Druhá strana (234 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Katryn dá Eddiemu pusu, ale jaksi se to zvrhne v dlouhý polibek (asi 18 vteřin padlo na kostce).
To mě uvede ještě do větší deprese. Koukám na Wickhama.
"Já vím, že nerozumíte," řeknu a zní to docela nešťastně. "Nejspíš je to takový můj úděl."
"Chtěl jsem ale říct, že...že kdybyste se přece jen rozhodla nesnažit se splnit všechen ten svůj úděl, kdybyste dokázala žít s tím, že už nejspíš nebudu dědic s titulem, kdybyste dokázala být s tím, kdo byl zlý, ale snažil by se být lepší...kdybyste chtěla zvolit takový život, jaký si aspoň z malé části zasloužíte místo trmácení se válečným územím..."
Sevřu ruce do pěstí. "Wickhame, prosím, neříkejte to..."
"Jsem tu," dořekne tiše. "Tady, ve špinavé uniformě a zraněný, sakrastický a špatně se rozhodující...ale se slibem, že udělám cokoli, abyste už nemusela být takhle nešťastná. Cokoli budete chtít. Mimo tuhle válku je obyčejný život. Ne zázračný, ale obyčejný a klidný."
Jeho osobitá velkorysost, upřímná nabídka a vlastně i představa toho, že už by nebyly k řešení žádné jiné světy, kouzla, která nedokážu, smrti, ani kapitán Damon, mi vžene slzy do očí.
Nastane krátká chvíle v mé hlavě, kdy bych byla schopná jeho nabídku přijmout, nechat někoho, aby se postaral o mě a všechno neřešitelné neřešit a nechat za sebou.
Samozřejmě to trvá je prchavý okamžik. Mám co dělat, abych se slabostí nerozbrečela, protože vím, že nemám tu volbu, kterou on si myslí, že mám.
Že mám prostě smůlu.
"Ani nevíte, jak nesmírně si cením takové nabídky, Wickhame Scotte," řeknu s námahou.

Objímám Eddieho déle, než jsem chtěla a dám mu pusu. Pak silou vůle kousek ustoupím a poslouchám Wickhama a Morigan. Vůbec se nedivím, že ti nerozumím...Celé tohle je šílené...

Sice se k tomu okamžiku vlastně vůbec nechci dostat, ale nastane. Zastavíme a slezeme z koní. Když Katryn obejme Eddieho, který vůbec nepůsobí, že by mu to vadilo, nebo že by to pro něj nic neznamenalo, Wickham se na mě podívá.
"Já...vám příliš nerozumím. Pokoušel jsem se, ale...nerozumím," řekne.

(Jo to už se dělíme? Já to pochopila, že až za pár hodin...)

No já se neudržím a Eddieho obejmu. Asi už o to nestojí, ale je to impulsivní jednání, kterému jsem se neubránila. Asi mám slzy na krajíčku, ale držím se...Kladu mu na srdce, aby na sebe dával pozor a nenachal se zabít!

Jsem docela ráda, že se dělíme.... Aspoň bude Morigan méně napjatá.
Nějak oficiálně se s nimi rozloučím a popřeji hodně štěstí. Pak jsem připravená na to vyrazit vstříc našemu štěstí....
Jsem z toho krapet nervozní, když jsem si až včera uvědomila, že nás našel Braidon a ne Damon.

V následujících hodinách bychom měli dojet na pomyslnou hranici, která už není přísně střeženým územím berklandských vojáků.
Tam se podle dohody rozdělíme, protože pro Eddieho a Wickhama by mělo být mnohem jednodušší dostat se i pěšky někam ke svým lidem. Bude to pro ně takhle bezpečnější.
My se pak o kus budeme vracet a pokoušet se hledat cestu k místu, kam jsme se teleportovaly.

Asi usnu v první vteřině po tom, co si lehnu (včera jsem si hodila 6). Po psychickém vyčerpání přišla částečná úleva a já konečně pořádně usnula

Pozoruji to taky s údivem, tohle by se hodilo umět. A čekám jak to všechno dopadne, teda spíš co odpoví.
Ale stejně se čas od času ohlédnu za nás, kdyby někdo šel.

Damon stojí ve dveřích a je z něj vidět jen černá silueta.
Stoupnu si za něj.
"Wickhame," promluvím.

V duchu se snažím uklidnit, že určitě chtějí na svobodu a je přeci jedno, kdo jim na ni pomůže...Jen aby věřili, že jim chceme pomoct.

Jdu s Morigan a srdce mi asi exploduje!! Prosím, ať nedělají problémy!

Zůstaneme stát opodál vozu, jsou tam dva strážní.
"Kdo je tam??" ozve se hned jeden z nich.
"Kapitán Damon," promluví Damon a vystoupí ze stínu. Strážný správně tuší, že Damon není sám, takže je trochu zmatený, ale nic neříká.
"Kapitáne," pozdraví ho oba předpisově. A předpisově se neptají, co tu dělá a čekají, až to řekne sám.
Damon přistoupí k tomu bližšímu. "Chci, abys odemkl ty dveře," řekne.
"Co...?" podiví se voják.
Damon se nakloní jen o něco blíž a podívá se mu do očí. "Odemkneš ty dveře a budeš čekat, dokud zajatci nevyjdou ven," řekne o něco hlubším hlasem.
"Ano," odvětí voják s klidem.
Je to hrozné, ale svým způsobem fascinující. Ten druhý na to zmateně zírá a koktavě se ohradí, ale to už mu Damon sdělí opět s pohledem do očí, že pomůže svému kolegovi.
Během chvíle jsou mříže i zámky odemčeny a dveře se otevřou.
Vystoupím z úkrytu stínů a táhnu za sebou Katryn.

K vozu, kde drží zajatce nám to pěkně trvá. Není divu, Margaret nemůže jít rychle a musíme se schovávat. Celou dobu ale naštěstí (hlavně díky Damonově sluchu) se s nikým nepotkáme.

Pozorně jdu a skoro ani nedýchám...Vůbec se mu nedivím, že mu přijde divné, že chceme zachraňovat někoho, kdo o to nejspíš nebude stát...Kdyby to nebyla taková krize, tak mi to asi přijde vtipné...Už abychom byli venku, a všichni!!

Rozhodně se netváří, že by něco takového hodlal dělat.
Vzdychnu si a je mi ještě hůř, ale už nic neříkám. Vyjdeme tak, jak jsme domluvení, ve stínech a potichu a tudy, kde bychom neměli potkat ani hlídku, kterou má Damon zmapovanou, kudy obvykle chodí.
Taky jeho sluch je na tohle velmi dobrý.

Damon na mě upírá pohled. "Tím chceš naznačit, že je mám pod nátlakem přinutit, aby s námi šli?"
"Tak nějak..." řeknu neochotně.
"Ty chceš zachraňovat někoho, kdo o to nejspíš nebude stát? To je zajímavé..."
"Nech si tu ironii!" zamračím se. "Já nevím, jak na to budou reagovat."
"Není to jejich věc? Nebudou chtít, ať si tu zůstanou!" pokrčí rameny, neboť v tom spatřuje naprostou logiku.
"Tomu nerozumíš," oznámím mu.
"Nerozumím," přizná klidně.

Damon na mě upírá pohled. "Tím chceš naznačit, že je mám pod nátlakem přinutit, aby s námi šli?"
"Tak nějak..." řeknu neochotně.
"Ty chceš zachraňovat někoho, kdo o to nejspíš nebude stát? To je zajímavé..."
"Nech si tu ironii!" zamračím se. "Já nevím, jak na to budou reagovat."
"Není to jejich věc? Nebudou chtít, ať si tu zůstanou!" pokrčí rameny, neboť v tom spatřuje naprostou logiku.
"Tomu nerozumíš," oznámím mu.
"Nerozumím," přizná klidně.

Jsem taky připravená k odchodu s improvizovaným vakem na zádech. Jsem opravdu nervozní a srdce mi běží maraton sprintem...už se opravdu těším až budeme všichni venku z tábora. Přesto jsem ale ráda, že jsme se tohle rozhodly risknout, přeci jen je to možná naše jediná naděje.
Docela se bojím, jak na nás Eddie s Wickhamem budou reagovat...nemyslím si, že by si v dané situaci mohli dovolit odmítnout moct, ale bojím se, že nám nebudou věřit, že jim chceme pomoct a dostat je odsud :-( (Proč by taky měli?)
Jsem soustředěná, abych někde nezakopla nebo něco podobné, a jdu pozorně za vámi. Dušička je ve mně hodně malá.

To je dobrá připomínka.... nebo bych s nimi měla mluvit já, mě neznají a nebudou na mě naštvaní. Ale zatím to nechám na Damonovi. To asi bude rychlejší.
Taky si uvážu náš improvizovaný vak přes záda a ještě pořádně rozhlédnu, aby tam nic nezůstalo...
Jsem připravená dělat co máme. Ale přes to, že by tohle neměl být problém, mám asi tep tisíc za minutu.

Znejistím. Na to už jsem myslela, ale nějak jsem o tom nezačala mluvit.
"Damone...kdyby náhodou nastala nějaká komplikace a oni...no prostě třeba úplně nechtěli, mohl bys...mohl bys je..."
Zvedne obočí.