Naděje (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Sinar (ixiik)
Malá víla, jež z bájí pochází. Zlaté vlasy, růže na nich, bílá kůže, průhledné šatičky, jež odkrývají krásy křehkého těla...

Eliana (moje maličkost)
4ernovasá dívky, která poznala až příliš strastí života. V modrých očích jen smutek a bolest.

Silný poryv větru pohne s korunami stromů. Listí se zmateně zatřepetá a ptáci poplašené vylétnou do vzdušných vírů. Z koruny stromu se ozve jemné povzdychnutí, jemné vykřiknutí a k hladině vody padá malinkaté stvoření. Vypadá jako člověk, jen výškou připomíná spíše veverku. Těsně nad hladinou však pád ustane a stvoření se prsty dotkne hladiny. Pohladí ji, usměje se a nad hladinou se vznáší ke břehu. Tam usedne na kraj a začne si jasným hláskem broukat krásnou melodií. V tu chvíli vítr ztichl.
Polomrtvá nejenom strachem, ale také únavou se z posledních sil protáhnu křovím, a pak upadnu kus od jezera, šaty kdysi snad vznešené jsou dnes potrhané a špinavé a staly se spíš pouze kusem hadru zakrývající alespoň částečně mé snědé keři poškrábané tělo, zůstanu ležet tam, kam jsem upadl, z těžka dýchajíc.
Pomalým pohybem hlavy víla pozoruje příchozí dívku. Prohlíží si její tolik zbědovaný stav. Když dívka upadne, tak se polekaně vznese a popoletí k ní. Oběma rukama jí přehodí pramen uhelných vlasů z očí. A snese se jí před obličej. Oči jsou zavřené. Dlaní jí pohladí po tváři a pak jí do ucha zašeptá "Prober se děvenko. Tohle ještě není tvůj den.. Vzbuď se...".
Nechci, proč bych se měla snažit bojovat, co mi kdy život přinesl dobrého, co mě na tomhle světě čeká lepšího než na těch zelených loukách tam někde kam by se mohla odebrat má duše a konečně dojít klidu, proč bych měla mít neustále sílu bojovat o své místo na zemi, bojovat neustále s nepřízní? Ten hlas co se mi ozývá v hlavě je však tak příjemný, melodický, snad už to opravdu smrt si pro mě přišla a dojdu štěstí kterého mi zde nebylo dopřáno.
"Vstávej." pokračuji s šepotem, zoufalá, že víc nezmohu..."Vstávej a pojď ochladit své tělo do jezírka." Jen pár jiskřiček provází vílu, když rychle odlétla k vodě, do dlaní nabrala pár kapek vody, které pak jemně spustila na dívčiny rty. Každá ta kapka, jak diamant letící slunečním svitem, se třpytila a při dopadu na tisíc krápot se změnila. Další a další kapka svlažovala vyprahlé rty. "Vstávej dítě smutku. Prober svoji smutnou mysl" další pohlazení na obočí "Prosím. Ještě nesmíš zde končit své bytí v tomto krutém světe. Ještě ne, ještě není ten správný čas. Ještě tě čeká tvůj úkol..."
*Už si pro mě přišli, konečně dojdu pokoje* pomyslím si šťastně, ale když se zaposlouchám do hlasu hlouběji, uvědomím si, že tak to asi není. Vždyť ten hlas mě vyzývá k návratu ne k odchodu. Víčka jsou však tak těžká, vlastně celé tělo mi přijde tak moc těžké a jako by neovladatelné, mám pocit, jako bych to tělo neznala, jako bych to nebyla já, jako bych byla pouze tou duší, co žije uvězněná. Když dopadnou první ledové kapky vody na mé rty, přeci jen se přiměji byť minimálního pohybu a pokusím se zachytit do úst co nejvíce toho příjemného osvěžení, oči však dál zůstávají zavřené, ale přeci jen už dýchám poněkud klidněji a lépe.
Malé stvoření si klekne k tobě na rameno. Je tak lehoučká, že jen stěží jí můžeš ucítit. Svoje tělíčko jemně opře o tvojí tvář. Cítíš teplo, které z ní vychází. Slaboučce, přesto tak hřejivé. Malinká slza skápne na tvojí tvář. "Tak vstávej. Nevzdávej své bytí. Ten svět jež se ti teď tak ošklivý, na tebe čeká. A každá zlá chvíle krásnou bude vyvážena." Koruny stromů lehce zašumí, snad jakoby víle za pravdu chtěli dát. Mraky na obloze se rozeženou a sluneční svit dopadne na tvojí tvář... Víla jen v kleče tiše leží na tvé tváři. Svojí drobnou rukou tě hladí po líci a skoro zoufale zašeptá "Prosím...".
Zoufalost a naléhavost toho hlasu jako by mě přesvědčovala o jeho pravdivosti, snad opravdu mohu pro tento svět ještě mnohé vykonat, ale chci to vůbec? Toužím po tom? Tělíčko, i když tak malé, teplo jenž předává je až neskutečné,. Zahřeje nejenom tělo, ale i bolavou mysl a s veškerým přemáháním a z posledních zbytků sil se řasy přeci jen lehoulince pohnout a jako motýlí křídla se nejistě zachvějí a já se snažím rozpoznat, kde to vůbec jsem, vše kolem se mi však zdá zahalené mlhou a vzdálené.
První, co poznáš v té šedi tvých zesláblých očí, jsou modré oči vsazené do malé hlavičky se zlatýma vlasama. Prozářený úsměv zračí radost nad tvým pokrokem. "Vítej zpátky" zašeptá melodický hlásek. "Nemusíš se bát. Jsi v bezpečí. Jsi daleko od všeho zlého. Jsi u mě..." nepřestává šepot... z těch kouzelných rtů. Víla dál leží na tvé tváři a dívá se ti zpříma do pravého oka. Levou rukou ti hladí tvář a snaží se tě uklidnit jak jen to jde...
Nejistě tě pozoruji, neschopná promluvit, snad za to může vyprahlost mých rtů a nebo to, že jsem vlastně už dlouho s nikým nepromluvila. Hledím ti do očí, nejistá si tím copak jsi zač, ale tvůj hlas je tak příjemný a uklidňující. Nepatrně se pohnu, abych si tě mohla lépe prohlédnout, zároveň však velice opatrně, abych tě nevyplašila nebo ti snad nějak neublížila "Kdopak jsi?" zašeptám tak tiše, že kdyby jsi byl dál, asi bys to přes zpěv větví nad námi přeslechl.
Malinko se povznesu a poodletím pár centimetrů dál, abys na mě mohla klidně zaostřit. "Já kdo jsem?" radostně se zasměji "Já jsem Sinar. Aspoň mi tak říká nejvíce z vás co žijí na této zemi. Mé pravé jméno je Sinariastel Te Liventoisuklave." představí se celým jménem a nechá tě si mě prohlédnout. Pár centimetrů vysoká víla se vznáší nedaleko před tvým obličejem a zářivě se na tebe usmívá.
Pokusím se pohnout, sice to jde poněkud hůře než bych si přála, ale přeci jen po tom co jsem vypadala, že zemřu je to pokrok, a tak se přetočím a zamžourám na stvořeníčko. "Nejvíc z nás? Ty nejsi z našeho světa?" pokusím se svou tvář přinutit k úsměvu a snad se mi to i lehoulince podaří "Proč jsi mě nenechala odejít?" zeptám se snad až příliš nešťastně.
"Ne nehýbej se. Ještě ne.." zarazím tvojí snahu. Poodletím opět k jezírku a dalších pár kapek ti svlaží rty. "Mé dlaně víc neunesou. Omlouvám se.." řekne spíš jako vtip a i se nad ním usměje. "Náš svět, váš svět. Jednou jsem tam, jednou tady. jednou jinde, jednou nikde." řekne jako by tomu rozuměla. A ano. Nezdá se jí to nijak divné. Zvonivým hláskem pokračuje. "Svět je jen obraz v tvé hlavě. Podíváš se na něj z jiného pohledu a nepoznáš ho. Poznáš chvíle, poznáš cíle. Poznáš smutek i žal, radosti i lásku. Poznáš cit. Ale nezáleží na tom, ve kterém světě, v jakou chvíli." Opět se zasměje a pokývne hlavou. "Chceš ještě vodu?" zeptá se jakoby nic.
S vděkem příjmu doušek chladivého osvěžení a přetočím se na záda, pozorujíc modravou záplavu nade mnou. Svět se zdá být najednou jiným, jako by vůbec nebyl tak zlým a nebezpečným místem. Pak se přeci jen přiměji otočit pohled zpátky k víle "Nemáš se mi za co omlouvat, děkuji ti za tvou péči" chvíli jako bych ještě přemýšlela nad významem toho co jsi řekl "Kdyby byl svět pouze obrazem, neexistovalo by přeci tolik utrpení a bolesti" pozoruji tě, jako bych čekala, že snad znáš odpovědi na všechny otázky světa.
Víla posmutní, otočí tvář, aby do ní nebylo vidět...
Když si všimnu změny, vylekám se, že to vše zapříčinila má slova. "Já... omlouvám se, pokud jsem řekla něco špatného. Já..." na chvíli se odmlčím jako bych nenacházela slov a snažila se urovnat si myšlenky "Nechtěla jsem ti ublížit.".
Víla opatrně otočí hlavu zpět k tobě. V očích má slzy. "Vím, že v tvém životě se událo tolik bolesti. Tolik žalu co prošlo skrz tebe. Takoví jsou lidé." povzdychne si "Cítím bolest každého. Utrpení i toho posledního mravence, na kterého dopadá umírající voják na bitevním poli." zavrtí hlavou, jako by se chtěla od té myšlenky oprostit, ale asi se jí to nedaří. "Cítím žal i Lentora v zemi Kreo, když zmírá pod myšlenkou velitele. Všechny ty strasti jdou ke mě a já zbavuji ty nebožáky jejich utrpení. Tedy snažím se. Jsem Naděje. Jsem radost. Jsem i láska. Jsem i "odmlčí se na krátký okamžik "...smrt.".
Když vílu vyslechnu, jako by najednou nebylo nic bolestivého z mé minulosti. Vše je v tuto chvíli potlačeno až do nejhlubší propasti, utrpení víly ve mě vyvolá pocit pomoci ji a zapomenout na svou lítost a křivdy světa, které se mi staly. "Mohla bych ti nějak pomoci, já ...chtěla bych, abys i ty našla své štěstí a nejen bolest jiných" zabodnu se modrou hloubkou svých očí do jejich maličkých.
Otřepu se při těch slovech. "Ach maličká.. jen zlomek toho co mnou prochází by tě zabilo." usměje se a do jejích očí se vrací radost "Ne. Mě nemůžeš pomoci a ani nesmíš. Stejně tak, jako nemůžeš pomoci Zoufalství nečinit tvory zoufalými, nemůžeš pomoci Naději stírat žal. Toto je můj úděl. A navždy jím zůstane. Tak, jako údělem tvým, je postavit se tomu čemu musíš." Z ničeho nic kolem tebe prolétne a zamotá se ti do vlasů. Jen na chviličku, a pak se vznese vysoko nad tebe. "Myslíš, že už můžeš vstát?" zašveholí hned co usedne na větev vedle skřivana, který vás pozoroval. Sedí dál, jako by ho víla neplašila.
Naděje, kolikrát mě právě naděje pomohla přežít, pomohla mi opět vstát a dál bojovat o své místo na zemi? Kolikrát jsem se i já snažila dát naději jiným? Musím ji přece pomoci, nechci, aby ten tvoreček trpěl pod tíhou bolesti, kterou způsobujeme. Je tak kruté trýznit tě naším počínáním. Opatrně se přetočím a pokusím se vstát, chvíli se nedaří a tak využiji ku pomoci strom o který se opřu. "Tvůj úděl, ale já chtěla bych ti pomoci, sdílet s tebou tvé břemeno a pomoci ti ho nést" promluvím klidně, jako bych v tom snad viděla své poslání.
"Zapomeň na to" zazní její hlas s trochou důrazu. "Nesmíš to chtít. V tvém těle je tolik bolesti, co jen lidské tělo snese. Vyvaruj se další. Tím mi můžeš pomoci" pak se zklidní. "Bude to pro tebe lepší...".
Jako bych cítila, že i přesto, že víla nechce, abych s ní sdílela bolest, kterou ji způsobujeme, je nějaká možnost, jak toho dosáhnout. Snad je tohle setkání pro mě novým začátkem, něčím co má dát mému životu opět smysl. "Prosím, neodmítej mou pomoc, jak by tvoreček jako ty mohl sám nést tolik bolesti? Dovol mi, abych ti pomohla."
Víla si povzdychne. Sletí opět před tvůj obličej, smutně se na tebe zadívá, a pak natáhne svojí ruku k tvé tváři. Ucítíš její dotyk a tvé tělo se prohne pod podivnou silou. Zatmí se ti před očima, ale zrak se ti hned vrátí. Vidíš dítě, které v potoku požírá podivný tvor se strašlivými zuby. Obraz zmizí a vidíš tvář staré ženy při jejím posledním výdechu na smrtelném loži. Vidíš dívku probodnutou šípem v srdci. Hrob, na který dopadají růže zároveň se slzami. Cítíš bolest, když tě bičuje velitel na cvičebním poli. Pohledem zavadíš i o muže který padá k zemi se sraženou hlavou. Vidíš tratoliště krve na bojišti. Zohavená těla, ležící v podivných pózách...Zlámané meči, rozpolcené štíty a lebky. Pak vše zmizí a ty vidíš vílu, jak stáhla svoji dlaň zpět od tebe. "Nechtěj to!" řekne rozhodně.
Pozoruji tě a čekám co uděláš, když se mi před očima začnou míjet děsivé obrazy zkázy a bolesti, nevěřícně kroutím hlavou a do očí se mi derou slzy. Nikdy mě nenapadlo, jak je naděje potřebná, ale kolik toho musí vydržet, děs z toho co vidím mě srazí na kolena a já se začnu nepředstavitelně třást pocitem naprosté bezmocnosti. Vztáhnu ruku, když vidím obraz dítěte, jako bych snad věřila tomu, že mu můžu pomoci. Cítím ostrou bolest prodírající se mým tělem, když jsem bičována velitelem, když už mám pocit že víc nemohu vydržet příjde vysvobození v podobě přerušení našeho spojení. Na sucho polknu a vyděšeně k tobě zvednu pohled plný slz a bolesti "Jak, jak tohle můžeš vydržet?"
Usměje se "A jak ty můžeš vydržet svit slunce? Náraz větru? Jak můžeš vydržet porod dítěte?" opáčí rychle...
"Ale...to je přeci něco jiného." řeknu nechápavě a stále se ještě třesouc "Nic z toho mě nezraňuje, slunce mi dává naději, že ani největší temnota nic nezmůže, pokud svítí, ale ty snímáš z nás žal, ale na sebe, ničíš se pro nás." hlesnu a na chvíli se odmlčím "Asi ti nemohu pomoci nést to utrpení, ale vím co mohu, mohu se pokusit pomáhat lidem kolem sebe a tím snad i ulehčit tobě." řeknu se zábleskem naděje v očích.
"Pleteš se" usměje se na tebe. "Není to něco jiného. Zas je to jen tvůj pohled. Představ si Lendie z podzemí. Ty by sluneční svit zabil" zamyslí se na chvilenku "Hmm špatný příklad. Nevíš že Lendie existují. Ale teď už to víš. Prostě existují. Nebo třeba rybu na vzduchu. Tu by to taky zabilo. Jsi stvořená tak, že tohle vydržíš. Chápeš co tím myslím?" zadívá se na tebe...
Přemýšlím nad těmi slovy a přikývnu "Asi ano, ale to vše je pro mě přirozené a kdykoliv si mohu zvolit, zda se před sluncem skryji a nebo ne, ale ty si nemůže volit, musíš přijímat to co všichni kolem dělají." Chápu, že je tvým osudem to kam jsi mi dovolil nahlédnout, ale zároveň si nedokážu připustit, že bys netrpěl "Vzbuzuješ v lidech naději, ale kdo ji vzbuzuje v tobě? Kdo ti dodává odvahu jít dál a pomáhat?"
"Ale pro mě to je též přirozené. To je to, o co tu jde. Jsem k tomu stvořená. Jsem naděje. Tohle vše je pro mě normální a ten žal, smutek se ve mě hromadí, ale mě neubližuje. Opustí mě, když někdo dojde své naděje. Pak moji úlohu přebírá štěstí..."
Pozoruji tě, snažíc to pochopit "Rozumím" řeknu prostě. "Chtěla bych ti za vše moc poděkovat, dala jsi mi naději, dala jsi mi dar znovu vstát a jít a věřit, že svět opravdu není tak zlí a zkažený. Děkuji ti, že jsi mi dala nahlédnout do toho, čím jsi a také do toho co znamenáš" pravím k tobě s úsměvem na tváři a všechny mé starosti jako by odvál vítr.
*Konečně* pomyslí si. Rozletí se přes hladinu a skoro uprostřed jako šipka vletí pod ní. Ozve se jen prázdné 'žbluňk' a voda utichne...
Ještě chvíli stojím na místě a pozoruji místo, kde víla zmizela, a pak se s odlehčením duše i srdce vydám vstříc novému začátku.