Láska žádá vše - 4. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Láska žádá vše - 4. část

Autor : Ronkar   29. května 2010   Povídky Zatím nehodnoceno
Závěr fantasy dobrodružství o čtyřech mladých hrdinech

Po stopách vraha – střet s Xerem Železnou paží – část I.

V hostinci bylo naprosté ticho. Půlnoc odbila už před několika hodinami a celý Javorov spal hlubokým spánkem. Noc Toruse trápila. I když na sobě nedával své rozmrzelé myšlenky znát, uvědomoval si, že se jim krátí čas. Do svítání nezbývala příliš dlouhá doba.

 Krčmář v místní nálevně nebyl zrovna ochotný člověk. Drahnou chvíli mu trvalo, než jim vůbec otevřel vrata do dvora. Poté je dlouho zdržoval ve dveřích: nejdříve že prý nemá volný pokoj, pak zase že už je pozdě a nechce spící hosty probudit. Nakonec se jim ho přeci jen podařilo přemluvit, ale od první chvíle, kdy je spatřil, vypadal značně nervózně. Pravda, kdo by nebyl nervózní před čtyřmi ozbrojenci, z nichž navíc jeden měří přes dva metry a o rameno si opírá něco, čím by mohl porazit i statného vola.

 Nebude snadné zjistit, jestli se Xer ještě skrývá v Javorově. Pokud ano, musí předpokládat, že má ve vesnici informátory, kteří by mu o případných potížích řekli. Musí jednat obezřetně, přemýšlel Torus během tichého přesunu potemnělou krčmou do pokoje, k němuž jim dal majitel klíč. Předtím dobrodruhům ještě popsal cestu do prvního poschodí, ale pak se vypařil neznámo kam.

 „Potichu,“ otočil se Torus na Jahuda, který se nemotorně kolébal úzkou chodbou a pod jehož medvědími nohami skřípavě vrzala dřevěná prkna podlahy. Na tváři se mu pak objevil úsměv, protože si vzpomněl, jak tohoto obra potkal. Tehdy s Emanuelem trávili první společnou noc pod hvězdami nedaleko za Velkým Barvorovem, odkud se společně vypravili na cestu do Taru. Jahud se tenkrát přivalil k ohništi uprostřed noci a nabízel jim své drahocenné kameny z vaku za nějaké jídlo. To, že jeho cenné kameny byly jen obyčejné šutry, jimž kroll přikládal čarovnou moc duchů, mohl jen těžko dvěma přísedícím vysvětlovat a vlastně se o to ani nesnažil. Bylo to sotva před týdnem, ale Torus měl pocit, jako by to bylo mnohem déle.

 Emanuel se zastavil před pokojem, jenž jim byl přidělen, a vytáhl klíče. Už už se chystal otevřít dveře, když v tom se ozvala silná rána. Karula vykřikla a skácela se k zemi. Ze dveří pokoje, který minuli, vyběhl nějaký muž a vrhl se ke schodišti. Karula se držela za rozbitý nos, z něhož jí řinula krev. Dveře ji praštily tak prudce, až měla před očima hvězdičky.

 „Had! Ten chlap měl hada na krku!“ zaječela.

 „To je on!“ vykřikl Torus, přičemž tasil svůj meč a se slovy: „Za ním!“ vyběhl chodbou.

 Xer zrovna zdolával druhou řadu schodů, když se po nich pustili i Jahud, Emanuel a Torus. Bylo tam ovšem velké šero a zdroj světla žádný. V jednom momentu Torus před sebou matně viděl obrys Emanuela a v následujícím tam najednou nebyl! Uslyšel jen zaklení a silné nárazy na dřevo, jako kdyby se před ním někdo kutálel. Teprve dole pod schody, kde slabě svítila lampička na stěně, spatřil pokrouceného Emanuela, jenž klel a ztěžka se zvedal na všechny čtyři. Ani Xera, ani Jahuda už neviděl.

 „Nesmí nám utéct!“ zaječel Torus, když míjel Emanuela a jeho rychlé kroky ho dovedly až k zadnímu vchodu, který mířil do dvora z druhé strany. Venku lilo jako z konve. Torusovi trvalo jen okamžik, než se zorientoval. Vysoký muž v černém stál u koně, na kterého se snažil vyskočit, ale děsivý ryk Jahuda, který se jako nezadržitelný kolos řítil přímo na něj, donutil Xera, aby své snažení vzdal. Rozběhnutý kroll zvedl svůj obrovský kyj nad hlavu v úmyslu tvrdě udeřit. Muž u koně však udělal něco naprosto neočekávaného. Znenadání prudce pozvedl před sebe levou paži zatnutou v pěst a vzápětí ho zalilo sytě zelené světlo, které Toruse takřka oslepilo. Uslyšel silnou ránu, jako kdyby jim nad hlavou udeřil blesk a následný výkřik krolla.

 Magie! Došlo Torusovi. Ten hajzl!

 Viděl, jak Jahud zahazuje svou zbraň a s jekem prchá pryč. Z jeho těla se v běhu kouřilo jako z komínu. Toruse najednou popadl hrozný vztek, ale nebylo to poprvé, kdy stál v boji a nedovolil si, aby ho ovládl. Mírně shrben se rozběhl přímo proti svému nepříteli, meč držel těsně při zemi tak, jak ho to učili před lety. Xer zapátral rukou u pasu po meči. Chtěl tasit. Torusův meč dopadl. Ozvalo se kovové zařinčení. Vrah měl co dělat, aby neupadl pod silnou ránou na zem, ale udržel se. Nyní oba muži stanuli proti sobě. Xer neměl v očích krutost, nebyl v nich hněv, jen vyrovnanost a chladná rozvaha profesionála. Udeřil. Torus měl co dělat, aby jeho ránu vykryl. Ani se nenadál a přišly další dvě rány. Jedna přišla z boku a mířila na žebra, druhá na levé rameno, ze shora. Torus je odrážel s nejvyšším vypětím sil. Uvědomil si, že stojí proti nepříteli, kterého nemůže porazit. Xer byl příliš rychlý, příliš dobrý. Profesionální zabiják.

 V tom Torus pocítil, jak mu chladný kov protrhl kožené brnění a zajel hluboko do masa. Znovu máchl mečem a pokusil se protivníka zasáhnout do hlavy. Xer mrštně uhnul a zasadil Torusovi další bolestivou ránu do ruky. Vystříkla krev. Kůň poděšeně zaržál.

 „Pozor!“ Uslyšel Emanuelův výkřik a instinktivně uhnul stranou. Těsně kolem něj proletěla vržená dýka, ale minula svůj cíl a cinknutím odskočila stranou od kamenné zdi. Zkrvavený Torus zarputile zápasil dál. Věděl, že i jeho několik ran zasáhlo nepřítele, ale nezdálo se, že nějak vážněji. Meče řinčely. Cítil, že mu ubývají síly. Kov zazvonil a Torus pocítil, jak mu zajíždí nepřítelova zbraň hluboko do těla. Bolest! S rozpáraným břichem klesl na kolena do bláta a slámy. Meč mu téměř vypadl z ruky. Rozkročené nohy vraha prozrazovaly, že se mu chystá zasadit smrtící ránu. Nemohl s tím nic dělat. Ještě však neměl zemřít. Dvůr totiž opět zalilo zářivé světlo, Xer zaječel a byl odhozen dozadu bělomodrým zábleskem. Torus se ohlédl za sebe. Karula! Ta malá potvora! Je čarodějkou! Došlo mu.

 Chtěl zařvat na své druhy, aby Xera nezabíjeli. Potřebovali ho živého, ale neměl na to sílu. Na to proletěl svazek zelené záře těsně kolem Emanuela, který se snažil najít dostatek místa, aby mohl vrhnout další ostří. Torus pochopil, že čarovný útok tentokrát vedl Xer - jeho blesky zasáhly dívku stojící v otevřených dveřích krčmy. Karula zaječela a upadla k zemi. Emanuel konečně hodil druhou dýku. Zasáhl! Ostří Xerovi rozpáralo kůži i maso na pravé straně krku. Sprška krve, která z rány vystříkla, prozradila, že byl poraněn na tepně. Sotva si vrah ránu přitlačil dlaní, Torus z posledních sil vyskočil na nohy a ťal vší silou, která mu zbývala. Xer bolestně zařval, ale na zem nepadl. Jestli Torus vykřikl, to už se nikdy nedozvěděl, protože měl najednou před očima naprostou tmu. Poslední myšlenka, která mu probleskla hlavou, když se kácel k zemi, byla, že už to nebude bolet, až ho Xer bude na zemi dorážet - jediná příjemná myšlenka v téhle zatraceně krušné noci.


Po stopách vraha – střet s Xerem Železnou paží – část II.
    Sotva Jahud znovu popadl svůj kyj, který odhodil v úleku a bolesti na zem, spatřil, jak Torus padl na zem. Xer i přes svá četná zranění stále zůstával stát. Už se vůbec netvářil tak sebejistě, v jeho očích kroll viděl, že už tuší, co musí přijít. Jahud, nedbaje popálení, které mu způsobil Xerův čarovný prsten, se rozběhl s novým odhodláním proti nepříteli. Hněval se. Kyj udeřil. Ozvalo se křupnutí a Xer tlumeně zaskučel. Ránu nedokázal svým mečem vykrýt. Emanuel udiveně sledoval, že se Xer ještě stále drží na nohou, a ve chvíli, kdy se Jahud připravoval k další ráně, stačil ještě vykřiknout: „Nezabíjej ho!“

 Xer už neměl sílu zvednout svůj těžký meč. Krollův kyj zasáhl jeho hlavu a tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Tak zahynul Xer, krutý mordýř a nelítostný vrah. Emanuel doběhl k Torusovi a otočil ho tváří k nebi. Bledý v obličeji a celý od krve. Měl dojem, že válečník ještě mírně pohnul víčky. Tělo měl posekané a břicho rozpárané. Snažil se zastavit nejsilnější krvácení. Rychle vytáhl ze své torny drahocennost, kterou si koupil na cestu ještě ve Velkém Barvorovu - skleněný flakónek s rudou tekutinou, čarovný lék alchymistů. Odšpuntoval zátku a pokusil se nalít nápoj do Torusova hrdla v naději, že jej muž přijme. Bylo to však marné. Už bylo pozdě, Torus vydechl naposledy.

 „Do prdele!“ zaklel klečící Emanuel zdrceně. „Kurva práce! Zasranej parchant!“ soptil vzteky na adresu mordýře.

 „Emanueli,“ ozval se najednou hluboký hlas Jahuda ode dveří krčmy.

 „Karula, ona se nehýbe,“ zahučel Jahud, shlížeje na dívčino tělo.

 Emanuel si sčísl rukou mokré vlasy na stranu, protože mu lezly do očí, a položil Toruse zpátky do bláta. Teď už mu nemohl nijak pomoci. Ztěžka se zvedl a spěšně doběhl k Jahudovi.

 Pohled na dívku byl tak otřesný, že se mu téměř roztřásla brada hrůzou. Silné kouzlo ji muselo zasáhnout přímo do obličeje. Xer do něj dal vše, co mu v čarovném předmětu zbývalo. Karulina tvář se totiž takřka proměnila v jeden velký škvarek černého masa. Rezavé vlasy zpola shořely a na zdeformovaném obličeji nebylo poznat, že dříve patřil drobné čarodějce. Tohle nemohla přežít. Její tělo leželo nepřirozeně pokroucené ve dveřích a nejevilo žádné známky života. Mlčky na ni hleděli neschopni slova. Jahud si všiml, že se Emanuelovi pomalu zalily oči slzami, ale i kdyby ho na to upozornil, nepochybně by to Emanuel popřel a svedl na déšť.

 Teprve teď si uvědomili, že nejen z domu, ale i z různých stran vesnice se začínaly ozývat lidské hlasy. Jejich souboj probudil Javorov. Emanuelovi ještě chvíli trvalo, než dokázal odtrhnout pohled od Karuly, ale nakonec doběhl s Jahudem zpátky ke Xerovi. Jeho tělo hodili na koně a urychleně zvíře vyvedli hlavními vraty ze dvora. Déšť do nich neúnavně bušil, zatímco jejich boty rytmicky čvachtaly v mokré trávě. Prchali pryč z Javorova, pryč do bezpečí, do temnoty lesa. Pryč od davu mužů s pochodněmi a vidlemi, davu, který se mezitím shromáždil u hostince, kde přišli o život jejich dva druzi, jejich dva přátelé. Trpkou pravdu, že je Xer už mrtev, zjistili až poté.


Co následovalo v Taru
    Vilém Bejt seděl ve své pracovně a v rukou držel dopis v zapečetěné obálce, který mu přinesla služebná Sára. Výjimečně měla svou nevymáchanou pusu zavřenou a v očích zvláštní výraz. Když zjistil, kdo tento dopis napsal, drahnou chvíli ho jen svíral v roztřesených rukou, které se snažil marně ovládnout. Hleděl na něj s nelibostí, bál se ho totiž otevřít, ale nakonec se přeci jen odhodlal. Nožíkem rozřízl horní hranu obálky a vytáhl z ní žlutý na dvakrát přeložený papír. Poznal v černém písmě její rukopis.

Drahý otče!    Dlouho jsem se trápila nad tím, proč nejsem ptákem. Ptákem, který by mohl otevřeným oknem uletět ven, zanechat všechny strasti a bolesti za sebou. Letět vysoko, vysoko nad střechy domů a ještě výš, až nad bílé mraky, cítit v peří na křídlech vanoucí vítr a nemyslet na to, co se děje tam dole. Křik, hluk, shon a rámus! Zmatek, hlouposti a nechutnosti lidí. Nedovedu si vysvětlit, co se to se mnou dělo, byla jsem doopravdy v nepříčetném stavu, nebo jsem prostě vyšinutá a řádím, dokud mě nesvážou? Občas jsem měla dojem, že ztrácím z bolesti v srdci rozum. Ach, z té hrozné bolesti! Otče, musím se vám vyzpovídat. Ano, musím. Smrt Mandarika je moje vina! Ano, to já jsem zosnovala to děsivé, zavrženíhodné spiknutí. Skutečnost, že byli čtyři nevinní lidé chyceni a málem popraveni, mi otevřela oči. To mordýř a hrozný člověk jménem Xer Železná pěst se stal vykonavatelem mé zlovůle, avšak není nikoho, kdo by nesl větší vinu než-li já.    Za tichých večerů jsem často měla pocit, že na mé hrudi leží hrozná tíha, která mě dusí a nedovolí mi, abych se nadechla. Pak jsem pochopila, že tou tíhou jste byl vy. To vy jste stál vždy nade mnou a nedovolil mi volně užívat krás života. Neviním vás ale za to, dnes už vše odpouštím, otče. Dělal jste to, co jste považoval za správné a ani po tolika letech nezapomínám na své dětství. Rána svěží jako kvítek, dívala jsem se z okna, slunce zalilo všechna pole a domy, na zelených větvích visely šťavnaté hrušky a jejich vůně naplňovala můj pokoj. Bývalo světlo, jasno a veselo! V krbu praskal oheň, všichni jsme usedli k jídlu, do okna se díval náš černý, přes noc prokřehlý pes Samart a přívětivě vrtěl ocasem. Všichni lidé byli spokojení a veselí… Ach, jaké jsem měla zlaté dětství…    Jsem špatná dcera, otče, ano, špatná dcera, špatná žena a špatný člověk! Můj smutek mě dohnal k tomu nejhoršímu a nyní jsem vinna smrtí Mandarikovou i dalších lidí. To si nebudu moci nikdy odpustit. Nenáviděla jsem chvíle, kdy jsem o samotě tesknila a litovala se. Nenachází se v mém nynějším životě dojem, ať už příjemný nebo smutný, který by mě naplňoval, jenž by mi dokázal, že jsem hodna života. Nejsem. A protože teď všechno víte, snažně Vás prosím, abyste ubohého Adama propustil z vězení, vždyť on není vinen žádným zločinem, snad jen tím, že miloval. A je snad toto zločin? Nejsem hodna žít svůj život a náruč Heldina již na mě čeká. Vidím v nočním šeru i v bledém slunečním světle její svraštělé dlaně s dlouhými, kostnatými prsty - ruce stařenčiny, ruce smrti. Hladí mě po tváři a já vím, že cesta k nim je tou správnou volbou. Nelitujte mě, otče, nejsem hodna lítosti. Milovala jsem, poznala jsem, co je to dar Lérinin, dar Paní Lásky. 

 Nelitujte mě.
   Sbohem, otče. Přes vše špatné, vždy jsem vás milovala a vždy vás milovat budu.

Vaše Dana

   Našli ji ráno, byla už po smrti. Prořízla si žíly. Odešla dobrovolně z tohoto světa do říše Heldiny tak, jak napsala. Na dopis, který se třásl v rukou Viléma Bejta, dopadlo několik slz. Již se nesnažil ovládnout, dal průchod svým citům, své bolesti. Nepamatoval si, kdy se naposledy rozbrečel. Ani pohřeb jeho drahé choti před třemi lety ho nepřiměl k slzám, ale nyní to bylo jiné. Ztratil Danu, ztratil svou jedinou dcerušku. Ztratil to, co bylo pro něj na světě nejcennější, jediného milovaného člověka, kterého měl. A navíc to zavinil on. On je vinen její smrtí. Kdyby nebylo jeho, nedonutil by Danu k tak hroznému činu. Kdyby nebylo jeho, ještě by žila. Vilém si však dovolil truchlit jen chvíli. Dopis od dcery úhledně složil a vrátil zpět do obálky - obálku pak vložil do šuplíku svého stolu a přešel k oknu s výhledem na uhelné náměstí.
    Několikrát se zhluboka nadechl, tvrdě potlačil uvolnění ve tváři způsobené smutkem a otřel si slzy hedvábným kapesníčkem. Na to se vrátil zpátky za svůj stůl a hbitě začal psát dopis. Netrvalo příliš dlouho a byl s ním hotov.

 „Huberte!“ zavolal zvýšeným a již opět vyrovnaným hlasem sluhu, který se během okamžiku objevil ve dveřích do pánovy kanceláře.

 „Přejete si, pane?“

 „Ano,“ pravil, přičemž zrovna zapečetil rudým voskem obálku, „doručíš tento dopis,“ řekl Vilém a předal psaní svému sluhovi.

 „Osobně předáš toto psaní pouze a jenom do rukou kapitána Gabriela. Je to žádost o propuštění jednoho vězně a také okamžité zrušení odměny na hlavu mordýřů, kterou jsem vypsal před měsícem.“

 Sluha poněkud nechápavě civěl na svého pána.

 „Na co čekáš? Běž!“ rozčílil se Vilém.

 Sluha se spěšně uklonil a zmizel z Vilémovy pracovny.

 Když se šperkař a bohatý tarský obchodník, pan Vilém Bejt, znovu posadil do svého křesla, pohlédl na jediný obraz v kafrovém rámu, na němž dole stálo zlatým písmem: „Rodina Bejtova, 1476 p.v.s.“

 Pan Bejt ve slušivých šatech stál za svou chotí, která seděla na nádherném polstrovaném křesle, v těch nejkrásnějších šatech, jaké jí kdy koupil. Vedle otce stála drobná Dana sotva desetiletá. Jejich tváře… všichni byli šťastní.

 „Odpusť mi, mé dítě. Odpusť,“ zalitoval šeptem. Na to se Vilémovi zazdálo, že dívka s jasnýma očima se na něj z obrazu vesele a bezstarostně usmála. Není co odpustit, tatínku, říkala její tvář. Není co odpustit.


Dobrodružná srdce
    „Zvládli jsme to, Jahude,“ zafuněl Emanuel mokrý od hlavy až k patě, „jsme doma.“

 Pohled na široký tok řeky Vlchše, který právě s velkou námahou přeplavali, odvrátil směrem za sebe, do rozlehlých Šernovských lesů. Zvládli to. Byli ve Velkobarvorovském kraji.

 Tam za řekou nechali Krnovské panství, přístav Tar, Viléma Bejta i všechny strasti, jež je pronásledovaly od chvíle, kdy do této přímořské oblasti vkročili.

 Emanuel a Jahud seděli vedle sebe a odpočívali, mokrá tráva příjemně voněla a šumění řeky teď už jen uklidňovalo jejich mysl. Cítili, jak se bušení rozbouřeného srdce v hrudníku pomalu uklidňuje a bez jediného pohybu, mlčky sledovali starý kmen dubu, který jim posloužil jako plavidlo na druhou stranu řeky. Kmen pomalu opouštěl klidnou vodu u jejich nohou a tok Vlchše ho táhl zpátky do proudu. Za chvíli jim dřevo zmizelo z očí za vysokým kapradím.

 Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku. Sluneční paprsky je zbavovaly chladu a pomalu sušily jejich šat i kůži. Ptáci jim štěbetali nad hlavami a vše se zdálo být už v pořádku.

 „Víš,“ přerušil klidné ticho Emanuel, „myslím, že nám tohle Bejt nedaruje. Bude nás pronásledovat i za hranice Krnova.“

 Jahud se zamyšleně podíval na druhou stranu řeky.

 „Já ho nechtít zabít,“ zabručel kroll mrzutě.

 „Já vím, prostě se to podělalo. Teď už s tím nic nenaděláme.“

 Emanuel si zul levou botu a vylil z ní všechnu vodu. Určitě na ně nasadí psovody, přemýšlel v duchu. Když vyprázdnil i druhou botu a znovu si ji nazul, otočil se zpátky na Jahuda: „Budeme se muset skrýt, Jahude. Alespoň na nějaký čas. Půjdou po nás.“

 „Jahudovi to nevadí, má rád stromy a zeleň, zná zdejší kraj,“ odvětil mu na to velký společník. Emanuel se postavil. Šat, stále ještě nasáklý vodou, byl mnohem těžší, než jak byl zvyklý. Z rukávů mu odkapávala voda. Byl zatraceně rád, že má Jahuda vedle sebe. Teď se mu bude takový velký přítel hodit. Emanuel nebyl totiž zrovna zálesáckým typem, celý život vlastně prožil ve městě, a tak ho vyhlídky na žití v lese naplňovaly nejistotou.

 „Půjdeme?“ otázal se sedícího krolla. Jahud se vyškrábal na nohy. Naposledy společně pohlédli k druhému břehu.

 „Odpočívejte v pokoji, přátelé,“ zašeptal Emanuel, pak si hodil svou tornu na rameno a otočil se na Jahuda.

 „Víš, můj otec mi vždycky říkával… Očekávej jen to nejhorší, a pak už budeš jen příjemně překvapený.“

 „Hm,“ odpověděl Jahud. Emanuel se zasmál krollově reakci, přátelsky plácl svého velkého druha po zádech a svižně vykročil vpřed pod koruny stromů. Jahud se podrbal na bradě a vykročil kolébavým krokem za Emanuelem, přemýšleje, jak to vlastně ten malý človíček myslel.

    Zvídavého čtenáře asi bude zajímat, jak to bylo s našimi dvěma dobrodruhy dál. Nu, co můžeme povídat. Nikdy se nedozvěděli, že Vilém Bejt nakonec zrušil odměnu na jejich hlavy. Ani se k jejich sluchu nedoneslo, že za pravého útočníka na kočár pana Mandarika byl nakonec přeci jen označen Xer Železná pěst. Jeho tělo nalezli krnovští stopaři nedaleko řeky Vlchše tam, kde ho Jahud a Emanuel nechali ležet, a tak se snad dá říci, že alespoň pro Jahuda a Emanuela skončila celá výprava relativně dobře. Jejich kroky a dobrodružná srdce je zavedly ještě na mnohá zajímavá místa. Dorazili dokonce až do tvrze proslavené Podskalské družiny ze Šernovského lesa, ale to už je příběh, který to toho našeho nepatří.

 

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Ronkar - 21. června 2010 14:05
Ronkar

Nefrete 21. června 2010 12:18
Vzhledem k tomu, že se lehce dotýkáš děje (resp. odhalení skutečností), až tady - tedy v poslední části, tak si myslím, že to nijak zvlášť nevadí.
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Nefrete - 21. června 2010 12:18
Nefrete

Ronkar 21. června 2010 11:50
Ani já to nečekala, často začnu chrlit slova a jsem k nezastavení a přitom bych neměla zapomenout na onu pověstnou Occamovu břitvu. Tak jsem se to alespoň snažila nějak zpřehlednit zvýrazněním zásadních bodů pro ty, kterým by se to číst nechtělo (ani se nedivím).
Doufám, že jsem z děje neprozradila něco zásadního?:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Ronkar - 21. června 2010 11:50
Ronkar

Nefrete 21. června 2010 00:10
Děkuji ti za tak obsáhlou recenzi i tvůj osobní názor. Něco tak rozsáhlého jsem neočekával a udělalo mi to velkou radost :)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Nefrete - 21. června 2010 00:10
Nefrete

Láska žádá vše – nezbytné přísady:

(Jen) špetka romantické lásky – nechceme přece přesládlou slátaninu;
(velkou) hrst napětí – možná i dvě, toho nikdy není dosti;
smrti podle uvážení – v rozumné míře, nejsme přece v hororu;
přilijeme něco málo ze života – nejlépe křivé obvinění, jednání proti vůli druhého a podobně;
(menší) hrst emocí – pro dochucení, to má každý rád.

Výsledek? Hodilo by se říct – přesvědčte se sami – ale to by nebyla příliš dobrá reklama.
Tak tedy – výborné. Hezké na pohled, ale i chutné. Ty náročnější a perfekcionisty to nepřesvědčení, těm ostatním je to doporučeno. A neobávejte se toho množství! Na první pohlédnutí mnoho, na druhé již méně... a zkuste okusit, myslím, že nebudete litovat.
Jsem příznivcem poněkud jiné krmě, ale ani já jsem nebyla zklamána a na zdejší poměry - je to rozhodně jedno z těch lepších.

***

Plus: po formální stránce (stylistika, slovní zásoba, dialogy...) kvalitně odvedená práce – kvalita se navíc s postupem času ještě zvyšuje;
možnost sledovat příběh z pohledu více postav – iniciátorky toho všeho, jejího otce, skupiny dobrodruhů i samotného vraha;
autor čtenáře již zkraje postaví do samého středu dění, ale pásku z očí mu snímá postupně – postupně se dozvídáme, jak se věci mají, minulost předchází budoucnost, ale přesto nehrozí, že by se vzájemně srazily;
zápletka příběhu je sice prostší a sečtělému čtenáři jsou jisté věci již předem jasné, přesto však je celý děj koncipován tak, aby udržel pozornost a čtenáři stálo za to to dočíst až do konce;
odpočinkové čtení, nad kterým si člověk rád zauvažuje a rozvíjí další možné osudy hrdinů;
mnou a priori očekávaný happy end (správněji happy ending) se nekonal – i tato zdánlivá drobnost přidala v mých očích příběhu na váze;
nebýt několika typicky fantasy prvků (nelidské rasy, kouzla...), měla bych za to, že čtu zcela realistický příběh, dejme tomu, z dob středověku – absence typických nešvarů fantasy braku.

Mínus: autor – ne vlastní vinou – ztrácí čtenáře tím, že jeho povídka je dlouhá;
některé zvolené výrazy nebo celé slovní obraty byly užity nesprávně nebo nepřesně, stejně tak opakující se gramatické nešvary dneška: „a nebo“, „by jste“, „jako by/jakoby“ a podobně;
problémy s čárkami, opakování slov v téže větě a nespisovné výrazy v jinak zcela spisovném textu;
část rozuzlení příběhu je tak trochu zvláštní – konkrétně pasáž s dopisem hrdinky, té, která to celé v podstatě způsobila – dívčino počínání a vysvětlení tohoto počínání mi přišlo tak trochu ne-uvěřitelné a v tu chvíli poněkud zčeřilo jinak klidné hladiny dobrého dojmu z díla. Člověk se ptá sám sebe, zda by si skutečně v takovém případě právě takto počínal? Nechal by někoho chladnokrevně zavraždit? Litoval by toho? Spáchal by sebevraždu? A právě takto? Možná by neuškodilo trochu více rozvést vnitřní pochody oné mladé a tak trochu pomatené dámy, aby stejně jako ona, nebyl zmaten i čtenář – nebo alespoň tedy přinejmenším já.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog