Prázdniny v Anglii (1 strana zpět) | Herna - Aragorn.cz

Aset s Agnes šli po lesní cestě, kolem nich létali ptáci a cupitali zajíci. jako by se jich nebáli, byli asi zvyklí na lidi a tak se na holky dívaly zvědavě a jakoby i čekali , že dostanou nějakou tu dobrůtku.
Posadily se na pařez a Agnes vytáhla koláčky a láhev s pitím.
Na chvilku si odpočinem, máme ještě kus cesty před sebou a k ní se nedá dostat jinak než pěšky. * usmála se na Aset *
Když dojedli, tak opustily lesní cestu a vydali se hlouběji do lesa.
Najednou bylo kolem nich naprosté ticho, ptáci zmlkli a na Aset padla taková tíseň , že měla pocit že nemůže dýchat.
Neboj se sestřičko, to je jen účinek matoucího kouzla, aby sem nešel nikdo kdo nemá. Za chvilku ti bude líp.
Šli ještě kousek tmavým a hustým lesem a najednou se před nimi objevila malá, ale hezká chaloupka a před ní seděla nějaká žena.
Došli až k ní a uctivě ji pozdravily.
Posadily se na druhou lavičku a Aset si pozorně prohlédla ženu před sebou. Byla to stará kouzelnice a obličej měla posetý hlubokými vrásky, její malá zelená očka, jakoby viděli až do její duše. Vlasy měla smotané to drdolu a v ní byla zapíchla zlatá jehlice. Nejvíc Aset zaujali její ruce, byli vrásčité, ale tak nějak hezké zároveň. A voněla po bylinkách, vůbec s ní nešel strach.
Kouzelnice vstala a přistoupila k Asetě.
Natáhla k ní svoji ruku. Ukaž mi dlaň s tvoji jizvou.
Aset ji ukázala dlaň a ta si ji vzala do své ruky. Chvilku si ji pozorně prohlížela a něco si pro sebe mumlala, sem tam po ní přejela prstem. Pak vytáhla s malé brašny kterou měla připevněnou kolem pasu nějakou bylinku a položila ji na jizvu. Aset cítila jak ji celým tělem prostupuje teplo až s toho měla suchu v ústech.
Vidím zlověstné oko a kolem něho létají vrány a cítím krev. *žena se odmlčela a starostlivě se koukla Aset přímo do očí* Je to kletba krve a je to opravdu hodně staré a silné kouzlo. Pokud se o tom někomu zmíníš a požádáš o pomoc, tak zemřeš. *Aset sebou cukla a do očí se ji vlili slzy*
Neboj se, na každou kletbu je kouzlo a tohle je magie pevného spojení. Musíš najít někoho kdo tě má rád a nesmí to být nikdo s tvé rodiny. Takový člověk kterému nesmíš říct o tvé kletbě a přitom tě bude mít natolik rád, že bude ochoten si s tebou tvůj osud vyměnit a sám na sebe tuto kletbu uvalit.
Aset posmutněla ještě víc a jen si nahlas povzdychla.
Nemůžu přece od svých přátel chtít aby si moji kletbu převzali. To ani nemusíš, ta kletba se jejich přáním zruší, ale oni si musí myslet že budou sami prokleti a tím ti tak pomůžou.
Co ten tvůj mudla? Říkala si, že tě má rád a že tuší že se něco zlého děje. *Aset jen smutně zavrtěla hlavou* Víš Agnes on už se mnou není a i ta naše parta se tak nějak rozpadla.
Ještě chvilku se u staré kouzelnice zdrželi a pak šli mlčky do osady. Aset myslela na své přátelé, na Abinku s Austinem, snad by jeden z nich mohl pomoci a nebo Caris, ta má pro strach uděláno. Kéž by to mohla někomu říct. Strašně moc zatoužila po Johnovi a jeho objetí, ten ji vždycky dovedl uklidnit. Jenže ten je daleko a vůbec nemá tušení co teď Aset prožívá. No a navíc už ho to asi nezajímá. S touhle myšlenkou došla do svého pokoje a vše si zapsala do svého deníku a pak v slzách usla.

Aset otevřela oči a chvilku se dívala do stropu svého nového pokoje.
Její kocourek spal vedle ní pěkně stočený do klubíčka a spokojeně oddychoval.
Na protější straně byla ještě jedna postel a na ni ležela její sestra Agnes. V šeru pokoje byli její vlasy ještě černější než ve skutečnosti jsou. Byla fakt krásná, její bílou pleť lemovaly černé vlasy a rudé rty tuto krásu jen umocňovaly.
Aset se na ni zadívala a nemohla od ní odtrhnout oči. Vzpomínala na dobu kdy byli malé a hráli si spolu a byli jako jedna.
Pak když Agnes nastoupila do Bradavic se vše pokazilo. Nějak se odcizily a její sestra si našla nové přátele a začala se měnit.
Tuhle změnu na sobě začíná pociťovat i Aset. Je tady jen pár dní a už se nesměje jako dřív, je zamyšlená a smutná.
Vůbec sem nezapadá, její bílé vlasy jakoby z jiného světa sem prostě nepatří. Její přátelská povaha a zvonivý smích se na tohle místo nehodí.
Její záliba pro barevné hadříky a doplňky do vlasů jsou v této Rumunské osadě skoro zakázané.
Hned po příchodu ji Agnes řekla že se musí přizpůsobit ostatním a moc nevyčnívat. Prý ji dalo dost práce aby sem Asetu dostala a ta se nemusela upsat do jejich tajného spolku.
Od prvního dne se Aset oblékala do tmavého oblečení a svoje krásné dlouhé vlasy schovala pod kapuci.
Jen tu svoji modrou růži, která se tak moc líbila Johnovi si nechala. Nikdo ji nevidí, jen ona ví že ji má ve vlasech.
Agnes se probudila a posadila se na postel.
Už jsi vzhůru? Proč ještě nespíš? *Koukla se na Aset a přitom si zívla*
* Aset si povzdychla* Nemůžu spát , smrdí to tady zatuchlinou a pořád tady někdo chodí a jako bych ze zdola slyšela sténání.
*Agnes pokrčila rameny a tlumeným hlasem ji odpověděla*
Toho si nevšímej, tobě se nic nestane o to jsem se postarala. Dnes máme schůzku s jednou hodně starou kouzelnicí a ta by měla vědět jak tvoji kletbu zlomit.
Při těchto slovech se jakoby do Asetiných očí vrátila stará jiskra a pokusila se usmát.
Vstala z postele, oblékla si černé triko a džíny a vlasy schovala pod černou kapuci. Pohladila kocourka, který ji pozoroval jedním okem a odešla z pokoje a Agnes.

S trhnutím se probrala. Měla děsivý sen, ve kterém Snape procházel jednotlivá kupé Bradavického Expressu a kdo neuměl vyjmenovat všechny přísady lektvaru proti ohni, musel políbit lem roucha jeho. Snape zrovna s prásknutím dveří vtrhnul do jejich kupé, a to ji vytrhlo ze spánku. Chvíli přemýšlela, co to je ten lemrouch, a došla k závěru, že se probudila právě včas. Protřela si oči, vymanila se z objetí Austinovy paže a otočila k sobě jeho zápěstí s hodinkami. Už je po půl jedenácté! Austin pořád spí, vždyť nestihneme moji oslavu... a Johník... Otočila se k druhé posteli. Byla prázdná, Johník byl pryč. Když našla vedle sebe obálku nadepsanou Abince k narozeninám, posmutněla. Hned poznala Johnův rukopis. To znamená, že Johník na oslavu nepřijde. Dívala se na obálku a kolísala mezi smutkem a naštváním. Zase mě zazdil! Je někdy tak namyšlenej! Jen proto, že je chytrej... jsme pro něj vzduch? Naštěstí se její pozornost vrátila k obálce. Byla něčím naditá. Dychtivě ji otevřela. Vypadlo z ní pár čokožabek a nějaké kartičky. Hned si je začala prohlížet a roztržitě jednu žabku vysvobodila z obalu. Ta využila jejího zamyšlení a pokusila se dlouhým skokem získat svobodu. Abi po ní automaticky sáhla, chytila ji za nohu a nacpala si ji do pusy.
Rychle se oblékla a znova zatřásla Austinem.

John otevřel oči. "Au" syknul tlumeně a ruka mu vystřelila k pravému spánku. Hlava mu třeštila, ale dokázal se posadit na postel a zaostřit do protějšího rohu místnosti.
Austin ležel rozplácnutý na posteli a hlasitě chrápal, vedle něj se choulila do klubíčka Abi, která v ruce držela nějakou obálku.
John chvíli mžoural na obálku a pak mu to došlo. Abi má dneska narozeniny, musím ji něco dát. Opatrně pootevřel skříň a vyndal pár kartiček z alba, které pak dal do obálky a napsal na ní, Abince k narozeninám. Chvilku se zamyslel ale pak sám pro sebe si přikývl a vhodil do obálky ještě pár čokoládových žabek. Obálku převázal modrou stužkou, která u obálky byla a položil ji na polštář vedle Abi.
Kouknul se na hodinky a bylo skoro tři čtvrtě na jedenáct. Rychle, ale ve vší tichosti, vzal všechny svoje věci a sešel schody dolů do děravého kotle.
Pár kouzelníků se u stolu bavilo a něco popíjeli, další si dopřávali brzký oběd a v zadní části John zahlédl pár studentů jak rychle probíhají dveřmi směrem na příčnou ulici.
U baru nikdo nebyl a tak John položil klíč od pokoje na pult a ten se magicky vznesl a odletěl na poličku k ostatním klíčům. John se lehce pousmál a poté vyšel dveřmi ven do ulic Londýna.
Rozhlédl se kolem, ale v ulici nikdo nebyl. Otevřel klec, kde dřímala jeho sova a lehkým šťouchnutím jí probudil. Evžen nesouhlasně zahoukal a snažil se schovat hlavu pod křídlo, ale John ho vyndal z klece a pošeptal mu "Musíš odletět, nemůžu tě vzít tam..." lehce se oklepal při pomyšlení kam za pár okamžiků opět pojede. "Za Aset letos nelítej, ta je někde pryč a to nevím kde je. Leť třeba do školy, i když tam si byl teď celý rok a budeš se chtít taky podívat jinam." Zamračil se a snažil se vymyslet co Evženovi říct. "Zastav se u Abi, ta se o tebe určitě postará, a nebo u Austina, no ikdyž ten by na tebe mohl zapomenout, ale bude tam Carris a ta..." Odmlčel se a do očí mu vyhrkly slzy. Evžen, jako by pochopil situaci, přestal nespokojeně klapat zobákem, podíval se upřeně na Johna a poté s tlumeným zahoukáním odletěl.
John si utřel slzy, v koutku mu lehce škublo, když viděl jak Evžen odlétá a pak si vzal zbytek věcí a vydal se ulicí pryč. Na rohu se ještě na chvíli otočil a zadíval se do místa, kde byl vchod do Děravého kotle. "Uvidíme se brzy." Zašeptal si spíš pro sebe a s lehký povzdechnutím, při pomyšlení, že kamarády uvidí až za 2 měsíce se otočil a pokračoval až na zastávku metra.
Metrem dojel až na nádraží King's Cross, kde ho, tak jako minulý rok, čekala vychovatelka Sophie.
Nastoupili do vlaku a po pár větách ohledně uplynulého roku, co John Sophii řekl, cesta probíhala skoro stejně jako před rokem.
Sophie skoro hned usnula a John se díval jak Londýn za okny mizí a jsou vidět louky a jiné vesničky, kterými vlak projížděl.
Johnovi zakručelo v břiše a tak rukou v batohu nahmatal čokoládovou žabku a celou ji spořádal, když se natáhl pro druhou, lehce se zarazil a vytáhl z batohu kamínek ve tvaru srdce. Skoro sem na něj zapomněl, po tom všem co se stalo. Doufám, že mě přijedou brzo všichni navštívit, nevím jak dlouho to tam přežiju. Vzal si ještě jednu žabku a pak s kamínkem v ruce koukal ven z okna, dokud také neusnul.

Uběhlo pár dní a Aset se stále nemohla vyrovnat s tím , že je tak daleko od domova a svých přátel.
Byla z toho všeho smutná a když mohla tak se svým kocourem chodila do lesů a jen tak bloumala po okolí.
Seděla na kraji rybníka a pozorovala žáby jak skáčou z leknínu přímo do vody. Když najednou uviděla malou sovu, která měla na pařátku přivázaný kousek svitku.
Hned poznala že je to Abinčina sovička a usmála se. Pohladila ji a poděkovala za dopis a dala ji hrst sušených žížalek, které vylovila odněkud z kapsy.
Pohodlně se opřela o strom a začala číst.

Milá Asetko, děkuju za dopis, došel až večer. Měli jsme s klukama strach, kde jsi, a jestli se Ti něco nestalo, když jsme Tě nikde neviděli! Doufám, že jsi v pořádku dorazila a že Tvoje vysvědčení dobře dopadlo. Mám dnes v Londýně oslavu narozenin, kdybys mohla, tak se sejdeme ve 12 hodin u metra Clapham Junction. Moje mamka nás všechny pozve na oběd.
Proč jsi vlastně musela odjet tak brzo? A potkáme se o prázdninách? S Austinem plánujeme zase návštěvu v Nottinghamu za Johníkem, tak dej vědět, kdy by se Ti to hodilo, a jestli chceš jet s námi. A taky mamka říkala, že bys mohla přijet k nám do Orpingtonu, třeba na týden, nebo jak bys dlouho chtěla, kdyby Ti to Tvoje maminka dovolila.
Tak se měj hezky a brzy napiš! Nebo radši přijď na ten oběd, snad Tě sovička najde včas!
Tvoje
Abi


Když dočetla , tak se ji z očí řinuly slzy. Bylo ji moc líto že nemohla na její narozeniny a že si její nejlepší kamarádka o ní děla starosti. Tak ráda by ji napsala pravdu , ale nemůže.
Za těch pár dní co je se svoji sestrou v Rumunsku se stalo hodně věcí. Aset se začala učit kouzla, která se v Bradavicích nevyučují.
Už docela dobře ovládla zakrývací kouzla a teď se bude od Agnes učit bránící kouzla.
Společně se svou sestrou hledají ve starých čarodějných knihách, jak se zbavit kletby a přijít na to kdo za tím stojí.
Ostatní kouzelníci kteří tam jsou s její sestrou si Aset naštěstí moc nevšímají. Berou ji jen jako malou sestru od Agnes a tak se k ní i chovají. Aset je za to ráda, nemá z nich moc dobrý pocit.
Vytáhla z batohu kus pergamenu a začala psát Abi dopis.

Milá Abi

Je mi moc líto , že jsem nebyla na tvé oslavě narozenin, ale i tak doufám že sis to užila. Já musela narychlo odjet k rodičům a nebyl čas ti dát vědět. Tak Abi vše nej k narozkám a ať se ti splní všechna tvá přání. Pokud mi dáš včas vědět , kdy pojedete za Johnem, tak bych se možná přidala, jen si nemyslím že by mě chtěl vidět. Moc mi všichni chybíte a už si přeju aby jsme zas byli zpátky v Bradavicích. Abinko , já se zeptám mamky jestli bych k vám mohla, ale záleží to na tom, jestli nepojedeme zas do nějaké té rezervace. Tak se zatím měj hezky a až budeš psát našim kamarádům, tak je pozdravuj.

Tvá kamarádka Aset

Ještě si to po sobě přečetla a pak pergamen smotala a pečlivě zavázala černou stuhou.

* Tak leť sovičko , kéž bych mohla letět s tebou *

//Kdo jde na Abinčinou oslavu?

Hned ráno něco zaťukalo Abince na hlavu. Polekaně otevřela oči. Byla to její sovička, která nesla odpověď od maminky. Abi chvíli trvalo, než si v hlavě, která ji bolela tak, jako by měla v příští vteřině explodovat, srovnala, kde je, co je za den a že ma dneska narozeniny. Podle sluníčka, které do okna svítilo dost zvysoka, usoudila, že už musí být spoustu hodin.
Vedle ní něco chrápalo. Zaostřila krhavý zrak a zjistila, že to je Austin.
"Austine, vstávej! Jdeme slavit! Mám narozky! Johne, vstávej," zahrnula do toho rovnou i kamaráda na vedlejší posteli. "Ve 12 musíme být u metra, jdeme s mojí mamkou na oběd. Jéjda, snad mi už neutekla Cariska!"
Zalomcovala s Austinem: "Vstávej! Kde je ségra?" Jako by to mohl vědět.
Honem vytáhla z batohu hrst sušených červů, nasypala je sovičce a než ta je sezobala, napsala rychle ještě jeden dopis:
Milá Carissko,
zvu Tě na oslavu mých 12.narozenin. Sejdeme se u metra Clapham Junction ve 12 hodin. Dej vědět, jestli přijdeš!
Tvá Abinka
Sovička neochotně odletěla oknem, Abi znovu zalomcovala Austinem a pak si lehla vedle něj a znova usnula.

Oslava byla mohutná. Willy se pustil do organizace v Děravém Kotli. Od hostinského si půjčil rádio s přehrávačem a hromadu cédéček, pouštěl super pecky a všichni jsme tancovali kolem školního poháru, který postavil doprostřed místnosti.
Abi si nepamatovala kdo, možná Jožo Kmeth nebo přímo Willy, přinesl nějaké pití v malých lahvičkách, prý ze Slovenska. Jmenovalo se to nějak jako Tatarský čaj, ale čaj to nebyl. Abi do sebe kopla celou lahvičku naráz a chvíli jen stála s otevřenou pusou a do vytřeštěných očí se jí nahrnuly slzy. Pálilo to v puse jako ďábel! Nikdo jí neřekl, že ten čaj je ve skutečnosti alkohol... Byla pak docela veselá, podlaha se pod ní houpala a Abi tancovala jako o život.
Moc si z toho večera nepamatovala. Snad jen, že stála na stole, tančila a zpívala s rádiem "I'm an albatros!" a pak se snažila roztáhnout svá dlouhá, bělostná křídla a doletět až k poháru s výkřikem: "já sem taky abla- alabala- balapštros!", načež spadla mezi tancující spolužáky, kteří ji chytili a chvíli si ji podávali nad hlavou, takže k poháru přeci jen doletěla. A pak dala jednu flaštičku Tatarského čaje Johnovi, a ten se pak motal a padal, hlavně do kyblíku, který tam stál, protože do něj chodil Jožo blinkat, ale naštěstí v něm nic nebylo, protože ho starší spolužáci, co už můžou kouzlit mimo školu, vždycky po použití vyčistili pulírexem.
Chudák Austin stál opodál a byl zhnusený, naštvaný a mračil se jako Snape při zkoušení Nebelvíru. Když si ho Abinka všimla, chtěla za ním jít, ale připletla se jí do cesty židle, stůl, vlastní nohy a tentýž kýbl jako Johnovi. John se jí snažil pomoct vstát, ale skončili vedle sebe na podlaze oba dva. Austin naštvaně dupal po schodech do pokoje a John s Abi supěli po schodech za ním, snažili se neskutálet se dolů a Abi pojala podezření, že John je nechvalně známý lupič, tak na něj šeptem volala: "Potichu, jdeme loupit!", ale ani šeptem, ani potichu to nebylo, až je nakonec Austin přišel okřiknout, aby nebudlili ostatní, co už spí, popadnul Abi a odtáhnul ji do pokoje. Do svého pokoje. Takže stejně jako už mnohokrát v Bradavicích, usnuli přitulení jeden ke druhému, zatímco John na vedlejší posteli mumlal něco o pravidlech a jestli na to přijde Tom nebo nějaký učitel, tak bude průšvih, ale nikdo ho neposlouchal, protože Abi s Austinem spali ještě dřív, než dopadli na polštář.

Ahoj mami, vyhráli jsme školní pohár!!! Mrzimor vyhrál!!! Mám hroznou radost! Budeme mít v Londýně s celou kolejí oslavu, mohla bys mě vyzvednout prosím Tě až zítra odpoledne? Stejně zase přijedeme pozdě večer, všichni zůstávají v Děravém kotli a ráno budeme dospávat...
Maminko, ještě bych chtěla oslavit narozky s ostatními, nemohli bychom pozvat Austina, Asetku, Johníka a ještě Austinovu sestřičku Carissku na zmrzku? Prosííím!
Pusu,
Abinka


Milá Abinko,
Všechno nejlepší k narozeninám! Budu v Londýně už teď ráno, ale dobře, půjdu za babičkou nejdřív sama. Měla jsi štěstí, Tvoje sovička doletěla těsně před mým odjezdem. Nech ji prosím Tě pořádně odpočinout a dej jí něco dobrého, letěla celou noc a rovnou ještě do Londýna.
Moc ráda zase uvidím Tvoje kamarády, potkáme se ve 12 hodin na Clapham Junction a všichni společně půjdeme na oběd, souhlasíš?
Moc se na Tebe těším, zlatíčko!
Pac a pusu,
mam.

Aset se probudila hodně brzo ráno a všechny děvčata na pokoji ještě spala. Potichoučku slezla z postele a rychle se oblékla.
Vzala si kufr, který se včera večer nachystala a použila na něj odlehčovací kouzlo a do druhé ruky si vzala přepravku s Garfildem.
Ještě než se za ní zavřely dveře pokoje, tak se naposledy rozhlédla a povzdychla si.
Snad se sem ještě vrátím *zašeptala*

Rychle proběhla po schodech dolů a namířila si to rovnou k začarovaným kočárům a jela přímo so Prasinek. Byla ráda že cestou nikoho nepotkala a nemusela tak vysvětlovat proč odchází tak brzo ráno a nepojede do Londýna se svými spolužáky. Jen ji mrzelo že neuvidí své nejlepší kamarády Abinku a Austina a hlavně že se nemusí loučit s Johnem.
Po rozchodu se s ním sice moc nebavila, ale i tak ho měla pořád ráda a záleží ji na něm. Bylo ji líto že musí zas do toho domova kde není šťastný. Taky se trošku trápila nad otázkou kam dá Evžena, když si ho sebou vzít nemůže, ale pak si uvědomila že John má spoustu kamarádu a ti mu určitě pomůžou a sovičku si vezmou na prázdniny k sobě.
Tenhle rok v Bradavicích pro Asetku nebyl moc šťastný, stalo se tolik věcí a ne všechny byli dobré. Při těchto myšlenkách kočár zastavil a dvířka se otevřeli.

Asetko už na tebe čekám.

Zvedla oči a spatřila svoji sestru Agnes, která se na ni usmívala tím svým zvláštním úsměvem o kterém jste nikdy nevěděli jestli se za nim skrývá radost a nebo je to zlí úšklebek.

Doufám že jsi rodičům poslala vzkaz že budeš u kamarádky celý měsíc a že si nemají dělat starosti?
To víš že jo, vše je zařízené a i sovičky ví kam poštu donášet aby na to nikdo nepřišel.

Cestu do domu s krbem mlčely a bylo slyšet jen šustění jejich plášťů. Aset se rozhlížela kolem sebe a v duchu se loučila se všemi známými místy. Tento odjezd byl pro ni hodně těžký. Nikdo nesměl vědět kde bude trávit půlku prázdnin a s kým. Dokonce ani její rodiče ne. Musela jim lhát a to ji moc bolelo, ale věděla že to udělat musí. Nikdo jiný než Agnes ji nepomůže, jen ona ví o její kletbě a o tom že nad Aset visí těžké rozhodnutí a to jestli se dá na stranu dobra a nebo zla.
Jediný kdo o tom ví je John, ale ten ji už nepomůže a tak se obrátila o pomoc na svoji sestru.
Došli ke krbu a Agnes ji dala do ruky letax .

Opravdu to chceš? *podívala se na Aset tázavým pohledem * Jak tam budeme, tak už není cesty zpět. *Aset jen přikývla *
Dobrá tedy , tak řekni Rumunsko Buzau skrýš .

Aset se postavila do krbu nadechla se a hodila prášek letaxu pod sebe a řekla adresu.
Objevil se modrozelený plamen a Aset zmizela.

●●● léto 2000 ●●●

Rok se s rokem sešel, a celá parta se znovu loučí se Školou čar a kouzel v Bradavicích. O rok starší, o rok moudřejší. Do party se přidala Carisska Hart, starší sestra Austina (ačkoli v průběhu roku se zamilovala do Josepha Kmetha, tak se zase trochu trhla), John se rozešel s Asetkou, Abinka hodně chyběla, protože často trávila čas u své nemocné babičky v Londýně, ale s Austinem zůstali jako jeden z nestabilnějších párů v Bradavicích stále spolu.

V poslední den všem kamarádům přistála soví pošta:

Ahoj,
musela jsem odjet domů dřív a tak jsem se ani s vámi nestihla rozloučit. Užijte si prázdniny a snad se po prázdninách zas všichni sejdem v bradavicích.
Doufám že jste zkoušky udělaly a nikdo z vás nepropad.

Vaše kamoška Aseta

Přesně za minutu deset se přihnal Austin: "Asetko! Abinko!!"
Vrhl se na svoje kamarádky za rozčileného štěkotu malého buldočka Perkyho. Objali se a chvíli poskakovali radostí.
Mezi rodiči proběhlo další seznamovací kolečko. Někdo zazvonil na zvonek s nápisem KANCELÁŘ ŘEDITELE a Austinův tatínek chvíli hovořil s mužským hlasem v dveřním mikrofonu. Za pár okamžiků po cestě od domu přicházela žena v doprovodu tmavovlasého chlapce. Nejdřív ho málem nepoznali. Šel se sklopenou hlavou a shrbenými rameny, na sobě vybledle červené tričko a teplákové kraťasy. Trochu se kabonil. Zatímco se žena zdravila s dospělými, chlapec stál opodál a kopal špičkou tenisky do kamínků na cestě.
"Johne!" nevydržel to Austin a zamával na něj.
Chlapec zdvihl hlavu, nepatrně se pousmál koutkem úst a na tvář se mu vrátil hořký výraz. To už mu vychovatelka říkala něco o tom, aby nezlobil a v kolik se má vrátit zpátky, a vystrčila ho s úsměvem z branky ven.
Všechny tři děti se k němu nahrnuly, snažily se mu potřást rukou nebo poplácat po zádech, ale jeho úsměv byl stále podmračený.
"Tak to vidíte, no," řekl úsečně. "Jo, to jsem já, John z děcáku. A ty," ukázal prstem na Austina, "už si to třeba taky zapamatuješ."
Austin na něj zůstal koukat jako opařený.
Asetka, která jako první pochopila, co se děje, vzala Johníka za ruku a usmála se na něj: "Nikdo nemůže za to, kde bydlí. A my tě máme rádi, i kdybys bydlel ve stokách!"
John se konečně pousmál.
Abinka se také osmělila, usmála se na Johníka a objala ho. "Já jsem tak ráda, že je naše čtyřka zase pohromadě!"
Austin ještě neco brblal, ale nakonec poplácal Johna po zádech se slovy: "Všechno dobrý, brácho?"
Johník se na něj přátelsky ušklíbl.
"Můžeme jít tady kus za město do parku, je tam rybník, kde se dá i koupat. Teda jestli jste si vzali plavky."
Strávili spolu krásný den, nejdřív řádili u vody, házeli kamínky a dělali žabky, plašili divoké kachny a chytali u břehu drobné zlatavé rybičky, co se na mělčině vyhřívaly na sluníčku.
Když dostali hlad, rodiče je vzali zpátky do centra města a každému koupili pořádný kornout fish'n'chips, mastných tak, že jim olej stékal po prstech. Zapili to colou a zakončili pořádnou porcí zmrzliny. I Johník zapomněl na všechna trápení a bezstarostně se smál s ostatními. Bylo vidět, že i dospělí našli společná témata a živě se bavili.
Slunce se blížilo k západu, letní vzduch ochladl a rodiče začali mluvit o odjezdu. Vsichni z party posmutněli.
Došli zpátky k brance a zůstali tam stát. Nikomu se nechtělo zazvonit. Austin si vyčíhnul chvíli, kdy byli všichni dospělí otočení zády a rychle vlepil Abince pusu. Johník váhal, ale rychlým pohledem na budovu domova zjistil, že nikdo nestojí v okně ani na zahradě, pohlédl na Asetku, ktera se na něj culila, a taky ji políbil. Obě děvčata byla červená až za ušima. Nikdo nevěděl, co říct, a tak stáli mlčky a jen se na sebe všichni usmívali.
Ani si nevšimli, že někdo z rodičů už nejspíš zazvonil - k brance přicházela stejná vychovatelka jako prve.
Pochválila Johna, že přišel včas na večeři, a děkovala rodičům, že přijeli a na Johna dohlédli. Ujistili ji, že John je velmi milý a vychovaný mladý muž a že kdykoli zase rádi přijedou. Potřásli si rukama.
Autin, Asetka a Abi se smutně rozloučili s Johnem a sledovali, jak odchází po cestě za svou vychovatelkou, už zase shrbený a s hlavou sklopenou. Holkám vstoupily slzy do očí, a podezřele popotahoval i Austin.
"Johníku! Uvidíme se v září ve škole! Je to uz za chvíli!" Zavolala na něj ještě honem Abigail, než vešel do dveří. Ani se neotočil, ale Abi se zdálo, že se přeci jen trochu narovnal v ramenou.

// Asetko, Johniku, Camrálku, hodíte sem písmenka, at to nesmažou?

"Tak honem, Abi, ať nám to neujede, holčičko," poháněla maminka svou neposednou dcerku.
"A můžu vzít s sebou Perkyho? Prosíííím, přes školní rok si ho zase vůbec neužiju..."
Maminka si povzdychla: "Jen jestli to nebude problém tam v tom dětském domově? Ale kdyby nás pustili dovnitř a psi tam nesměli, tak ho asi můžeme uvázat na chvilku u branky, beztak se akorát stočí do klubíčka a celou dobu prospí... Tak jo, ale nezapomeň náhubek a vodítko na cestu!"
Abinka nadšeně vyskočila a vlepila mamince velikou, mlaskavou pusu na tvář.
"Mami, ty jsi stejně nejlepší!"
"Tak už pojď, ty moje treperendo," smála se maminka. "V kolik máte sraz?"
"Kolem desáté u vchodu do toho domova."

Cesta vlakem byla dlouhá, přes tři hodiny, ale přesto Abince uběhla jako nic. Perky se přesně podle očekávání stulil do klubíčka a celou ji prospal. Byly v kupé samy, a tak Abi mamince vyprávěla o Johnovi a jeho nejlepší kamarádce Asetce, co spolu zažili ve škole a jak se na ně těší do druhého ročníku. A taky o Austinovi (u toho se trochu červenala a maminka se tvářila, že si toho nevšimla, jen se pro sebe pousmála). Stihla jí povědět o všem, co se ve škole naučila a o profesorech a taky hrozných událostech na závěr Turnaje tří týmů. Maminka byla vděčná posluchačka, ptala se na podrobnosti a bylo vidět, že jí to opravdu zajímá.
"Vidíš, ještě že jsme tuhle cestu podnikly, vždyť bych se snad jinak tolik věcí od tebe ani nedozvěděla!" smála se maminka, když vystupovaly v Nottinghamu na nádraží. Byla to velká viktoriánská budova z červených cihel, která Abi trochu připomínala nádraží King's Cross, ale o nástupišti 9 a 3/4 už nic neřekla, protože kolem bylo spoustu normálních lidí. Vlastně mudlů, řekla si pro sebe Abi. Nekouzelníků - to zní přeci jen líp. Na slovo mudlové si pořád nezvykla a rozhodně odmítala svoji maminku nazývat mudlou, stejně jako svoje nekouzelnické kamarádky z Orpingtonu.
Přestoupily na tramvaj a došly kousek pěšky do dlouhé ulice Prak Lane, k veliké zahradě, kde pobíhaly děti různého věku. Uprostřed oploceného pozemku stál šedivý dům, ke kterému vedla cesta vykládaná šedou břidlicí. Abinka se rozhlížela, ale Johna nezahlédla. Zato u vchodu uviděla Asetku v doprovodu nějakého pána.
"Asetko!" vykřikla nadšeně a vrhla se ke kamarádce. Objala ji a pevně stiskla. "To je paráda, ty jsi už tady!"
Když se přátelsky pozdravili i rodiče, zbýval poslední člen výpravy: Austin.

//podklady pro příspěvek k výletu za Johníkem (neveřejný)

Návštěva u Johníka v domově

vychovatelka přivedla Johníka k bráně,
nepustili nás dovnitř

rybník, koupali se
ve městě oběd - fish and chips
odpoledne zmrzka

Abinka jela vlakem, s mamkou Marion (kopie Abinky)
vyprávěla, jak se bála o Austina na táboře, že se zbláznil, a že to napsala v dopisu mamce, a pak ještě napsala jeden opilá, tak pro ni mamka okamžitě přijela a odvezla ji, ani se nestihla rozloučit, protože Austin i ostatní byli na výletě, zůstal tam s ní jen vedoucí, který ji mamce předal; a že pak byla u babičky až do výletu

Asetka - letax, s tatou Alfred (krásný chlap) - asi ukazovala fotky zvířat? Ještě něco vyprávěla?

Austin - autem s mamka Vanessa (táta je James), vypadá úplně jako Carisska; asi taky vyprávěl o táboře a o tom, co se tam dělo těch posledních pár dní, poté co Abi odjela? (a co se vlastně pak na táboře dělo?)

Pokud můžete ještě něco doplnit (a to cením!) tak prosím šeptem, stejně jako je šeptem tenhle příspěvek - tj. není viditelný veřejně. U možnosti "Komu šeptat" stačí zaškrtnout "Označit opačně", tím příspěvek šeptáte nám všem a zůstane neveřejný.

"Ale mamiii," kňourala Abi, "vždyť vidíš, že to tu je v pohodě..."
Maminka byla nekompromisní: "Vůbec o tom nebudeme diskutovat! Tábor, kde se pod dozorem vedoucích pije a cizí lidi ohrožují děti, aniž by někdo třeba jen zavolal policii, to mi nepřipadá jako vhodná letní aktivita pro jedenáctiletou dceru!"
Paní Loveridge mluvila velmi hlasitě a velmi zřetelně. Se svým názorem se rozhodně netajila.
Pan Ugly se pokoušel něco vysvětlovat, ale proti temperamentní ženě neměl sebemenší šanci.
"Ale mě je už dvanáct," zkusila to Abigail, ale maminka ji zpražila takovým pohledem, že Abi jen sklopila oči a šla si do pokoje pro kufr.

"Je mi to vážně moc líto, Abinko," řekla maminka už mnohem mírněji, když seděly ve vlaku na cestě domů. "Uděláme si brzy spolu nějaký hezký výlet, kam si vybereš, chceš?"
Abi kývla a konečně se trochu pousmála. "Třeba do Nottinghamu?"
Maminka zdvihla obočí, ale usmála se.
"Jestli je to tvoje přání..."
"Jen musime počkat na Austinka, až to tu skončí."
"Dobře, tedy počkáme na Austinka a pojedeme do Nottinghamu."
Abi se k ní vrhla a vlepila jí velikou pusu.
"Škoda, že se s ním ani nemůžu rozloučit," zalitovala.
"Vlak nám jede za chvíli, nemůžeme čekat, až se vrátí z lesa."
"Tak ale musíme pořídit sovu, abych si s ním mohla psát, jo?"
Maminka si jen povzdechla.

//ooc: zapomněla jsem napsat, že dopis pro Johna hodila Abi do schránky hned po příchodu do vesnice.

Paní Loveridge vstala z křesla, vypnula televizi, kde právě končil další díl nekonečného seriálu, který si pouštěla vždycky při žehlení, popadla voňavé prádlo a zamířila s ním ke skříni. Ozvalo se tiché zaškrábání na okenní tabulku. Abinčina maminka sebou trhla leknutím. V šeru pouliční lampy uviděla za oknem siluetu velké sovy. Sova se tvářila velmi cílevědomě, ťukala zobákem na okno a významně zvedala nožku s poštovním pouzdrem. Maminka se pousmála.
Vida, další psaní od dcerušky! Copak píše tak naléhavého že ještě neuplynuly ani dva dny od minulého dopisu?
Úsměv jí ale rychle ztuhl na rtech.
"Tak to by tedy nešlo. To snad ani nepsala ona! Oni tam na tom táboře snad pijou," prohlásila s nevěřícným zakroucenim hlavou. Sova zahoukala, jako by jí to chtěla dosvědčit.
Nechala prádlo ležet na stole, ze zásuvky vytáhla papír a propisku a pustila se do psaní rychlými, energickými tahy.
Vážení manželé Uglyovi!
Dostaly se ke mně znepokojivé zprávy o průběhu Vašeho tábora. Zítra k Vám přijedu osobně a odvezu si svou dceru Abigail Loveridge. Prosím připravte ji k odjezdu po 12:00.
S pozdravem, Miriam Loveridge
Sově nasypala na parapet hrst kočičích granulí a zatímco je sova s povděkem zobala, paní Loveridge složila dopis a vsunula ho do pouzdra.
Pak si na neco vzpomněla a přidala ještě druhý, adresovaný své matce:
Mamko, s Abinkou je něco na tom táboře špatně, chci tam zítra jet a asi budu potřebovat Tvou pomoc. Můžeš mi, prosím Tě, zjistit adresu toho kouzelnického tábora? Díky, M.
Ráno vstala s prvními slunečními paprsky, postarala se o vše kolem domu, nakrmila a zkontrolovala zvířata a vyrazila na vlak do Londýna.

13.července 2000

Ahj mamaminko, jakse mti čera psla ten dopis taxe nebj, ušje ten bankaj pric a je totu suupér! Bli sme na vílete aleuš sme z pádky. Tvoje Abnka

Než jí někdo stačil zabránit, donesla papír k táborové sově, smotala ho do ruličky a strčila do pouzdra na její nožce. Sova se na ni podívala velmi pohoršeně, ale protože to byla sova vychovaná a dbalá svých povinností, jen si odfrkla, roztáhla křídla a vyrazila k Orpingtonu.
Abigail se dopotácela do svého pokoje, padla napříč na jejich společnou postel s Carisskou a okamžitě hluboce usnula. Probudil jí opět Severusův hlas: "Abigail, vstávej! Austin už zase blázní, už mu zase hrabe!"
Abigail se posadila na posteli. Strašlivě ji bolela hlava a v ústech měla sucho.
"Já snad musela sníst krysu a ta mi teď běhá po břiše," pomyslela si. Natáhla se pro vodu na nočním stolku. Vypila všechnu, která tam byla, rovnou ze džbánu. Vstala a vyběhla ven za Brusem, který už sbíhal po schodech dolů. Když přiběhli do klučičího pokoje, uviděli Austina, jak sedí zhrouceně na své posteli, hlavu svírá v dlaních, po tvářích mu stékají slzy, a hlasitě vykřikuje: "Bankai! Jdi z mé hlavy pryč! Nechci tě! Neposlechnu tě! Nech mě a mojí ségru na pokoji! Neee!!"
Abinka rychle přiběhla k Austinovi, chytila ho kolem ramen a zatřásla s ním: "Austinku, to jsem já! Neposlouchej ho! Tady jsem! Otevři oči a vyžeň ho! Vyžeň ho z hlavy!
Austin náhle otevřel oči a Abi už začala mít naději, že je zlo zažehnáno. Jenže Austin se na ní ani nepodíval, toporně vstal a vyrazil ke dveřím. Bez ohlédnutí vyšel ven a zamířil do lesa. Abigail i Severus vyběhli hned za ním, volali na něj, ale on jakoby je vůbec nevnímal. Mechanicky mířil stále dál. Po chvíli se rozběhl tak rychle, že mu Severus s Abi vůbec nestačili. Před jídelnou stála Carissa. Abi na ni křikla: "Už je tu zase! Zavolej vedoucí!"
Xaer, který si u jezera leštil hůlku, vyskočil a přidal se k nim.
Když udýchaně doběhli na místo, kde se Bankai zjevil posledně, Austin klečel na zemi a křičel: "Bankai, vezmi si mě! Nech ostatní na pokoji! Zabij mě, ostatní nechej, slyšíš?! Pojď si pro mě!"