Prázdniny v Anglii (3 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

Abigail okusovala konec propisky. Před ní ležel dopisní papír s předtištěným obrázkem roztomilé holčičky s koťátkem, ke kterému patřila i obálka se stejným potiskem v rohu. Na obálce bylo pečlivě nadepsané Johnovo jméno i jeho adresa do dětského domova. Papír zatím obsahoval jen datum 4. července 2000 a nadpis: Milý Johne!

Doufám, že mu jeho dopisy předávají, ještě ani neodepsal. I když... mudl- totiž normální pošta přece chodí několik dní. Možná mu ještě nedošel ani ten první do schránky v domově. Pak ho stejně nejspíš dostane do ruky ředitel, ten ho předá Johnově vychovatelce a ta ho teprve dá Johnovi.

Posílám Ti moc pozdravů z Orpingtonu! Jak se máš? Doufám, že Ti dorazil můj první dopis. Pořád si nemůžu zvyknout, jak mudlovská pošta trvá tak dlouho, ne jako ve škole pár minut ta sov-

V tu chvíli leknutím vykulila oči.
Co když mu v domově jeho dopisy čtou, než je předají? To by byl průšvih, kdybychom omylem prozradili něco o našem... teda tamtom... prostě o světě čar a kouzel. Museli by si myslet, že jsme nějaká banda magorů. Možná by nás pak za Johnem vůbec nepustili! A co hůř, co když by mu dokonce vůbec nedovolili v září odjet do školy?! To musím honem napsat Camrálkovi a Asetce, aby si na to v dopisech dali pozor! Nojo, ale jak já to Asetce napíšu, když nemám ani sovu, ani její adresu. A mají vůbec doma poštovní schránku?
Skousla si rozrušením dolní ret a podrbala se za ouškem. Další úvahy zřejmě odložila na později, protože se vrátila k původnímu dopisu. Mnoha čarami přeškrtala poslední větu, zamračila se, psaní zmuchlala a vytáhla z dopisní sady nový papír. Pustila se do toho znovu.

V Orpingtonu, 4. července 2000

Milý Johne!
Posílám Ti moc pozdravů z Orpingtonu! Jak se máš? Doufám, že Ti dorazil můj první dopis. Škoda, že pošta chodí tak dlouho! Kdyby se tak daly dopisy posílat rychleji, třeba po nějakých ptácích, viď? Hehehe. Teda myslím jako po poštovních holubech, samozřejmě, žádní jiní mě nenapadli, haha. Doufám, že tenhle vtip nenapadl i Asetku! Ráda bych jí to napsala, ale nemám její adresu. Austinovu naštěstí mám, tomu to napíšu radši hned, aby Ti nějaký takový vtip nenapsal do dopisu taky.

Několikrát si po sobě věty přečetla.
Pochopí to Johník? Ale jo, určitě. Je to jeden z nejchytřejších lidí, co znám.

Ani jsem se Tě nestačila zeptat na Tvé vysvědčení. Moje dopadlo bledě, ale maminka byla nadšená z dobré známky z -

Aha, pozor! Další úskalí!

z chemie a říkala, že nevadí, že se mi ostatní předměty tolik nepovedly. Mně osobně nejvíc mrzí tělocvik, na ten jsem se opravdu těšila, že budu rychlá jako vítr a místo toho moje pokusy spíš končí vymknutým kotníkem. A z OPČanské nauky jsem si podle mě zasloužila lepší známku, jenže na závěrečnou písemku jsem přišla pozdě, stihla jsem ani ne půlku testu. Mamka říká, že umím skoro kouzlit se slovy, takže z literatury to taky nedopadlo špatně, i když jednička to není. Příští rok musím víc zapracovat!

Znovu dlouze zkoumala svůj dopis a přemýšlela, jestli je napsaný tak, aby ho pochopil ten, kdo ho pochopit má, a naopak ostatní oči aby měly dojem, že píše o běžných školních starostech šesťáků na obyčejné škole.

Johníku, napiš mi, prosím Tě, jestli k Tobě můžou návštěvy, nebo jestli by Tě dokonce pustili na prázdniny jinam. Mamka mě sice samotnou tak daleko nepustí, ale slíbila mi, že bych za Tebou po táboře mohla jet s ní, udělaly bychom si tam takový malý výlet. To by byla paráda, co říkáš?
Měj se krásně a těším se na Tvou odpověď!
Tvá Abigail.
P.S. Prosím Tě, napiš mi Asetčinu adresu!

"Abi, oběd!" zavolala maminka z kuchyně. "A musíme se domluvit, kdy zajedeme za babičkou!"
Abinka si uvědomila, jaký má vlastně hlad, a že z kuchyně se line báječná vůně pečeného kuřete. Rychle strčila dopis do obálky, zalepila ji a olízla známku.
Hned po obědě, no, nebo spíš hned jak se pak vrátím z bazénu, napíšu ještě Austinkovi. To by mě zajímalo, jestli mi napsal, nebo se na mě vykašlal. Ale ne, to by neudělal!
Připravila si na stůl další dva dopisní papíry a utíkala do kuchyně.

Asetku vzbudilo ťukání na okno v jejím pokoji.
Otevřela oči a když spatřila Evžena, tak s radostí vyskočila z postele.
Otevřela okno a pohladila ho.
"Ty si už tady"
Dala mu dobrůtku kterou měla nachystanou. Už chtěla zavřít okno , když si všimla malinké sovičky, která měla na v pařátku pergamen.
" A ty si kdo? Copak mi to neseš? "
Vzala si od ní psaníčko a dala ji pamlsek.
Sedla si ke stolu a otevřela si dopis od Abinky.
Evžen se ji mezi tím usadil na rameno a jako by nakukoval co to čte a přitom ji něžně kloval do ucha.
Začetla se do dopisu a přitom se usmívala a hlavou ji šla myšlenka , jak moc je ráda že má takové přátele.
Vytáhla si ze šuplíku kousek pergamenu a psací potřeby a dala se do psaní.

Moje milá Abinko

Moc ti děkuji za dopis, ani nevíš jakou mi udělal radost.
Já zítra pojedu s rodiči do rezervace kouzelných tvorů, už se tam moc těším, ale budete mi tam všichni moc chybět.
Ty už asi budeš na táboře, tak jen doufám že se ti tam bude líbit a trochu ti závidím, že tam budeš mít Austina.
Mě se po Johnovi moc stýská,, ještě že dnes přiletěl jeho Evžen, tak je to jako by kousek Johna byl tady se mnou.
Tak Austina ode mě pozdravuj a užijte si tábor.
Mám tě moc ráda a nemůžu se dočkat až se zas uvidíme.

Tva Aseta

Srolovala pergamen a dala ho malé sovičce , která se ještě ládovala dobrůtkou od Asety.

"Tak tady budeš bydlet Evženku"
Evžen se rozletěl po voliéře a spokojeně si houkal. Chvilku ho ještě pozorovala a pak si šla sbalit své věci, protože zítra konečně pojedou do rezervace.
Nezapomněla schovat i svůj deníček, dala ho úplně na dno, aby ji náhodou nevypadl.
Její deník je plný tajemství a nesmí se ji nikdy ztratit, závisí na tom její život.
Její rodiče si myslí že jiná než její sestra Agnes, která se dala na temnou stranu a ona je nechce zklamat. Proto ji tak trápí, že jim nemůže nic říct a ne jen jim, ale nikomu.
V bradavicích se stalo hodně zlých a tajemných věcí a bohužel do některých je Aset zapletena.
Ještě že mám své kamarády a Johna a snad všechno nějak dopadne. Pomyslí si a trochu zesmutní.

Když Abi vystoupila z vlaku, maminka ji čekala na nádraží. Abinka se k ní vrhla a skočila jí kolem krku: "Mamiiii! Mamí, já jsem tak ráda, že jsem doma! Bylo to skvělé! Vařili jsme lektvary a dostala jsem z nich N! A mám skvělé kamarády a kamarádky! A taky mám kl-" Zarazila se a zrudla. Maminka zdvihla obočí. "Kll...klub! Máme klub," dokončila nejistě Abi.
Maminka se zasmála. "Tak doufám, že mi o něm povíš všechno."
"Abinko!"
Otočila se a spatřila svou nejlepší kamarádku. "Halley!"
Kamarádky se objaly.
"Musíš mi o něm vyprávět," pošeptala jí Halley do ucha. "A o té škole, a všecko! A Abi, všechno nejlepší k narozkám!"
"Díky, Halley!" Usmála se a potichu dodala: "Pojď se mnou na poštu a budu ti všechno vyprávět.
V tu chvíli Abi přistála na rameni sovička a něžně ji klofla do ucha.
"Jé, copak je to? Copak chceš? Tys mi něco přinesla?"
Halley vykulila oči: "Co je to? To je sova? Ona má... ona ti přinesla dopis??"
"Nojo, a je od Asetky," usmála se Abi.
V dopise stálo:
Milá Abinko, dnes máš narozeniny a je ti už 12, tak ti přeju vše nej a užij si prázdniny. Už ted se mi po vás všech stýká. Tvá Aset
"Vypadá to, že mi toho budeš muset říct spoustu," řekla vyjeveně Halley.
"No to budeš koukat," přitakala jí Abi. "Ale nejdřív vyřídím tuhle poštu."
Vytáhla papír a rychle napsala:
Milá Asetko!
Moc děkuju za přáníčko, udělalo mi velikánskou radost, že sis na mě vzpomněla! Mávám Ti na dálku a těším se, až se zase uvidíme! Taky se mi stýská. Celé dva měsíce bez Vás a bez kouzel! To snad ani nepřežiju. Měj se krásně, Tvá Abigail
Připevnila ruličku sově na pařátek a ta odletěla.
"Abinko, babička se taky moc těší na tvoje vyprávění, měly bychom se za ní zastavit," usmála se maminka.
"No, ale musíme co nejdřív! On totiž začíná... totiž... mohla bych na kouzelnický tábor, mami? Prosím, prosím..."

Abi nedočkavě vyklepala z obálky přáníčko. "Všechno nejlepší k narozeninám Abi," přečetla polohlasem a usmála se. Náš milý Johník, vždycky srdíčkem s přáteli, proběhlo jí hlavou. "Jé, co je to?" Koukala dolů, kde na zemi ležely vysypané kartičky z čokoládových žabek. Honem je posbírala. "Super, tuhle ještě nemám!"
Ještě že mám jeho adresu, můžu mu hned poděkovat.
Posadila se ke stolu a připravila si papír, brk a kalamář. Napsala svým - podle Austina hezkým - rukopisem:
Milý Johne, moc děkuju za přáníčko a kartičky! Udělalo mi to velikou radost! Až přijedu domů, domluvím se s mamkou a snad mě za Tebou pustí. Smíš mít návštěvy? Měj se hezky, Tvá Abi
Přečetla si to po sobě a přeložila nadvakrát. Obálku, ve které dostala dopis od Johna, nadepsala jeho adresou, vložila do ní psaní a spokojeně se usmála.
Natáhla se po muffinu k snídani, nalila si hrnek svého oblíbeného kakaa a pustila se s chutí do jídla. Moc si ho ale nevychutnala, seděla jak na trní a stále čekala, že se ještě objeví aspoň jeden z jejich party. Marně. Zeptala se Toma.
"Jó, slečínko, z těch, co řikáte, tady nejni už ani jeden. Hartovic děcka odjeli naposledy, sotva čtvrt hodinky, než jste přišla."
Naštěstí v tu chvíli po schodech sbíhali další spolužáci, nastalo veliké loučení, Abigail popadla kufry a společně se vydali na nádraží Charing Cross.
Skočila na Southeastern a za necelou půlhodinku už vystupovala v Orpingtonu.

Asetka šla do kuchyně za mámou a usmívala se , byla ráda že je doma a že je vše při starém.
Na zdi už vysela druhá její fotka v nebelvírském hábitu. Protože je Aset z kouzelnické rodiny, tak se na fotce usmívá a přitom ukazuje vysvědčení.
V rohu kuchyně stojí obrovská káď a v ní je ponořená valcha, není skoro vidět, protože se na něm pere prádlo. Aset se při tom pohledu usmívala, prostěradlo se samo vyhouplo na káď a pak na valchu,, jako by se klouzalo.
Maminka stála u dřezu a dělala ji oblíbené lívance polité javorovým sirupem.
Aset mezi jídlem psala dopi.

Milý Johne

Tak ti píšu můj vůbec první mudlovský dopis.Už jsem doma a chystám se na cestu s rodiči do kouzelnické rezervace kouzelných tvorů. Už se tam docela těším, mám to tam ráda. Škoda že tam nemůžeš být semnou, ale jednou tě tam vezmu a to budeš koukat jaká zvířata tam uvidíš.
Doufám, že se máš dobře a že ti není moc smutno. Evžen ještě nepřiletěl, ale už ho tady čekám. Má připravenou krásnou voliéru na spaní a večer se může proletět do nedalekého lesíka. Pak ti hned dám vědět jak se tady ukáže.
Říkala jsem o tobě svým rodičům a ti dostaly dobrý nápad, že by si mohl na příští prázdniny jít k nám , pokud tě pustí. Jo a taky ti mám vyřídit aby ses zeptal v domově na vycházky, že by sme tam zajeli a mohl bys s námi jít ven. Můj táta si hned všechno zjistil a prý v mudlovských domovech to jde. A pokud s tím prý bude i ředitel souhlasit, tak mužeš být i třeba na pár dní mimo. Tak se na to zeptej tý hodný paní.Tak já už budu končit a posílám ti na památku kamínek co jsem ráno našla u řeky. Mám tě ráda a moc se mi stýská.

Tvá Asetka

Odložila brk a složila dopis do uhledného čtverce a vložila do obálky a ještě tam dala malý bílí kamínek ve tvaru srdce.
Napsala uhledně Johnovu adresu a nalepila známku.

"Mami? Co mám udělat teď s tím dopisem? Mám ho dát za okno a on si ho někdo vezme?"
Její máme se začala smát.
:" Ne, Asetko , to musíš jít ven a dole v ulici u toho malého krámku je velká červená dopisní schránka a tam ho hoď ".

Asetka to udělala přesně tak, jak ji maminka poradila. Chvilku stála před velkou plechovou věcí a myslela si jak jsou ti mudlové divní, že dopisy hážou do téhle divné věci.
Pak si sedla na nedalekou lavičku a čekala co se bude dít s jejím dopisem, ale nic se nestalo a tak šla domu.
Dnes ji čeká ještě důležitý rozhovor s jejím tátou a s kouzelnickými sousedy o tom co se stalo v Bradavicích při turnaji.

Austin a jeho ségra seděli ve vlaku, v opuštěném kupé, vlak ve kterém ti dva seděli, měl namířeno do malebného městečka za Londýnem. Cesta vstříc jejich domovu trvala asi hodinu a půl.
Jak tak Austin seděl naproti ségře, začal přemýšlet: Doufám, že ta moje sova se nikde neztratila a dorazila v pořádku spolu se vzkazem k Abiiným narozeninám.
Najednou Austin začal vytahovat podivný pergamen, na kterém byla utajená šifra od Willyho ze školní kuchyně, začal si ho prohlížet, dumal nad tím, jak tu šifru má vyluštit, ale zatím si s ní nevěděl rady.
Ségra koukala z okna a najednou odvrátila svůj zrak k Austinovi. "To je ta hádanka od Willyho, brácha?", zeptala se ho.
Austin bezmyšlenkovitě hleděl na kus pergamenu, najednou si uvědomil, že na něj ségra mluví. "Jo, to je ta hádanka od Willyho, se kterou si mi chtěla pomoct, ale nejdřív to zkusím vyluštit sám.", odvětil jí.
Čas utíkal a utíkal a ti dva se pomalu blížili ke stanici, kde mají vystupovat.
Ségra se začala zvedat, Austin pořád hleděl do pergamenu.
"Brácha, budeme vystupovat.", pobídla ho.
"Už budeme vystupovat? Ach jo.", posteskl si Austin.
Austin tedy schoval pergamen, začal se zvedat, popadl kufr s klecí a oba mířili ke dveřím, aby jejich zastávku nepřejeli.
Vlak začal zastavovat, Austin byl nachystaný, že zmáčkne tlačítko na otevření dveří, ale ségra ho předběhla. Oba vystoupili, přešli mostek, který vedl nad kolejemi a pokračovali dlážděnou cestičkou k jejich baráčku.
Jakmile dorazili domů, Austin otevřel dveře a zvolal, "Jsme domaaa"., ale nikdo se neozýval. "Asi nejsou naši doma, řekli oba naráz.".
Austin se po schodech vyškrábal do patra, kde měl pokoj, zaparkoval kufr s klecí, skočil do postele a opět vyštrachal z kapsy zmuchlaný pergamen. Zíral na něj ze všech stran, ale stále nevěděl, co s tím. Ach jo, škoda že tu není Abi, John a Aset, ti by mi s tím záhadným pergamenem určitě pomohli, ségra mě v tom chvíli nechá topit., tenhle hlas mu v hlavě běžel celou dobu od chvíle, kdy pergamen dostal od Willyho.
Vždyť my za týden zase jedeme pryč, na ten letní tábor, o kterým mi ségra řekla na poslední chvíli. Doufám, že s tam s Abi uvidím..
Austin vstal z postele, položil pergamen na stůl, opět se vrátil do postele, zavřel oči a během pěti vteřin byl tuhý jako špalek.

Venku na ulici bylo jen pár lidí, kteří šli do práce a sem tam ulicí projelo nějaké auto. John táhl svůj kufr směrem k metru a přitom přemýšlel co asi teď děla Evžen. Doufám, že venku zvládne pár dní zůstat sám a potom doletí domů za Asetkou. Není to tak daleko, určitě to zvládne a moje milá Asetka se o něj postará, než zase pojedeme zpátky do školy.
Když se nad tím tak zamýšlel, škola pro něj byla víc domovem, než kam se teď vracel. Asetka, moje milovaná Asetka. Jaké to bude nevidět jí každý den při jídle a večer ve společenské místnosti. 2 měsíce. To bude jak věčnost. Lehce se při tomto pomyšlení zachvěl, když došel až k metru.
V metru si koupil lístek a než dorazil na nádraží, kde měla být jedna z vychovatelek, venku už bylo rušno, jak lidé spěchali ke svým každodenním povinnostem.
Po krátkém rozhlížení, John vychovatelku uviděl. Lehce se pousmál, když přišel blíž a všiml si, že to je Sophie Rob, díky které mohl zmizet ze sirotčince a studovat na škole v Bradavicích.
"Ahoj, Johne," řekla s úsměvem Sophie, když se k ní prodral skrz velkou skupinu turistů, kteří šli na nějakou prohlídku po Londýně. "Jak bylo celý rok ve škole? Můžeme vyrazit?"
"Bylo to skvělý, doufám, že ste neměla nějaký problémy, že sem byl pryč." Odpověděl John s lehce ustaraným výrazem. Sophie však jen mávla rukou a odvětila " Nic s čím bych si nedokázala poradit."
Ve vlaku si našli prázdné kupé a Sophie se začetla do nějaké knihy. John koukal z okna a v hlavě se ještě jednou vrátil ke svým přátelům, které nechal za sebou.
Asetka už možná bude na cestě domů. Zvládli se už oba její rodiče vzpamatovat, z toho co jim udělala jejich druhá dcera? Abi snad už dostala svoji obálku s přáním k narozeninám a líbí se jí kartičky co dostala spolu s přáníčkem. Bylo to jen rychle naškrábané, "všechno nejlepší k narozeninám Abi", ale určitě jí to potěší.
Sophie spadla kniha do klína a začala hlasitě chrápat. John se jen lehce ušklíbl, při pomyšlení co asi dělá Austin. On určitě ještě spí a jeho sestra netrpělivě pobíhá v hostinci a hledá kde se ztratil. Škoda že dostal tu vyrážku a nemohl jít na zkoušky, prázdniny si neužije jako ostatní, když se musí učit na zkoušky. Dal jsem mu však sešit tak to zvládne. Má vlastně i mojí adresu, určitě mi pošle nějaký dopis, stejně jako holky, všichni mají moji adresu.
S těmito myšlenkami a lehkým úsměvem na tváři, se John opřel o okno vlaku a během chvíle usnul i přes hlasité chrápání jeho vychovatelky.

Austin, jako vždy, ještě hezky pochrupkával v posteli. Najednou se z ničeho nic probudil, posadil se na postel a koukal kolem sebe, že v pokoji zůstal už jen on.
Najednou mu v hlavě proletělo: No jo, vždyť my už nejsme v Bradavicích, tak proto se mi spalo špatně.
Vstal a začal se oblíkat, ze skříně popadl kufr a pomalu scházel schody. Jakmile sešel schody, uviděl, že Kotel je pusto prázdný. Když tam tak stál, v hlavě se mu začaly promítat vzpomínky na celý školní rok, když v tom k němu přiletěla ségra a hned do něj šila. "Austine, tady jsi. Hledala jsem tě po celým Kotli.". Austin se hned vrátil myšlenkama do reality, ihned jí to začal oplácet, No jasně, že jsem tady, kde jinde bych byl?
Ségra pokračovala: Čekám tu na tebe už kdo ví jak dlouho.
Ale Austin přestal opět vnímat, měl bych poslat sovu Abi, Aset a Johnovi mudlovský dopis, ale to až doma.
Tak jdem ségra, naši určitě už čekají doma.
Naposledy si prohlídl Kotel, vzal kufr do ruky a vyrazil za ségrou, která už dávno byla venku.
Po cestě na vlak mu cvrnklo přes nos, že Abi má dneska vlastně narozeniny. To by mi Abi dala, že jsem jí nepopřál k narozeninám.
Zastavil se, vytáhl poslední kus pergamenu, brk a kalamár s inkoustem a začal škrábat na ohnutém koleni: Milá Abi, přeji ti všechno nejlepší k tvým dnešním narozeninám.
Sruloval pergamen, otevřel klec, kde byla jeho sova, srulovaný pergamen jí dal do pacičky, pošeptal jí do ouška adresu Abigail, pohladil sovu a doufal, že se cestou neztratí. Tak leť maličká, a ne že se ztratíš., řekl sově a vypustil ji.
Austin se ségrou dorazili na vlakové nádraží, sedli na vlak a jeli vstříc domovu.

Abigail se v posteli protáhla a ještě se zavřenýma očima chvíli přemýšlela, kde se to probudila. Nevoní to tu jako v mrzimorské koleji. Najednou si to uvědomila: Školní rok skončil! Včera jsme dostali vysvědčení, pak bylo vyhlášení vítězů a slavnostní hostina - a cesta do Londýna. Zesmutněla.
Už teď se mi stýská...
Na druhou stranu, pousmála se, dneska je 1. července, začínají prázdniny, brzy se uvidím s mamkou a s Halley a navíc mám dneska narozky, je mi dvanáct!
Rychle vyskočila z postele. Naházela na sebe oblečení a spěchala dolů do Kotle v naději, že zastihne někoho ze svých kamarádů ještě před odjezdem.
Jako uragán seběhla ze schodů, vlítla mezi stoly, rozhlédla se a vesele zavolala: "Ahoj, dobré ráno! Je tu někdo?"
"Slečna Loveridge?" Starý Tom na ni mávnul od pultu. "Máte tu nějaký psaníčko."
S bezzubým úsměvem jí podal obálku.
Abi na ni koukala se smíšenými pocity.
Je to od Austina? Odjel a chce se se mnou rozloučit jen dopisem?
Písmo ale nebylo Austinovo. To vypadá jako od Johna! Jé, to je milé, to jsem nečekala!
"Děkuju, Tome," vzpomněla si na slušné vychování.
Nedočkavě roztrhla obálku a nakoukla dovnitř.
A ještě jednou se rozhlédla po místnosti, jestli neuvidí Asetku nebo svého milého Camrálka.

Časně ráno se John probudil a se smutným výrazem krátkou chvíli koukal do stropu. Venku se sotva rozednívalo a v hlavě mu probíhala včerejší cesta z Bradavic a večer s přáteli v Londýně. Bylo to tady. Ten den, kdy se musel vrátit do toho sirotčince a na který se celý rok netěšil. Ostatní kluci ještě spali a v celém pokoji bylo naprosté ticho, pouze Austin do ticha lehce chrápal. Opatrně, aby někoho nevzbudil, se John převlékl do mudlovského oblečení a ještě naposledy překontroloval obsah skříně, že tam nic nezůstalo. Poté vzal kufr i prázdnou Evženovu klec a potichu vyklouzl z pokoje. Prošel pár chodbami děravého kotle, až se ocitl v téměř liduprázdném hostinci. Nikdo v místnosti nebyl, pouze jedna podivná čarodějka se bavila se zahalenou postavou v rohu za krbem. Hospodský Tom na baru leštil sklenice, John k němu přišel a vytáhl malou obálku. "Dobrý den" řekl John a vzhlédl k pultu. "Dobré jitro" odvětil Tom a naklonil se přes pult, "Co pro Vás mohu udělat v takto brzkých hodinách mladý pane?". John podal obálku Tomovi a řekl "Můžete tuto obálku předat Abigail Loveridge, až se probudí? Zapomněl jsem jí včera předat narozeninový dárek." Tom si vzal obálku a strčil si ji do vnitřní kapsy hábitu. "Jakmile ji uvidím hned jí dárek předám." Hospodský se zazubil a John si všiml, že skoro žádné zuby nemá. Rychle se otočil, pokývl hlavou na pozdrav a s kufrem na kterém měl položenou klec vykročil ze dveří Děravého kotle, do teď už sluncem zalité londýnské ulice.

Odjezd domů

Asetka si vzala svůj kufr a bedýnku s Garfildem a pomalu , jako by se ji ani nechtělo jít dolů, scházela ze schodů.
Bylo tam jen pár spolužáků a starších kouzelníku. Sedla si k prvnímu stolu a dala se do jídla. Přitom se rozhlížela kolem sebe s nadějí, že snad zahlédne někoho ze svých přátel.
Najednou se ji rozzářily oči.
Do místnosti vstoupil vysoký, štíhlí pán s trochu šedivými vlasy.
Táto vykřikla a hned k němu utíkala a skočila mu do náruče.

Cestou na nádraží byla Aset trochu smutná a poprosila tátu že musí ještě poslat sovičku svoji kamarádce Abi a popřát ji k narozeninám. Včera to nestihla, no spíš zapomněla a ani se pořádně spolu nerozloučily.
Ještě že aspoň s Johnem měli čas se naposled obejmout.

Doma na ni čekala i její maminka, byla ještě slabá po tom co ji udělala její sestra, ale oči se ji smáli jako dřív.

Jsem konečně zas doma, jak jsem ráda že vás vidím. Usmála se na své rodiče a oba dva obejmula a s oka ji ukápla slza.

Probouzíš se za svítání v pokoji v hostinci Děravý kotel. Sluníčko svítí, je 1. července 2000. U skříně se válí tvůj kufr a pod dveřmi do pokoje proniká vůně smažených vajec, slaniny a fazolí s červenou omáčkou - typická anglická snídaně.