Kráter (70 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Dál je zamčíno, co? Rozeberte ty věci, ať můžem pokračovat." Čekám, až budou všichni připraveni jít dál, teprv poté dám Párovi ten klíč. Z mé reakce je vidět, že se barbara tolik nebojím. Možná to je tím, že zas tak větší než já není, možná to je tím, že si myslím, že bych ho lehce zneškodnil magií.

"Je zamčeno, ..." Řeknu zklamaně a odstoupím od dveří. Podívám se na Trorna, který právě schovává klíče, které sebral, do brašny. Přistoupím až k němu a svrchu se na něj zadívám:
"Puč mi jeden, ať ho můžu vyzkoušet."

"Zdá se, že všechny klíče jsou stejné," polohlasem pravím, když si klíče prohlížím. Pak je všechny sbalím do torny.
Když Žabikuch otevřel bednu s výbavou, sahnu dovnitř pro lahve s olejem a přidám je do své výbavy.
"Ty plachty, stany a věci na vaření jídla by se nám možná taky hodili," prohlížím si bednu.

Bedny ani skříň nemají zámky. Jednoduché tvary, žádné zdobení.
Žabikuch si je pouze zběžně prohlédl a zkouší je otevřít. Víko lze bez potíží odklopit. Uvnitř leží plesnivé tlející zbytky potravin - zelenina, ovoce, maso, brambory, pečivo. Musí to tady být uskladněné již velmi dlouho, protože i trvanlivé kousky jsou již nepoživatelné.
Kromě zbytků jídla tu ale leží i čtyři lahve s jakousi tmavší nazelenalou tekutinou.
V druhé bedně je srovnaná výbava. Vidíte několik provazů, různé brašny a baťohy, kladiva, skoby, kovová očka, kramle, příruční plachty, dva menší cestovní stany, lampu, pět lahvic s olejem, křesadla, několik kotlíků a hrnků, příbor, naběračku a další drobnosti vhodné na cesty.

Skříň také není nikterak zajištěna. Tora ji otevřela a vy tak můžete zahlédnout bohatý šatník - košile, blůzy, kalhoty, punčochy, pláště, šály, čepice a na dně položeno několik kožených pevných bot s kožešinou.
Ovšem i sem se dokázaly dostat moly. Šaty, hlavně vlněné košile a blůzy, jsou prožrané.

Trorn zatím sundal ze hřebíků klíče a prohlíží si je.
Barbar Parophis stojí ve výklenku s dveřmi. Neslyšíte ale, že by je otevřel.
Hraničář Aer Thano po chvilce přistoupil ke kožichům na stěně a opatrně je zkoumá.

Když se chodba rozšíří do další místnosti, zastavím se na kraji, vlevo vedle vstupu, abych nepřekážel ostatním a zopakuji pohled dokola, přivření očí a zase pohled.
Tak mě můj mistr učil zapamatovat si vzhled místa. Kdybych se na takové místo vrátil, mohl bych poznat podle změn, jestli tam nebyl mezitím někdo jiný. Když chci pro jistotu pohlédnout kolem místnosti potřetí, je už naplněná zbylými členy naší družiny.

Projdu kolem beden a ze strany kouknu na jejich povrch, jestli není něčím natřený, nebo jestli kolem víka nejsou "nenápadné" otvory. Ale podle zběžného pohledu na nich leží jen obyčejný suchý prach. Podobně mi připadá i skříň.

Klíče jsem jen stačil sotva spočítat, než je uchopil Trorn. Když vidím, že mí noví druzi jsou celkem dobře sehraní, postavím se do JV rohu proti skříni, abych viděl na chodbu, kudy jsme přišli a polohlasem zamumlám:
Dvě bedny, jedna skříň a jedny dveře, to by mohly být čtyři zámky, jako jsou čtyři klíče.

Po Párových slovech se za ním nakloním do výklenku, ale nestihl jsem zahlédnout, jestli se mu podařilo otevřít dveře, nebo jsou zamknuté. Jeho připomínka o kabátech mi ale vnukne něco jiného. Přejdu k věšáku s kožichy, kterým zatím nikdo nevěnuje pozornost a začnu je prohlížet.
Spočítat kolik jich je, jestli mají nějaké kapsy a pokud ano, tak co je v nich. Mimochodem zkouším i rozpoznat, z jakého tvora pocházejí.

Zastavím se a poslouchám co říká Trorn, otočím hlavu a dívám se něho. Pak pokrčím rameny a tvrdohlavě řeknu:
"To kam jsme se dostali je za dveřma, ..." Poškrábu se prackou na hlavě a vyslovím zjevné: " Teda aspoň já si kabát většinou věším tak, abych jej měl po ruce až půjdu ven."

Nečekám odpověď, jemně zmáčknu kliku a opatrně pootevřu. Nejdříve na skulinu a pokud tam bude něco k vidění, tak i více, aby viděli i ostatní. Dveře zase zavřu.

Kývnem Trornovi na znak súhlasu a prejdem ku skrini. Chvílu si ju obzerám a váhavo sa ju pokúsim otvoriť.

S loučí v ruce přejdu k bednám a začnu si je prohlížet.

"Páro, počkej," syknu když vidím, jak se barbar hrne dál. "Musíme se tady porozhlédnout a najít co nejvíce indícií, které nám poví kam jsme se to dostali.
Žabikuchu, prohlídni ty bedny, někdo se koukněte do skříně," říkám, když se porozhlédnu po místnosti. Sám jdu k hřebíkám s klíčema a všechny vemu do rukou, abych si je mohl dobře prohlédnout.

Pohledem zavadím o kabáty na stěně, klíč, hřeby i bedny. K čemu asi jsou ty kabáty? Mno jestli je venku půl metru sněhu, ... jako kdyby ten tunel nestačil.

Pomalým krokem přistoupím ke dveřím a stejně pomalým pohybem zmáčknu kliku.

Schodiště je sice poměrně široké, ale vedle sebe by mohly jít pohodlně pouze dvě štíhlé postavy.
Ve stěně nejsou vidět žádné držáky loučí či kahanů.
Výstup je docela dlouhý, podle kroků můžete napočítat dobrých sto sáhů. Schodiště ústí do další prostorné, i když už menší místnosti.
Další možný východ jsou bytelné okované dveře naproti vám, v asi dva sáhy dlouhém výklenku.

Po levici stojí podél stěny dvě bedny, po pravici větší skříň. Vedle ní visí na skobách několik huňatých kožichů s kapucemi.
Vedle výklenku se dveřmi je ve stěně zatlučeno několik hřebíků. Na některých je pověšen větší klíč, vidíte celkem čtyři.

Je tu ticho, cítíte stejný zatuchlý a chladnější vzduch tak jako dole u portálu.

[Viz Mapy: mapa - Výstup z portálu, 2.místnost]

Parophis pevně uchopil svůj masivní kyj a následuje hraničáře Aer Thana po schodišti. Průchod portálem mohutnému barbarovi sice neudělal dobře, ale jinak mu rozhodně kuráž nechybí.
Za nimi jdou Trorn s Torou, následují Žabikuch, stařičký Pandemonix, kudůk Arion a na konci Triamos, který se občas nervózně ohlédne za sebe, ve snaze propátrat tmu, která se za ním sápe se svými černými spáry.

Když Trorn pohlédne na mě, kývnu hlavou na souhlas se seřazením naší skupiny. Pak zamířím očima na Páru, jestli jde vedle mě.
Uchopím meč do levé ruky a hrotem dolů k zemi, aby čepel nevrhala odlesk světla do dálky před nás.

Potichu projdu otvorem ve stěně a opatrně kráčím vpřed.

Na rozdíl od ostatních se po výstupu z teleportu nijak zvlášť nezamotám a hned si začnu prohlížet místnost. To, že teleport je jednosměrný mě nijak zvlášť nepřekvapí.
Na Aerova slova o seřazení odpovím: "Vzhledem k tomu, že vy dva jste s námi ještě nikde nebyli, tak samozřejmě postavení musíme předělat. Tak jak to říkáš ty, to bude nejrozumnější - vy dva vpředu, pak já třeba s Torou, pak Žabikuch s Flaveriem a zezadu nás bude svou mocnou zbraní bránit bard." Nevynechám narážku na Triamose. "Pro jistotu vzádu půjde taky Mermyr."
Pak se otočím k Toře: "vemeš prosím lucernu? Budu kreslit mapu, říkám, přičemž jakmile lucernu předám, vytáhnu pergamen, tuš a brk a načrtnu první místnost. Pak vše složím, abych mohl vzít hůl, popřípadě od Tory zpět lucernu.
"Můžem vyrazit, kouknu po ostatních, jestli jsou rozestaveni. "Žádný kecání a hlavně ne hraní na loutnu. Jdem velice potichu, nevíme kde jsme a nemáme cestu k úniku. Podivám se po ostatních, jestli to všichni pochopili.

Pomalu se narovnám a otřu si hřbetem ruky ústa. Pak se otočím směrem k ostatním a jakoby omluvně zamumlám někam do prostoru: "Mi to trochu nesedlo."
Otřepu se jako pes po té co vyleze z vody a pak mnohem jistějším krokem kráčím do středu místnosti. Rozhlížím se okolo sebe a už hlasitěji vyslovím zbytečnou otázku: "Kde to jsme?"

Když vysoký Trorn přizvedne lucernu se světlem, snažím se blíže prohlédnout znaky na portálu. Jde to ale pouze obtížně, protože odpudivá síla mi nedovoluje se příliš přiblížit.

Kroutím bezradně hlavou:"Ty symboly mi nejsou povědomé. Písmo lze rozeznávat, jsou zde možná určité podobné prvky s trpasličím písmem, ale použitý jazyk neznám, význam mi tak uniká."

Trorne, mohl bys posvítit Flaveriovi na ten portál. Aspoň na chvíli, dokud je tu klid, jak se zdá, a tázavě kouknu znovu na Žabikucha.

Asi bych měl jít s Párou vpředu, za námi někdo se světlem, ukážu na Trorna s lucernou a na Žabikuchovu pochodeň.
Ale třeba jste zvyklí na jiné seřazení, tak mi povězte.

Skloním meč na levé předloktí a čekám, co kdo odpoví a jestli Flaverius už dostatečně prozkoumal tuto stranu magické brány.

"Časem si na to určitě zvyknete. Druhý přesun už nebude tak hrozný."

Podobne ako Flaverius, i ja sa zapriem o svoju palicu a zhlboka sa nadýchnem. Pocit, že sa moje telo roztrhalo na množstvo častí mi nebol príliš príjemný, no snažím sa udržať na nohách, a na rozdiel od barbara i obsah žalúdku na svojom mieste.
"Nechutné.." prehodím pri pohľade na barbara snažiac sa tak zakryť vlastnú nevoľnosť. Opatrne zostúpim z vyvýšeného pódia a pomalými krokmi odchádzam za Žabikuchom.

"Je tady schodiště a vede někam nahoru." hlásím ostatním.
Pak si dám ruku před nos abych zmírnil puch z barbarova žaludku a čekám kdy vyrazíme nahoru.