Prázdniny v Anglii (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

John ležel v posteli a koukal do šedého stropu jeho pokoje. Nemohl uvěřit, že jsou zase prázdniny a on musí opět být v tomhle "vězení", jak si o sirotčinci v duchu často říkal. Před pár dny sem dorazil a už si přál aby byl co nejdál od tohoto místa.
První týden prázdnin utekl celkem rychle. John měl stále před očima konec školního roku, jak dělal zkoušky, proháněl se po pozemcích na svém poměrně novém koštěti a taky si představoval jak asi probíhala oslava narozenin jeho kamarádky Abi.
Den za dnem se vlekl pomalu, jak tlustočerv na Hagridově záhonku s dýněmi. John chodil každý den ráno k poštovní schránce, ale nikdy neviděl pošťáka, který by házel dopis do schránky. Asi to teď posílají nějak jinak pomyslel si lehce zachmuřeně po několikátém neúspěšném dni. Náladu mu nijak nezlepšilo ani jídlo, které se podávalo třikrát denně a bylo den ode dne hnusnější a v menších porcích.
Jednoho dne, kdy na snídani byl pouze suchý rohlík a jedno docela maličké jablko, si John povzdechl vzal si snídani do kapsy a šel ven na svoje oblíbené místo.
Kousal do rohlíku a přemýšlel jestli se má jako před rokem vloupat do kanceláře ředitele Lardse a zjistit, zda mu kamarádi nenapsali nějaký dopis, který by se k němu nedostal. Uvědomil si, že už pár dní neviděl u jídla svoji nejoblíbenější vychovatelku Sophii. Jestli ji neuvidím na obědě, odpoledne ji půjdu navštívit.
U oběda, pokud se tomu tak dalo říkat, se John rozhlížel, ale nikde Sophii neviděl. Byl v jídelně celou dobu co do ní někdo přicházel a než všichni odešli. Odešel až ve chvíli, kdy ho kuchařky vyháněly, se slovy "To nemáš co na práci kluku? Ať už tě tu nevidím" a jiné zase "Potřebujeme to tu poklidit, mazej ven, nebo tě přetáhnu mokrým hadrem".
Procházel jednou chodbou, poté druhou, po schodech nahoru a zase dolů a blížil se ke svému cíli. Tady za tím rohem má svůj pokoj, přijdu tam a zeptám se jestli je v pořádku, jestli nepotřebuje třeba pomoct, nebo něco takovýho. Zavrtěl hlavou jak se snažil vymyslet, co vlastně řekne až za Sophii přijde, zabočil za roh došel až ke dveřím, když v tu ránu zůstal stát, jako by právě pohlédl do očí baziliškovi a zkameněl. Na cedulce u dveří nebylo jméno Sophie Rob, nýbrž Charles Lee.

John zabouchal na dveře, a aniž by čekal na odpověď zevnitř, rozrazil dveře a vešel dovnitř. Místnost vypadala prakticky stejně jako si ji pamatoval z minulého roku, jen ve vzduchu se vznášel pach cigaret a alkoholu.
Muž s lahví v jedné ruce a cigaretou v druhé se těžce postavil z postele. "Hej...co se...to děje" zamumlal sotva srozumitelně, lehce se zakymácel a rukou si mnul čelo.
"Kde je Sophie?" zeptal se John bez špetky zdvořilosti.
"Sophie? Jaká Sophie?" Mumlal zmatený muž a snažil se vzpamatovat a zjistit, co se vlastně děje.
"Vychovatelka Sophie Rob, která tu má pokoj" pokračoval John a ruce začal zatínat v pěst. "Jo tahle Sophie" zabručel muž "Odstěhovala se pryč a už se nevrátí, místo ní sem poslali mě"
Muž položil láhev na stůl a upřeně se zadíval na Johna. "Já jsem Charles Lee a ty si kdo kluku?" John stále zatínal ruce v pěst a procedil mezi zuby "John Brooks"

Pár vteřin na sebe oba dva koukali, než se Charles vzpamatoval, rychle zamrkal a poté se zlověstně ušklíbl. "Tak ty si John Brooks?" John jen lehce přikývl a stále sledoval toho neznámého muže, co nahradil poslední osobu, kterou měl v tomhle zařízení rád.
"Byl jsem obeznámen s tvojí, jak bych to řekl" poškrábal se na bradě, kterou měl neupravenou a vousy mu trčely všemi směry, "Neobvyklou situací" Ušklíbl se. "Mám tě mít na starost a dohlídnout na tebe jak půjdeš do toho ústavu a zase zpátky." John jen nevěřícně zíral a povolil zaťaté pěsti. Charles se šklebil čím dál víc. "Odedneška pro tebe začíná nový život tady v tom našem království." Pohodil rukou od polorozpadlé skříně, přes poničenou zeď pod oknem, až ke kovové posteli. Poté se rozchechtal tak, že Johnovi přejel mráz po zádech. John nejdřív škubl rukou směrem ke kapse kde nosil stále u sebe svoji hůlku, pak se ale rychle otočil, vyběhl ven a běžel co mu síly stačily až byl na druhé straně sirotčince.

Abi si pohrávala s přívěskem ve tvaru písmene A. Hned ten den, kdy jí ho Austin vtisknul do dlaně na oslavě narozenin, si ho povesila na krk a téměř ho nesundávala. Teď ale nechávala stříbrný řetízek klouzat mezi prsty sem a tam a vzpomínala na letošní zážitky v Bradavicích. Ještě neuplynul ani měsíc, ale už se jí ukrutně stýskalo. Po Austinkovi, taky po kamarádkách a kamarádech, ale i po většině učitelů a po samotném hradě.
Byla hrozně ráda, že babičce je líp a konečně se bude moct vrátit z londýnské nemocnice domů. Když za ní byla naposledy, právě ten první den prazdnin, jakmile se rozloučili s Cariskou a Austinem, babička jí slíbila, že jí poví, jak se stalo, že leží v mudlovské nemocnici. A taky, že Abinku naučí přípravu jednoho lektvaru, který člověku pomůže rychle na nohy. Jen co se vrátí domů.
Na tábor ji maminka letos nepustila. Aby taky ano, po všech těch zážitcích z loňska. Vzhledem k tomu, že Abi věděla, že ani sourozenci Hartovic se tam nechystají, příliš ji to netrápilo. Venku bylo krásně, a proto trávila většinu volného času se svým pejskem Perkym a s kamaradkou Helly u rybníku. Helly ji pořád ukecávala, ať ukáže aspoň malé kouzlo, a nenechala si vysvětlit, jaké by to mohlo mít pro Abi následky. Trochu je to od sebe odcizilo a o to víc se Abi těšila zpátky do školy.
Vzala dopisní papíry a pustila se do psaní dopisů. 15. července 2020, v Orpingtonu.
Milý Austinku...

Toho rána už Austin nemohl usnout, když na něj Abinka křičela, že nemá už spát. Jakmile Abinka zaklapla dveře od pokoje, Austin se ještě chvíli povaloval, protože se mu nic nechtělo dělat, byl vyčerpaný z toho jeho výletu na Příčnou, kde sháněl dárek pro Abinku.
"No tak jo, vstávat a cvičit.", pronesl Austin nespokojeně a pomalu lezl z postele. Rozhlédl se na protější postel, která byla prázdná, pokrčil rameny a začal se oblíkat do čistého oblečení.
Sešel schody dolů, do Kotle, kde zahlídl Abinku a Carissku u stolu, jak si podepíraly hlavu, pozdravil je a posadil se k nim. Jakmile uviděl, že mu Tom nese polívku, kroutil hlavou, na znamení, že ji nechce.. jenže Tom se očividně nedal odbýt.
Austin se rozhlížel po poloprázdném Kotli, "nejspíš už všichni odjeli.", řekl nahlas. Potom si uvědomil, co je vlastně za den, práskl se do čela a vzpomněl si, že Abinka má vlastně ty narozeniny a že pro ni má dárek nahoře na pokoji. Beze slov vyletěl ještě nahoře do pokoje a pak zase zpátky dolů. A taky si vzpomněl, že Abinka říkala něco o obědě s její mámou. Dárek strčil do kapsy.

Blížil se čas, kdy se měli přesunout na tu Abinčinu oslavu, takže se Austin zvedl od stolu s ostatními a vydal se za nimi. Jakmile dorazili na stanici, kde se měli sejít s Abinčinou mámou, Austin její mámu zahlédl už v dálce, lehce se jen pousmál a pozdravil milým hlasem paní Loveridgovou. Austin moc dobře věděl, co se dělo minulou noc, ale nechtěl prozradit Abinku a Johníka, takže mlčel.

V restauraci usedli ke stolu, a když si všiml toho frajírka, který se na chvíli pozastavil u Abinky, tak se na něj nenápadně ušklíbl. "Co si to dovoluje k mojí Abince?!", vřelo mu to v hlavě, potom radši očima sjel do jídelního lístku a nějaké poznámky o svatbě ani nezaregistroval. Nevěděl, co si má vybrat, i když Abinčina máma s Abinkou mluvily o nějakém goja a i přes to, že si ségra vybrala to stejný, tak Austinovi absolutně ten název jídla nic neříkal, mezitím sykl bolestí, když ho ségra kopla. "Tak.. tak já si dám to, co ostatní, prosím, ale akorát nasladko.", vysoukal ze sebe. Stále na něm šlo vidět, že je naštvaný za to chování číšníka k jeho Abince.

Po výborném obědě se rozloučil s Abinčinou mámou, mile se na ni usmál a následoval Abinku a Cariss do Kotle. Austin chvíli váhal, jestli má dát Abince dárek k narozeninám teď nebo si to nechat až do školy, ale když viděl, že je ségra nechala chvíli o samotě, tak se rozhoupal. "A.. Abinko, něco pro tebe mám.", šlo na něm vidět, že je lehce nervozní a vytahoval zabalený dárek z kapsy. "Je to přívěsek ve tvaru A, jako Abinka nebo Austin, jak budeš chtít.", řekl jí, uculil se na ni a dal jí pusu na čelo, pořádně ji objal a pošeptal jí do ucha "uvidíme se ve škole, tak se mi zatím opatruj, ty moje Abinko.", ještě chvíli ji držel v objetí a pak vzal kufr a snažil se dohnat ségru.
"Počkej na mě, ségra!", křičel na ni z dálky, protože viděl, jak mu ségra utíká, jako vždy.
Ve vlaku Austin vzpomínal na dnešní oběd a na to, jak se nestihl rozloučit ani s Asetkou, ani s Johnem a šlo na něm vidět, že ho to mrzí. Jakmile se Austin se ségrou blížili k zastávce, kde vystupují, tak s ní začal lomcovat. Když vystoupili z vlaku, opět ségru nestíhal, ale to není něco, na co by si Austin už nezvyknul.
Po společně stráveném čase s rodiči v obýváku na pohovce, se Austin přesunul za ségrou do koupelny, kde jí říkal, že jestli jí to bude moc dlouho trvat, tak začne chodit do koupelny jako první on.

Přišel čas spánku, Austin ulehl do postele, ještě chvíli rozjímal o Abince, o Asetce, o Johnovi a o všem ostatním, co se událo za celý školní rok.. zanedlouho zavřel oči, roztáhl se v posteli a usnul.

U pohoštění v podobě polévky v kotli se dočkala i Abi a bratra. Dopsala dopisy Josephovi a rodičům, dojedla polévku a když nastal čas, společně se všichni odebrali na místo setkání s Abiinou maminkou.
Milé se na paní Loveridge usmála a k jejich další debatě se radši nevyjádřila a mlčky je následovala k restauraci. Udiveně se rozhlédla po interiéru i okolních lidech. "Vypadá to tu hezký." Řekla konečně uznale s ne příliš vnímavým pohledem. Z zamyšlení ji vyvedl zavalitější majitel restaurace a nad jeho, pro Cariss podivnou řečí zůstala jen překvapeně koukat. Zjevně se bála, že se nedomluví anglicky, když se totiž obrátil na ni s bratrem znovu se uklidnila a tiše zamumlala něco jako "dobrý den".
Chlapce který přiběhl s jídelními lístky si patřičně přejela pohledem, lehce se pousmála a pohled zabodla do jídelního lístku. Zaujaly ji místní speciality, jelikož ale nevěděla co je co, poslechla si objednávku Abinky a chvíli zmateně těkala pohledem mezi jídelním lístkem a všemi přítomnými. "To.. to co Abi prosím jen.. um.. syrové!" Vychrlila rychle k číšníkovi a pod stolem drcla nohou do Bratra aby si vybral a objednal. Většinu času v restauraci strávila hlavně mlčky pokud se jí nikdo na nic neptal slovama neplýtvala. Jednak nechtěla vstupovat do debaty Abi s mamkou, druhak na ni stále působil alkohol z včerejší noci spolu s neskutečnou únavou a nechtěla před paní Loveridge působit nějak, jak by neměla a nechtěla.
Po tom, co se dobře najedli se dívky odebraly do kotle vzít si své věci a odevzdat kličky od pokoje. Cariss se smutně ohlédla a pohledem hledala známé tváře, ty ale nenašla. Proto se odebrala zpět před dveře děravého kotle. Bohůžel Carisse v záplalu opice nedošel ani fakt, že pro kamarádku nesehnala žádný narozeninový dárek. Když pak přišel čas, loučení, smutně se jí omluvila a slíbila, že svoji chybu napraví a přátelsky ji objala. "Hlavně si užij prázdniny, a ráda jsem Vás poznala paní Lawridge" věnovala i úsměv její mámě a dala se pomalu do kroku směrem k nadraží aby nechala bratra s kamarádkou se v klidu rozloučit. Tomu loučení ale trvalo o něco déle a tak sestře nadělil dávku kritiky když ji konečně dohnal na nástupišti jejich vlaku. Únava Cariss ale natolik zmohla, že mu nevěnovala ani omluvu, vysvětlení, že to myslela dobře,jen prosbu ať ji vzbudí až budou vystupovat a v tu ránu usnula.
Austin naštěstí nezklamal a chvíli před jejich cílovou stanicí se sestrou lomcovali aby vstala. Naštěstí se začínala cítit lépe. Vzali vše co jim patřilo a vyskočili z vlaku. Cesta domů nebyla dlouhá, Carissa už přidala i do svého obvyklé rychlosti a tak ji Austin několikrát vytknul, že nestíhá. Když dorazili domů, rodiče oba vřele objali. Kufry zůstaly ležet jak byly, jen mazlíčky nakrmili a zbytek dne celá rodina strávila v obýváku na sedačce vykládáním co vše přes rok zažili.
Čas utekl rychle a brzy tak přišel čas jít spát. Po boji o koupelnu na který si sourozenci už dávno odvykli, protože koupelny v Bradavicích jsou o hodně větší, si Cariss spokojeně zalezla do postele. Už skoro usnula když slyšela šum z venčí. Otevřela okno a vyhlédla a zjistila tak, že ruch jde od vedlejšího okna. Zmateně se tím směrem podívala, a tam zahlédla Johnovu sovičku. Chvíli na sebe koukali, brzy ale sova přelétla na vedlejší okno k ní a houkla. "Austin už spí, co' pohladila sovu s úsměvem a hledala vzkaz. Žádný nenašla a s pokrčením ramen ji dala najíst a konečně ulehla ke spánku.

"Mami, nejlepší goja jsou ty od tebe," řekla přesvědčeně Abinka. "Tak já si dám ... s čím mají ten pišot?" Obrátila se k mamince.
Ta se zasmála: "A jak to mám vědět? Zeptej se Jančiho!"
Abinka tvrdohlavě koukala do stolu. Janis ji naštěstí vysvobodil, když pohotově odpověděl: "Můžete ho mít s čímkoli, na co máte chuť, slečno Abigail. Na slano se sýrem, s bramborovou náplní nebo se zelnou. Nebo na sladko s mákem, s tvarohem, s povidly... nebo otcova specialita: s jahodou. Otec pro vás uvaří cokoli."
Věnoval jí úsměv sice profesionální, ale Abince se zdálo, že na ni očima spočíval zase o něco déle, než by odpovídalo společenskému postavení číšníka a hosta. A hlavně ho přestala vnímat už po oslovení slečno Abigail, a teď se honem snažila vybavit si zbytek jeho nabídky. Marně. Nezvedla oči od ubrusu a zamumlala nejistě: "S jablky?"
Janis lehce pozdvihl obočí, ale úsměv mu z tváře nezmizel: "Samozřejmě."
Povzbudivě se usmál i na sourozence Hartovy.

"Vyberte si něco dobrého, cokoli, na co máte chuť. A povídejte, jak jste se celý rok měli," usmála se na ně paní Loveridgeová se zvědavou jiskřičkou v očích. Stejnou, jakou znají od Abinky, když ji něco zaujme. Sama také krátce pohlédla do jídelního lístku a přátelsky mávla na Janise, který okamžitě přiklusal s milým úsměvem.
"Kdo dneska dělal goja, Janču? E bibi Nena?"
Na, e baba kerlas. Lačhe hine, čačes!" odpověděl chlapec.
"Tak jestli tvoje babička, to si je musím dát! Dělá nejlepší goja na světě," usmála se. "Co je Abi ve škole, vůbec je nevařím. Taková piplačka se pro jednoho nevyplatí..."
"To máte dneska velké štěstí, bibi. Je tam úplně poslední porce. Hned Vám ji donesu. Ostatní už mají taky vybráno?" obrátil se k ostatním mile.

Jídelní lístek

Vítejte v restauraci Tzigan!

Dnes Vám nabízíme:
Halušky se zelím a slaninou
Halušky s bryndzou
Maďarský perkelt
Holubky s rýží
Tradiční specialita: goja
Pišot
Marikľa na slano i na sladko
Šinga s povidly a mákem

"No konečně," zajásala Abi, když Austin otevřel jedno oko. Hned se ale chytila za hlavu. "Au, moje hlava!" zasténala. Mnohem tišeji a opatrněji pokračovala: "Vstávej, jdeme na oběd, moje maminka nás pozvala! Jdu se převlíknout."
Obezřetně slezla z postele tak, aby nedělala žádné prudké pohyby a zamířila ke dveřím. Než je za sebou zavřela, otočila se a změřila si ho přísným pohledem: "Neusneš zase, že ne! Sejdeme se dole."
Vešla do svého pokoje. Byl prázdný. Všechny dívky už měly vyklizené skříně a odnesené kufry. Díky tomu, že si Abi včera ani nestihla vybalit, stačilo stáhnout ze sebe pomuchlané a velmi podezřele flekaté šaty, ve kterých usnula, poté, co v nich večer oslavovala vítězství své koleje (no fuj, od čeho to tak strašně smrdí?!), nacpat je na dno kufru a obléknout se do čistých. Zvolila své oblíbené džínové kraťasy a červené tričko, co jí pomohla loni vybrat Asetka.
Při vzpomínce na svou kamarádku si povzdechla. Snad je Asetka v pořádku... zmizela zničehonic, ani se nerozloučila. Doufám, že ji sovička zastihla včas a přijde oslavu.
Zacvakla kufr a s heknutím a tichým zaúpěním ho zvedla. Tak tohle s sebou nepotáhnu. Zvlášť když si nesmím ani pomoct nadlehčovacím kouzlem. Nechala kufr u dveří. Snad se Tom nebude zlobit, když si ho tu necha do odpoledne. Ještě zaběhla do koupelny, upravila si vlasy a vyčistila zuby (při té příležitosti vypila nejmíň půl litru krásně studené vody z kohoutku a hned se cítila mnohem líp).

Dole u stolu zahlédla Carissku. Došla k ní a posadila se. I ona vypadala unaveně, pospávala u sklenice dýňového džusu a s nepřítomným pohledem usrkávala vývar. Abi k ní ztěžka dosedla. Než starý Tom donesl její objednávku (polévku a zázvorovou limonádu), přišel dolů i Austin a přisedl k nim. Abi měla pocit, že se na ni ještě trochu zlobí, a tak vykouzlila úsměv jako do soutěže Týdeníku čarodějek, povzbudivě se usmála i na Carissku a vysvětlila jim, že se musejí dostat na 12.hodinu na stanici metra Clapham Junction, kde bude čekat maminka.
Sotva stihli dojíst polévku (Tom přinesl automaticky i Austinovi, přestože ten žádnou kocovinou objektivně netrpěl), už byl čas vyrazit.

"Abinko!! Holčičko moje! Jaj, jak ty jsi mi vyrostla!" Paní Loverigdová rozpřáhla náruč a Abi do ní vběhla jako malá holčička. Obě se pevně objaly.
"Mami, Austina znáš, a tohle je Carisska, jeho starší sestřička," představila je Abi.
"Moc mě těší," usmála se na ně přátelsky maminka. "Abinka o vás obou často vypráví. A kdepak je Asetka a John? A přijde ještě někdo?"
Abi posmutněla. "Asetka odjela dřív ze školy, posílala jsem jí sovu, ale ještě se nevrátila... a John mi nechal dáreček na posteli a odjel. Myslím, že jsem ho ráno budila a zvala jsem ho... aspoň doufám. Ale jestli ho taky tak bolela hlava, tak o tom možná ani nevěděl."
Maminka zbystřila. "A pročpak vás bolela hlava?"
Abi koutkem očka hodila po Austinovi, aby nic neříkal, a pak nejistě odpověděla: "Noo... jak byla ta oslava, tak... jsme šli dost pozdě spát, víš, a tancovali jsme a tak...
Paní Loverigdová se zkoumavě zadívala na svou dceru, která radši honem sklopila oči a zkoumala nějaký detail na špičkách bot. Oči paní Loveridgové krátce zrentgenovaly taky Austina a Carissku. Zjevně si leccos domyslela, ale jen potřásla hlavou a pousmála se. "Tak pojďte, vy rebelové," vybídla je.
Vstoupili do nedaleké restaurace. "Tentokrát to nebude fish&chips," ujistila je. "Babiččin známý, Gejza, tady má tradiční restauraci. On je taky Rom. Už se na tebe moc těší, Abi. Prý jestli už jsi na vdávání. Má patnáctiletého syna, Janise, moc šikovný kluk to prý je. Pomáhá mu v hospodě."
"MAMI!!!" zděsila se Abi. "Dneska je mi dvanáct! Nechci se vdávat!"
"No co, mě zasnoubili ještě dřív," řekla maminka napůl v legraci a napůl dotčeně.
"Ale je jiná doba, a navíc, já mám Austinka. Vždyť to víš!"
Maminka se na ni usmála. "Tak už se nerozčiluj, mri čhaj," řekla smířlivě. "Však si ho nemusíš hned brát."
Abi se radši neptala, kterého má maminka na mysli, a doufala, že někdo odvede její pozornost.
Mezitím se usadili k bíle prostřenému stolu. Přišel je přivítat majitel restaurace, malý, zavalitý snědý chlapík s veselým úsměvem: "Čhajale, lačho ďives! " zvolal bodře. "Dobrý den, milí mladí přátelé, obrátil se k Austinovi a jeho sestře. "Co vám nabídnu?"
Otočil se ke vstupu do kuchyně a kývnul rukou. Přiklusal pohledný černovlasý mladík, asi patnáctiletý, usmál se a podával každému z nich jídelní lístek. U Abi se na krátký okamžik zastavil a pohlédl jí do očí. Hned se ale usmál na všechny a profesionálně se uklonil. "Račte si vybrat."

Austin sebou šil ze spánku. Zdály se mu špatný sny. Hlavně o tom, jak viděl ještě tu noc svoji milovanou Abinku a jeho nejlepšího kamaráda Johna pod vlivem alkoholu. Dokonce i začal funět naštváním ze spánku. Pak se rychle probral, posadil se na postel a mžoural očima, koukal kolem sebe, ale nic neviděl, byla úplná tma. Chtěl se převalit na druhou stranu postele, jenže když zjistil, že na té půlce někdo je, tak se lekl. Podle vlasů poznal, že je to jeho Abinka. Spokojeně se usmál, objal ji a zase usnul.
O pár hodin se probral znovu, to už bylo venku světlo. "Ha, konečně vidím", řekl si pro sebe. Znovu obhlídl osazenstvo pokoje, Abinka stále ležela vedle něho, John byl na posteli vyvalený, div nespadl. Austin jen zakoulel očima, chvíli přemýšlel, co je za den a pak mu to seplo. "No jo, vždyť Abinka má dneska narozeniny!", "jenže pro ni nemám žádný dáreček", posteskl si. Začal v hlavě přemítat, kde by asi tak narychlo mohl sehnat dáreček pro Abinku. Opatrně se vyplížil z postele, oblíkl na sebe něco narychlo, co našel ve skříni, potichu se vytratil z pokoje a mířil si to dolů, do hospůdky.
Jakmile sešel schody dolů, vybavila se mu včerejší noc, proto se rychle oklepal a pokračoval směrem na Příčnou. Vstoupil do dveří, na druhé straně dveří poklepal hůlkou na zídku a ta se mu postupně začala otevírat, jenže Austin to nevnímal, přemítal co asi tak Abince koupí k narozeninám, přemítal i nad Asetkou, že nebyla na rozdávání vysvědčení ve škole, přemítal i nad Johnem, že musí zase do domova a že se mu tam určitě nechce. Vzpomněl si ještě na ségru, že ji neviděl celý večer, v duchu doufal, že se ségra neztratila, ale zároveň věděl, že ona je ta chytrá, takže si řekl, že určitě spí na pokoji. Taky konec konců, ta oslava školního poháru, který vyhrál Mrzimor, byla divoká, jak Austin sám viděl Abi s Johnem a ostatní účastníky oslavy.
Vrátil se myšlenkama zpět do reality, prošel zdí, začal se rozhlížet po obchodech, kde by koupil pro Abinku úžasný dárek, který ji nadchne.
Ušel kousek a zastavil se uprostřed Příčné, bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí, kolem chodili spolužáci, ale on je nevnímal, byl těžce zapálený do toho, jak Abinku potěšit.
"Už to mám!", vykřikl skoro na celou Příčnou. Letěl do obchodu s .. (nespecifikovaným názvem), po chvilce vylezl z toho ono tajemného obchodu celý rozzářený, v ruce dáreček pro Abinku a štrádoval si to zpět do pokoje, kdyby se náhodou Abinka vzbudila dřív a všimla si, že Austinek není vedle ní.
Cestou se však ještě stavil do obchodu s balícím papírem, stužkami a jmenovkami, předal prodavači několik drobných, které vyhrabal z kapsy a zvesela pokračoval zase na pokoj, protáhl se zdí, po schodech.. jenže než to ještě udělal, zalezl si do vedlejšího prázdného pokoje, zabalit dárek pro Abinku. Spokojeně se usmíval na zabalený dárek, potichu vklouzl zpět na pokoj, kde spala Abinka a naproti John, dárek pečlivě schoval, sundal oblečení, oblékl původní, aby to nebylo podezřelé a znovu šel spát.

Ráno 1.7.
Probudila se dost pozdě, posadila se na postel děravého kotle a okamžitě si bolestně chytla hlavu do dlaní a nespokojeně zaúpěla. "Co se to.. dělo?" Mumlala tiše. Dlaní nahmátla láhev s vodou stojící na nočním stolku a z hluboka ji vypila. Ještě chvíli tam tak seděla než se rozhodla hnout. Pomalu se rozhlédla. Postel Abiina vypadala netčeně, Juliina byla upravená, ale viditelně zmuchlaná. Byla tu tedy sama. Až teď si všimla dopisu. Byl od Abi s pozvánkou na její narozeniny. Usmála se, položila si hlavu na polštář. Uvědomila si, že ze včerejšího večera si pamatuje jen střípky. "Tanec okolo poháru? No jo, vyhráli jsme školní pohár! Čaj? Um.. nějaký jiný.. asi s alkoholem.." Nakrčila nosík. "Fuj, Jožka se pěkně pozvracel. A pak ten kebab. Tam bylo špatně i mě a Julii vlastně" běhalo ji v myšlenkách když tam tak ležela a vzpomínala na předchozí den v Londýně. Pak už se rozhodla dát do pohybu. Posadila se na postel, s pocitem že se pozvrací se příchytila matrace a párkrát zamrkala. "Snad se to naši nadozví" zamumlala si a postavila se na nohy. Pomalu a obezřetně přešla ke skříni, vytáhla si oblečení, ručník a vydala se do koupelny. Vyšla na chodbu a hned v první chvíli viděla pro ni opravdu známou tvář. Leknutím sebou cukla. "Takto mě přeci nesmí vidět!!" Projelo ji v hlavě, ale to už vedle ní stál Jožka se stejně mrtvým výjevem jako ona sama a objímal ji. "Jak ti je?" Zeptal se jí s úsměvem když se jí odtáhnul z objetí. "Hrozně" Přiznala Cariss neochotně a o krok stydlivě ucouvla. "Spěchám do sprchy!" Houkla na něj už o značný kus dál, blíž ke sprchám kam zaplula jak jen to šlo. Ve sprše, opřená o zeď zády na sebe nechala téct horkou vodu s výčitkami na setkání před pár minutami. "Tohle bylo absolutně trapný! Vůbec mě takto neměl nikdy vidět! A jak jsem utekla! Kdo ví, co si pomyslí.. " Povzdechla si a teplotu vody změnila na studenou. Ulehčila si tak alespoň z části od myšlenek. Kocovina ji pomaličku začínala ustupovat když po značné chvíli vyšla ze sprchy.Před odchodem z koupelny se upravila a směřovala to zpět do pokoje. Uklidila věci a vydala se na obhlídku. Chtěla se omluvit Josephovi, najít Abi s bratrem aby se zeptala na plán oslavy a dál se zařídila. Sešla dolů, mávla na pár spolužáků kteří akorát odcházeli z kotle ale ty, které hledala neviděla. Od Toma pak zjistila, že Joža už odešel když se sprchovala, Abi s bratrem ještě neviděl Zeptala se ještě na Johna, očekávala, že bude ještě spát a setkají se s Abi a bratrem na oslavě, takže informace že tam ani on už není ji překvapila. Rozhodla se tedy objednat si dýňový džus a podle doporučení Toma který na ni hned zpozoroval kocovinu a soucitně ji vysvětlil, že polévku uvařili pro včera slavící studenty které včera sledoval bavit se, i silný slepičí vývar. Posadila se a dala se do psaní dopisů pro Josepha a rodiče s oznámením, že přijedou později kvůli oslavě narozenin Abi, aby se o ně s bratrem nestrachovali.

// Vítáme Carissku, Austinovu starší sestru!

Aset s Agnes šli po lesní cestě, kolem nich létali ptáci a cupitali zajíci. jako by se jich nebáli, byli asi zvyklí na lidi a tak se na holky dívaly zvědavě a jakoby i čekali , že dostanou nějakou tu dobrůtku.
Posadily se na pařez a Agnes vytáhla koláčky a láhev s pitím.
Na chvilku si odpočinem, máme ještě kus cesty před sebou a k ní se nedá dostat jinak než pěšky. * usmála se na Aset *
Když dojedli, tak opustily lesní cestu a vydali se hlouběji do lesa.
Najednou bylo kolem nich naprosté ticho, ptáci zmlkli a na Aset padla taková tíseň , že měla pocit že nemůže dýchat.
Neboj se sestřičko, to je jen účinek matoucího kouzla, aby sem nešel nikdo kdo nemá. Za chvilku ti bude líp.
Šli ještě kousek tmavým a hustým lesem a najednou se před nimi objevila malá, ale hezká chaloupka a před ní seděla nějaká žena.
Došli až k ní a uctivě ji pozdravily.
Posadily se na druhou lavičku a Aset si pozorně prohlédla ženu před sebou. Byla to stará kouzelnice a obličej měla posetý hlubokými vrásky, její malá zelená očka, jakoby viděli až do její duše. Vlasy měla smotané to drdolu a v ní byla zapíchla zlatá jehlice. Nejvíc Aset zaujali její ruce, byli vrásčité, ale tak nějak hezké zároveň. A voněla po bylinkách, vůbec s ní nešel strach.
Kouzelnice vstala a přistoupila k Asetě.
Natáhla k ní svoji ruku. Ukaž mi dlaň s tvoji jizvou.
Aset ji ukázala dlaň a ta si ji vzala do své ruky. Chvilku si ji pozorně prohlížela a něco si pro sebe mumlala, sem tam po ní přejela prstem. Pak vytáhla s malé brašny kterou měla připevněnou kolem pasu nějakou bylinku a položila ji na jizvu. Aset cítila jak ji celým tělem prostupuje teplo až s toho měla suchu v ústech.
Vidím zlověstné oko a kolem něho létají vrány a cítím krev. *žena se odmlčela a starostlivě se koukla Aset přímo do očí* Je to kletba krve a je to opravdu hodně staré a silné kouzlo. Pokud se o tom někomu zmíníš a požádáš o pomoc, tak zemřeš. *Aset sebou cukla a do očí se ji vlili slzy*
Neboj se, na každou kletbu je kouzlo a tohle je magie pevného spojení. Musíš najít někoho kdo tě má rád a nesmí to být nikdo s tvé rodiny. Takový člověk kterému nesmíš říct o tvé kletbě a přitom tě bude mít natolik rád, že bude ochoten si s tebou tvůj osud vyměnit a sám na sebe tuto kletbu uvalit.
Aset posmutněla ještě víc a jen si nahlas povzdychla.
Nemůžu přece od svých přátel chtít aby si moji kletbu převzali. To ani nemusíš, ta kletba se jejich přáním zruší, ale oni si musí myslet že budou sami prokleti a tím ti tak pomůžou.
Co ten tvůj mudla? Říkala si, že tě má rád a že tuší že se něco zlého děje. *Aset jen smutně zavrtěla hlavou* Víš Agnes on už se mnou není a i ta naše parta se tak nějak rozpadla.
Ještě chvilku se u staré kouzelnice zdrželi a pak šli mlčky do osady. Aset myslela na své přátelé, na Abinku s Austinem, snad by jeden z nich mohl pomoci a nebo Caris, ta má pro strach uděláno. Kéž by to mohla někomu říct. Strašně moc zatoužila po Johnovi a jeho objetí, ten ji vždycky dovedl uklidnit. Jenže ten je daleko a vůbec nemá tušení co teď Aset prožívá. No a navíc už ho to asi nezajímá. S touhle myšlenkou došla do svého pokoje a vše si zapsala do svého deníku a pak v slzách usla.

Aset otevřela oči a chvilku se dívala do stropu svého nového pokoje.
Její kocourek spal vedle ní pěkně stočený do klubíčka a spokojeně oddychoval.
Na protější straně byla ještě jedna postel a na ni ležela její sestra Agnes. V šeru pokoje byli její vlasy ještě černější než ve skutečnosti jsou. Byla fakt krásná, její bílou pleť lemovaly černé vlasy a rudé rty tuto krásu jen umocňovaly.
Aset se na ni zadívala a nemohla od ní odtrhnout oči. Vzpomínala na dobu kdy byli malé a hráli si spolu a byli jako jedna.
Pak když Agnes nastoupila do Bradavic se vše pokazilo. Nějak se odcizily a její sestra si našla nové přátele a začala se měnit.
Tuhle změnu na sobě začíná pociťovat i Aset. Je tady jen pár dní a už se nesměje jako dřív, je zamyšlená a smutná.
Vůbec sem nezapadá, její bílé vlasy jakoby z jiného světa sem prostě nepatří. Její přátelská povaha a zvonivý smích se na tohle místo nehodí.
Její záliba pro barevné hadříky a doplňky do vlasů jsou v této Rumunské osadě skoro zakázané.
Hned po příchodu ji Agnes řekla že se musí přizpůsobit ostatním a moc nevyčnívat. Prý ji dalo dost práce aby sem Asetu dostala a ta se nemusela upsat do jejich tajného spolku.
Od prvního dne se Aset oblékala do tmavého oblečení a svoje krásné dlouhé vlasy schovala pod kapuci.
Jen tu svoji modrou růži, která se tak moc líbila Johnovi si nechala. Nikdo ji nevidí, jen ona ví že ji má ve vlasech.
Agnes se probudila a posadila se na postel.
Už jsi vzhůru? Proč ještě nespíš? *Koukla se na Aset a přitom si zívla*
* Aset si povzdychla* Nemůžu spát , smrdí to tady zatuchlinou a pořád tady někdo chodí a jako bych ze zdola slyšela sténání.
*Agnes pokrčila rameny a tlumeným hlasem ji odpověděla*
Toho si nevšímej, tobě se nic nestane o to jsem se postarala. Dnes máme schůzku s jednou hodně starou kouzelnicí a ta by měla vědět jak tvoji kletbu zlomit.
Při těchto slovech se jakoby do Asetiných očí vrátila stará jiskra a pokusila se usmát.
Vstala z postele, oblékla si černé triko a džíny a vlasy schovala pod černou kapuci. Pohladila kocourka, který ji pozoroval jedním okem a odešla z pokoje a Agnes.

S trhnutím se probrala. Měla děsivý sen, ve kterém Snape procházel jednotlivá kupé Bradavického Expressu a kdo neuměl vyjmenovat všechny přísady lektvaru proti ohni, musel políbit lem roucha jeho. Snape zrovna s prásknutím dveří vtrhnul do jejich kupé, a to ji vytrhlo ze spánku. Chvíli přemýšlela, co to je ten lemrouch, a došla k závěru, že se probudila právě včas. Protřela si oči, vymanila se z objetí Austinovy paže a otočila k sobě jeho zápěstí s hodinkami. Už je po půl jedenácté! Austin pořád spí, vždyť nestihneme moji oslavu... a Johník... Otočila se k druhé posteli. Byla prázdná, Johník byl pryč. Když našla vedle sebe obálku nadepsanou Abince k narozeninám, posmutněla. Hned poznala Johnův rukopis. To znamená, že Johník na oslavu nepřijde. Dívala se na obálku a kolísala mezi smutkem a naštváním. Zase mě zazdil! Je někdy tak namyšlenej! Jen proto, že je chytrej... jsme pro něj vzduch? Naštěstí se její pozornost vrátila k obálce. Byla něčím naditá. Dychtivě ji otevřela. Vypadlo z ní pár čokožabek a nějaké kartičky. Hned si je začala prohlížet a roztržitě jednu žabku vysvobodila z obalu. Ta využila jejího zamyšlení a pokusila se dlouhým skokem získat svobodu. Abi po ní automaticky sáhla, chytila ji za nohu a nacpala si ji do pusy.
Rychle se oblékla a znova zatřásla Austinem.

John otevřel oči. "Au" syknul tlumeně a ruka mu vystřelila k pravému spánku. Hlava mu třeštila, ale dokázal se posadit na postel a zaostřit do protějšího rohu místnosti.
Austin ležel rozplácnutý na posteli a hlasitě chrápal, vedle něj se choulila do klubíčka Abi, která v ruce držela nějakou obálku.
John chvíli mžoural na obálku a pak mu to došlo. Abi má dneska narozeniny, musím ji něco dát. Opatrně pootevřel skříň a vyndal pár kartiček z alba, které pak dal do obálky a napsal na ní, Abince k narozeninám. Chvilku se zamyslel ale pak sám pro sebe si přikývl a vhodil do obálky ještě pár čokoládových žabek. Obálku převázal modrou stužkou, která u obálky byla a položil ji na polštář vedle Abi.
Kouknul se na hodinky a bylo skoro tři čtvrtě na jedenáct. Rychle, ale ve vší tichosti, vzal všechny svoje věci a sešel schody dolů do děravého kotle.
Pár kouzelníků se u stolu bavilo a něco popíjeli, další si dopřávali brzký oběd a v zadní části John zahlédl pár studentů jak rychle probíhají dveřmi směrem na příčnou ulici.
U baru nikdo nebyl a tak John položil klíč od pokoje na pult a ten se magicky vznesl a odletěl na poličku k ostatním klíčům. John se lehce pousmál a poté vyšel dveřmi ven do ulic Londýna.
Rozhlédl se kolem, ale v ulici nikdo nebyl. Otevřel klec, kde dřímala jeho sova a lehkým šťouchnutím jí probudil. Evžen nesouhlasně zahoukal a snažil se schovat hlavu pod křídlo, ale John ho vyndal z klece a pošeptal mu "Musíš odletět, nemůžu tě vzít tam..." lehce se oklepal při pomyšlení kam za pár okamžiků opět pojede. "Za Aset letos nelítej, ta je někde pryč a to nevím kde je. Leť třeba do školy, i když tam si byl teď celý rok a budeš se chtít taky podívat jinam." Zamračil se a snažil se vymyslet co Evženovi říct. "Zastav se u Abi, ta se o tebe určitě postará, a nebo u Austina, no ikdyž ten by na tebe mohl zapomenout, ale bude tam Carris a ta..." Odmlčel se a do očí mu vyhrkly slzy. Evžen, jako by pochopil situaci, přestal nespokojeně klapat zobákem, podíval se upřeně na Johna a poté s tlumeným zahoukáním odletěl.
John si utřel slzy, v koutku mu lehce škublo, když viděl jak Evžen odlétá a pak si vzal zbytek věcí a vydal se ulicí pryč. Na rohu se ještě na chvíli otočil a zadíval se do místa, kde byl vchod do Děravého kotle. "Uvidíme se brzy." Zašeptal si spíš pro sebe a s lehký povzdechnutím, při pomyšlení, že kamarády uvidí až za 2 měsíce se otočil a pokračoval až na zastávku metra.
Metrem dojel až na nádraží King's Cross, kde ho, tak jako minulý rok, čekala vychovatelka Sophie.
Nastoupili do vlaku a po pár větách ohledně uplynulého roku, co John Sophii řekl, cesta probíhala skoro stejně jako před rokem.
Sophie skoro hned usnula a John se díval jak Londýn za okny mizí a jsou vidět louky a jiné vesničky, kterými vlak projížděl.
Johnovi zakručelo v břiše a tak rukou v batohu nahmatal čokoládovou žabku a celou ji spořádal, když se natáhl pro druhou, lehce se zarazil a vytáhl z batohu kamínek ve tvaru srdce. Skoro sem na něj zapomněl, po tom všem co se stalo. Doufám, že mě přijedou brzo všichni navštívit, nevím jak dlouho to tam přežiju. Vzal si ještě jednu žabku a pak s kamínkem v ruce koukal ven z okna, dokud také neusnul.

Uběhlo pár dní a Aset se stále nemohla vyrovnat s tím , že je tak daleko od domova a svých přátel.
Byla z toho všeho smutná a když mohla tak se svým kocourem chodila do lesů a jen tak bloumala po okolí.
Seděla na kraji rybníka a pozorovala žáby jak skáčou z leknínu přímo do vody. Když najednou uviděla malou sovu, která měla na pařátku přivázaný kousek svitku.
Hned poznala že je to Abinčina sovička a usmála se. Pohladila ji a poděkovala za dopis a dala ji hrst sušených žížalek, které vylovila odněkud z kapsy.
Pohodlně se opřela o strom a začala číst.

Milá Asetko, děkuju za dopis, došel až večer. Měli jsme s klukama strach, kde jsi, a jestli se Ti něco nestalo, když jsme Tě nikde neviděli! Doufám, že jsi v pořádku dorazila a že Tvoje vysvědčení dobře dopadlo. Mám dnes v Londýně oslavu narozenin, kdybys mohla, tak se sejdeme ve 12 hodin u metra Clapham Junction. Moje mamka nás všechny pozve na oběd.
Proč jsi vlastně musela odjet tak brzo? A potkáme se o prázdninách? S Austinem plánujeme zase návštěvu v Nottinghamu za Johníkem, tak dej vědět, kdy by se Ti to hodilo, a jestli chceš jet s námi. A taky mamka říkala, že bys mohla přijet k nám do Orpingtonu, třeba na týden, nebo jak bys dlouho chtěla, kdyby Ti to Tvoje maminka dovolila.
Tak se měj hezky a brzy napiš! Nebo radši přijď na ten oběd, snad Tě sovička najde včas!
Tvoje
Abi


Když dočetla , tak se ji z očí řinuly slzy. Bylo ji moc líto že nemohla na její narozeniny a že si její nejlepší kamarádka o ní děla starosti. Tak ráda by ji napsala pravdu , ale nemůže.
Za těch pár dní co je se svoji sestrou v Rumunsku se stalo hodně věcí. Aset se začala učit kouzla, která se v Bradavicích nevyučují.
Už docela dobře ovládla zakrývací kouzla a teď se bude od Agnes učit bránící kouzla.
Společně se svou sestrou hledají ve starých čarodějných knihách, jak se zbavit kletby a přijít na to kdo za tím stojí.
Ostatní kouzelníci kteří tam jsou s její sestrou si Aset naštěstí moc nevšímají. Berou ji jen jako malou sestru od Agnes a tak se k ní i chovají. Aset je za to ráda, nemá z nich moc dobrý pocit.
Vytáhla z batohu kus pergamenu a začala psát Abi dopis.

Milá Abi

Je mi moc líto , že jsem nebyla na tvé oslavě narozenin, ale i tak doufám že sis to užila. Já musela narychlo odjet k rodičům a nebyl čas ti dát vědět. Tak Abi vše nej k narozkám a ať se ti splní všechna tvá přání. Pokud mi dáš včas vědět , kdy pojedete za Johnem, tak bych se možná přidala, jen si nemyslím že by mě chtěl vidět. Moc mi všichni chybíte a už si přeju aby jsme zas byli zpátky v Bradavicích. Abinko , já se zeptám mamky jestli bych k vám mohla, ale záleží to na tom, jestli nepojedeme zas do nějaké té rezervace. Tak se zatím měj hezky a až budeš psát našim kamarádům, tak je pozdravuj.

Tvá kamarádka Aset

Ještě si to po sobě přečetla a pak pergamen smotala a pečlivě zavázala černou stuhou.

* Tak leť sovičko , kéž bych mohla letět s tebou *

//Kdo jde na Abinčinou oslavu?

Hned ráno něco zaťukalo Abince na hlavu. Polekaně otevřela oči. Byla to její sovička, která nesla odpověď od maminky. Abi chvíli trvalo, než si v hlavě, která ji bolela tak, jako by měla v příští vteřině explodovat, srovnala, kde je, co je za den a že ma dneska narozeniny. Podle sluníčka, které do okna svítilo dost zvysoka, usoudila, že už musí být spoustu hodin.
Vedle ní něco chrápalo. Zaostřila krhavý zrak a zjistila, že to je Austin.
"Austine, vstávej! Jdeme slavit! Mám narozky! Johne, vstávej," zahrnula do toho rovnou i kamaráda na vedlejší posteli. "Ve 12 musíme být u metra, jdeme s mojí mamkou na oběd. Jéjda, snad mi už neutekla Cariska!"
Zalomcovala s Austinem: "Vstávej! Kde je ségra?" Jako by to mohl vědět.
Honem vytáhla z batohu hrst sušených červů, nasypala je sovičce a než ta je sezobala, napsala rychle ještě jeden dopis:
Milá Carissko,
zvu Tě na oslavu mých 12.narozenin. Sejdeme se u metra Clapham Junction ve 12 hodin. Dej vědět, jestli přijdeš!
Tvá Abinka
Sovička neochotně odletěla oknem, Abi znovu zalomcovala Austinem a pak si lehla vedle něj a znova usnula.

Oslava byla mohutná. Willy se pustil do organizace v Děravém Kotli. Od hostinského si půjčil rádio s přehrávačem a hromadu cédéček, pouštěl super pecky a všichni jsme tancovali kolem školního poháru, který postavil doprostřed místnosti.
Abi si nepamatovala kdo, možná Jožo Kmeth nebo přímo Willy, přinesl nějaké pití v malých lahvičkách, prý ze Slovenska. Jmenovalo se to nějak jako Tatarský čaj, ale čaj to nebyl. Abi do sebe kopla celou lahvičku naráz a chvíli jen stála s otevřenou pusou a do vytřeštěných očí se jí nahrnuly slzy. Pálilo to v puse jako ďábel! Nikdo jí neřekl, že ten čaj je ve skutečnosti alkohol... Byla pak docela veselá, podlaha se pod ní houpala a Abi tancovala jako o život.
Moc si z toho večera nepamatovala. Snad jen, že stála na stole, tančila a zpívala s rádiem "I'm an albatros!" a pak se snažila roztáhnout svá dlouhá, bělostná křídla a doletět až k poháru s výkřikem: "já sem taky abla- alabala- balapštros!", načež spadla mezi tancující spolužáky, kteří ji chytili a chvíli si ji podávali nad hlavou, takže k poháru přeci jen doletěla. A pak dala jednu flaštičku Tatarského čaje Johnovi, a ten se pak motal a padal, hlavně do kyblíku, který tam stál, protože do něj chodil Jožo blinkat, ale naštěstí v něm nic nebylo, protože ho starší spolužáci, co už můžou kouzlit mimo školu, vždycky po použití vyčistili pulírexem.
Chudák Austin stál opodál a byl zhnusený, naštvaný a mračil se jako Snape při zkoušení Nebelvíru. Když si ho Abinka všimla, chtěla za ním jít, ale připletla se jí do cesty židle, stůl, vlastní nohy a tentýž kýbl jako Johnovi. John se jí snažil pomoct vstát, ale skončili vedle sebe na podlaze oba dva. Austin naštvaně dupal po schodech do pokoje a John s Abi supěli po schodech za ním, snažili se neskutálet se dolů a Abi pojala podezření, že John je nechvalně známý lupič, tak na něj šeptem volala: "Potichu, jdeme loupit!", ale ani šeptem, ani potichu to nebylo, až je nakonec Austin přišel okřiknout, aby nebudlili ostatní, co už spí, popadnul Abi a odtáhnul ji do pokoje. Do svého pokoje. Takže stejně jako už mnohokrát v Bradavicích, usnuli přitulení jeden ke druhému, zatímco John na vedlejší posteli mumlal něco o pravidlech a jestli na to přijde Tom nebo nějaký učitel, tak bude průšvih, ale nikdo ho neposlouchal, protože Abi s Austinem spali ještě dřív, než dopadli na polštář.

Ahoj mami, vyhráli jsme školní pohár!!! Mrzimor vyhrál!!! Mám hroznou radost! Budeme mít v Londýně s celou kolejí oslavu, mohla bys mě vyzvednout prosím Tě až zítra odpoledne? Stejně zase přijedeme pozdě večer, všichni zůstávají v Děravém kotli a ráno budeme dospávat...
Maminko, ještě bych chtěla oslavit narozky s ostatními, nemohli bychom pozvat Austina, Asetku, Johníka a ještě Austinovu sestřičku Carissku na zmrzku? Prosííím!
Pusu,
Abinka


Milá Abinko,
Všechno nejlepší k narozeninám! Budu v Londýně už teď ráno, ale dobře, půjdu za babičkou nejdřív sama. Měla jsi štěstí, Tvoje sovička doletěla těsně před mým odjezdem. Nech ji prosím Tě pořádně odpočinout a dej jí něco dobrého, letěla celou noc a rovnou ještě do Londýna.
Moc ráda zase uvidím Tvoje kamarády, potkáme se ve 12 hodin na Clapham Junction a všichni společně půjdeme na oběd, souhlasíš?
Moc se na Tebe těším, zlatíčko!
Pac a pusu,
mam.