její sestra si našla nové přátele a začala se měnit.
Tuhle změnu na sobě začíná pociťovat i Aset. Je tady jen pár dní a už se nesměje jako dřív, je zamyšlená a smutná.
Vůbec sem nezapadá, její bílé vlasy jakoby z jiného světa sem prostě nepatří. Její přátelská povaha a zvonivý smích se na tohle místo nehodí.
Její záliba pro barevné hadříky a doplňky do vlasů jsou v této Rumunské osadě skoro zakázané.
Hned po příchodu ji Agnes řekla že se musí přizpůsobit ostatním a moc nevyčnívat. Prý ji dalo dost práce aby sem Asetu dostala a ta se nemusela upsat do jejich tajného spolku.
Od prvního dne se Aset oblékala do tmavého oblečení a svoje krásné dlouhé vlasy schovala pod kapuci.
Jen tu svoji modrou růži, která se tak moc líbila Johnovi si nechala. Nikdo ji nevidí, jen ona ví že ji má ve vlasech.
Agnes se probudila a posadila se na postel.
Už jsi vzhůru? Proč ještě nespíš? *Koukla se na Aset a přitom si zívla*
* Aset si povzdychla* Nemůžu spát , smrdí to tady zatuchlinou a pořád tady někdo chodí a jako bych ze zdola slyšela sténání.
*Agnes pokrčila rameny a tlumeným hlasem ji odpověděla*
Toho si nevšímej, tobě se nic nestane o to jsem se postarala. Dnes máme schůzku s jednou hodně starou kouzelnicí a ta by měla vědět jak tvoji kletbu zlomit.
Při těchto slovech se jakoby do Asetiných očí vrátila stará jiskra a pokusila se usmát.
Vstala z postele, oblékla si černé triko a džíny a vlasy schovala pod černou kapuci. Pohladila kocourka, který ji pozoroval jedním okem a odešla z pokoje a Agnes.

S trhnutím se probrala. Měla děsivý sen, ve kterém Snape procházel jednotlivá kupé Bradavického Expressu a kdo neuměl vyjmenovat všechny přísady lektvaru proti ohni, musel políbit lem roucha jeho. Snape zrovna s prásknutím dveří vtrhnul do jejich kupé, a to ji vytrhlo ze spánku. Chvíli přemýšlela, co to je ten lemrouch, a došla k závěru, že se probudila právě včas. Protřela si oči, vymanila se z objetí Austinovy paže a otočila k sobě jeho zápěstí s hodinkami. Už je po půl jedenácté! Austin pořád spí, vždyť nestihneme moji oslavu... a Johník... Otočila se k druhé posteli. Byla prázdná, Johník byl pryč. Když našla vedle sebe obálku nadepsanou Abince k narozeninám, posmutněla. Hned poznala Johnův rukopis. To znamená, že Johník na oslavu nepřijde. Dívala se na obálku a kolísala mezi smutkem a naštváním. Zase mě zazdil! Je někdy tak namyšlenej! Jen proto, že je chytrej... jsme pro něj vzduch? Naštěstí se její pozornost vrátila k obálce. Byla něčím naditá. Dychtivě ji otevřela. Vypadlo z ní pár čokožabek a nějaké kartičky. Hned si je začala prohlížet a roztržitě jednu žabku vysvobodila z obalu. Ta využila jejího zamyšlení a pokusila se dlouhým skokem získat svobodu. Abi po ní automaticky sáhla, chytila ji za nohu a nacpala si ji do pusy.
Rychle se oblékla a znova zatřásla Austinem.

John otevřel oči. "Au" syknul tlumeně a ruka mu vystřelila k pravému spánku. Hlava mu třeštila, ale dokázal se posadit na postel a zaostřit do protějšího rohu místnosti.
Austin ležel rozplácnutý na posteli a hlasitě chrápal, vedle něj se choulila do klubíčka Abi, která v ruce držela nějakou obálku.
John chvíli mžoural na obálku a pak mu to došlo. Abi má dneska narozeniny, musím ji něco dát. Opatrně pootevřel skříň a vyndal pár kartiček z alba, které pak dal do obálky a napsal na ní, Abince k narozeninám. Chvilku se zamyslel ale pak sám pro sebe si přikývl a vhodil do obálky ještě pár čokoládových žabek. Obálku převázal modrou stužkou, která u obálky byla a položil ji na polštář vedle Abi.
Kouknul se na hodinky a bylo skoro tři čtvrtě na jedenáct. Rychle, ale ve vší tichosti, vzal všechny svoje věci a sešel schody dolů do děravého kotle.
Pár kouzelníků se u stolu bavilo a něco popíjeli, další si dopřávali brzký oběd a v zadní části John zahlédl pár studentů jak rychle probíhají dveřmi směrem na příčnou ulici.
U baru nikdo nebyl a tak John položil klíč od pokoje na pult a ten se magicky vznesl a odletěl na poličku k ostatním klíčům. John se lehce pousmál a poté vyšel dveřmi ven do ulic Londýna.
Rozhlédl se kolem, ale v ulici nikdo nebyl. Otevřel klec, kde dřímala jeho sova a lehkým šťouchnutím jí probudil. Evžen nesouhlasně zahoukal a snažil se schovat hlavu pod křídlo, ale John ho vyndal z klece a pošeptal mu "Musíš odletět, nemůžu tě vzít tam..." lehce se oklepal při pomyšlení kam za pár okamžiků opět pojede. "Za Aset letos nelítej, ta je někde pryč a to nevím kde je. Leť třeba do školy, i když tam si byl teď celý rok a budeš se chtít taky podívat jinam." Zamračil se a snažil se vymyslet co Evženovi říct. "Zastav se u Abi, ta se o tebe určitě postará, a nebo u Austina, no ikdyž ten by na tebe mohl zapomenout, ale bude tam Carris a ta..." Odmlčel se a do očí mu vyhrkly slzy. Evžen, jako by pochopil situaci, přestal nespokojeně klapat zobákem, podíval se upřeně na Johna a poté s tlumeným zahoukáním odletěl.
John si utřel slzy, v koutku mu lehce škublo, když viděl jak Evžen odlétá a pak si vzal zbytek věcí a vydal se ulicí pryč. Na rohu se ještě na chvíli otočil a zadíval se do místa, kde byl vchod do Děravého kotle. "Uvidíme se brzy." Zašeptal si spíš pro sebe a s lehký povzdechnutím, při pomyšlení, že kamarády uvidí až za 2 měsíce se otočil a pokračoval až na zastávku metra.
Metrem dojel až na nádraží King's Cross, kde ho, tak jako minulý rok, čekala vychovatelka Sophie.
Nastoupili do vlaku a po pár větách ohledně uplynulého roku, co John Sophii řekl, cesta probíhala skoro stejně jako před rokem.
Sophie skoro hned usnula a John se díval jak Londýn za okny mizí a jsou vidět louky a jiné vesničky, kterými vlak projížděl.
Johnovi zakručelo v břiše a tak rukou v batohu nahmatal čokoládovou žabku a celou ji spořádal, když se natáhl pro druhou, lehce se zarazil a vytáhl z batohu kamínek ve tvaru srdce. Skoro sem na něj zapomněl, po tom všem co se stalo. Doufám, že mě přijedou brzo všichni navštívit, nevím jak dlouho to tam přežiju. Vzal si ještě jednu žabku a pak s kamínkem v ruce koukal ven z okna, dokud také neusnul.

Uběhlo pár dní a Aset se stále nemohla vyrovnat s tím , že je tak daleko od domova a svých přátel.
Byla z toho všeho smutná a když mohla tak se svým kocourem chodila do lesů a jen tak bloumala po okolí.
Seděla na kraji rybníka a pozorovala žáby jak skáčou z leknínu přímo do vody. Když najednou uviděla malou sovu, která měla na pařátku přivázaný kousek svitku.
Hned poznala že je to Abinčina sovička a usmála se. Pohladila ji a poděkovala za dopis a dala ji hrst sušených žížalek, které vylovila odněkud z kapsy.
Pohodlně se opřela o strom a začala číst.

Milá Asetko, děkuju za dopis, došel až večer. Měli jsme s klukama strach, kde jsi, a jestli se Ti něco nestalo, když jsme Tě nikde neviděli! Doufám, že jsi v pořádku dorazila a že Tvoje vysvědčení dobře dopadlo. Mám dnes v Londýně oslavu narozenin, kdybys mohla, tak se sejdeme ve 12 hodin u metra Clapham Junction. Moje mamka nás všechny pozve na oběd.
Proč jsi vlastně musela odjet tak brzo? A potkáme se o prázdninách? S Austinem plánujeme zase návštěvu v Nottinghamu za Johníkem, tak dej vědět, kdy by se Ti to hodilo, a jestli chceš jet s námi. A taky mamka říkala, že bys mohla přijet k nám do Orpingtonu, třeba na týden, nebo jak bys dlouho chtěla, kdyby Ti to Tvoje maminka dovolila.
Tak se měj hezky a brzy napiš! Nebo radši přijď na ten oběd, snad Tě sovička najde včas!
Tvoje
Abi


Když dočetla , tak se ji z očí řinuly slzy. Bylo ji moc líto že nemohla na její narozeniny a že si její nejlepší kamarádka o ní děla starosti. Tak ráda by ji napsala pravdu , ale nemůže.
Za těch pár dní co je se svoji sestrou v Rumunsku se stalo hodně věcí. Aset se začala učit kouzla, která se v Bradavicích nevyučují.
Už docela dobře ovládla zakrývací kouzla a teď se bude od Agnes učit bránící kouzla.
Společně se svou sestrou hledají ve starých čarodějných knihách, jak se zbavit kletby a přijít na to kdo za tím stojí.
Ostatní kouzelníci kteří tam jsou s její sestrou si Aset naštěstí moc nevšímají. Berou ji jen jako malou sestru od Agnes a tak se k ní i chovají. Aset je za to ráda, nemá z nich moc dobrý pocit.
Vytáhla z batohu kus pergamenu a začala psát Abi dopis.

Milá Abi

Je mi moc líto , že jsem nebyla na tvé oslavě narozenin, ale i tak doufám že sis to užila. Já musela narychlo odjet k rodičům a nebyl čas ti dát vědět. Tak Abi vše nej k narozkám a ať se ti splní všechna tvá přání. Pokud mi dáš včas vědět , kdy pojedete za Johnem, tak bych se možná přidala, jen si nemyslím že by mě chtěl vidět. Moc mi všichni chybíte a už si přeju aby jsme zas byli zpátky v Bradavicích. Abinko , já se zeptám mamky jestli bych k vám mohla, ale záleží to na tom, jestli nepojedeme zas do nějaké té rezervace. Tak se zatím měj hezky a až budeš psát našim kamarádům, tak je pozdravuj.

Tvá kamarádka Aset

Ještě si to po sobě přečetla a pak pergamen smotala a pečlivě zavázala černou stuhou.

* Tak leť sovičko , kéž bych mohla letět s tebou *

//Kdo jde na Abinčinou oslavu?

Hned ráno něco zaťukalo Abince na hlavu. Polekaně otevřela oči. Byla to její sovička, která nesla odpověď od maminky. Abi chvíli trvalo, než si v hlavě, která ji bolela tak, jako by měla v příští vteřině explodovat, srovnala, kde je, co je za den a že ma dneska narozeniny. Podle sluníčka, které do okna svítilo dost zvysoka, usoudila, že už musí být spoustu hodin.
Vedle ní něco chrápalo. Zaostřila krhavý zrak a zjistila, že to je Austin.
"Austine, vstávej! Jdeme slavit! Mám narozky! Johne, vstávej," zahrnula do toho rovnou i kamaráda na vedlejší posteli. "Ve 12 musíme být u metra, jdeme s mojí mamkou na oběd. Jéjda, snad mi už neutekla Cariska!"
Zalomcovala s Austinem: "Vstávej! Kde je ségra?" Jako by to mohl vědět.
Honem vytáhla z batohu hrst sušených červů, nasypala je sovičce a než ta je sezobala, napsala rychle ještě jeden dopis:
Milá Carissko,
zvu Tě na oslavu mých 12.narozenin. Sejdeme se u metra Clapham Junction ve 12 hodin. Dej vědět, jestli přijdeš!
Tvá Abinka
Sovička neochotně odletěla oknem, Abi znovu zalomcovala Austinem a pak si lehla vedle něj a znova usnula.

Oslava byla mohutná. Willy se pustil do organizace v Děravém Kotli. Od hostinského si půjčil rádio s přehrávačem a hromadu cédéček, pouštěl super pecky a všichni jsme tancovali kolem školního poháru, který postavil doprostřed místnosti.
Abi si nepamatovala kdo, možná Jožo Kmeth nebo přímo Willy, přinesl nějaké pití v malých lahvičkách, prý ze Slovenska. Jmenovalo se to nějak jako Tatarský čaj, ale čaj to nebyl. Abi do sebe kopla celou lahvičku naráz a chvíli jen stála s otevřenou pusou a do vytřeštěných očí se jí nahrnuly slzy. Pálilo to v puse jako ďábel! Nikdo jí neřekl, že ten čaj je ve skutečnosti alkohol... Byla pak docela veselá, podlaha se pod ní houpala a Abi tancovala jako o život.
Moc si z toho večera nepamatovala. Snad jen, že stála na stole, tančila a zpívala s rádiem "I'm an albatros!" a pak se snažila roztáhnout svá dlouhá, bělostná křídla a doletět až k poháru s výkřikem: "já sem taky abla- alabala- balapštros!", načež spadla mezi tancující spolužáky, kteří ji chytili a chvíli si ji podávali nad hlavou, takže k poháru přeci jen doletěla. A pak dala jednu flaštičku Tatarského čaje Johnovi, a ten se pak motal a padal, hlavně do kyblíku, který tam stál, protože do něj chodil Jožo blinkat, ale naštěstí v něm nic nebylo, protože ho starší spolužáci, co už můžou kouzlit mimo školu, vždycky po použití vyčistili pulírexem.
Chudák Austin stál opodál a byl zhnusený, naštvaný a mračil se jako Snape při zkoušení Nebelvíru. Když si ho Abinka všimla, chtěla za ním jít, ale připletla se jí do cesty židle, stůl, vlastní nohy a tentýž kýbl jako Johnovi. John se jí snažil pomoct vstát, ale skončili vedle sebe na podlaze oba dva. Austin naštvaně dupal po schodech do pokoje a John s Abi supěli po schodech za ním, snažili se neskutálet se dolů a Abi pojala podezření, že John je nechvalně známý lupič, tak na něj šeptem volala: "Potichu, jdeme loupit!", ale ani šeptem, ani potichu to nebylo, až je nakonec Austin přišel okřiknout, aby nebudlili ostatní, co už spí, popadnul Abi a odtáhnul ji do pokoje. Do svého pokoje. Takže stejně jako už mnohokrát v Bradavicích, usnuli přitulení jeden ke druhému, zatímco John na vedlejší posteli mumlal něco o pravidlech a jestli na to přijde Tom nebo nějaký učitel, tak bude průšvih, ale nikdo ho neposlouchal, protože Abi s Austinem spali ještě dřív, než dopadli na polštář.

Ahoj mami, vyhráli jsme školní pohár!!! Mrzimor vyhrál!!! Mám hroznou radost! Budeme mít v Londýně s celou kolejí oslavu, mohla bys mě vyzvednout prosím Tě až zítra odpoledne? Stejně zase přijedeme pozdě večer, všichni zůstávají v Děravém kotli a ráno budeme dospávat...
Maminko, ještě bych chtěla oslavit narozky s ostatními, nemohli bychom pozvat Austina, Asetku, Johníka a ještě Austinovu sestřičku Carissku na zmrzku? Prosííím!
Pusu,
Abinka


Milá Abinko,
Všechno nejlepší k narozeninám! Budu v Londýně už teď ráno, ale dobře, půjdu za babičkou nejdřív sama. Měla jsi štěstí, Tvoje sovička doletěla těsně před mým odjezdem. Nech ji prosím Tě pořádně odpočinout a dej jí něco dobrého, letěla celou noc a rovnou ještě do Londýna.
Moc ráda zase uvidím Tvoje kamarády, potkáme se ve 12 hodin na Clapham Junction a všichni společně půjdeme na oběd, souhlasíš?
Moc se na Tebe těším, zlatíčko!
Pac a pusu,
mam.

Aset se probudila hodně brzo ráno a všechny děvčata na pokoji ještě spala. Potichoučku slezla z postele a rychle se oblékla.
Vzala si kufr, který se včera večer nachystala a použila na něj odlehčovací kouzlo a do druhé ruky si vzala přepravku s Garfildem.
Ještě než se za ní zavřely dveře pokoje, tak se naposledy rozhlédla a povzdychla si.
Snad se sem ještě vrátím *zašeptala*

Rychle proběhla po schodech dolů a namířila si to rovnou k začarovaným kočárům a jela přímo so Prasinek. Byla ráda že cestou nikoho nepotkala a nemusela tak vysvětlovat proč odchází tak brzo ráno a nepojede do Londýna se svými spolužáky. Jen ji mrzelo že neuvidí své nejlepší kamarády Abinku a Austina a hlavně že se nemusí loučit s Johnem.
Po rozchodu se s ním sice moc nebavila, ale i tak ho měla pořád ráda a záleží ji na něm. Bylo ji líto že musí zas do toho domova kde není šťastný. Taky se trošku trápila nad otázkou kam dá Evžena, když si ho sebou vzít nemůže, ale pak si uvědomila že John má spoustu kamarádu a ti mu určitě pomůžou a sovičku si vezmou na prázdniny k sobě.
Tenhle rok v Bradavicích pro Asetku nebyl moc šťastný, stalo se tolik věcí a ne všechny byli dobré. Při těchto myšlenkách kočár zastavil a dvířka se otevřeli.

Asetko už na tebe čekám.

Zvedla oči a spatřila svoji sestru Agnes, která se na ni usmívala tím svým zvláštním úsměvem o kterém jste nikdy nevěděli jestli se za nim skrývá radost a nebo je to zlí úšklebek.

Doufám že jsi rodičům poslala vzkaz že budeš u kamarádky celý měsíc a že si nemají dělat starosti?
To víš že jo, vše je zařízené a i sovičky ví kam poštu donášet aby na to nikdo nepřišel.

Cestu do domu s krbem mlčely a bylo slyšet jen šustění jejich plášťů. Aset se rozhlížela kolem sebe a v duchu se loučila se všemi známými místy. Tento odjezd byl pro ni hodně těžký. Nikdo nesměl vědět kde bude trávit půlku prázdnin a s kým. Dokonce ani její rodiče ne. Musela jim lhát a to ji moc bolelo, ale věděla že to udělat musí. Nikdo jiný než Agnes ji nepomůže, jen ona ví o její kletbě a o tom že nad Aset visí těžké rozhodnutí a to jestli se dá na stranu dobra a nebo zla.
Jediný kdo o tom ví je John, ale ten ji už nepomůže a tak se obrátila o pomoc na svoji sestru.
Došli ke krbu a Agnes ji dala do ruky letax .

Opravdu to chceš? *podívala se na Aset tázavým pohledem * Jak tam budeme, tak už není cesty zpět. *Aset jen přikývla *
Dobrá tedy , tak řekni Rumunsko Buzau skrýš .

Aset se postavila do krbu nadechla se a hodila prášek letaxu pod sebe a řekla adresu.
Objevil se modrozelený plamen a Aset zmizela.

●●● léto 2000 ●●●

Rok se s rokem sešel, a celá parta se znovu loučí se Školou čar a kouzel v Bradavicích. O rok starší, o rok moudřejší. Do party se přidala Carisska Hart, starší sestra Austina (ačkoli v průběhu roku se zamilovala do Josepha Kmetha, tak se zase trochu trhla), John se rozešel s Asetkou, Abinka hodně chyběla, protože často trávila čas u své nemocné babičky v Londýně, ale s Austinem zůstali jako jeden z nestabilnějších párů v Bradavicích stále spolu.

V poslední den všem kamarádům přistála soví pošta:

Ahoj,
musela jsem odjet domů dřív a tak jsem se ani s vámi nestihla rozloučit. Užijte si prázdniny a snad se po prázdninách zas všichni sejdem v bradavicích.
Doufám že jste zkoušky udělaly a nikdo z vás nepropad.

Vaše kamoška Aseta

Přesně za minutu deset se přihnal Austin: "Asetko! Abinko!!"
Vrhl se na svoje kamarádky za rozčileného štěkotu malého buldočka Perkyho. Objali se a chvíli poskakovali radostí.
Mezi rodiči proběhlo další seznamovací kolečko. Někdo zazvonil na zvonek s nápisem KANCELÁŘ ŘEDITELE a Austinův tatínek chvíli hovořil s mužským hlasem v dveřním mikrofonu. Za pár okamžiků po cestě od domu přicházela žena v doprovodu tmavovlasého chlapce. Nejdřív ho málem nepoznali. Šel se sklopenou hlavou a shrbenými rameny, na sobě vybledle červené tričko a teplákové kraťasy. Trochu se kabonil. Zatímco se žena zdravila s dospělými, chlapec stál opodál a kopal špičkou tenisky do kamínků na cestě.
"Johne!" nevydržel to Austin a zamával na něj.
Chlapec zdvihl hlavu, nepatrně se pousmál koutkem úst a na tvář se mu vrátil hořký výraz. To už mu vychovatelka říkala něco o tom, aby nezlobil a v kolik se má vrátit zpátky, a vystrčila ho s úsměvem z branky ven.
Všechny tři děti se k němu nahrnuly, snažily se mu potřást rukou nebo poplácat po zádech, ale jeho úsměv byl stále podmračený.
"Tak to vidíte, no," řekl úsečně. "Jo, to jsem já, John z děcáku. A ty," ukázal prstem na Austina, "už si to třeba taky zapamatuješ."
Austin na něj zůstal koukat jako opařený.
Asetka, která jako první pochopila, co se děje, vzala Johníka za ruku a usmála se na něj: "Nikdo nemůže za to, kde bydlí. A my tě máme rádi, i kdybys bydlel ve stokách!"
John se konečně pousmál.
Abinka se také osmělila, usmála se na Johníka a objala ho. "Já jsem tak ráda, že je naše čtyřka zase pohromadě!"
Austin ještě neco brblal, ale nakonec poplácal Johna po zádech se slovy: "Všechno dobrý, brácho?"
Johník se na něj přátelsky ušklíbl.
"Můžeme jít tady kus za město do parku, je tam rybník, kde se dá i koupat. Teda jestli jste si vzali plavky."
Strávili spolu krásný den, nejdřív řádili u vody, házeli kamínky a dělali žabky, plašili divoké kachny a chytali u břehu drobné zlatavé rybičky, co se na mělčině vyhřívaly na sluníčku.
Když dostali hlad, rodiče je vzali zpátky do centra města a každému koupili pořádný kornout fish'n'chips, mastných tak, že jim olej stékal po prstech. Zapili to colou a zakončili pořádnou porcí zmrzliny. I Johník zapomněl na všechna trápení a bezstarostně se smál s ostatními. Bylo vidět, že i dospělí našli společná témata a živě se bavili.
Slunce se blížilo k západu, letní vzduch ochladl a rodiče začali mluvit o odjezdu. Vsichni z party posmutněli.
Došli zpátky k brance a zůstali tam stát. Nikomu se nechtělo zazvonit. Austin si vyčíhnul chvíli, kdy byli všichni dospělí otočení zády a rychle vlepil Abince pusu. Johník váhal, ale rychlým pohledem na budovu domova zjistil, že nikdo nestojí v okně ani na zahradě, pohlédl na Asetku, ktera se na něj culila, a taky ji políbil. Obě děvčata byla červená až za ušima. Nikdo nevěděl, co říct, a tak stáli mlčky a jen se na sebe všichni usmívali.
Ani si nevšimli, že někdo z rodičů už nejspíš zazvonil - k brance přicházela stejná vychovatelka jako prve.
Pochválila Johna, že přišel včas na večeři, a děkovala rodičům, že přijeli a na Johna dohlédli. Ujistili ji, že John je velmi milý a vychovaný mladý muž a že kdykoli zase rádi přijedou. Potřásli si rukama.
Autin, Asetka a Abi se smutně rozloučili s Johnem a sledovali, jak odchází po cestě za svou vychovatelkou, už zase shrbený a s hlavou sklopenou. Holkám vstoupily slzy do očí, a podezřele popotahoval i Austin.
"Johníku! Uvidíme se v září ve škole! Je to uz za chvíli!" Zavolala na něj ještě honem Abigail, než vešel do dveří. Ani se neotočil, ale Abi se zdálo, že se přeci jen trochu narovnal v ramenou.