Osud upírky (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Zrnka písku se líně, leč mně to připadá hrozně rychle, sypou do spodní části přesýpacích hodin. Právě byly přetočeny a tím zahájen ten ničivý závod. Ten závod, jehož pravidla a dobu určuje ONO. Musím uniknout z tohoto otřesného labyrintu dříve, než se Slunce objeví na obloze a jeho paprsky dopadnou na mě. Jde mi o krk... Opět…

Že já káča musím vždycky naletět! Ne tak doslova naletět, jako doplatit na své chyby. Přece jsem věděla, že Seredius chodívá lovit a klást pasti do toho parku!

„To jsou ti Novorození!“ ozval se výsměšně ten otřesný… lykan!
Ten, kvůli kterému jsem vlastně tady.
Ignorovala jsem ho. Odmítám si ho všímat. Musím najít správnou cestu. Jenomže se zrovna dobře v bludištích nevyznám, zvlášť ne v těch, ve kterých jsem nikdy nebyla. Hmm, rozcestí, mohla bych zkusit jít doprava. Třeba se trefím.

„Neboj se, Ramie, nestihneš to.“ Usmívá se na mě. Škodolibě se usmívá…
Sice ho nevidím, ale vím to. Jsem mu k smíchu! A vpravo možná nebyla tak špatná volba.

„Slunce už vychází,
ta Tma pryč odchází.
Stala jsi se jednou z nich,
při toulkách v nočních ulicích.“

Začal prozpěvovat tím tolik krásným sametovým hlasem, který jsem tolik moc milovala…
… než jsem se stala jednou z nich… než jsem se stala upírkou.
Slunce vychází, písek se stále sype. A já nestíhám. Zamířila jsem špatně. Musím se vrátit na předchozí rozcestí. Nebo ještě na to před? Snad bude stačit pouze o jedno zpět. Písku už moc nezbývá.

„Paprsky sluneční tancují po stráni,
Sluneční svit rychle tě dohání.
Ramie, holka zoufalá,
oproti Slunci jsi pomalá…“

Zpívá dál. Podle hlasu se vyskytuje někde ve středu, ale i tak je slyšet. Je až moc dobře slyšet.
Ten krásný hlas… ta jeho krásná vůně… ty oči… on! Ta krása vyzařující na míle daleko!

Zase slepá ulička! Kruci! Tak se musím zase o něco málo vrátit. Levá strana byla špatná, tak doprava.
„Písek už ubývá na váze,
ty pořád bloudíš na dráze.
Slunce tě pozvolna dohání,
dostihnout tě nic mu nebrání…“

Přísahala bych, že jsem v jeho hlasu zaslechla náznak… lítosti? Je to vůbec možné? U Seredia?

Milovala jsem ho! Milovala! Kdysi ano! Není to tak dlouho! Já bych dříve za něj dýchala! Jen to bylo v dobách, kdy jsem byla ještě člověk…

Běžím dále a zdá se, že konečně dobře! No, tak ne. Doběhla jsem na místo, odkud jsem vybíhala, což znamená, že ztrácím drahocenný čas a přibližuji se smrti. Tentokrát té pravé smrti. Ale nejspíš bych mohla zkusit jít tou druhou odbočkou, než prve.

„Bloudíš v tom ničivém světě,
ale Slunce mocné chce tě…
Ramie, ty nezvítězíš,
nenajdeš v tom bludišti skrýš…“

Ano! Lítost!
Opravdu je v jeho hlase znát lítost! Lítost a smutek! Miluje mě! Určitě mě miluje! Jenom si to nechce přiznat!
Kdyby jen k jeho zábavám nepatřilo lovení a zabíjení Novorozenců. Jedna z her jeho lykaní party je právě pouštění upírů do tohoto labyrintu pár hodin před rozbřeskem. A já se nechala chytit.

„Proč jsi mi lhal, že mě miluješ!?“ vyhrkla jsem. Už to opravdu nevydržím. Dnes končím. Vím to…
„Nelhal jsem ti.“ odpověděl tiše.
„Ne?!“ pochybovačně jsem se zastavila a podívala jsem se na Slunce. „Tak proč chceš, abych zemřela?“ z místa, kde stojím, na něj mám výhled. Sedí na jednom z vystouplých porostů zdí.
„Ta, kterou jsem miloval,“ šeptem. „A stále ji miluji, je již mrtvá. Ramie, ty už neznáš city. Nejsi nic, jsi chladná jak kámen, jsi nekonečná víc, než sama prázdnota, jsi tak chladná a hluboká, jako ani temnota není, tvé srdce zamrzlo… jsi upír, pro mě jsi protivník.“ odpověděl více než smutným hlasem.
Ta slova by bývala tak moc zabolela, kdybych ještě dokázala lidské city vnímat…
„Ale já… já tě milovala.“ zanaříkala jsem tiše. Ovšem chlad v hlase nedokážu ovlivnit.

„Poslední písečná zrna,
jsi jako raněná srna.
Slunce tě polapí do spárů svých,
všude se ozve můj šťastný smích…“

Zaveršoval zlomeně a sklopil pohled.
Zůstala jsem stát na místě. Vzdávám veškeré pokusy o svoji záchranu neboť vím, že opravdu nemám šanci. Mé tělo pozvolna začalo malátnět. Odevzdám se mu. Slunci.
„Tak se aspoň můžeš podívat na to, jak Slunce spálí tu, kterou jsi miloval. Na to, jak jsi ji zabil…“ vykřikla jsem a vyčítavě se na něj podívala.
Otočila jsem se k němu zády, rozpřáhla ruce a nastavila se prvním paprskům Slunce. Sotva se prvních pár záblesků dotklo mé kůže, rozběhla se mým tělem palčivá bolest oznamující, že nadešel můj čas. Bolest začala mnohem více sílit a pálit, než…

* * *
Jaké to byly silné řeči o smíchu. Sotva Slunce pohladilo upírčino tělo, s nevídanou září se dívka změnila ve velikou hořící siluetu. Shořela.
Seredius začal brečet. Miloval ji… stále ji miloval.
Pláč... to, co jest u něj opravdu nevídané. Ale... on ji zabil. Tu, kterou miloval… to on ji nechal na pospas Slunci.
Miloval ji.
Hodně ji miloval.
„Wrrrawůůůůů…“