Kráter (171 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

,,Přestaň už! Ty že si říkáš dobrodruh? Chováš se jako malé dítě, jako vystrašená baba. Vždyť tohle nemusí být ani tví přátelé, kdo ví, kdo jsou zač tihle chudáci. Podávej se na ostatní, vidíš někoho, že by se choval takhle, jako odložené kotě?" začnu zhurta. Do skoku mi moc není a tenhle posera mi odvahu nepřidá a jak koukám na ostatní, jejichž obličeje jsou plné stínů, nemyslím si, že by tohle divadlo někomu dělalo zrovna dobře. ,,Jestli tedy chceš, abych tě nedonutil držet jazyk za zuby násilím, aby nás tady vyčmuchala každá potvora co tady pobíhá, tak už utichni a začni se chovat jako chlap!" pokusím se mu říci s pevnou odhodlaností v hlase, nicméně alespoň já cítím, že udržet výžný tón v mém hlase mi dělá potíže. Polévá mě studený pot a do toho, abych se zašil někde v koutku mi moc nezbývá.

"Neměl jsem je opustit! Umřeli kvůli mně! Kvůli MNĚ!" Rudi začíná nepříčetně křičet.

"Smrt je všude kolem! Já to cítil! Všechny nás dostane! Všechny!! Ne...ne...nééééé....och.." třesoucí se Rudi padá bezmocně na svá kolena a ustrašené oči se mu zalévají slzami.

Když se díváte na tu nešťastnou zvlykající postavičku, klečící mezi zohavenými těly, zdá se, jako by se stíny, které tančí na stěnách v mihotajícím se světle Trornovy lampy, radostě chechtaly Rudiho beznaději a utrpení.

Kam jsme se to dostali? Kam?

Tak to by bylo. Jeho kamarády jsme našli. Teď už jde o to dostat se ven.. A to asi nebude tak jednoduché.

Plášť si upravím tak, aby byl nad batohem a aby bylo možné jej snadno sundat.

"Hlavu vzhůru," řeknu pomalu, zvednu se a položím opět dlaň na Rudiho rameno. Snažím se, aby můj hlas zněl přesvědčivě, ale přesto je v něm cítít nejistota: "Kdyby jsi své druhy neopustil, nemohl by jsi přivést nás a pravděpodobně by jsi s nimi v této šlamastice zůstal sám. Je nás více a jistě se dokážeme snadněji bránit případnému nebezpečí." Ne
Spustím ruku z jeho ramene, namířím ji směrem k mrtvolám a tiše řeknu: "Zemřeli na popáleniny a nebo potrhání či polámání. Měli bychom si tedy připravit něco na hašení a něco na obranu."
Ze svých zad sundám batoh a z něj odvážu svůj dřevěný štít, abych jej mohl mít v ruce. Pak si batoh naložím opět na záda.

Rudi, jako v tranzu, pomalu přistoupil k tělům.

"Nééééé......nééééééé......néé...." zoufale sténá, když z podlahy zvedá chomáč zaschlé krve, ze které čouhá kousek tmavě zelené látky, možná zbytek jakési haleny.

"Néééé....moji kamarádi....néééééé.....co jsem to udělal....CO JSEM TO UDĚLAL?...ech....ne..ne...ne..." žalostně sípe, jak se mu zadrhává hlas v beznaději a smutku.

"Mrtví....jsou MRTVÍ!!...nééééé...ech...kvůli mně....kvůli mně...." Rudi se neovladatelně třese, zatímco se sebeobviňuje a truchlí nad ztrátou svých druhů.

Většina z Vás se otřeseně rozhlíží po této strašlivé místnosti a radši nechcete ani tušit, k čemu mohly tyto prostory sloužit.

Snad pouze Trorn, vysoký tajemný barbar, sleduje bez známek odporu a jakýchkoliv emocí Pjotra, který opatrně přiklekl poblíž mrtvol a zblízka si je prohlíží.

Mrtvá těla mají sečné rány, v některých místech jsou zčernalá a spálená. Nehybné kostry jsou rozlámané a také očouzené.
Zdá se, že od smrtelné bitvy v této místnosti neuplynulo mnoho času, možná jen několik hodin.
Žádné krysy tu nejsou a při pohledu na ten masakr se ani vlastně nedivíte. Zřejmě se i ti otravní hlodavci radši velkým obloukem vyhli tomuto místu.

Ve změti těl a jejich cárů nevidíte nic, co by stálo za bližší prozkoumání. Mrtvola, která je nejvíce spálena, shořela i s vybavením, o kterém lze již jen spekulovat, co bylo zač. Další tělo je roztrhané na kusy, potrhaná kožená zbroj se snaží schovat zkrvavené torzo trupu, které je již jen vzdálenou vzpomínkou na živou bytost.

Nemo prikývnem a opieram sa rukou o stenu s pevne zovretými očami a ešte pevnejšie zovretými ústami.

"Ano, odplata..." zasípu na Haldira a moje kapuca se pohne v souhlasném přikývnutí.

Podívám se na Rudiho..."Možná by měl někdo chodit s ním kousek za námi ať to nemusí vidět."

"Démoni, přízraky, nemrtví... Myslím že tu budeme mít oba dost možnosti k odplatě, Brensi. Tohle je proti přírodě. Takhle by nikdo neměl skončit. Jde to proti přirozenému stavu věcí a proto to musíme zarazit."

S pokřivenou tváří odporem sleduji Pjotra, jak ohledává mrtvá těla. Ten ale musí mít silné nervy, říkám si v duchu. A stále se obracím a koukám do chodby, jestli se odtamtud na nás neřítí nějaké nebezpečí.

"Fuj to je hroznej hnus." říkám roztřeseným hlasem.
Na chvilku se rozkašlu a snažím se v sobě udržet poslední jídlo. S vypětím sil se mi to nakonec podaří. Pak si rukama promasíruji obličej.
"Když to tady tak vidím, tak jsem snad měl zůstat nahoře v hospodě." říkám si pro sebe.

Odkašlu si, abych potlačil knedlík v krku a pak řeknu také svůj názor. Můj hlas je tichý, ale zřetelný: "Tito muži jsou již mrtví a my jim nepomůžeme, avšak mohou nám posloužit jako varování. Měli bychom se zřejmě držet pohromadě a postupovat velmi opatrně." Na okamžik se mi zkroutí tvář zlostí a hlas ztvrdne: "Původce tohoto odporného činu by měl být spravedlivě potrestán."

Opatrně přistoupím blíž k mrtvolám, pokleknu a začnu je oaptrně prohlížet. Zajímá mně jak zemřeli a jakým způsobem byla zapálena ona zuhelnatělá mrtvola. Zda jsou těla ohlodaná krysami a jestli byla okradena.

Přelítnu pohledem mrtvoly a v mé tváři se objeví nechuť, avšak taková divná...asi těžko zakrývatelná - znáte mě, jako barbara, který umí velice dobře zakrývat své city. Avšak při pohledu na Triamose se usměju: "Copak? Našemu ptáčku zpěváčku se dělá špatně? Ale notak, zahraj nám nějakou veselou písničku," zasměju se potichu a škodolibě.

Při pohledu na dávno mrtvá těla slabě zaupím, jako člověk, kterému někdo neopatrně dupne na nohu. Strašný pohled a ještě horší prostředí a co vůbec, strachuplná situace. Kam jsem to jen vlez, kde jsem se to vzal?
,,Jsi si určitě jistý Brensi, že tohle je práce nemrtvých?" ptám se zahořkle.

Keď zbadám to čo je vo vnútri tak sa opriem o stenu a vyvrhnem zo seba posledné jedlo.Rukávom si otriem ústa a nepozerám sa smerom na mrtvoly.V tvári som asi dosť bledý a mlčím.Jediné čo prehovorí je moja mimika ktorá prezrádza čistý odpor.

Když vstoupím do místnosti a uvidím těla u stolu tak se lehce zapotácím. Odvrátím zrak a několikrát se zhluboka nadechnu.

"Žádný z nich snad není Rudiho kamarád. A taky bych si nepřál tady s nima u toho stolu skončit."

Je vidět, že bych z místnosti nejradši co nejdříve odešel.

"Zajímavé," poznamenám si spíše pro sebe při pohledu na mrtvoly.
"Tohle je práce nemrtvých," zasípu nahlas s jednoznačně rozpoznatelným odporem, k těmto stvořením.

Vstupujete do podlouhlé místnosti.

Nejasný pocit řekne každému, kdo sem vstoupí, že tady být nechtěl. A hned se mu naskytne jasný důkaz, že tentokrát by měl svým instinktům věřit.

Kolem velkého stolu s masivní dřevěnou deskou pokrytou temnými skvrnami totiž v nepřirozených polohách leží sedm těl. Dvě z nich své lidství popírají již tím, že mají jen kostru, přičemž zbytek orgánů a tkání dávno prosázely ve hře života. Ovšem ani ostatní na tom nejsou lépe, třem postavám chybí větší či menší části kůže, takže vystavují na odiv svou muskulaturu, a jedna je natolik zuhelnatělá, že jediný pohled na ni zažehává v mysli nutkání po samovznícení.

Tady by živá bytost být neměla.

V zadní části místnosti jsou další dveře vedoucí na sever, jsou zavřené.

(Viz. Mapy: Mapa: Za portálem, 2.místnost)