Tarinův životopis (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Slovo úvodem

Zdravím všechny čtenáře. Rozhodl jsem se zde prezentovat životopis jedné z mých postav, rád bych se s ní přihlásil do AT 11. Charakter sem přímo psát nebudu, rád ho totiž trochu obměňuji, ale trochu ho nastiňuje samotný životopis.

Popis postavy

Je malý i na hobita. Přes den na sobě nosí pestrobarevné oblečení. Veselou tvář zdobí nakrátko střižené kudrnaté vlasy barvy slunce. Malé ručičky jsou vždy čisté a nehty jsou ostříhané. U boku se houpe menší brašna a na opasku dýka, jinak není žádná zbraň vidět. Pod barevným oděvem jde občas zahlédnout pevné boty. Je veselé, optimistické povahy a nebojí se rozdávat úsměvy na všechny strany.

Samotný životopis

Narodil a část svého dětství jsem strávil ve vísce jménem Kžojla. Táta byl švec a matka švadlena. Matka byla známá jako švadlena se zlatými prsty. Byla vyhlášená široko daleko. I z toho nejprostšího kusu pytloviny dokázala udělat šat hodný králů.

Když mi byly tři, matka otěhotněla. Porodní bába tvrdila, že to bude děvčátko. Avšak devět měsíců nato přišla morová rána. Všichni zdraví a silní to přežili, avšak matka ani sestřička ne. Pár měsíců po pohřbu jsme tam stále bydleli. Ale táta stále říkal: "Všechno mi tu připomíná mou drahou ženu."

A tak se stalo, že prodal krám, koupil povoz a začali jsme spolu putovat. Zanedlouho se z povozu stal pojízdný krámek. Tu jsme něco prodali a tam zase koupili. Táta mě poctivě učil, jak se stát obchodníkem. Zanedlouho jsme dorazili až k hlavnímu městu vévodství. Tam se otci zalíbilo a rozhodl se tam usadit. Za své peníze si koupil patrový barák přímo na náměstí. Byl celkem zchátralý, ale peněz bylo dost, tak táta najal dělníky a nechal celý dům opravit. Následně si dole zařídil vetešnictví kombinované se zastavárnou. Tehdy mi bylo devět let.

Protože obchod vzkvétal, poslal mě táta do školy. Vybral uměleckou se zaměřením na sport, neboť říkal, že mám energie za tři, tak abych ji využil. Ve škole mě velice zaujal styl Free running, založený na překonávání překážek.

Po roce byl táta nucen najmout pomocníka, neboť se obchod rozrůstal. Podivnou náhodou narazil na muže, jemuž umřela žena, a tak se se synem potuloval světem. Tehdy jsem musel opustit školu (již nebylo dost peněz). Nejprve jsem jim to zazlíval, ale nakonec jsme se skamarádili.

Zhruba rok vše běželo jako po másle. Poté se na náměstí objevili tři podivní pánové. Byli celí v černém. Jak je ostatní obchodníci spatřili, tak zavírali krámy a stahovali rolety. Jen otec vyšel ven před krám. Ti tři šli rovnou k němu, proběhl krátký rozhovor a po něm ti páni odešli. Neslyšel jsem, co si říkali, ale znělo to, jako by něco chtěli a otec jim to odmítnul dát. Otec poté začal opět nosit u boku meč. Říkal: "Jen tak pro jistotu." Vypadal všeobecně rozrušeně. Uběhl týden, dva a otec se pomalu uklidnil. Poté to však přišlo.

Jako každý pátek táta vyrazil do hospody na karty. Většinou se vracel kolem desáté, jedenácté hodiny, ale tentokrát nic. V půl dvanácté jsem byl už trochu nervózní. Přišel až v půl druhé. Divné však bylo, že šeptal, a pak to přišlo: smích, a ženský! Druhý den ráno jsem vstal dříve a šel si sednout do obýváku, kudy musela projít. Chtěl jsem ji jen poznat, a tak si sedím a čekám. Zanedlouho se ozvaly kroky a já zpozorněl. Byly jen jedny. Divné. Že by otec spal? Poté však byla dole a já zkoprněl, byla to žena! Lidská žena!! Proti hobitce bych nic neměl, ale ženu lidskou?! Než jsem však stačil cokoliv udělat či říct, přišla ke mně a řekla: "Ty budeš Tarin, že? Tvůj otec mi o tobě tolik vyprávěl. Tak ahoj, otci vyřiď, že jsem musela do práce. No, ani nemusíš, nechala jsem mu u postele vzkaz." Pak odešla.

Zanedlouho vstal i otec, přišel dolů a začal mi vysvětlovat, jak moc ji miluje. Neposlouchal jsem ho. V hlavě mi stále hučelo: lidská rasa, maminka by to nedovolila. A dokola a dokola. No, nemohl jsem s tím nic dělat, tak jsem se rozhodl nechat to být.

Ale i tak ji nemám rád. Nejvíc mě štvalo, když se mě snažila podplatit. Vždy jsem si to vzal, ale moje nenávist jen rostla.

Zhruba po půl roce se však něco změnilo. To už u nás ta Kunhůta (jak jí říkám) bydlela. Otec odjel na týdenní cestu. A já zaslechl z otcovy ložnice hlasy. Šel jsem tedy nahoru. Cestou mě chytil Tom (syn toho pomocníka, se kterým jsem se dost spřátelil). Pravil: "Nechoď tam, prosím!" Ale já šel. Už jsem neslyšel hlasy. O to to bylo horší. Nahoře jsem viděl, jak se po sobě Kunhůta a Krus (pomocník) plazí nahatí.

To bylo hrozné. Pro hobity je věrnost to nejcennější, co je, a ona ho tam tak nestydatě podvádí.

Jak se otec vrátil, hned jsem mu to řekl. Doufal jsem, že ji konečně vyhodí z baráku, ale stalo se to přesně naopak. Strašlivě se pohádal s Krusem a následně ho vyhodil. A ona vyšla s čistým štítem. Nevím, co mu navyprávěla, ale tehdy jsem pocítil pravou nenávist.

Rozhodl jsem se, že ji zničím.

Zkrátím to. Po dvou letech vyhrála ona. Už jsem ji podezříval z magie, a tak jsem koupil u jednoho chlápka na náměstí flakónek. Když se tekutina z něj vylije na člověka a řekne se zvláštní slovo (argusimunas), z člověka smete všechno očarování. Při večeři jsem to hodil na otce a vykřikl ono slovo. Nesmetlo z něj nic, jen měl obličej plný střepů. Následně jsme se strašlivě pohádali a já odešel z domu.

Hned ten den jsem našel práci jako pomocník u ševce. Vydržel jsem tam jen týden. Poté mě vyhodil, že jsem prý moc malý. Další práci jsem už nenašel. Začal jsem se živit drobnými krádežemi. Tu jsem si vzal jablko, tam zase visel tak vyzývavý měšec. Celkem se mi to i zalíbilo, bylo to tak jednoduché a účinné. Přeci jak se zpívá v jedné písni: "Práce je poslední možnost jak splašit prachy." Přes den jsem se potuloval po městě a v noci jsem většinou zalehnul někde v seně. Jsem malý, a tak jsem dokázal protáhnout i tam, kde jiní ne. Zhruba po dvou týdnech mého "zlodějíčkování" jsem ucítil, jak mi někdo sahá na můj měšec. Chytil jsem tu ruku, otočil a vytáhnul svoji dýku. Spatřil jsem tvář mladého chlapce. Už dva roky jsem ji neviděl, ale i tak jsem ji hned poznal. Byl to Tom, můj kamarád, kterého ta Kunhůta taky vyhnala z domu. "Tome, kamaráde, ty mě nepoznáváš? To jsem já, Tarin," zvolal jsem. Jak jsem to dořekl, tvář se mu rozzářila. Naše přátelství navázalo tam, kde skončilo.

Zjistil jsem, že se taky živil jako zloděj. Jeho otec sice dostal práci v paláci jako metař, ale peněz bylo málo. Zjistili jsme, že se to ve dvou lépe táhne. On většinou rozptýlil lidi a já je okrádal. Až potom se nám jedna akce zvrhla. Byla to policejní past. Tom jim stihl utéct, ale mě dohonil jejich pes. Dali mě před soud, který mě odsoudil na deset let. Na DESET LET!! A to říkali, že mám prý štěstí. Protože jsem ještě dítě, neusekli mi ruce.

Strčili mě do basy s nějakým starcem. Prvních pár dnů bylo nejhorších. Stařec si mě nevšímal a mně to vyhovovalo. Zhruba po týdnu mě přišel navštívit otec. Doufal jsem, že mě vykoupí a odvede si mě domů, ale přišel mi jen říci, že už nejsem jeho synem, dal mě vydědit. Dalších pár dnů bylo ještě horších. V hlavě mi stále kolovalo: "Vydědit. Už nejsi můj syn. Nemám otce, nemám matku, jsem sám a ve vězení."

V těchto chvílích jsem jen tak seděl na pohovce a z očí mi tekly slzy. Když jsem zrovna v této náladě seděl a dumal, přisedl si ke mně ten stařec. Předtím mě neoslovil, ale teď mě něžným hlasem vyzval: "Řekni mi svůj příběh, chlapče." Nešlo odolat. Začal jsem vyprávět. Vše, co jsem zde právě napsal, jsem mu řekl. Vypadal, že mě pozorně poslouchá, ale bylo vidět, jak mu v hlavě utkvěla jen jedna část. Ta, kde jsem byl zlodějíček a bavilo mě to. Poté se mi představil: "Já jsem Markus Kann, mistr siko v utajení." Zpočátku jsem nechápal, proč se schovává ve vězení, ale trpělivě mi to vysvětlil. "Jediné místo, kam vrah nepůjde, je žalář. Tak se tu schovávám." Začal mě učit všechno, co uměl: jak lhát lidem do tváře, jak vyrobit šunt a prodat ho za originál a spousty a spousty dalšího. Dříve jsem si myslel, že zloděj jen krade, ale on mě učil i tančit, líčit se, dvořit se dámám a mnohé další.

Těch deset let uplynulo jako voda. Poté mě pustili. Popravdě se mi moc nechtělo od mého učitele, ale měl jsem v hlavě tolik vědomostí a chtěl jsem je využít. Tak vypadal můj přechod na první úroveň.

První dva měsíce jsem pilně pracoval u ševce. Leštil jsem boty, co už měl opravené, to proto, abych setřásl pozornost hlídky. Našel jsem si celkem prostorný byt. Spíše než byt to je půda, ale mně to nevadí. Hlavou o strop neškrtám, tak je to OK. Jeho hlavní dvě přednosti jsou: velké okno přímo na střechu a nedaleko náměstí. Mám to tam kousek. Také nájem je za hubičku, přece jen je to půda. Za peníze od ševce jsem si to tam trochu zařídil. Koupil jsem psací stůl, dvě židle, houpací křeslo, postel (musel jsem vzít starou dětskou) a nakonec se mi podařilo sehnat šatník menší velikosti. Většinu jsem nakoupil od jednoho kupce, jehož dcera už vyrostla a ten nábytek pro panenky už nechtěla. On byl rád, že se toho konečně zbavil. A i já se radoval, neboť to bylo také za hubičku (trocha smlouvání...). Sice jsem musel zaplatit pár chlápkům, aby mi to sem nanosili. Co se dalo jiného dělat.

Nedávno jsem byl u jednoho kupce na návštěvě. Dům jsem si vyhlédl už dříve. Dva strážní na obchůzky kašlali a k domu byl přístup od řeky. Pravda, moc peněz tam také nebylo, ale ty zlaté prsteny. "Ach, ty zlaté prsteny." Stáhnul jsem mu je ve spánku. Stačilo trochu oleje, a jak klouzaly dolů. Jen jeden prsten byl stříbrný. Ten jsem neprodal. Je na něm totiž vyobrazena kobra bez očí. Takový znak jsem už někde viděl. Poté jsem si vzpomněl. Kunhůta měla náramek, kde byla kobra bez očí. Musím o tom zjistit více.