Příběhy z cest (3 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Příběhy z cest

Pán Jeskyně:

Yakaman

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Za závojem věků, v dobách dávno minulých, šli poutníci cestou. Mnozí se k nim přidávali a jiní je opuštěli. Nikdo z nich už nežije. Jejich příběhy odvál čas, ale cesta zůstala.

Klíčová slova:

Dungeons and Dragons

Jaké hráče:

Zavřeli oči a jako fénix z popela povstal před nimi svět bez počátku a bez konce. Nepatrný bod se rozepnul a nabyl forem, které žádné oko nevidělo, ucho neslyšelo a mysl nepochopila.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/2) Ainur

Příspěvky ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

Vypisuje se 20 z celkem 205 příspěvků|⇐ 1 2 3 4 5 6 7 ... 11 ⇒|

Tanya - 24. ledna 2024 17:37
Tanya

Zamračím se, ale zůstanu zticha. Bylo zcela očivdné že se znají, jenže otázkou spíš je, proč by si El, neboli Elvíra začínala s takovouhle partou ubožáků.
No když se tak nad tím zamyslím, možná že neměla na výběr. Možná že je opravdu tak osamělá, jak se na chvíli ukázala být, když si nedopatřením složila masku.
Každopádně si ji znovu nasadila a opět zní byla ta drsná El, kterou jsem prvně potkala.

No pak mě ještě něco napadlo. Co když po cestě do Netfosu šla s námi a vozem do té hospody také proto, že je opravdu až příliš osamělá a my sme jí zrovna přišli vhod jako skvělé odreagování a útěk před samotou?

Nechala jsem to však tak, když mě mužův úděsný smích vrátil zpátky do reality. Jenom neochotně jsem seděla mezi těmi neumytými a potem pokropenými těli. Potřebovala jsem se odsud aspoň na chvíli dostat pryč.
A tak jsem se prohlásila: ,,Máte tady vůbec nějaký záchody, nebo se mám vychcat jen tak na ulici?"

Možná bych se i pozvracela, jenom kdybych měla co. Už delší dobu jsem nejedla a tak pro mně nebyla novinka, když se na protest ozval můj žaludek.

Pán Jeskyně - 24. ledna 2024 17:08
Pán jeskyně Yakaman

El dlouho mlčela a tiše šlapala břečku v ulicích hospodě vstříc.
„Je mě líto toho tvýho kamaráda,“ promluvila po dlouhé chvíli. „Snad v té knížce bude něco užitečnýho. Až se najíme, můžeme se zavřít na pokoji. Já budu hlídat, ať můžeš v klidu studovat. Už dneska nikam nepůjdu. Třeba Josuf ještě den počká, když počkal doteď. Beztak jsem unavená.“

Konečně dorazily k hospodě U Studny. Ta studna tam fakt je – uprostřed mrňavého náměstí, na němž má vůz s koněm problém se otočit. Dlažba chybí, takže z věčného cébrání je kolem studny pěkné bahno. Na vodu se stojí řada. El se zastavila a chvíli koukala na ty ubožáky. Ženy shrbené, nehezké, neupravené, vlasy zcuchané, oblečení potrhané a špinavé, děravé škrpály zanořené v bahně. „Chce se mi blejt...“ odtušila znechuceně. „Je tolik hezkých měst a ten kretén musí zdrhnout zrovna sem. V Atkale je dlažba, všude, i v chudinské čtvrti. Domy jsou tam zděný. Možná oprýskaný, ale pevný. A v bohatých čtvrtích jsou z bílýho mramoru a mají klidně i štyry patra. Paláce mají zlatý kopule a nad nima krouží hejna ptáků. Když bijou zvony v chrámech, skloní hlavu i poslední neznaboh. Tohle je...“ El mávla rukou. Tanya si všimla, že má v očích slzy, „taková zkurvená díra,“ rychle si je protřela, „neměla jsem se sem vracet,“ řekla sotva slyšitelně a vyrazila rázně k hospodě.

Stavba je to jednopatrová, nakloněná do ulice jako by se chtěla každou chvíli zřítit a zavalit tu hnusnou studnu. Dřevo jejích zdí je rozpukané, vlhké a plesnivé. Na střeše roste mech a osamocená stébla neduživé trávy. Dveře nejdou otevřít, protože drhnou o křivá futra. El s nimi musela pořádně škubnout.

V hospodě je strašný hluk. Je tam hrozně moc lidí. Je tam smrad. Kolem stolů jsou lavice. Žádné židle. Všude plno. El se k jednomu prodrala. Chlapi mají podkroužené zapadlé oči, pokleslá víčka, neholené tváře, vousy se zbytky jídla, hlučně se baví. El zvedla ruku v nedbalém pozdravu. Kupodivu jeden z nich kývl bradou a žduchl do svého souseda. Smáčkli se a udělali dvě volná místa.
„Jaktože nejseš mrtvá ty pizdo hnusná?“ plácl ten chlap El po zádech, sotva si sedla, „v pekle tě nechtěli?“

„Kde máš zuby, ty kozle starej?“ zatahala ho El za vousy na bradě. Skutečně – tomu muži chybí přední zuby.
„Prodal sem je, abych měl na chlast. Byly mě už na hovno. Cos vodešla, nebylo tady do čeho kousnout.“ Rozřehtal se a pak se s El objali.
„Ale hovno! Vymlátili mu je židlí!“ třískl o stůl krýglem chlap naproti. On sám má zuby jak noty na buben, černé a shnilé.
„Kohos to přivedla, Elvíro?“ vypoulil na Tanyu oči jiný z mužů. Kůži má popelavě šedou, hlas tichý, velmi nízko položený, drsný jak šmirglpapír. „Vypadá jak ňákej zkurvenej vobraz. Puč mně ju na chvílu, koupím ti pivo.“
„Ty asi chceš říct, že je hezká jak obrázek, co? Šetři na školu. Jestli tě tam naučí mluvit, tak jí můžeš volíznout botu.“
„Tak jo, kde je ta škola? Pudu hned!“ Zvrátil se ten chlap nazad a začal se strašně řehtat, až to vypadalo, že se udusí.

Tanya - 23. ledna 2024 16:25
Tanya

,,El, počkej. . ." zavolám za ní a přidám do kroku. Když se ocitnu na stejné úrovni jako ona, upřu na ni svůj pohled a opět začnu mluvit: ,,Promiň mi to. Chápu že se tě to dotklo, koho taky ne. A ani tě nežádám o odpuštění. Já jenom. . . ve svém životě jsem znala jenom pár bytostí kterým se dalo věřit a pochop že pro dívku která neustále před něčím utíká, nebo se snaží jakýmkoliv způsobem udržet naživu, není zrovna lehké povědět člověku kterého nezná od narození, něco tak důležitého, co by kdokoliv mohl zničit během pár minut. . ."

Mě samé má slova přišla poněkud bídná a úpřimně hrozně vysvětlená, no já doufala, že to El správně pochopí.

,,Možná že jsi také prožila hodně zlých věcí a tohle je jenom maska jak to zakrýt, no věř nebo né, ale já jsem si tu svou přímo přilepila na ksicht a i kdybych jednoho dne chtěla, už ji nikdy nedám dolů. Život nás mění, stejně tak jako situace, jež sme prožili a né všichni se dokážou vrátit zpět ke svému starému životu." pak jsem zmlkla a jako útěchou mi byly ulice, do nichž jsem se dívala.

Nikdy jsem nebrečela, nikdy. Ani když jsem přišla o rodiče, ani když jsem ztratila Bruna.
Občas mi napadlo, že nemám city, že možná je se mnou cosi v nepořádku. Jediné co mě zatím ujišťuje, že to tak není, je stesk kterej zažívám každou volnou chvíli, která se mi naksytne.

Ujišťuje mě i strach, kterej mívám, když se každé ráno budím po nočních můrách, které mě pořád pronásledují.
Většinou jsou to krvavé hrůzy, jež jsem prožila a ve snech je zažívám znovu.

Pán Jeskyně - 23. ledna 2024 15:18
Pán jeskyně Yakaman

El se zjevně dotkla ta výhrůžka na začátku. Udělala z rukou dalekohled a začala se rozhlížet po okolí. „Sakra, zrovna když to chcu někomu říct, není nikdo na dohled. Škoda. Já se tak těšila, že tu vzácnou knihu alespoň zahlídnu, než mi s ní rozmlátíš hlavu.“ Schovala neexistující dalekohled do kapsy. „Jdem do prdele s tadyma, chce se mi čůrat. Ke Studni je to přes půlku tohohle nádhernýho města, tak ať to máme za sebou.“ Otřela si o roh domu něco hnusného z podrážky boty. „Někde sem při tom úprku šlápla do hovna, věřila bys tomu?“ Má se k odchodu. „No, každopádně ti děkuju za hlubokou důvěru ve mě vloženou.“ Vyrazila na cestu. Tanya se nemůže zbavit dojmu, že pod maskou té hrubosti je opuštěná holka, kterou nemá nikdo rád, a která má právě co dělat, aby se nerozbrečela.



Netfos je skutečně ošklivé město. Dřevěné domy jsou křivé, neupravené, bez ozdob, jakoby krása bylo to poslední, co při jejich stavbě a následné údržbě někoho zajímalo. Vlastně to vypadá, že místní obyvatelé ani neví, že krása existuje. Ulice jsou špinavé, plné hnijících odpadků a výkalů. Dlažba se vyskytuje málokde. V lepších čtvrtích vede prostředkem ulice strouha, která více nebo méně odvádí sračky do stoky. Stoky ústí do řeky a vylepšují už tak skvělou kvalitu vody. Kolemjdoucí jsou šediví, špinaví, často bezzubí s kůží pokrytou plísněmi a boláky. Výhodou je, že dvě ženy od bláta a krve nebudí žádnou pozornost, naopak - skvěle zapadají do místního koloritu.

Tanya - 22. ledna 2024 18:25
Tanya

No ještě předtím než stihla cokoliv říct, jsem s úsměvem přilepeným na rtech řekla: ,,A mimochodem, nesnáším ovesnou kaši."

Tanya - 22. ledna 2024 18:11
Tanya

Zvednu hlavu a konečně otevřu oči. Pozorně se na ni zahledím a skoumám ji pohledem. To že má na všechno dobré argumenty a chce odemně pomoc ještě neznamená že jí v něčem, jako je tahle situace můžu věřit.

Nakonec si povzdechnu a přistoupím, no pod jednou podmínkou: ,,Dobrá tedy, no musíš mi něco slíbit. To co ti teď řeknu bude vyřčeno jenom tady a teď a nikde jinde. Pokud to prozradíš i někomu jinému, najdu si tě, ať budeš kdekoliv a osobně ti tou knihou roztřískám hlavu."

Na chvíli se odmlčím a odvrátím od ní pohled. Ten se za chvíli trochu uvolní a pak pokračuju: ,,Před několika lety jsem zažívala podobné dobrodružství jako je tohle, v doprovodu půlorka a jednoho kupce. Ten si mně najal, abych ho doprovázela do jednoho města, jehož název si nepamatuju, protože jsem mu zachránila život.
Pak se k nám přidal Krum, ten půlork a nakonec dva další lidé. Společně sme cestovali, no jednou sme narazali na orci a Bruno, ten kupec při boji padl. Ještě ten den sme ho pohřbili pod lípu na nejbližší louce a tam se naše cesty rozešli. Každý sme si opět hleděli svého. . .

Tentokrát jsem se odmlčela na delší dobu a při těch vzpomínkách jsem se cítila šťastná, no vspomínka na Bruna mě zasáhla jako prudce vystřelenej šíp, kterej nikdy nemine.

,,Udělala bych cokoliv proto, aby se Bruno vrátil mezi živé. Po tolika letech, kdy jsem žila sama, jsem našla někoho kdo mě dokázal rozesmát a nebyl jako ti parchaňti u mostu. A i toho jsem ztratila.
Tak sem pátrala, protože někde v hloubi duše jsem cítila, že nějakej takovej způsob existuje. A pak jsem ho našla. Orkové, kteří tu knihu vlastnili, mi byli v patách hned jak jsem ji vzala. Je v ní jedno kouzlo, které by Bruna dokázalo přivést zpět. A já se nezastavím, dokuď ho znovu neuvidím s pánví v ruce, i s tím jeho koníkem zapřáhlého k vozu." dokončila jsem své vyprávění s úsměvem a novou nadějí.

Pak jsem ale ještě dodala: ,,Zatím jsem tu knihu moc nestudovala, no jestliže po nás, neboli po mně všichni jdou, pak v ní budou mnohem mocnější zaklínadla, než jenom oživování mrtvých. Ale hned jak to udělám, zničím tu knihu, aby ji nikdo nemohl zneužít."

Postavila jsem se ze studené země a i když to gesto bylo zbytečné, oprášila jsem si oblečení.
Měla jsem teď pocit, jako bych ze sebe vyvrátila své celoživotní jídlo v podobě kamene, co mi při polikání uvízl v srdci i duši. Cítil jsem se být o něco lehčí, když jsem se někomu svěřila se svými bolestmi, i když zdaleka né ze všemi. Obrátila jsem se na El a čekala na její reakci.

Pán Jeskyně - 22. ledna 2024 13:54
Pán jeskyně Yakaman

Dohonila tě El. Opřela se rukama o kolena a snaží se popadnout dech. Nakonec vychrchlala hlen a flusla ho na zem vedle sebe. „Do pytle, tak rychle jsem zas nemyslela...“
Když se trochu vydýchala: „Už podruhé nás málem zabili kvůli té tvé knize. Musíme si promluvit, takhle to dál nejde. Ocenila bych, kdybys mi upřímně řekla, co je to za knihu a proč jsi ji ukradla. Jde po nás celý univerzum, takže recepty na ovesnou kaši to asi nebudou. Pro prachys to neukradla, na ty kašleš, jak jsem si všimla, takže v tom musí být pořádná kulišárna. Pojďme se podívat pravdě do očí a vyřešit to, než z nás budou dvě mrtvoly.“

Tanya - 21. ledna 2024 17:57
Tanya

S mečem v ruce uháním za El jako vítr. Přilepené oblečení a vlasy blátem k a jiným hnusem k tělu, mi znemožňujou běžet ještě rychleji.
Předběhnu El a řítím se k bráně. Profrčím přes ni a ani se neohlédnu jestli je El pořád za mnou, když zahnu do nejbližší uličky.

Skrytá pod stíny se opřu o zeď a namáhavě dýchám. Zakrvácenej meč si schovám zpět do pochvy. Možná únavou a vyčerpáním, možná nervozitou a stresem, podlomí se mi kolena a já klesnu na studenou a špinavou zemi.
Dech se mi konečně zklidňuje a já si dovolím alespoň na chvíli zavřít oči, no mé ostatní smysli jsou pořád v pozoru, co dokazuje i má levá ruka, jemně opřená o jílec meče.

Pán Jeskyně - 21. ledna 2024 12:20
Pán jeskyně Yakaman

Šermíř si překvapeně prohlédl čepel ve svém hrudníku. Pak upadl na zem a zůstal ležet.
Na mostě opravdu moc lidí nezbylo.
"Padáme ocuď. Rychle do města, než zase někoho začneme zajímat. Tam se ztratíme." El vyrazila směrem k městské bráně, kde skutečně žádní strážní nejsou. Nelze vyloučit, že se ztratili, když boj začal a zase se objeví, až bude po všem.

Tanya - 19. ledna 2024 17:40
Tanya

Úspěšně jsem vykryla první úder a tentokrát přišla řada na mě. Šikovně jsem mu zasadila ránu směrem na místo, kde měl mít muž srdce.
Po oku jsem zahlédla mrtvého muže za El a ji za mým protivníkem.

Byli jsme tu sami, všichni utekli. Napadlo mě: Kde jsou nějací strážníci, co by boj ukončili?
Možná že bylo dobře že tady žádní nebyli, jinak bychom nejspíš všichni skončili v cele, přinejhorším na šibenici.

Pán Jeskyně - 18. ledna 2024 19:32
Pán jeskyně Yakaman

Tanya se připravila k útoku. Ten muž se na nic nepřipravoval a rovnou zaútočil. Tasil rychlostí blesku jednostranně broušenou čepel a úsporným půlkruhem provedl rychlý sek na krk. Tanya kupodivu úder bez větší námahy vykryla. Kov zazvonil. Tanyu překvapilo, jakou silou ten člověk udeřil, ruka ji zabrněla až k ramenu.
El vytáhla nože a tělo za ní se svalilo na prkna provizorního mostu. Poslední kolemjdoucí se rozutekli.

Tanya - 18. ledna 2024 18:04
Tanya

Vyskočím na nohy a ženu se El na pomoc. Z pouzdra u levého boku vytáhnu svůj krátký meč a skočím za deuhého muže, jenž sahá pro svou zbraň.
I napříč únavě po dlouhé a náročné cestě, která mě zmáhá, stojím pevně, přichystaná k útoku.
Proč se pokaždé musí něco pokazit? Proč nemůžeme mít prostě normální cestu jako většina poutníků? Hlavou mi výřili otázky přesně tohohle typu.

Možná se můj život takhle rozběhl proto, že několik let samotného brouzdání po lese už byla moc velká nuda. Možná jsem se do nových dobrodružství vrhla podvědomě, jen aby můj život nabral jistého smyslu.
Kdo ví. . . Nejvyšší ať nás ochraňujou, neboť už několikrát nám smrt sáhla na životy.

Pán Jeskyně - 16. ledna 2024 11:11
Pán jeskyně Yakaman

Muž v kožené zbroji tomu zjevně nevěří, ani co by se za nehet vešlo. Udělal krok vpřed a udeřil Tanyu otevřenou dlaní do brady. Ta udělala krok vzad a spadla na zadek. Hlava se jí točí, ztratila úplně sluch a před očima má mžitky. Trvalo pár vteřin, než se jí rozbušilo srdce a vědomí se zase plně vrátilo.
El na nic nečeká. Jak tak stojí zády a bokem k muži, který ji srazil na zem, vklouzla jí do pravačky dýka a aniž by se otočila, zabodla mu ji popaměti pod bradu. Pokusil se uhnout, ale nestihl to. Udělala krok vzad k němu, a aniž se otočila, bodla ho ještě dýkou v levici do břicha.
Ten druhý sahá po jílci meče.

Tanya - 15. ledna 2024 16:54
Tanya

Mile jsem se na muže usmála a vlídným hlasem jsem promluvila: ,,Pánové, věřím že se to dá vyřešit i po dobrém. Promluvme si o tom jako lidé, bez konfliktů. . . Dám vám tu knihu a vy nás pak necháte na pokoji Co vy na to?"

Nenechala jsem se jimi vyvést z míry, takže jsem ani se ani nepokusila nahmatat dýku, kterou jsem něla připevněnou k pasu. A kdybych ji potřebovala, trvalo by jenom zlomek vteřiny, než by se mi ocitla v ruce.
No já jsem teď potřebovala vypadat co nejvíce vyrovnaně a působit, že se chci opravdu domluvit po dobrém.

Pán Jeskyně - 15. ledna 2024 08:51
Pán jeskyně Yakaman

"Ty drž hubu a naval tu knihu, co jsi ukradla, ty zlodějko jedna špinavá,“ osopil se na Tanyu jiný muž. Má upravené vousy, vlasy stažené do culíku, je oděn v šedavé kožené zbroji a nad ramenem mu trčí jílec meče. Tohle nevypadá na náhodné setkání. „Mrskni sebou, nebo tě naplátkuju a hodím rybám.“ Kolemjdoucí se nezastavují, ale zrychlují, aby byli z místa blížící se katastrofy co nejdřív pryč.
Tohle je velmi podezřelé. Když šli po knize orkové, dalo se to pochopit. Ale jak o ní mohou vědět tito cizí muži, které Tanya nikdy předtím neviděla?

Tanya - 10. ledna 2024 14:57
Tanya

//Mám v tom pořád trochu zmatek, kdy mám tou kostkou hodit :).

Tanya - 5. ledna 2024 18:59
Tanya

,,Hej! Laskavě si hleď svýho, nebo ti plivnu rovnou do tváře!" zavrčím na něj u toho jak se snažím El pomoct opět na nohy.
Jak nejlépe mi to bláto na tváři dovolí, vrhnu na muže arogantní pohled.
Když už El stojí na nohách, s pohledem upřeným na muži postrkuju El dál, abychom už byli co nejdřív pryč.

Byla jsem unavená, proto tolik hněvu. Normálně bych takhle na nikoho nevyjela, no únava spojená se zlostí dokáže člověka přimět k jakémukoliv činu. A nemluvím tady jenom o lidech.
Většina bytostí co jsem potkala jednala bezhlavě. Pokud jsem chtěla zabít něco co mi překáželo v cestě nebo na mně útočilo, (převážně příšery) jejlepší variantouv jak je porazit bylo je nejdřív unavit a vynervovat ji k útoku.
Příšery pod vlyvem hněvu jednali neuváženě, čí je bylo lehčí přelstít a porazit.

Pán Jeskyně - 4. ledna 2024 11:21
Pán jeskyně Yakaman

Nad lesem začalo pomalu svítat. Byly špinavé, promrzlé, nevyspané, unavené, hladové. Potácely se cestou, opírajíc se jedna o druhou. Dvě hrdinky z legend, z těch příběhů a písní bardů. Nechaly les za zády a vstoupily do malebného, zvlněného kraje polí a pastvin. Bylo před polednem, když konečně došly k městu.
Netfos je špinavá díra, která stojí, nebo spíš leží, na břehu řeky Lorny. Stovky nevzhledných pokroucených dřevěných domů, prolínajících se jeden v druhý, snažících se nespadnout do ulic, které se mezi nimi uboze kroutí. Obepíná ho nesourodá, mnohokrát přestavovaná a posouvaná hradba, působící dojmem, že by nevydržela ani útok komárů.
Ze západní strany se do města vstupuje přes řeku - po provizorním dřevěném mostě. "Ten předchozí strhla na jaře povodeň," poučuje El, "taky byl provizorní," zasmála se, ale vyšlo z toho jen zachrchlání. "Asi jsem se nachladila," plivla přes chatrné zábradlí do kalné vody.
"Moc nám tady neflusej, ty hnusná vandračko," žduchl do ní nečekaně nějaký chlap, jeden z mnoha lidí, kteří po mostě prochází, a srazil nic netušící El na zem.

Tanya - 2. ledna 2024 18:51
Tanya

Jak sme si razili cestu lesem, jednou rukou jsem držela El a tou druhou jsem odháněla komáry a další hávěď co se mi pořád šťourala v nose.
Když sme konečně vyšli z toho chaosu, pustila jsem El a sama jsem se zhroutila na zem.

Utírat bahno bylo zcela zbytečné, jenom jsem si ho roztírala všude po tváři.
Ale pořád jsem vypadala o něco málo lépe než El. Jak jsem se tak na ni dívala, začala jsem se popadat za břicho od smíchu.
,,Nikdy bych nečekala že to někdy řeknu v takovéhle situaci, no někteří lidé věří že bahno pomáhá na pleť." posmívala jsem se El, ale i sobě.

,,Dej mi pět minut na popadnutí dechu. . ." zachrchala jsem, když už se El chtěla vydat dál.
,,Nikdy bych si nebyla ani pomyslela že cesta z hospody do města může být tak náročná. Navrhuju, abychom se drželi cesty a už z ní nescházeli." začala jsem konečně mluvit normálně, smích už mi nedráždil už tak dost vyschlej krk.

Pán Jeskyně - 24. prosince 2023 12:49
Pán jeskyně Yakaman

El a Tanya se protáhly zbytkem dveří ven. Chalupa se zvolna noří do močálu, je nakloněná na stranu, skoro leží. Střecha se sesunula a s bubláním potopila.
Ženy se nachází vprostřed smrduté bažiny plné komárů a jiné otravné havěti, která se jim snaží probodnout kůži na každém nekrytém místě, nebo alespoň vlézt do oka či do nosu.
El ve tmě nic nevidí, nechává se vést Tanyou, aby se neutopila, a bez ustání nadává.
Už svítalo, když se konečně doplazily promočené, zablácené a dožrané od komárů na cestu, odkud do lesa vlezly.
El se složila na nejsušší místo, které našla, a dokončila litanii nadávek. Pak zmlkla a počala ze sebe zcela nesmyslně a marně stírat bahno. Když s tím skončila, vypadala stejně, jako na začátku. Chvilku to vypadalo, že zase vybuchne v záplavě dalších sprosťáren, ale nakonec jen tiše řekla: „tak jdem?“ Sedí smutně u paty stromu, rozcuchaná, špinavá, mokrá, promrzlá, unavená, nevyspaná, zdrcená...

Vypisuje se 20 z celkem 205 příspěvků|⇐ 1 2 3 4 5 6 7 ... 11 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)