Prázdniny v Anglii (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Prázdniny v Anglii

Pán Jeskyně:

Tinamar

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Soukromá jeskyně pro domluvené hráče

Klíčová slova:

Londýn 90.léta 20.století

Jaké hráče:

nehledám, jsme domluvení

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Tradiční pravidla pro psaní příspěvků: vnitřní myšlenky postavy a to, co si říká jen v hlavě píšeme kurzívou; to, co říká nahlas se píše tučně a zbytek normálně. Daný text označíme a klikneme na B nebo I pod textovým okýnkem. Pokud očekáváme interakci ostatních hráčů, je dobré do příspěvku napsat něco, na co můžou reagovat. V našem případě to není vždy nutné, protože za postavy můžeme hrát i formou jakéhosi deníčku (co postava dělá, když není s ostatními). V políčku Poznámka u Vaší postavy udržujte prosím aktuální informace, kde se postava právě nachází. Kliknete na jméno postavy, zvolíte Editace a hned pod obrázkem je pole Poznámka. Sem napíšete například Děravý kotel, Londýn, Nebo Doma, Orpington. Nebo Na cestě za Johnem, apod. Nezapomeňte potvrdit dole tlačítkem Editovat. Můžete si vyplnit kterékoli pole u své postavy, pro ostatní je viditelné pouze pole Poznámka (=kde se postava nachází) a Popis postavy. Doporučuji projít si odkaz Nápověda pro širší orientaci na serveru - pro naši hru to ale není nutné. Pro rychlý vstup do hry si můžete udělat záložku tak, že vlezete do Prázdnin v Anglii, kliknete na volbu Záložka - a je to. V horní části stránky odteď uvidíte, jestli je ve hře nový příspěvek.
Hráči: (4/10) Aseta, Austin Hart, Heratrix, Redmonnd

Příspěvky ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

Vypisuje se 20 z celkem 27 příspěvků1 2

Aseta Bartoš - 17. února 2024 17:32
Aseta Bartoš

Asetka usnula na lehátku před bazeném, asi ji uspalo tiché žbluňkání vody. Zdálo se ji něco hezkého, protože se usmívala.
V tom na ni něco sedlo a zahoukalo.
Spala tvrdě a jen se trochu ohnala rukou.
Evžen se na ni díval a klovl ji do prstu. Dal hlavičku na stranu a znovu zahoukal.
Nic se nestalo, jen Garfild zvedl hlavu a vykoukl na Evžena pod lehátkem.
Aset ucítila jak ji někdo klove do prstu a docela to i zabolelo. Otevřela oči a spatřila Evžena, kloval ji do prstu a přitom houkal.
Už chtěla nadávat, ale když si všimla že je to Evžen, tak se její tvář rozjasnila a oči ji zářily štěstím.
To může znamenat jenom jediné a to že mi nese dopis, pomyslela si a hned si všimla obálky kterou ji položil vedle ni na lehátko.
Rychle si sedla a vzala dopis do ruky.
Opatrně roztrhla obálku a vytáhla z ní papír popsaný Johnovým písmem.
Oči ji létaly sem tam po řádcích a ona se jen usmívala.

" Mami, mami, už mi konečně napsal "

Mávala dopisem nad hlavou a běžela za mámou do ptačí voliéry.
Za ní letěl Evžen a sedl si na první větev kterou uviděl a hned se pustil do jídla.

" A můžeme za ním přijet, ale musíte podepsat nějaké papíry a pak ho s námi pustí na celý den ven. A mami mohly by jsme hned zítra ráno? "

Mluvila tak rychle rychle, že její maminka rozuměla sotva půlku z toho co ji říkala.
Celá udýchána se posadila na zem pod velký strom a v ruce měla pořád dopis od Johna a usmívala se.
Její maminka se posadila vedle ní.

" Dobře Asetko, já sice nemůžu, ale táta s tebou určitě půjde. Jsem ráda že ti konečně napsal, však s tebou už nebylo k vydržení. "

Najednou vedle mámy něco žuchlo na zem. Obě se podívaly tím směrem a začaly se smát. Na zemi ležela malá hnědá sovička, byla celá udýchaná a jako by zmatená. V zobáčku držela kus pergamenu a strkala ho do ruky její mámě.
Aset hned poznala že patří Austinovi.
Vzala si dopis od sovičky a začetla se do něj.
Mezi tím se její máma postarala o sovičku. Posadila ji na větev vedle Evžena, který se na ni díval trošku podezřívavě.
Dala ji napít a najíst.
Jak Aset dočetla , tak si vytáhla z kapsy kus papíru a tužku a začala psát

Milý Austine

Dostala jsem dnes od tebe soví poštu a hned ti odepisuju. Snad to tvoje sovička stihne včas doručit. Zítra jedu s mým tátou letaxovou dopravou za Johnem. Kdybys mohl ty Abinka taky přijít, tak bych byla moc ráda. Budeme tam přesně v devět, tak snad máte nějaký ten krb na tom táboře.
Tvá kamoška Aseta


Srulovala papír do trubičky, převázala červenou mašlí a tu připevnila na pařát malé sovičce, na které bylo vidět že se ji nechce zas letět pryč.
Ještě večer se s tátou domluvily že před devátou už budou na cestě.
Aset nemohla pořádně spát, jak moc se těšila až uvidí Johna a jeho dopis si četla pořád do kola.
Určitě bude překvapený až ji tam uvidí a jestli to stihnou i Austin s Abinkou, určitě bude mít velkou radost.

Ráno vstala hodně brzo, uvařila tátovi čaj a jeho oblíbené lívance, které měla ráda i ona.
Najedli se a už staly oba dva před krbem. Dal ji hrst letaxu do dlaně a sám si taky vzal. Postavily se do krbu, hodily letax na zem a řekli krčma Old Basford

Jako by se ocitla v nějakém víru, chvilku se točila a pak dopadla v jiném krbu a vedle ni stá její táta.

"Tak a jsme tady , odsud je ten sirotčinec asi jen pět minut pěšky."

Vyšli ven před krčmu a šli prosluněnou ulicí pořád rovně a pak zašli za roh a tam viděla krásnou oplocenou zahradu s dětským hřištěm a asi u prostřed té zahrady stál velký šedý dům.
Táta otevřel branku a šli po kamenném chodníčku až k domu. U dveří byla velká cedule s nápisem SIROTČINEC 1 Park Ln, Old Basford, Nottingham Spojené království

Asetka chytla tátu za ruku a ten se na ni usmál. Zazvonil na zvonek a čekal až někdo přijde.

John Brooks - 9. února 2024 22:34
John Brooks

Mám jí napsat co se mi dnes stalo? Ne ještě by jí to vyděsilo. A jak jí mám pozdravit? Ahoj moje milovaná Asetko? Ne to je blbý, to nemůžu napsat. John seděl ve společenské místnosti a před sebou měl papír na kterém bylo napsáno 6. července.
Po velmi náročném a stresujícím dopoledni se po obědě uchýlil k psaní dopisu, na který se těšil. Jenže teď když před sebou měl prázdný papír, nevěděl jak začít a co vlastně napsat.
Přestal zběsile mačkat vrchní část propisky a dal se do psaní.

Ahoj Asetko,

moc mě potěšil tvůj dopis i kamínek co si mi poslala. Nosím ho pořád u sebe v kapse a dokonce s ním spím.


Vytáhl kamínek ve tvaru srdce z kapsy a položil si ho před sebe na stůl.

Doufám, že se máš v rezervaci dobře a napíšeš mi co všechno za tvory tam máš. Smutno mi je po Vás všech, ale hlavně po tobě a našich hezkých večerech ve společenské místnosti. Evžen je určitě už u tebe a je mu dobře. Snad se na mě nebude zlobit, že s ním nejsem a pochopí proč musí zůstat s tebou.

John se podíval na dopis a začal opět mačkat vrchní část propisky.
Co vlastně můžu napsat a nemůžu. Neumím dopis začarovat aby to mudlové nepoznali a stejně mimo školu nesmím kouzlit. Musím psát opatrně a snad to Asetka pochopí. Koukal nepřítomně před sebe a propiska cvakala tak moc, až se mu v ruce rozpadla. John si vzal jinou a pokračoval ve psaní.

Bohužel mě nepustí přes noc nikam, už sem se ptal Sophie. Na celodenní výlet ale určitě můžeme jít ven, pokud s náma bude nějaký dospělák co podepíše papíry. Muselo by se to nějak vymyslet abych mohl odsud pryč. Ve škole určitě na něco přijdeme a třeba budem moct poprosit někoho z učitelů aby mi napsali omluvenku na prázdniny nebo tak něco.

Co jí mám napsat o tomhle místě. Jaký to tady je? To nemůžu musím opatrně. John koukal na skupinku holek v rohu místnosti, která se chichotala nad nějakým holčičím časopisem.

Tady to není nejhorší, mám kde spát, jíst, i když jídlo není jako ve škole, kuchaříčci to tam fakt umí. Není jednoduchý abych dostal nějaký dopisy. Pošta je pomalá a pak než mi tady někdo předá dopis trvá to. Určitě se ke mě ale dostanou všechny dopisy které si mi poslala, nebo pošleš. Nebuď smutná pokud ti dlouho nenapíšu, odpovím ti na každý dopis hned jak ho dostanu do ruky. Moc se na tebe těším a doufám, že se brzo uvidíme. Škrtám každý den, který zbývá do dalšího školního roku. Užij si prázdniny, snad ti dopis brzo dojde.

Tvůj Johník


Vložil papír do obálky, napsal na ní Asetinu adresu a zalepil jí. Poté vytáhl nový papír a začal psát další dopis, který opět nadepsal 6. července

Ahoj Austine,

doufám, že sis tábor užil a dopis ti došel v pořádku domů. Nenapsal si mi adresu na tábor tak sem ti neměl jak napsat. Určitě tam musí být hodně zábavy pokud tam jsou děcka ze školy. Snad se brzo uvidíme. Užívej prázdniny a pozdravuj sestru.

Tvůj kamarád John


John původně nechtěl psát Austinovi dopis, ale pak si to rozmyslel, je to přeci jen můj nejlepší kamarád, i když to je někdy Camrálek.
Opřel se o opěradlo židle a koukal na dvě obálky, které před ním leželi. Bylo mu trochu smutno, když si představil jak si Austin užívá na táboře, Abinka je se svojí maminkou a Asetka je v rezervaci s kouzelnými tvory. Do očí mu vyhrkly slzy a John si je rychle utřel do rukávu, aby to nikdo neviděl. Vytáhl z kapsy všechny tři dopisy od svých kamarádů a postupně si je znovu přečetl.
Kdyby tady byli a já nemusel zažívat takový stavy jak dnes. Pomyslel si.
Po přečtení je opět schoval do kapsy a zvedl kamínek na který se upřeně podíval.
"Kéž by si mě přenesl za mojí Asetkou." Zamumlal si pro sebe a políbil kamínek předtím, než si ho také zastrčil do kapsy.
Po večeři hodil dopisy do schránky u brány sirotčince a šel si brzo lehnout. Dnešní den byl pro Johna velmi náročný a tak chvíli poté, co ulehl do postele, usnul tvrdým spánkem.

John Brooks - 9. února 2024 19:55
John Brooks

John otevřel oči. Ležel ve své posteli a v otevřené dlani mu ležel kamínek, který našel minulou noc v dopise od Asety. Celou noc ho držel v ruce a spal s ním v posteli. Posadil se, zastrčil si kamínek do kapsy a kouknul se po místnosti.
Nikdo tam nebyl a z venku bylo slyšet hluk, jak si některé děti hráli na hřišti. Na budíku čas ukazoval za sedm minut tři čtvrtě na jedenáct a John se lehce zhrozil, protože nebyl na snídani a nikomu o tom neřekl. Seskočil z postele a rychle se začal oblékat, když v tom mu na zem z kapsy vypadl svazek klíčů.
Johnovi přejel studený mráz po zádech, Zapomněl sem je vrátit, co mám dělat? To bude průšvih...všimla si Sophie, že jí zmizeli klíče? Určitě si toho všimla, však je skoro poledne...třeba jí stále není dobře a zůstala v posteli do oběda...musím se tam podívat a vrátit jí klíče.
Bušilo mu srdce, jako by před chvílí doběhl maraton, když se vydal chodbou k pokoji Sophie. Celou cestu se tvářil jako by bylo normální červencové dopoledne a když zahnul za roh a byl kousek od svého cíle, málem se mu zastavilo srdce.
Na chodbě před Sophiiným pokojem stáli dva mohutní strážníci a jeden něco zapisoval do bloku. U druhého stála Sophie a roztřeseným hlasem mu říkala:
"...potom jsem usnula a ráno, když jsem se vzbudila byl pryč. On nebude rád, opravdu nebude rád." Strážník co mluvil se Sophii přikývl, poplácal jí po rameni a druhý něco napsal do notesu a vzhlédl.
Upřeně koukal na Johna, který zamrzl v půlce otočení zpět do chodby odkud přišel.
"Hej! Kluku, poď sem. Zavolal na něj strážník s notesem a ukazoval, aby přišel k nim.
Johnovi se zahoupal žaludek a bylo mu v tu chvíli tak špatně jako ještě nikdy. Pomalým krokem se ke skupince šoural a v duchu přemýšlel co má dělat.
Sem v háji, zatknou mě? Co se mnou bude? Co mám říct? Kdyby tu tak se mnou byla moje Asetka, ta by věděla jak z toho ven, stejně jako sme se dostali z problémů, když nás načapal Garsley v jeho učebně po večerce.
Přistoupil k nim a naprázdno polkl. "A...ano?" nervózně se zeptal strážníka s notesem. "Volal ste na mě pane...ehm..."
"Smith. Seržant Smith kluku." Představil se muž s notesem. "A tohle je Inspektor Jones." Ukázal na druhého strážníka, který opět pokývl hlavou, změřil si Johna od hlavy k patě a zamračil se. John uhnul pohledem a nahlédl otevřenými dveřmi do pokoje.
V pokoji byl obrovský nepořádek jak někdo něco hledal. Skříň byla otevřená do kořán, postel byla neustlaná a po zemi bylo vyházeno spoustu oblečení.
"Neviděl si tu v areálu nějakej svazek klíčů?" Zeptal se seržant Smith a John sebou polekaně škubl. "Tady slečně Rob se zatoulal. Neviděl si ho u někoho?"
John zavrtěl hlavou a snažil se tvářit klidně a zvědavě.
"Kdyby si něco viděl dej nám vědět, za chvilu půjdeme prohledat místnosti ke kterejm klíče patřili jestli se něco neztratilo." Pokračoval seržant Smith a usmál se na Johna.
"Dobře. Zatím nashle." Přikývl John, otočil se a zamířil chodbou pryč. Doprovázeli ho lehké vzlyky Sophie a tlumené hlasy strážníků, kteří se teď mezi sebou na něčem domlouvali.
Zabočil za roh, chvíli šel chodbou a poté vklouzl na záchody, kde se rychle zamkl v jedné kabince.
Těžce oddechoval a litoval, že si nedal pozor a včera klíče nevrátil zpátky. Proč sem si nedal pozor. Sem to ale pitomec. Co teď? Budou hledat v místnostech, co když zjistí, že u ředitele někdo byl? Určitě budou snímat otisky prstů a zjistí že sem to byl JÁ! Mysli...no tak mysli...jak z toho ven.
Chvíli seděl s hlavou v dlaních na záchodové míse, když najednou se mu rozzářil obličej a vystřelil ze záchodů ven, jako blesk.

Bylo skoro dvanáct hodin a John čekal u kanceláře ředitele, dokud nepůjde na oběd. S úderem dvanácté se otevřeli dveře a vyšel muž menší postavy v obleku, který na jeho sádelnatém těle držel jen silou vůle.
"Dobrý den, pane Lards." Přistoupil k muži John a v ruce držel prázdnou obálku, kterou předtím vzal ve společenské místnosti.
"Ahoj, chlapče." Odvětil, ředitel. "Copak tu děláš? ty nemáš hlad?"
"Ne pane." Zalhal John, který celý den nic nejedl a žaludek se mu svíral v lehké křeči. Natáhl ruku s obálkou směrem k řediteli. "Chci udělat překvapení pro Sophii Rob pane. Mohl by ste se mi tady na tu obálku podepsat a napsat tam pro Sophii?" Řekl John s nadějí v hlase a pokusil se o nenucený úsměv.
Pan Lards se už viděl na obědě a tak bez dalších otázek vzal obálku, vytáhl z obleku pero a napsal: Pro Sophii, Joseph Lards.
John poděkoval a počkal až ředitel odejde za roh. Potom vyndal z kapsy svazek klíčů a vhodil jej do obálky, kterou zalepil. Radostně se rozběhl chodbou a zastavil se až u pokoje své nejoblíbenější vychovatelky.
Zaklepal a Sophie ho pozvala dál. Pokoj byl už napůl uklizený a Sophie seděla u stolu a vypadala zničeně.
"Tohle Vám posílá pan ředitel a vzkazuje, že si to vypůjčil a zapomněl Vám to říct." John položil na stůl obálku a Sophie se na obálku s lehkým úsměvem podívala. Přečetla si co tam ředitel napsal a otevřela ji. Tvář se jí rozzářila úlevou, když vytáhla svůj svazek klíčů.
"Vypadá to, že můžeme strážníky poslat pryč." Řekla s úsměvem Johnovi a strčila si klíče do kapsy. "A ty rychle utíkej na jídlo, musíš mít už hlad."
John přikývl a utíkal jak rychle to jen dokázal do jídelny na oběd, kde si stihl ještě dvakrát přidat rýži s univerzální hnědou omáčkou.

Austin Hart - 5. února 2024 03:07
Austin Hart

"Vítejte na letním kouzelnickým táboře, děcka.", řekli jim oba neznámý pánové. Teď si vás převezmou majitelé tohoto tábora. Dořekli větu a ve vteřině zmizli přenašedlem.
"Tak vás tady vítáme, jsme rádi, že vás je tu tolik. Jmenuji se pan Ugly a toto je má žena, paní Uglyová.", představili se jim majitelé tábora. Nyní vás poprosíme, abyste se nám jednotlivě představili. "Brus, Severus Frajer Brus.", Brus si převzal slovo jako první. "Austin Hart.", hlasitě polkl Austin a vysoukal ze sebe svoje jméno. "Abigail Loveridge. Děkujeme, že tu můžeme být.", takhle se představil každý z účastníků letního tábora.
"Nyní vám ukážeme dívčí a klučičí chatky, bude následovat společný prostor pro sprchování, samozřejmě odděleně, záchody a po představení půjdeme do společenské haly, navečeřet se.", řekla paní Uglyová.
Asi po půl hodině, kdy se děcka ubytovali, se sešli ve společenské hale. "Já už mám takovej hlad. Od rána jsem nejedl.", stěžoval si Austin nahlas. "Musíš vydržet, brácha.", popichovala ho ségra.
"Ještě než začneme jíst, dovolte mi, abychom si ujasnili pár pravidel. Na tomto táboře je dovoleno používat hůlky. Ovšem je přísně zakázáno kouzlit mimo tábor!", dodal pan Ugly zdůrazněným hlasem, nadechl se a pokračoval. "Pokud uvidíme někoho, kdo kouzlí mimo tábor nebo lítá na koštěti mimo tábor, pošleme ho ihned letaxem domů. Je to jasné?", pan Ugly řekl tuto větu ještě s větším důrazem.
"My jsme si mohli vzít hůlku?!", začal Austin vyšilovat. "Brácha, vždyť jsem ti to říkala.", připomněla se Carissa a pleskla se rukou do čela, jaký je její brácha někdy jelito. "Venku jsem viděla sovu, tak po večeři můžeš napsat rodičům, aby ti ji poslali.", dodala. "Já jsem si ji pro jistotu vzala.", vyplázla Abi na Austina jazyk. Austin se jen lehce ušklíbl a už bylo slyšet, jak mu ukrutně kručí v žaludku.
Po chvíli ticha pan Ugly tleskl rukama a na stolech se objevilo jídlo. "Dobrou chuť, děcka.", popřáli manželé Uglyovi mladým kouzelníkům, aby si vychutnali jídlo a všichni se pustili do jídla.
"No, nechutná to jako v Bradavicích, ale není to špatný.", Abinka vzpomínala na to, jaké měli chutné jídlo v Bradavicích.

Přesně v ten moment, kdy si Abi chtěla kousnout do chutného sendviče, se k ní najednou přiřítila neznámá dívka, která Abi pleskla přes ruku, sendvič vyletěl do vzduchu a dívka byla v cukuletu pryč. Austin s plnými ústy se jenom nestačil divit, co se to právě stalo, rychle polkl a pronesl "Co to jako sakriš mělo být?! Co ti jako ta holka má co krást jídlo?", rozčílil se Austin.
Carissa v klidu položila zbytky jídla, odstrčila se od stolu a okamžitě běžela za dívkou. Austin udělal to stejný, vyběhl ven za ségrou, která už byla uprostřed souboje s tou onou neznámou dívkou.
"Flipendo!", namířila Carissa hůlku na dívku, dívku toto kouzlo odrazilo od země a už letěla na druhou stranu tábora.
Dívka se sebrala, oprášila se, neváhala a hned Carisse oplatilo kouzlo. "Ictus!", jakmile dívka toto kouzlo vykřikla, Carisse se zmrazily nohy, nemohla se hýbat, nohy měla obklopený krustou ledu, až začala vrávovat a málem spadla na zem.
"A jej... tak to bude špatný.", pronesl Austin nahlas. Abi s ostatními přiběhli taky ven, kouknout se, co se to tam děje. Abinka samým strachem, co se stane v souboji mezi Carissou a tou dívkou, stiskla Austinovi pevně ruku. Ten jí pevný stisk oplatil. "Hezkyyy, holčičí souboj.", zapojil se do podívané Brus.
Po patnácti minutách, kdy na sebe jedna s druhou metaly kouzla, vylezli ven manžele Uglyovi, podívat se na ten povyk. "Tak co se to tu děje?", vzal si slovo pan Ugly.
"Tady ta holka vytrhla mojí holce z ruky jídlo a pustila se do ségry, pane Ugly.", Austin přiznal barvu jako první, ale samozřejmě, že to svedl na tu dívku, aby Austinova ségra nebyla v průšvihu.
"Prej tady ta holka...", potichu, ale zřetelně řekla dívka. "Moje jméno je Tiffarla, už jsme se přece viděli, Austine, Abigailo..", dodala Tiffarla se zlomyslným hlasem.
"No jo, to seš ty.. ta z Kruvalu.", práskl se Austin do čela.
"Takže... co s vámi, slečny.", přemýšlel nahlas pan Ugly. "Tiffarlo, okamžitě se omluv tady Carisse.", v ten moment, kdy tuhle větu řekl pan Ugly, Tiffarla se naštvala a rozběhla se do chatky, kde za sebou práskla dveřma, tak hlasitě, že se otřásly i okna. "A vy ostatní, už se blíží večerka, takže na své ubikace.", pobídl pan Ugly ostatní členy tábora.

Později v noci, ještě tentýž den, se Austin probudil, protože se měl pocit, že slyší něčí hlas. "Austineee... Austineee...", cizí hlas pronikal víc a víc v prázdné chatce. "Co to... Kdo to sakra mluví?!", vyhrkl Austin tak hlasitě, že málem vzbudil celej tábor.
"Austineee...", najednou se před Austinem zjevila neznámá postava, zahalená ve tmě. "Kdo sakra seš?!", křičel Austin na něj.
"Jestli chceš zachránit svoji sestru, sejdeme se zítra o půlnoci u koní. A přijď sám, nebo tvoje milovaná sestřička a všichni, které máš rád, zemřou mojí rukou.", dodala neznámá postava vyhrůžným hlasem.
"Zmiz z mojí hlavy! Nikomu neublížíš, je ti to jasný?!", Austin vytáhl svoji hůlku a začal metat kouzla do rohu, kde stála osoba, která Austinovi vyhrožovala.
"Co sakra blbneš, Austine...", vzbudil se Brus a viděl, jak Austin metá kouzla do rohu, kde nikdo není.
"Zmiz ti řikám! Zmiz z mojí hlavy!", Austin pokračoval v metání kouzel do rohu, Brus na něj jen zíral. Potom Brus odběhl a po chvíli přivedl Abi. "Dívej, tvýmu Austinovi hrabe.", řekl jí Brus s popichujícím tónem.
"Austinku, Camrálku, co blbneš.", snažila se Abi zastavit Austina, protože v tom rohu taky nic neviděla, jenomže marně.
Naposledy neznámá osoba prohlásila Austinovi "Pokud nepřijdeš sám, přijdeš o sestru."
Neznámá osoba zmizela Austinovi z hlavy jako pára nad hrncem, Austin se skácel k zemi, hůlka letěla za ním a tak Austin ležel v bezvědomí.

Austin Hart - 5. února 2024 01:37
Austin Hart

Je to tady, den odjezdu na letní tábor, o kterém se Austin dozvěděl na poslední chvíli od sestry, taky na poslední chvíli o tom táboře stihl Austin říct svojí milované Abi, aby mohli být spolu a užívat si léta společně.
Austin pomalu, ale jistě otevíral oči, s myšlenkou na to, že uvidí svého spolužáka z vyššího ročníku Severuse Bruse, který Austina na začátku prváku trápil kouzly, se mu ale z postele moc nechtělo.
Nicméně, je pravda, že už jsme se s Brusem trošku sblížili, pomyslel si Austin.
Vstal z postele, oblékl se, vyčistil si zuby, vrátil se zpět do pokoje, kde měl nachystaný kufr na tábor a už jen čekal na pokyn ségry.
Ségra za ním přišla se slovy "Tak co, brácha, těšíš se?", Austin odpověděl "No lepší, než být celý léto doma.".
Oba tedy sešli dolů, kde na ně čekali jejich rodiče. "Austine, Carisso, ještě zajedeme do vedlejšího městečka za tetou a strejdou.", oznámili jim rodiče.
Všichni naskočili do auta a jeli.

Později odpoledne už konečně dojeli na místo srazu odkud se mělo jet na tábor. Carissa je šla hned ubytovat, Austin se mezitím rozhlížel, koho tu potká ze školy. Na místě postávali Xaer Findlay, Severus Brus, John Wiper a další, které Austin znal jen od pohledu. Něco mu tu ale přece jenom chybělo. Zanedlouho se objevila i jeho Abinka. "Jééé, Abinko, konečně si tady.", rozzářily se Austinovi oči. "Jasně že jsem, ty můj Camrálku.", odpověděla mu Abi. Austin se jen začervenal a pošeptal jí "Tady mi takhle neříkej, mohli by se mi vysmívat."
Abi kývla hlavou na znamení, že s ním souhlasí. "Austinku, já jsem hned zpátky, potřebuju na záchod.", řekla Abi a než tu větu dořekla, byla pryč jak namydlenej blesk. Austin se sotva stihl otočit, vykládal si s Brusem, Xaerem a ostatními ze školy. Vrtalo mu hlavou, co že to vlastně Abi říkala, ale pak si to dal do souvislosti. Mezitím šli všichni dovnitř, kromě Bruse, který zůstal venku. Asi za 15 minut šly z venčí slyšet nějaké divné rány, jako by sesílal někdo kletby. "Crucio! Imperio!", ozývalo se z venčí nahlas, do toho byl slyšet něčí křik. Všichni se lekli, hned se běželi podívat, co se to děje. "Avada---", než to neznámý útočník stihl doříct, všichni stáli venku a koukali na Bruse, jak se vznáší ve vzduchu. Poté neznámý útočník zmizel v mrknutí oka a Brus se skácel k zemi. "Brusi, Brusi, co ti je?", "Notak, chlape, vstávej", všichni se k Brusovi sklonili a nechápali, co se to vlastně stalo. O pár minut později doběhla Abi, celá polekaná, že slyšela nějaké rány nebo co, na zemi viděla ležet Bruse. "Brusi, co se ti---", ani nedořekla větu a už všichni zírali na dva velké pány, kteří se zjevili před všemi. "Ustupte, notak říkám ustupte!", křičel po děckách jeden z nich. Druhý z nich se sklonil k Brusovi, zkoumal Bruse, jestli je při vědomí. "Je to s ním špatný, musíme ho vzít ke Svatému Mungovi."
Jeden vzal do náruče Bruse, druhý zahnal všechny děti dovnitř hospůdky, kde předtím seděli, aby zůstali tam a nechodili ven, poté oba dva i s Brusem zmizeli.
"Co se Brusovi stalo? Než jsem se stihla vrátit, viděla jsem ho na zemi.", Abinka se ptala Austina. "Nevím, slyšeli jsme z venku jenom nějaký rány a výkřiky. A potom už jsme viděli Bruse na zemi.", odpověděl jí Austin. "Byl to Bankai. Ten, co loni zaútočil na letním táboře.", zapojila se do konverzace Mirabel Maiklson, Austinova spolužačka z Nebelvíru, byla o trošku starší.
"Cože, jaká banka?", nechápavě se zarazila Abi. "Bankai, Abi, vyslovuje se to BANKAI", lehce se Austin zachechtal, ač mu moc do smíchu nebylo.
Asi o hodinu později se zjevili ti dva starší pánové s Brusem, jenže Brus stál už na svých. Vešli do hospůdky, jenže všichni byli zabraní diskusí o tom, co že se to vlastně stalo. "Ehm, ehm.", odkašlal si Brus. Všichni se rázem otočili, pak zpět aby klábosili a zase se otočili a potom jim to konečně došlo. Byl to Brus, ten který, byl před hodinou a půl na zemi v bezvědomí, stál na nohách. "Brusi, co se ti stalo?", řekli jednotným hlasem všichni z hloučku. "No, zaútočil na mě Bankai, pak už se nepamatuju. No a v druhou chvíli stojím tady. Vím jenom, že do mě cpali snad padesát lektvarů.", pronesl Brus.
"Vážení, poslouchejte mě.", řekl jeden z neznámých chlapíků. Všichni zbystřeli. "Zanedlouho se přesuneme do letního tábora, takže si pobalte své věci a sejdeme venku."
Ze vzorného ticha se stalo rušivé stádo pobíhajících studentů po schodech a zase ze schodů, aby stihli odchod do tábora. Austin s Abi si taky šli pro svoje věci. Málem bych zapomněl, nemám tu sestru, pomyslel si Austin. Kde jen může... snad ještě nespí, znovu si pomyslel. "Abi, moje ségra někde je, nemůžu ji najít.", začal Austin vyšilovat. "Pojď, najdeme ji.", Abi popadla Austina za ruku a zběsile pobíhali po hospůdce.
"Tak vážení, všichni dolů, odjeeezd!", zahlásili oba dva neznámý páni.
"Ale... ale... moje ségra tu není.", řekl nahlas Austin se strachem v hlase. Z ničeho nic se Carissa objevila vedle Austina. "Jeee, ségra, tady seš.", vyskočil Austin radostí do vzduchu. "Spala jsem, než jste mě všichni probudili."
Tak se teda všichni shromáždili venku, u nějakého předmětu, byla to hromádka knížek, ale ve skutečnosti to bylo přenašedlo.
"Všichni se chyťte za ruce a až řeknu tři, pustíte se, je to jasný?", dal jim pokyn pán 1. Všichni se chytli za ruce.
"Jedna, dva----", v ten moment se všichni přenesli a objevili se uprostřed tábora, obklopeným chatkami a všelijakými budovami. "Tři...!".
Než to stihl pán 1 doříct, leželi na zemi všichni jak hrušky.
"Vítejte na letním kouzelnickým táboře, děcka."

Aseta Bartoš - 3. února 2024 15:05
Aseta Bartoš

V kopcích kousek od hradu někdo vykouzlil ohniště a tak si Aset a další lidi kolem něho posadili.
Nikdo nemluvil, jen tiše zírali na kartu která se vznášela nad ohništěm.
Byla tmavě rudá a uprostřed ní bylo velké oko, které vypadalo jako živé.
Aset se přistihla při myšlence, že je skutečně živé, ale hned ji raději zahnala.
Jedna dívka vstala a natáhla ruku ke kartě, ta ji přistála na dlani a řízla ji. Takhle postupně je pořezala všechny co u ohniště byli a nakonec skončila u Asety.
Roztřesenýma rukama si ji vzala a dívala se do oka, to jako by ji vidělo přímo do duše. Najednou ucítila bolest na pravé dlani. Její krev se vpila přímo do karty a bělmo oka se začalo barvit do ruda.
V tom Aset ucítila jak ji někdo drží za ramena a cloumá sní.

Asetko, vzbuď se, slyšíš mě?

Ztěžka otevřela oči a viděla jak se nad ní naklání její táta a starostlivě se na ni dívá.

Asi si měla zlý sen, křičela jsi ze spaní.

Posadila se a pokusila se o úsměv. V tom ji hlavou proletěla myšlenka , že teď má šanci se něco dozvědět, aniž by cokoli prozradila. Nerada lhala a už vůbec ne svým nejbližším, ale musela.

Tati, víš měla jsem zlý sen o Agnes. Viděla jsem ji a ještě někoho jak dělá nějaký rituál a pak si mě naštěstí vzbudil.

Sklopila oči aby neviděl jak moc se stydí , že mu lže.
Její táta se na ni ustaraně podíval a posadil se vedle ní na postel. Chytil ji za ruku a skoro šeptem promluvil.

Asi jsme ti to měli říct už dávno. Když na nás tvá sestra použila kletbu cruciatus.
Agnes vždycky tíhla k černé magii, ale my jsme to nechtěli vidět. Už kdysi se nám zdálo, že se mění a že dobro které v ní bylo už není.


Odmlčel se a těžce polknul.
Aset si všimla že má v očích slzy a stiskla mu mu jeho dlaň.

Když přišla k nám domů a seslala na nás kletbu, tak teprve potom nám oběma došlo , že to už naše dcera není. Později jsme se dozvěděli, že vstoupila do nějakého klanu a tam podepsala svoji oddanost vlastní krví. Nic víc o tom nevíme, jen že je hodně těžké se z toho vyvázat, ale nemožné to není. Jen ten člověk musí chtít a hlavně musí mít v sobě dobro a ne zlo.

V Asetině tváři byla poznat úleva, když tyto slova slyšela.
Její otec ji ještě poprosil, aby mámě neříkala o čem se bavily, že pro ni je to hodně bolestné.
Celý den na to myslela, na včerejší nečekanou návštěvu, na její sen a na to že je možné tu kletbu zlomit. Možná že Agnes ještě zlu nepropadla úplně, jinak by ji přece nevarovala.
Myslela na své přátelé a hlavně na Johna. Ještě od něj nedostala žádný dopis a ona by ho teď tak moc chtěla mít u sebe.
Snad na mě nezapomněl?
Zavrtěla hlavou, jako by tu myšlenku chtěla odehnat.
Ne to by John neudělal, takový on není.
Určitě mi napíše hned jak jen to bude možně.

Aseta Bartoš - 2. února 2024 11:23
Aseta Bartoš

Aset procházela kolem výběhu Silkie , když si všimla malé tečky na obloze, která se stále zvětšovala.
Zaostřila zrak a snažila se přijít na to co to je.
Byla to žena na koštěti, oblečená v dlouhých přiléhavých šatech a stále se přibližovala k Aset.
Přistála přímo do výběhu a Silkie se splašeně rozeběhly do všech stran , až se jejich pestrobarevné hedvábné peří vznášelo všude kolem.
Když v ženě poznala svoji sestru Agnes, tak se otřásla a stála jako by přimrazená a jen na ni udiveně zírala.
To mě ani nepozdravíš ?
Zaznělo do ticha, byl slyšet jen zrlychlený Asetin dech.
Její oči upřeně hleděly na její sestru.
Byla o 7 let starší a na první pohled byli od sebe odlišné a nikdo by nepoznal že jsou sestry.
Měla dlouhé černé vlasy, které lemovaly její bělostnou tvář. Její temné oči a rudé rty z ní dělali opravdu krásnou mladou ženu.
CO coo tady děláš ?
Skoro neslyšně a koktavě se Aset zeptala.
Potřebuji s tebou mluvit, ale ne tady, jsme tu moc na očích.

Aset jen přikývla a bez nějakého odporu šla za svoji sestrou.
Vlezli do malého domku který byl plný různého nářadí a harampádí.
V rohu malé místnosti byl starý zaprášený gauč a naproti němu staré křeslo.
Aseta si mlčky sedla do křesla , zatímco její sestra šla do každého rohu místnosti, mávla hůlkou a pronesla zaklínadlo ševelissimo.
Když zabezpečila místnost proti nechtěnému odposlouchávání, sedla si na sedačku naproti Aset a dlouze se na ni podívala.

Asi se divíš proč jsem tady , ale na tvoje otázky bude ještě spousta času. Teď ti musím rychle něco moc důležitého říct.

Na chvilku se odmlčela, jako by hledala ta správná slova.

Dozvěděla jsem se že ses do něčeho zapletla.
Přišla jsem tě varovat. Jak budeš v Londýně, nechoď nikam sama a už vůbec neodcházej z Kotle v noci ven. Nesmíš nikomu říct , že jsem tady byla a varovala tě, však ty už víš jak je někdy důležité držet jazyk za zuby.


Aseta nebyla schopna ji na to něco říct, měla sucho v ústech a těžko polykala. Její tělo zaplavila vlna strachu z toho co její vlastní sestra věděla a co jí říkala.
Agnes k ní přistoupila a přívětivě se na ni usmála.
Obrátila Asetinu pravou dlaň vzhůru a přiložila k ní tu svou.
Na obou dlaních byla vidět skoro stejně dlouhá jizva.
Aseta se na ni zmateně podívala.

Ty si také prokletá?
Vykřikla vyděšeně.
Ne, já jsem věděla na rozdíl od vás, do čeho jdu. Chtěla jsem někam patřit a líbí se mi to.
Ale ty , moje malá sestřičko na to nemáš. Jsi až moc hodná a navíc máš ráda mudly.

Agnes zrušila kouzlo odposlechu, vzala si do ruky svoje koště a ještě se na Aset usmála.
Už musím jít, ale ozvu se ti, jen nikomu neříkej že sem tady byla a pamatuj, v Londýně se drž svých kamarádu a toho mudlovského šme...
Poslední slovo zmizelo ve větru, stejně jako i Agnes.
Aseta stála ve dveřích jako opařená. V uších ji hučelo a jen zírala na tmavou oblohu.
Nechápala co se vlastně stalo a proč ji Agnes přišla varovat.
V hlavě se ji honilo spousta otázek.
Jak ví o mě a kletbě? Jak může vědět o Londýně, že se tam s námi chce setkat ta zlá žena? Jak může vědět o Johnovi?
Tolik otázek a žádná odpověď .
Aseta z toho byla celá utrápená, že si ani nevšimla že je už noc a ona je stále ve výběhu Silkie.
Sice nerada létala, ale chtěla se rychle dostat do prázdninového domku a tak si vzala koště , které tam bylo opřené u zdi.
Nasedla na něj a za chvilku byla ve své posteli. Zakryla se peřinou i s hlavou a dala se do breku a přitom usnula.

John Brooks - 31. ledna 2024 21:39
John Brooks

Celý den John nervózně chodil po areálu a přemýšlel, jakým způsobem se dostane do kanceláře ředitele. U jídla vždy doufal, že mu někdo dopis od Asetky, nebo někoho jiného z kamarádů donese a on nebude muset vloupání uskutečnit.
Nikdo mu však žádný dopis nedonesl a tak šel hned po večeři na pokoj, kde si lehnul a snažil se trochu prospat, před noční akcí. Zavřel oči a chvíli na to už spokojeně oddechoval.

Stál na nádvoří přeměňování a smál se s Austinem nad tím, jak Severus Brus vrávoral na hromadě Bertíkových fazolek s dýní na hlavě. Brus nedokázal udržet balanc a spadl dolů, až fazolky létaly všude kolem. John jednu chytil a pořádně se na ní zadíval, měla tvar vejce a svítila. Okamžik na to fazolku krájel a společně s grilovaným kuřecím stehýnkem ji házel do kotlíku na hodině lektvarů. Snape se mu za zády vysmíval a za to, že do kotlíku hodil grilované kuřecí stehno místo vaflí s javorovým sirupem, Nebelvír přišel o 50 bodů a ztratil šanci vyhrát školní pohár. Najednou stál v aréně a před ním stál Berringer, smál se a u nohou mu leželi dvě bezvládná těla. John se koukl dolů a uviděl, že to je Aseta a Abigail. Nemohl se ani pohnout když na něj ukázal Berringer hůlkou a vyšlehl záblesk zeleného světla.

John se celý zpocený s leknutím posadil na posteli a chvíli se jen zmateně rozhlížel kolem sebe, než si uvědomil kde je. Kouknul se na budík a zjistil, že je dvacet dva minut po půlnoci.
Všichni v pokoji spali a tak potichu vyklouzl z postele a zamířil ke dveřím.
Na chodbě bylo takové ticho, že mu jeho dech, připadal jako vichřice prolétající městem.
Měl v plánu potají dojít do místnosti, kde spala Sophie, protože viděl, že s ní ředitel tráví docela dost volného času a proto by mohla mít jeho náhradní klíč ke kanceláři. Když byl jednou na chodbě u ředitelovi kanceláře, slyšel zevnitř smích a chvilku na to z místnosti vyběhla Sophie a zapínala si vrchní knoflík kostýmu, který nosí vychovatelky.
Po několika minutách dorazil ke dveřím, za kterými slyšel Sophiino tlumené chrápání. Počkal na moment kdy chrapot byl nejsilnější a vklouzl do pokoje.
V pokoji byla jen postel, skříň a malý stolek, na kterém byla miska s ovocem. U dveří na zdi byl háček a na něm visel menší svazek klíčů. John opatrně se zatajeným dechem sundal klíče z háčku, schoval je do kapsy a pak rychle vyklouzl z místnosti.
Byl tak šťastný, že skoro utíkal k ředitelově kanceláři. Jakmile tam dorazil, vyzkoušel několik klíčů, dokud tam jeden nezapadnul tak jak měl a John mohl vstoupit.
V místnosti byl pracovní stůl s křeslem, několik velkých skříní a v rohu nad rozkládací pohovkou, byly velké hodiny. John se vrhnul k pracovnímu stolu a začal prohledávat šuplíky, než narazil na jeden, který byl přecpaný obálkami. John se zaradoval a vysypal šuplík na zem.

Hodiny odbili jednu hodinu v noci a John sebou polekaně trhnul. Na zemi kolem něj byly poházené obálky, ale žádná nebyla od někoho z jeho kamarádů.
Musím ještě vrátit klíče zpátky Sophii, aby nikdo na nic nepřišel. Pro dnešek toho nechám a zkusím to zase zítra.
Náhodně bral obálky a vracel je zpátky do šuplíku, když v tom mu pohled utkvěl na lehce vypoulené obálce. Přestal uklízet a zadíval se na obálku pro koho je určená.

John Brooks
1 Park Ln, Old Basford, Nottingham
Spojené království


John s otevřenou pusou koukal na zpáteční adresu. To je od mojí milované Asetky. Co mi píše? a proč je ta obálka vypouklá, že by mi něco poslala uvnitř? Nějakej teleportační kamínek se kterým se přenesu za ní a zase zpátky když budu chtít? Zazubil se a zastrčil si obálku do kapsy. Poté zbytek psaní v rychlosti naházel do šuplíku a vyřítil se ven.

Na chodbě u okna John rozdělal obálku a přitom z ní vyklouzl malý kamínek. Rychle ho zachytil, než dopadl na zem a pořádně se na něj podíval. Byl to na první pohled obyčejný kámen ve tvaru srdce.
To je tak krásný od mojí milované Asetky. Teleportovat mě za ní asi nedokáže, ale i tak ho budu nosit pořád u sebe.
Dal kamínku pusu, "Díky moje milovaná," zašeptal a zastrčil si ho do kapsy. Poté se začetl do dopisu a při čtení se usmíval.
Evžen stále není u Asetky? Psala to ale hned jak dojela domů, nebo možná na druhý den, určitě tam už teď je. Lehce svraštil čelo a četl dál. Rád bych s tebou byl celé léto, ale to mě nepustí. Určitě se ale uvidíme jestli přijedeš s Abi a Austinem, i když ten bude na nějakým táboře tak asi nepřijede. Taky se mi stýská ty moje kapřice.
Dočetl a schoval dopis k ostatním, které dostal od svých kamarádů. Už mám dopis od všech tří, Aset, Abi a Austina, mám to ale tři áčkové kamarády. S těmito myšlenkami, radostným úsměvem a pocitem štěstí, který cítil poprvé od příjezdu do sirotčince, se rozběhl jak nejrychleji mohl, aby nikoho nevzbudil, zpátky do své postele.
Když uléhal ke spánku, na budíku bylo za tři minuty půl druhé. Rozhodl se, že odepíše Asetce v klidu ráno a Austin... Ten jede na tábor a ani mi nenapsal adresu kam, tak to budu muset počkat až se vrátí a napíšu mu domů. S těmito myšlenkami zavřel oči a skoro ihned usnul.

John Brooks - 31. ledna 2024 16:26
John Brooks

Na starém budíku ručičky ukázaly půl šesté ráno a John otevřel oči. Kouknul se na stěnu vedle svojí postele a udělal křížek na políčku 5. července. Udělal si provizorní kalendář na celé dva měsíce prázdnin a každý den počítal, kdy opět bude moci jet do příčné ulice a být se svými kamarády.
Venku se rozednívalo a tak John potichu popadl oblečení a vyklouzl z pokoje. Opatrně, aby ho nikdo nezpozoroval se kradl prázdnými chodbami až k venkovní bráně areálu.
Chvíli seděl schovaný za menší zídkou a koukal směrem k bráně, kde každé ráno pošťák házel poštu celému sirotčinci, ale venku nikdo nebyl. Zrovna si říkal, že to nechá na další den, protože se začal lehce klepat zimou, slunce ještě pořádně nevyšlo na obzor a předchozí den bylo zrovna poměrně chladno, když v té chvíli ho uviděl. Z poza rohu se vykolébal lehce obtloustlý pošťák s brašnou.
Vypadal, jako by poštu normálně nenosil, značnou chvíli se hrabal v brašně, než vytáhnul nějaké dopisy a noviny. Vše vhodil do schránky a při jeho odchodu John zaslechl, jak si brblá něco o neschopných lidech a prací v terénu.
John počkal až bude pošťák pryč, rozhlédl se kolem, zda někdo není venku a pak se rozběhl ke schránce. Klíč samozřejmě neměl, ale udělal si z jednoho drátku, který našel válet na zemi, provizorní hák.
Ze schránky trčely noviny, které John vyndal a hodil na zem. Poté vsunul drátek do schránky a snažil se něco vytáhnout ven. "Kousek doleva, teď doprava a lehce posunout..."Mumlal si pro sebe. "Teď musím opatrně a... mám to!"
Vysunul pár kusů kousek nahoru a rukou je vyndal úzkou částí schránky ven. Koukal na obálky a listoval jimi. Byly tam nějaké úřední dopisy do rukou ředitele sirotčince a pár obálek z dovolené z nějakého státu u moře, určených několika vychovatelkám. Už ztrácel naději, jakmile došel k poslední obálce, když v tu ránu se mu rozsvítilo v očích a radostně si povyskočil.
Poznal Austinovo písmo a tak rychle vše naházel zpátky do schránky a utíkal pryč, aby ho nikdo neviděl jak se prohrabuje v cizích dopisech.

Jakmile dorazil na své oblíbené místo, otevřel obálku a začal číst. No jo vybaloval si dva dny a určitě máš v kufru stále bordel jako ve škole, Proběhlo Johnovi hlavou uchechtl se a pokračoval ve čtení. On jede na tábor? Na jakej tábor? O žádným táboře mi nic neříkal. Mohl se aspoň pochlubit, že nebude zavřenej celý prázdniny doma jako já. Proč mě neřekl, abych jel s ním? Že by zapomněl? No jo to by mu bylo podobný, stejně jako zapomene, že nemám rodinu a bydlím tady. Radostný výraz Johnovi zmizel z tváře a zamračil se. Chvíli přemýšlel zda nemá dopis zmačkat a zahodit. Po chvíli se však uklidnil a zastrčil si ho do kapsy k dopisu od Abigail, který nosil stále při sobě, aby mu připomínal, že má kamarády.
Tak už mám dopis od Abi i od Austina, ale co Asetka. Proběhlo Johnovi hlavou. Že by mi neposlala dopis? Ne to určitě ne. Určitě mi ho poslala hned jak dojela domů, ale to by tu už musel být a teď ve schránce nebyl. Musí být v kanceláři to je jasný! Než to někdo přebere, bude konec týdne, ředitel odjede pryč a já se k dopisu nedostanu. "Pokusím se tam dostat dnes v noci!" Řekl odhodlaně John a rozběhl se na snídani.

Austin Hart - 31. ledna 2024 02:02
Austin Hart

Něco okřídlenýho se nezadržitelně blížilo k Austinovi, Austin zůstal stát na místě a čekal, co se bude dít, Carisska už byla dávno za dveřma. Austin viděl, že je to sova. Že by se mi konečně vrátila moje Sněhulka?
Jakmile sova doletěla, přistála Austinovi přímo do obličeje, s pergamenem srulovaným v pařátku. Austin málem spadl na zem, když mu jeho sova přistála až v obličeji. Opatrně ji chytil a dal si jí na rameno. Sněhulka ho začala klovat do ucha, natáhla pařátek, Austin si všiml že něco jeho sova drží.
Okamžitě začal pergamen číst, přemýšlel, čí písmo to je, ale pak mu to došlo. "Jé, to je Abinky psímo!", vykřikl na celý kolo. Několikrát si ten úhledný pergamen četl dokola. Všimnul si, že je to ozdobný papír, na němž je jakási holčička s koťátkem.
Jé, Abinka to napsala krásně, a ještě na takový hezký papír, ten si musím schovat, pomyslel si.
"Takže ty si cestovala tak dlouho, jo, ty potvůrko jedna. A já o tebe měl strach. Musím potom poděkovat Abince, že se o tebe postarala.", mluvil ke Sněhulce.
Sluníčko už bylo dávno za obzorem, venku začínala tma, Austin tedy nesl Sněhulku na rameni, jenže poté zamávala křídly a byla v kleci dřív, než by Austin řekl slovo famfrpál.
Radostí bez sebe Austin padl do postele, usmíval se od ucha k uchu a znovu a znovu četl psaníčko od Abinky. Měl bych jí odepsat, ale Sněhulka zase bude cestovat čtyři dny, to by jí doletěla až osmýho července, nechám jí odpočinout nejdřív. Potom Austinovi došlo, že se s Abi uvidí na kouzelnickým táboře, takže myšlenku, že musí Abi poslat další psaníčko, ihned pustil.
Sněhulka mezitím usla ve své kleci, Austin se chvíli převaloval, ale než stačil znovu zkontrolovat Sněhulku, už byl taky v říši spánku.

Austin Hart - 31. ledna 2024 01:33
Austin Hart

Austin se vzbudil uprostřed noci z ničeho nic, jako by snad měl špatný sen nebo co. Rozsvítil si lampu, podíval se na stolek, který měl u postele, na tom stolku ležel kalendář, byl 3. Červenec, rok 2000.
Rozespalý Austin zamířil pohledem od stolku ke skříni, kde vedle kufru taky ležela prázdná klec, která patří Austinově sově, ale ta se stále nevrátila. Co když se zatoulala nebo ji nějaký mudla pic...picnul. Mám o tu moji střeštěnou sovu strach, děsivé myšlenky si pohrávaly s Austinovou myslí.
Austinův strach byl natolik silný, že už nemohl usnout, jenom tak ležel v posteli a koukal do stropu. Rozhodl se, že už nebude spát, odhodil peřinu, vstal z postele, sedl ke stolku, hledíc z okna na úplněk.
Zakoukal se do úplňku, vzpomínal, jaký byl jeho první den v Příčné Ulici, v Bradavicích, vůbec celkově. Abince už jsem sovu poslal, je na řadě Asetka, no a Johnovi musím poslat mudlovský dopis, aby so nemyslel, že jsem na něj zapomněl.
Bez váhání se Austin dal do psaní mudlovského dopisu pro Johna, i když žádný ještě nikdy nepsal, ale snad to zvládne. Vzal tedy brk, inkoust s kalamárem, něco co vypadalo jako kus papíru, aby nevzbudil podezření, že je to kouzelnický pergamen a začal psát.

Johne, promiň, že mi tak dlouho trvalo napsat dopis.
Měl jsem hodně práce s vybalováním věcí ze školy a vším,
vždyť to znáš.
Doufám, že jsi v pořádku dorazil do domova.
Já se mám dobře, za chvíli odjíždím na tábor, ty víš o kterým mluvím. Tak ti pak povyprávím, jaký to tam bylo.
Opatruj se.
Tvůj nejlepší kamarád Austin.


Austin někde ze skříně vyhrabal obálku, přehnul papír, aby se do obálky vešel, zepředu obálky nadepsal adresu domova, olízl obálku, zalepil a položil na stůl.
Ráno se Austin nezvykle vzbudil brzy, popadl obálku s dopisem ze stolu, upaloval za ségrou, aby mu pomohla ten dopis správně poslat.
"Ségra, ségra.", křičel za dveřma jejího pokoje.
Austinova ségra Carisska vylezla z pokoje a hned spustila "Co je brácha?", ptala se ho podezřívavě, protože po dlouhý době klepal na její pokoj, jindy do jejího pokoje vrazí bez zaklepání jak valibuk.
"Nooo, já jenom, jestli mi pomůžeš poslat mudlovský dopis pro Johna.", ségra mu vyrazila dopis z ruky, zmizela vmžiku a za deset minut byla zpátky.
"Nemáš zač, brácha.", vyplázla na něj jazyk. "A vůbec, už máš sbaleno na tábor?", nakoukla do jeho pokoje.
Austin zůstal stát jako spařený, poté odvětil. "Jasně, že mám. A díky za ten dopis."

Pozdní odpoledne Austin s Cariss blbli venku před domem, dokud nezapadlo slunce.
Už se vraceli domů, když v tu ránu Austin zahlédl podivnou sovu, mířící k němu.

Aseta Bartoš - 30. ledna 2024 10:55
Aseta Bartoš

Za okny byla ještě tma a byly slyšet podivné zvířecí zvuky z rezervace.
Asetka se posadila na kraj postele a bylo na ni vidět jak přemýšlí.
Hlavou se ji honily různé myšlenky , ale nejvíc ji trápilo, že nemá u sebe své přátele.
Snad se už k Jonovi dostal můj mudlovský dopis a jen doufám , že pochopil že ho může číst jen on a nebude mít zbytečné obavy z prozrazení že je čaroděj.
Ještě že můj táta dostal ten nápad začarovat papír. Je to něco jako mnichova zkáza co jsme se učily ve druháku. Správná se slova se zjeví jen tomu, komu je určena. Takže místo rezervace kouzelných tvorů, budou mudlové číst jako rezervace ohrožených zvířat.
Aset se při té myšlence usmála a pomyslela jak chytře to její táta vymyslel.
Ještě před odjezdem dala poslední instrukce Evženovi, aby hned jak se tam objeví pošta od Johna ji ho donesl.
Ještě že ty sovičky jsou tak chytré a vždy trefí kam mají. Jako by měli nějaký radar a ví kam letěl.
Po snídani se Aset dala do psaní dopisů pro své kamarády Abi a Austinovi.
Byli skoro stejné. Psala o kouzelných zvířatech a o tom že se má dobře a že se ji po nich moc stýská. Do každého pergamenu ještě přidala nezačarované fotky zvláštních tvoru a pečlivě je zavázala červenou stužkou.
Cestou do sovince si pobrukovala písničku a přitom se usmívala.
Měla to tam ráda, nemusela si dávat pozor na to koho potká, protože toto místo bylo očarované a mudlové nic z toho co viděla Asetka neviděly.
Došla do sovince a vyhlídla si velkého hnědého výra.

" Dobrý den pane Výre, tady mám dva dopisy.
Napřed prosím zaleťte k Austinovy a potom k Ebi a tady máte žížalky na cestu .

Ten vesele zahoukal vzal si do každého pařátu jeden svitek a do zobáčku nasoukal žížalky a odletěl.

Aseta se za nim ještě chvilku dívala a pak společně s Garvildem šla pozdravit svá obblíbená zvířata, která i vyfotila pro své přátele.
Jako prvního navštívila Nundu, je to krásné zvíře které se bohužel nedá ochočit a proto je zavřený za sklem. Vypadá skoro jako lev a to taky ostatní mudlové vidí.
Prochází kolem tančícího Mooncalfa a chvilku se u jeho výběhu zastaví. Aset se snaží napodobit jeho taneční kroky, ale moc ji to nejde , no přece jenom nemá 4 nohy s plovacími blánami.
V dalším výběhu ji přivítá hlasitým pištění krásný růžový Piskloun.
Je to její oblíbený tvoreček, protože se rád mazlí, ale to se zas nelíbí Garfildovy který na něj pořád prská.
A jako poslední navštíví voliéru krásných Kaštanovců. Jsou to nádherná stvoření. Mají různobarevná křídla ale musíte si dávat pozor na jejich ostré zoubky. Pokud se cítí být v ohrožení tak se do vás nelítostně zakousnou.
Nejvíc se Aset líbí jak spí zavěšeni na stromech jako netopýři, ale jejich křídla obalí tělíčka a vypadají jak mudlovské kaštany a proto i to jejich jméno.
Její maminka pracuje s kouzelnými zvířaty a tak Aset ví jak se má chovat a které zvíře je nebezpečné a které si může pohladit.
Jednou za rok jezdí do téhle rezervace a pomáhá mamince s péči o méně nebezpečná zvířata.
Tady ji ten čas tak rychle utíká, že nemá ani čas přemýšlet o věcech které se ji staly v Bradavicích.
Ted myslí jen na Johna.
No musím mu ještě poslat dopis, proběhne ji hlavou.
Vytáhne si z batohu očarovaný papír a brk a dá se do psaní.

{b}Milý Johne{/}

{i}Posílám ti pozdrav z rezervace.
Jak se pořád máš a co děláš tu celou dobu co jsme se neviděli?
Pořád nemám od tebe žádné zprávy. Ta mudlovská pošta je nějak pomalá a nebo si můj dopis nedostal?
No snad jsem to napsala správně, jak mi táta řekl, napřed jsem napsala tvoji adresu a na druhou stranu obálky jsem napsala moji .
Jo a málem bych zapomněla ti napsat, že se nemusíš bát že by někdo četl co ti píšu. Táta je dobrý kouzelník a dopis začaroval, tak aby sis ho mohl číst jen ty. Mudlové uvidí jen obyčejné psaní a obyčejnou fotku lva, vydry, motýla a tlustého morčete.
Já se mám celkem dobře, s rodiči se staráme o kouzelná stvoření a není čas na nic jiného.
Budeme tady asi celý měsíc, ale ty mi normálně piš dopisy k nám domů a Evžen mi to pak donese až sem. Máš moc chytrou sovu a ví kde mě má hledat.
Tak se zatím měj hezky a napiš mi už konečně, nebo se ti tady ustýskám
.

Tvá Asetka {/}

Do obálky ještě přidá fotku a pečlivě ji zalepí. Napíše úhledným písmem Johnovu adresu a přidá i zpáteční adresu. Nalepí známku a dopis hodí do zvláštní velké červené bedny.

Austin Hart - 30. ledna 2024 02:21
Austin Hart

Druhý den se Austin vzbudil, měl otlačený obličej od polštáře, nebo to nebyl polštář?

Austin pomalu otevíral oči, vůbec se mu nechtělo ještě z postele, ale když pomyslel na to, že se tábor nezadržitelně blíží a on pořád má v kufru školní věci a všelijaké harampádí, co si ze školy přivezl, bude muset udělat výjimku. Jedna noha, druhá noha... prásk!, Austin sebou švihl na zem, měl zdřevěnělý nohy. Jak se tak snažil sebrat ze země, všiml si hůlky, která se mu válela pod postelí. Co u Merlina dělá moje hůlka pod postelí?, pomyslel si. Natáhl se pro hůlku, sebral se ze země, položil na postel a šel si umýt obličej. V zrcadle si všimnul, jak má pěkně otlačenou tvář, pokusil se zaostřit a všimnul si, že na té tváři je otlačený obrys odpovídající hůlky. No potěš koště, co jsem to v noci dělal? Snad nejsem náměsičnej, probliklo mu hlavou.
Jakmile vycházel z koupelny, spatřil ségru. "Jé, dobrý ránko, ségra.", Austinova sestra už vypadala čile, "No dobrý ráno, brácha.", odvětila mu. Pak se ale zamířila na jeho obličej a začala se smát.
Austin se na ní zašklebil a po chvilce mu došlo, proč se mu směje. Austinova sestra se ho zeptala "Cos dělal, prosím tě?", Austin chvíli přemýšlel, poté odpověděl "To bych taky rád věděl, pod postelí jsem našel hůlku."
Chvíli se navzájem ještě škádlili a potom oba sešli dolů na snídani, kde na ně čekala jejich mamka. "Dobré ráno, Austine, Carissko.", oba řekli zaráz "Dobré ráno, mami."
Po snídani běžel Austin do svého pokoje, na stole mu ležel onen záhadný pergamen od Willyho, podíval se na něj, zpátky ke skříni, zpátky na stůl. Když ten pergamen je hrozně těžkej na vyluštění, jsou tam jakýsi číslice, písmena, kdo ví co ještě
Austin tedy nechal pergamen pergamenem, sedl si ke kufru, který mu ležel u skříně a začal z něj vyhazovat všechny věci, aby si do něj mohl sbalit na letní tábor. Co si asi tak mám vzít, bude určitě teplo, ale co když naopak bude pršet, přece jenom je začátek července a jsme v Anglii, chvíli seděl nad věcmi a dumal.
Poté naházel oblečení všehodruhu do kufru a doufal, že mu to bude na táboře a na farmě u tety a strejdy stačit. Přece jenom ještě neumí čistící kouzlo, který na něj používal Brus sem tam. Zaklapl kufr, opět položil ke skříni, skočil do postele, chvíli se převaloval ze strany na stranu, Hmm... co tak asi dělají ostatní, Asetka, Johník, no a co asi dělá moje Abinka, tak moc mi chybí, už se těším až se zase uvidíme. Doufám, že se ta moje potrhlá sova neztratila.
Najednou Austin vyskočil z postele jako by mu do zadnice udeřil kulový blesk, popadl hůlku, mával s ní do všech stran, v naději, že se naučí nová kouzla, ale marně, musí si počkat do dalšího ročníku. Hodiny utíkaly jak voda, Austin pořád máchal s hůlkou, najednou přestal, podíval se ven.. "No potěš, to už se zase stmívá?, povzdechl si.
Odložil hůlku na stůl, seběhl dolů do kuchyně, jestli na něj zbylo něco k jídlu.. popadl zbytky z večeře, utíkal do svýho pokoje, snědl si večeři, naposledy zavzpomínal na Abinku, převlíkl se do pyžama, zavřel oči a usnul jak nikdy dřív.

Abigail Loveridge - 30. ledna 2024 01:33
Abigail Loveridge

To odpoledne bylo fakt vedro. Abi až do večera řádila s Halley v místním bazénu a přišla úplně vyřízená, ale šťastná. Když dorazila domů, maminka už servírovala večeři u stolu na zápraží. Abi popadla lžíci a chtěla se pustit do jídla, když cosi přiletělo shůry a přistálo to v jejím talíři plném pečených fazolí s kečupem. Abi vyjekla, vyskočila od stolu až převrhla židli a vyděšeně zírala na podivné stvoření, které se v talíři oklepalo a se zbytky důstojnosti vykráčelo na bílý ubrus. Rozhlédlo se to, roztáhlo to křidýlka a trousíc všude zbytky fazolí to přeletělo k Abi na rameno. Tiše to zahoukalo. V tu chvíli se Abinka rozesmála: "Vsadím poslední galeon, že ty musíš být Camrálkova sovička!"
Sovička uraženě natáhla pařátek a předala Abince svinutý dopis. Byl taky celý od rajčatové omáčky.
Milá Abi, přeji ti všechno nejlepší k tvým dnešním narozeninám.
Podpis chyběl, ale písmo Abi poznala neomylně.
Tak přece jen napsal!
"Kdepak ses toulala, ty jedna? Vždyť já měla narozeniny před čtyřma dny," zasmála se. "A počkej, takhle nemůžeš letět zpátky, umeju tě a dám ti na cestu něco k snědku."
Koupel v kyblíku s teplou vodou se sovičce moc nezamlouvala, dost u toho nadávala a dokonce Abinku klovla párkrát do prstu, ale Abi se ji podařilo usmířit velkou porcí žížal, které doběhla vytahat z kompostu. Zatímco je sovička soukala do sebe, popadla Abi připravený papír s holčičkou a koťátkem a rychle na něj napsala:

Milý Austinku,
děkuju Ti za přání k narozeninám! Tvoje sovička dorazila až dneska (4.července), úplně vysílená. Dala jsem jí žížaly a nechám ji tu jak dlouho bude chtít, ať si trochu odpočine. Mluvila jsem s maminkou, říkala, že by se mnou jela za Johnem do toho domova! A můžeš se k nám přidat, i Asetka. Pojedeš? Jo a prosím Tě! Je možné, že Johnovy dopisy čtou jeho vychovatelky, tak do nich NESMÍME psát nic, co by prozradilo naši školu nebo kouzelnický svět!!! Jestli budeš psát Asetce, tak jí to prosím Tě taky řekni, já na ni nemám adresu a nemám ani sovu. Měj se krásně, těším se, že se uvidíme na táboře! Tvoje Abigail.


Připravila na noc sovičce hnízdo ze smotaných ručníků u sebe v pokoji, ale sotva vyšel Měsíc, sovička zahoukala na rozloučenou a otevřeným oknem vyletěla do noci.

John Brooks - 30. ledna 2024 01:21
John Brooks

John se s trhnutím probudil. Vlak zpomaloval jak se blížil na zastávku. Sophie už byla připravená k vystoupení z vlaku, usmívala se a v ruce držela Johnův kufr.
Když vystoupili, John se podíval na ceduli, která byla upevněná na nádražní budově, Stálo tam Old Basford. Lehce si povzdechl a vykročil za Sophií. Ta už stála na okraji nádraží a sledovala, kde nejlíp přejít silnici. Naštěstí to bylo jen kousek a tak o necelou půlhodinku na to, stál John ve dveřích svého pokoje a rozhlédl se.

V místnosti byla jen skříň, dvě dvoupatrové postele a čtyři stolky. Na třech lůžkách ještě spali další obyvatelé sirotčince, a tak John opatrně zamknul svůj kufr i klec do skříně, a protože se mu už spát nechtělo, přeci jen bylo už po osmé hodině ráno a většinu cesty prospal ve vlaku, rozhodl se, že půjde do jídelny a počká na snídani.
Ještě, že sem se domluvil se Sophií, aby každý den kontrolovala poštu a dala mi hned vědět, kdybych dostal nějaký psaní od svých kamarádů. Ví vlastně všichni jak dlouho mudlovské balíčky chodí? Abi by to vědět mohla, ale co Aset a Austin? to jsou kouzelnické děti, snad nebudou psát nějaký informace, který by prozradili, že existuje kouzelnický svět. Co kdyby mi někdo dopis od nich vzal? S těmito myšlenkami John procházel liduprázdnými chodbami, které ve srovnání s Bradavickým hradem působily lehce depresivním dojmem. Když došel do jídelny, rozhlédl se a zjistil, že už tu je pár ranních ptáčat.
Po snídani celý den John jen procházel areálem a bloumal v myšlenkách. Dozvěděl se, že začátkem roku byl jeho jediný kamarád adoptován a už tu neměl nikoho s kým by se bavil.
Dlouho večer nemohl usnout a v hlavě si promítal společné chvíle s jeho kamarádem. Mohl mi tu aspoň nechat nějakej dopis, ale je pravda, že já sem mu za celej rok taky nenapsal. Teď se má Tommy určitě líp, když má rodiče. Do očí se mu začali drát slzy a tak zabořil hlavu do polštáře, aby nevzbudil ostatní na pokoji.

Další dny se John toulal v myšlenkách na svoje kamarády a celý kouzelnický svět. Byl stále venku v areálu, i ve chvílích kdy pršelo a všichni byli raději zalezlí v teple. Do budovy chodil jen na jídlo a vždy koukal ke stolu dospělých zda neuvidí Sophii jak mu nese nějaký dopis.
Třetí den u snídaně, k němu zezadu přistoupila nějaká osoba. John se s radostí otočil, protože si myslel, že to je Sophie, ale byla to nějaká starší vychovatelka z holčičího křídla.
"John Brooks?" zeptala se lehce napjatým hlasem. John nervózně přikývl "Máš tu dopis," hodila mu obálku na stůl a odešla.
John několik vteřin šokovaně koukal za vychovatelkou, potom na obálku a najednou mu to docvaklo. To je dopis pro mě! Musí být od někoho ze školy huráááá. Kdo to je? Austin? Aset? Abi? Ať je to kdokoli nezapomněl na mě.
Popadl obálku aniž by se podíval na písmo, nebo odkud je dopis poslaný a vyřítil se ven na své oblíbené místo v areálu. Vyšplhal do půlky menšího stromu, roztrhl obálku a vyndal dopis.
Několikrát si dopis přečetl, a užíval si každé slovo, které četl. Bylo to poděkování za přání k narozeninám od Abi.
Při asi pátém čtení se zarazil a s vykulenýma očima zíral na předposlední větu, Smíš mít návštěvy? Samou radostí málem spadnul ze stromu, jen tak tak se udržel a usmál se. Abi mě chce navštívit. Snad vezme i Aset a Austina. Co mám napsat. A můžu mít vlastně návštěvu?
V tu ránu mu zmizel úsměv z tváře tak rychle jak se objevil. Musím se zeptat Sophie, třeba bude vědět jestli mě může někdo navštívit a když ne, určitě to nějak vymyslí, abych mohl s kamarády strávit společný den.
Zaklepal na dveře, kde měla Sophie ještě s jednou vychovatelkou pokoj a po vyzvání vstoupil. Sophie byla v posteli a nevypadala zrovna nejlíp. Tak proto dnes nebyla na snídani a nedala mi dopis ona. "Ano Johne? Co potřebuješ?" Vytrhla ho z myšlenek Sophie a John přistoupil k posteli.
"Dobrý den, nerad ruším, ale chci se zeptat, je možné aby mě tady někdo navštívil? Nebo co třeba, aby mě vzali na výlet na pár dnů mimo areál?" zeptal se John s lehkou nervozitou i nadějí v hlase.
Sophie se jen pousmála a řekla, "Může si tě vzít na starost nějaký dospělý. Je potřeba podepsat několik papírů, ale nezabere to víc než pár minut a pak můžete opustit areál na celý den." Poté lehce posmutněla. "Musíš ovšem každý den spát na svém pokoji, nejde tedy aby si byl pryč přes noc."
John popřál brzké uzdravení, zabouchl za sebou dveře a radostně se rozběhl do společenské místnosti, kde byl papír a něco na psaní.
Sedl si ke stolu a začal psát odpověď.

Ahoj Abi,
nemáš zač, kartiček mám spoustu a jak se vrátíme do školy určitě další povyměňujeme. Zjistil sem, že za mnou můžete přijet i s Austinem a Asetkou, ale musí si mě vzít na starost nějakej dospělák, kterej vypíše nějaký papíry. Můžeme jít kamkoli budete chtít, ale musím být do večera zase na pokoji. Jestli budeš psát ostatním pozdravuj je ode mě, nemám jejich adresu a zatím mi nikdo žádnej dopis neposlal. Možná poslal, ale než to tady pošta zpracuje trvá to nějaký den a když to příjde do kanceláře, tam tu poštu někdo musí přebrat a to trvá zase nějaký čas. Možná tam už dopisy budou, pokusím se tam zítra vloupat a prohledat to tam. Drž mi palce ať mě nechytí, musel bych za trest umývat záchody.
Užívej prázdniny
Tvůj kamarád J.B.


Přečetl si po sobě dopis a se šibalským úšklebkem zalepil obálku. Poté napsal adresu k Abi domů a vyběhl s dopisem až k bráně, kde byla poštovní schránka.
Po večeři šel hned na pokoj a četl dopis, který ráno dostal tak dlouho dokola až u toho usnul.

Abigail Loveridge - 29. ledna 2024 15:59
Abigail Loveridge

Abigail okusovala konec propisky. Před ní ležel dopisní papír s předtištěným obrázkem roztomilé holčičky s koťátkem, ke kterému patřila i obálka se stejným potiskem v rohu. Na obálce bylo pečlivě nadepsané Johnovo jméno i jeho adresa do dětského domova. Papír zatím obsahoval jen datum 4. července 2000 a nadpis: Milý Johne!

Doufám, že mu jeho dopisy předávají, ještě ani neodepsal. I když... mudl- totiž normální pošta přece chodí několik dní. Možná mu ještě nedošel ani ten první do schránky v domově. Pak ho stejně nejspíš dostane do ruky ředitel, ten ho předá Johnově vychovatelce a ta ho teprve dá Johnovi.

Posílám Ti moc pozdravů z Orpingtonu! Jak se máš? Doufám, že Ti dorazil můj první dopis. Pořád si nemůžu zvyknout, jak mudlovská pošta trvá tak dlouho, ne jako ve škole pár minut ta sov-

V tu chvíli leknutím vykulila oči.
Co když mu v domově jeho dopisy čtou, než je předají? To by byl průšvih, kdybychom omylem prozradili něco o našem... teda tamtom... prostě o světě čar a kouzel. Museli by si myslet, že jsme nějaká banda magorů. Možná by nás pak za Johnem vůbec nepustili! A co hůř, co když by mu dokonce vůbec nedovolili v září odjet do školy?! To musím honem napsat Camrálkovi a Asetce, aby si na to v dopisech dali pozor! Nojo, ale jak já to Asetce napíšu, když nemám ani sovu, ani její adresu. A mají vůbec doma poštovní schránku?
Skousla si rozrušením dolní ret a podrbala se za ouškem. Další úvahy zřejmě odložila na později, protože se vrátila k původnímu dopisu. Mnoha čarami přeškrtala poslední větu, zamračila se, psaní zmuchlala a vytáhla z dopisní sady nový papír. Pustila se do toho znovu.

V Orpingtonu, 4. července 2000

Milý Johne!
Posílám Ti moc pozdravů z Orpingtonu! Jak se máš? Doufám, že Ti dorazil můj první dopis. Škoda, že pošta chodí tak dlouho! Kdyby se tak daly dopisy posílat rychleji, třeba po nějakých ptácích, viď? Hehehe. Teda myslím jako po poštovních holubech, samozřejmě, žádní jiní mě nenapadli, haha. Doufám, že tenhle vtip nenapadl i Asetku! Ráda bych jí to napsala, ale nemám její adresu. Austinovu naštěstí mám, tomu to napíšu radši hned, aby Ti nějaký takový vtip nenapsal do dopisu taky.


Několikrát si po sobě věty přečetla.
Pochopí to Johník? Ale jo, určitě. Je to jeden z nejchytřejších lidí, co znám.

Ani jsem se Tě nestačila zeptat na Tvé vysvědčení. Moje dopadlo bledě, ale maminka byla nadšená z dobré známky z -

Aha, pozor! Další úskalí!

z chemie a říkala, že nevadí, že se mi ostatní předměty tolik nepovedly. Mně osobně nejvíc mrzí tělocvik, na ten jsem se opravdu těšila, že budu rychlá jako vítr a místo toho moje pokusy spíš končí vymknutým kotníkem. A z OPČanské nauky jsem si podle mě zasloužila lepší známku, jenže na závěrečnou písemku jsem přišla pozdě, stihla jsem ani ne půlku testu. Mamka říká, že umím skoro kouzlit se slovy, takže z literatury to taky nedopadlo špatně, i když jednička to není. Příští rok musím víc zapracovat!

Znovu dlouze zkoumala svůj dopis a přemýšlela, jestli je napsaný tak, aby ho pochopil ten, kdo ho pochopit má, a naopak ostatní oči aby měly dojem, že píše o běžných školních starostech šesťáků na obyčejné škole.

Johníku, napiš mi, prosím Tě, jestli k Tobě můžou návštěvy, nebo jestli by Tě dokonce pustili na prázdniny jinam. Mamka mě sice samotnou tak daleko nepustí, ale slíbila mi, že bych za Tebou po táboře mohla jet s ní, udělaly bychom si tam takový malý výlet. To by byla paráda, co říkáš?
Měj se krásně a těším se na Tvou odpověď!
Tvá Abigail.
P.S. Prosím Tě, napiš mi Asetčinu adresu!


"Abi, oběd!" zavolala maminka z kuchyně. "A musíme se domluvit, kdy zajedeme za babičkou!"
Abinka si uvědomila, jaký má vlastně hlad, a že z kuchyně se line báječná vůně pečeného kuřete. Rychle strčila dopis do obálky, zalepila ji a olízla známku.
Hned po obědě, no, nebo spíš hned jak se pak vrátím z bazénu, napíšu ještě Austinkovi. To by mě zajímalo, jestli mi napsal, nebo se na mě vykašlal. Ale ne, to by neudělal!
Připravila si na stůl další dva dopisní papíry a utíkala do kuchyně.

Aseta Bartoš - 28. ledna 2024 15:51
Aseta Bartoš

Asetku vzbudilo ťukání na okno v jejím pokoji.
Otevřela oči a když spatřila Evžena, tak s radostí vyskočila z postele.
Otevřela okno a pohladila ho.
"Ty si už tady"
Dala mu dobrůtku kterou měla nachystanou. Už chtěla zavřít okno , když si všimla malinké sovičky, která měla na v pařátku pergamen.
" A ty si kdo? Copak mi to neseš? "
Vzala si od ní psaníčko a dala ji pamlsek.
Sedla si ke stolu a otevřela si dopis od Abinky.
Evžen se ji mezi tím usadil na rameno a jako by nakukoval co to čte a přitom ji něžně kloval do ucha.
Začetla se do dopisu a přitom se usmívala a hlavou ji šla myšlenka , jak moc je ráda že má takové přátele.
Vytáhla si ze šuplíku kousek pergamenu a psací potřeby a dala se do psaní.

Moje milá Abinko

Moc ti děkuji za dopis, ani nevíš jakou mi udělal radost.
Já zítra pojedu s rodiči do rezervace kouzelných tvorů, už se tam moc těším, ale budete mi tam všichni moc chybět.
Ty už asi budeš na táboře, tak jen doufám že se ti tam bude líbit a trochu ti závidím, že tam budeš mít Austina.
Mě se po Johnovi moc stýská,, ještě že dnes přiletěl jeho Evžen, tak je to jako by kousek Johna byl tady se mnou.
Tak Austina ode mě pozdravuj a užijte si tábor.
Mám tě moc ráda a nemůžu se dočkat až se zas uvidíme.

Tva Aseta

Srolovala pergamen a dala ho malé sovičce , která se ještě ládovala dobrůtkou od Asety.

"Tak tady budeš bydlet Evženku"
Evžen se rozletěl po voliéře a spokojeně si houkal. Chvilku ho ještě pozorovala a pak si šla sbalit své věci, protože zítra konečně pojedou do rezervace.
Nezapomněla schovat i svůj deníček, dala ho úplně na dno, aby ji náhodou nevypadl.
Její deník je plný tajemství a nesmí se ji nikdy ztratit, závisí na tom její život.
Její rodiče si myslí že jiná než její sestra Agnes, která se dala na temnou stranu a ona je nechce zklamat. Proto ji tak trápí, že jim nemůže nic říct a ne jen jim, ale nikomu.
V bradavicích se stalo hodně zlých a tajemných věcí a bohužel do některých je Aset zapletena.
Ještě že mám své kamarády a Johna a snad všechno nějak dopadne. Pomyslí si a trochu zesmutní.

Abigail Loveridge - 27. ledna 2024 06:46
Abigail Loveridge

Když Abi vystoupila z vlaku, maminka ji čekala na nádraží. Abinka se k ní vrhla a skočila jí kolem krku: "Mamiiii! Mamí, já jsem tak ráda, že jsem doma! Bylo to skvělé! Vařili jsme lektvary a dostala jsem z nich N! A mám skvělé kamarády a kamarádky! A taky mám kl-" Zarazila se a zrudla. Maminka zdvihla obočí. "Kll...klub! Máme klub," dokončila nejistě Abi.
Maminka se zasmála. "Tak doufám, že mi o něm povíš všechno."
"Abinko!"
Otočila se a spatřila svou nejlepší kamarádku. "Halley!"
Kamarádky se objaly.
"Musíš mi o něm vyprávět," pošeptala jí Halley do ucha. "A o té škole, a všecko! A Abi, všechno nejlepší k narozkám!"
"Díky, Halley!" Usmála se a potichu dodala: "Pojď se mnou na poštu a budu ti všechno vyprávět.
V tu chvíli Abi přistála na rameni sovička a něžně ji klofla do ucha.
"Jé, copak je to? Copak chceš? Tys mi něco přinesla?"
Halley vykulila oči: "Co je to? To je sova? Ona má... ona ti přinesla dopis??"
"Nojo, a je od Asetky," usmála se Abi.
V dopise stálo:
Milá Abinko, dnes máš narozeniny a je ti už 12, tak ti přeju vše nej a užij si prázdniny. Už ted se mi po vás všech stýká. Tvá Aset
"Vypadá to, že mi toho budeš muset říct spoustu," řekla vyjeveně Halley.
"No to budeš koukat," přitakala jí Abi. "Ale nejdřív vyřídím tuhle poštu."
Vytáhla papír a rychle napsala:
Milá Asetko!
Moc děkuju za přáníčko, udělalo mi velikánskou radost, že sis na mě vzpomněla! Mávám Ti na dálku a těším se, až se zase uvidíme! Taky se mi stýská. Celé dva měsíce bez Vás a bez kouzel! To snad ani nepřežiju. Měj se krásně, Tvá Abigail

Připevnila ruličku sově na pařátek a ta odletěla.
"Abinko, babička se taky moc těší na tvoje vyprávění, měly bychom se za ní zastavit," usmála se maminka.
"No, ale musíme co nejdřív! On totiž začíná... totiž... mohla bych na kouzelnický tábor, mami? Prosím, prosím..."

Abigail Loveridge - 27. ledna 2024 02:01
Abigail Loveridge

Abi nedočkavě vyklepala z obálky přáníčko. "Všechno nejlepší k narozeninám Abi," přečetla polohlasem a usmála se. Náš milý Johník, vždycky srdíčkem s přáteli, proběhlo jí hlavou. "Jé, co je to?" Koukala dolů, kde na zemi ležely vysypané kartičky z čokoládových žabek. Honem je posbírala. "Super, tuhle ještě nemám!"
Ještě že mám jeho adresu, můžu mu hned poděkovat.
Posadila se ke stolu a připravila si papír, brk a kalamář. Napsala svým - podle Austina hezkým - rukopisem:
Milý Johne, moc děkuju za přáníčko a kartičky! Udělalo mi to velikou radost! Až přijedu domů, domluvím se s mamkou a snad mě za Tebou pustí. Smíš mít návštěvy? Měj se hezky, Tvá Abi

Přečetla si to po sobě a přeložila nadvakrát. Obálku, ve které dostala dopis od Johna, nadepsala jeho adresou, vložila do ní psaní a spokojeně se usmála.
Natáhla se po muffinu k snídani, nalila si hrnek svého oblíbeného kakaa a pustila se s chutí do jídla. Moc si ho ale nevychutnala, seděla jak na trní a stále čekala, že se ještě objeví aspoň jeden z jejich party. Marně. Zeptala se Toma.
"Jó, slečínko, z těch, co řikáte, tady nejni už ani jeden. Hartovic děcka odjeli naposledy, sotva čtvrt hodinky, než jste přišla."
Naštěstí v tu chvíli po schodech sbíhali další spolužáci, nastalo veliké loučení, Abigail popadla kufry a společně se vydali na nádraží Charing Cross.
Skočila na Southeastern a za necelou půlhodinku už vystupovala v Orpingtonu.

Aseta Bartoš - 26. ledna 2024 09:12
Aseta Bartoš

Asetka šla do kuchyně za mámou a usmívala se , byla ráda že je doma a že je vše při starém.
Na zdi už vysela druhá její fotka v nebelvírském hábitu. Protože je Aset z kouzelnické rodiny, tak se na fotce usmívá a přitom ukazuje vysvědčení.
V rohu kuchyně stojí obrovská káď a v ní je ponořená valcha, není skoro vidět, protože se na něm pere prádlo. Aset se při tom pohledu usmívala, prostěradlo se samo vyhouplo na káď a pak na valchu,, jako by se klouzalo.
Maminka stála u dřezu a dělala ji oblíbené lívance polité javorovým sirupem.
Aset mezi jídlem psala dopi.

Milý Johne

Tak ti píšu můj vůbec první mudlovský dopis.Už jsem doma a chystám se na cestu s rodiči do kouzelnické rezervace kouzelných tvorů. Už se tam docela těším, mám to tam ráda. Škoda že tam nemůžeš být semnou, ale jednou tě tam vezmu a to budeš koukat jaká zvířata tam uvidíš.
Doufám, že se máš dobře a že ti není moc smutno. Evžen ještě nepřiletěl, ale už ho tady čekám. Má připravenou krásnou voliéru na spaní a večer se může proletět do nedalekého lesíka. Pak ti hned dám vědět jak se tady ukáže.
Říkala jsem o tobě svým rodičům a ti dostaly dobrý nápad, že by si mohl na příští prázdniny jít k nám , pokud tě pustí. Jo a taky ti mám vyřídit aby ses zeptal v domově na vycházky, že by sme tam zajeli a mohl bys s námi jít ven. Můj táta si hned všechno zjistil a prý v mudlovských domovech to jde. A pokud s tím prý bude i ředitel souhlasit, tak mužeš být i třeba na pár dní mimo. Tak se na to zeptej tý hodný paní.Tak já už budu končit a posílám ti na památku kamínek co jsem ráno našla u řeky. Mám tě ráda a moc se mi stýská.

Tvá Asetka

Odložila brk a složila dopis do uhledného čtverce a vložila do obálky a ještě tam dala malý bílí kamínek ve tvaru srdce.
Napsala uhledně Johnovu adresu a nalepila známku.

"Mami? Co mám udělat teď s tím dopisem? Mám ho dát za okno a on si ho někdo vezme?"
Její máme se začala smát.
:" Ne, Asetko , to musíš jít ven a dole v ulici u toho malého krámku je velká červená dopisní schránka a tam ho hoď ".

Asetka to udělala přesně tak, jak ji maminka poradila. Chvilku stála před velkou plechovou věcí a myslela si jak jsou ti mudlové divní, že dopisy hážou do téhle divné věci.
Pak si sedla na nedalekou lavičku a čekala co se bude dít s jejím dopisem, ale nic se nestalo a tak šla domu.
Dnes ji čeká ještě důležitý rozhovor s jejím tátou a s kouzelnickými sousedy o tom co se stalo v Bradavicích při turnaji.

Vypisuje se 20 z celkem 27 příspěvků1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)