Padlý Anděl (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Stojí na nevelikém balkoně, jež patří poslednímu, třináctému patru panelového domu, mlčky se dívá na velkoměsto, které bývá vždy ozářené minimálně pouličními lampami, což tvořívá zvláštní atmosféru. Pohledem bloudí po řadách rodinných domů menších paneláků a bytovek. Nijak ji neznepokojuje, že v žádném z mnoha oken se nesvítí. Neřeší to, jen mlčky poslouchá, co se k jejím uším donese. A pro kdekoho znepokojivě to je jen hučení větru, které pozvolna utichá. Její oči jsou oteklé od pláče, ale stopy po slzách pozvolna mizí. Její tvář už nezdobí zoufalý výraz naprostého zděšení a nepokoje, kdepák. Nyní se jen široce usmívá. Už ji netrápí, co před nedlouhem prožila...

O dvě hodiny dříve.

Tmu rozehnaly ostré sluneční paprsky, které ihned začaly rozpalovat asfalt, beton, dřevo a všechno další na co dopadaly. Většina lidí se klidila na koupaliště, někteří se opalovali na zahradách, jiní byli vynalézaví a chytali bronz na balkonech či střechách. A někdo, například ta, které všichni přesdívali Hell, se snažil vyhledat chlad ve sklepení.
Milovala to tam. Bylo tam chladno, klid a nikdo jí nelezl na nervy. A dny, jako byl tento, tam bývala od rána do večera. Často tam za ní chodíval její přítel a trávil tam čas společně s ní. Jenom dnes měl přijít o něco později a tak zde byla sama, čehož v okamžiku, kdy se z podlahy začala zvedat rudá mlha, začala litovat.
Zprvu vyděšený pohled upírala na karmínovou hmotu, která začala nabírat nějaké rysy. Strach v jejím těle začal naplňovat obdiv, když se z té hroudy stala mužská postava. Ale jaká! Muž byl vysoký, ohromný, tělo samý sval a šlachu měl, kůže zůstala té barvy, jaké byla ona hmota a ty oči… tak chladné a přitom plamenné, neproniknutelně černé bez bělma.Bradka tvaru trojúhelníku cípem dolů. Na hlavě rohy. Veliké a jistě ostré, vycházející z husté hřívy plamenných vlasů.
Satan! – blesklo jí hlavou.
Podíval se na ni a široce se usmál. Nebála se ho. Obdivně se mu zadívala do očí. Všimla si dvou řad jistě ostrých zubů. Neucouvla, když vykročil směrem k ní. Zůstala poklidně stát na místě. Úžasem div nepřestala dýchat, když stál od ní sotva pár centimetrů a upřeně se jí díval do očí. Pak na ni jen vdechl obláček páry, která jí ihned zaplnila plíce, ale ona se nezmohla ani na zakašlání. Když si všiml, že to s ní ani nehne, že mu stále věnuje obdivné pohledy, začal se smát a vzplanul. Během chvíle po něm zbyla jen začouzená místnost a opálený kruh na místě, kde stál. A pak to všechno začalo.
Z horních pater se začal ozývat hrozivý skřek a k němu křik a jekot vyděšených lidí. Chodbou panelového domu se rozléhal dusot nohou těch, kteří se snažili utéct. Všude panoval hrozný zmatek a ona už to nevydržela a šla pomalu po schodech nahoru.
Sotva se ocitla nad schodištěm, pochopila, co se to tu děje. Stvůry běhaly okolo ní a zabíjely všechno živé, jenom ji ne. Mezi futry otevřených dveří ležela bezvládná těla s rozdrásanými hrdly a hrudními koši. Všude byla krev a kusy těl. Někde se válely i střeva, jak se někdo snažil s rozdrásaným břichem stále utéct. Ti, kteří ještě byli pár vteřin na živu, když kolem nich procházela, na ni upírali zoufalé pohledy plné hrůz a bolestí. Ale ona se ani za mák nesnažila někomu pomoci. Slyšela křik a prosby o záchranu, ale připadalo jí, jako by to slyšela hodně vzdáleně. Sledovala každého, kdo umíral. Dívala se, jak stvůry zabíjejí další a další. Zřejmě jí asi ani nebylo líto těch dětí, jejichž těla ležela v loužích krve. Bez sebemenšího pocitu smutku prošla kolem své zavražděné rodiny, když se vydala k dalšímu schodišti. Ovšem v dalším patře se ocitla v situaci, kterou si nepřála.
Když viděla, jak jedna ze zrůd skočila po chlapci, jehož nade vše milovala, vykřikla na celý dům zoufalé „Ne!“ Zrůda od něj ihned oskočila, ale bylo pozdě. Jeho krk už byl prokousnut. Dívčina k němu doběhla a bezbraně se zadívala do jeho očí. Viděla v nich strach, zoufalství a bolest, ale i něhu a lásku, kterou jí věnoval. Nestačil už ani říct, co pro něj znamenala a zemřel. V tu chvíli se jí po tvářích rozkutálely slzy. Nechala jeho tělo ležet a rozběhla se do schodů. Vyběhla až do třináctého patra, odkud to všechno sledovala a plakala.
A zrůdy zabíjely dál…

Současnost

Slunce, které ještě před hodinou svítilo na obloze, již bylo nenávratně pryč. Kdysi blankytně modrá obloha měla černo-oranžový odstín jako oheň. Pouliční osvětlení nefungovalo a nikde nebylo nic, co by svítilo, co by vydávalo kapku světla. Pohlédla na silnice a chodníky ulic, které jsou plné louží krve a těl těch nebohých lidí.
Vzpomněla si na svého přítele, kterého viděla umírat. Jak že ji to nazýval? Andělem strážným? Jak ironické…

Kdybych byla Anděl strážný, nenechala bych ho umřít, nenechala bych umřít nikoho ze zdejších. Ale já nechala ty bestie zabíjet. Dívala jsem se na ně a líbilo se mi to. já nejsem… i když možná jsem. Vlastně určitě jsem Anděl, ale ne Strážný. Jsem Padlý Anděl!

S tímto uvědoměním si sešla třináct poschodí. Prošla kolem každého těla a slastně se usmívala. Vyšla do ulice a uvědomila si, že je posledním, kdo z tohoto města zbyl. A možná i z celého světa. Jenom ona a její armáda démonů, příšer, zrůd, Serafínů a především Satan. Stala se součástí Pekla. Stala se jedním ze zrozenců pekelných. Stala se tím, čím se nestane nikdy jiný. Peklo se dere na povrch a ona se brzy stane jedním z vůdců.

Když nastalo ničivé ticho, dveře horního nástavce skříně se otevřely. Sedmnáctiletá holka s uplakanýma očima vyskočila ze skříňky, ve které se schovávala, a prošla kolem všech, co tu jen nehybně leželi ve své krvi. Zaslechla šramot za ní a vyděšeně se otočila. S úlevou zjistila, že není poslední. Kluk o rok starší než ona šel přímo k ní. Je téměř komické, že ona se jmenuje Eva a on Adam…

Konec