Druhá strana (232 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Jsem připravená se teleportovat, snažím se vypadat klidně a myšlenky na to, že bychom se mohli ocitnout kdekoli, každý zvlášť nebo že by nás to mohlo zabít, se snažím úplně vymazat ze své hlavy. Věřím, že to Morigan zvládne. Toto je možná naše jediná šance, kterou nesmíme zahodit.

"Tobě se do toho nehce? Vždyť se z tábora odjíždělo s tím, že se to prostě udělá....Ne? Já ti věřím, že to zvládneš. Zvládla jsi už tak složitá kouzla, že tohle taky určitě zvládneš."
(23:30) Morigan: Mám chuť ho praštit.
(23:30) Morigan: Damon rozhodí ruce. "Vidíš?"
(23:21) Margare-tka: "Není..." jsem taky přesvědčená.
(23:19) Ketryn: "Ano, teď už není cesty zpět." řeknu odhodlaně.

(19:49) Morigan: Každopádně se o to snažím a nebo to aspoň předstírám. Určitě ale spánek nikoho z nás není příliš kvalitní.
(19:49) Ketryn: Já už se taky pokouším usnout a vypnout si všechny své dotěrné myšlenky nejrůznějšího typu...
(19:43) Morigan: To já taky. Moc si to nemyslím:-)
(19:40) Ketryn: No jsem zvědavá, jestli teď usneš :-)
(19:39) Morigan: "Dobře, myslím, že už teď usnu," vymaním se z držení a vrátím se zpět na své místo.
(19:26) Ketryn: S ním musí být člověk furt ve střehu.¨
(19:13) Morigan: "To zní povzbudivě."
(19:10) Morigan: "Nemrač se pořád!" vezme mě kolem ramen. Ne, že bych mohla uhnout, ale tentokrát to není žádné nadřazené gesto, nebo způsob si dokazovat svou moc. "Každý má jinou zálibu, někdo sbírá prsteny jako ty a někdo...zas něco jinýho."
(18:49) Morigan: "To jistě..."
(18:49) Morigan: Přehnaně polichoceně se usměje. "Bylo to působivé, že?"
(18:49) Morigan: "Vím, taky to znám. A mimochodem jsi to už jednou říkal, při tom tvém působivém proslovu po výzkumné jízdě u nás ve stanu."
(18:48) Morigan: dodá Damon.
(18:45) Ketryn: Myslím, že se pomalu začíná brousit do nepříjemného téma...
(18:43) Morigan: "Nepatřil králi!" stisknu zuby. "To vím, musel patřit královně. Je tam ta pentle označující ženy královského rodu, víš?"
(18:40) Morigan: "Takže Ardickovci stále v kurzu. Skvělý. Jemu patřil ten prsten?" kývne k mé ruce.
(18:39) Morigan: "Jeho pravnuk, Rowan Ardick," odpovím.
(18:38) Morigan: "Jo, král Henselm. Kde je mu konec, že? Kdo vlastně vládne teď?" zajímá Damona.

(18:18) Ketryn: :-) tak už si to musím pamatovat i tady :-)
(18:17) Morigan: (Byl rok 1668 když jsme tam začaly žít.)
(18:16) Systém -> Ketryn, Morigan: Hod na šestistěnné kostce (k6): 4
(18:15) Morigan: (Hm, teď jsem na rozpacích, psala jsem to a mluvily jsme o tom, takže bys to měla vědět i tady, ale hoď si k6, šance je veliká:-))
(18:05) Ketryn: Vím, jaký byl a Akarii rok, když jsme tam žily???
(18:05) Morigan: "Nech si to," pokouším se ho odbýt.
(18:04) Morigan: "Jistě, jak by taky ne," ušklíbne se. "Nějak ses musela dostat k tomu prstenu."
(18:03) Morigan: "Znám akarijský kalendář."
(18:03) Morigan: "Tehdy vládl Hanselm Ardick. Tedy v době, kdy jsem se tam narodil a i v době, kdy jsem odcházel studovat do Svobodné. Pak už jsem se nevrátil nikdy jako člověk. Narodil jsem se roku 1518 akarijského kalendáře, ale Svobodná má jiný kalednář, takže..."
(17:55) Ketryn: To mě taky zajímá a taky hlavně jak už je to dávno.
(17:54) Morigan: "Teď se ptám já a všimni si, že to není vůbec důvěrné. Jen tak pro zajímavost bych chtěla vědět, kdo vládl Akarii, když jsi tam ještě žil."
(17:53) Morigan: "Když máme tu upřímnou chvilku..." začnu. "My máme upřímnou chvilku?" skočí mi do toho. "Kdybych to věděl, dávno bych toho využil a zeptal se na něco mnohem důvěrnějšího."
(17:37) Ketryn: Jo, to je rozhodně pravda :-)
(17:37) Ketryn: (Jej, já zapomněla kouknout na diskuzi a teď si říkám, že nějak nechápu souvislosti :-D)
(17:35) Morigan: V duchu si pomyslím, že už jsem dávno překročila počet asi všeho, co člověk potká za svůj život.
(17:33) Morigan: "To tedy vím," souhlasím s ním.
(17:33) Morigan: "Nepředpokládám, že bys znala jména těch, co tě málem zabili. Mimochodem víš o tom, že už jsi dávno překročila počet vampýrů, které člověk potká za svůj život?"
(17:32) Morigan: "To mi došlo!" oplatím mu ironii.
(17:17) Ketryn: Poslouchám vás a říkám si, že Damon není furt tak hrozný a nesnesitelný, má i své světlé chvilky :-)

"Nic ve zlým."
"V pořádku. Vždycky pro ně budu divná."
"A přišel někdo na to proč? Na ten tvůj talent nebo poruchu?" zajímá ho.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem se posadila.
"Ehm...v podstatě jo. Ale teď se mi o tom mluvit nechce," řeknu neochotně.
"Pořád jsi mě nepřesvědčila, že bych se měl bát, malá čarodějko, takže buď taky v klidu."
"Tak za prvé - rozhodně proti tobě nejsem malá! A za druhé - to je nějaký vampýří syndrom, nebo co??"
"Cože?" zasměje se nechápavě.
"Jo."
"Jak se vlastně jmenoval ten vampýr, kterého jsi znala?" zajímá se.
Trhnu rameny. "Tři jsem poznala, dva mě málem zabili," řeknu podle pravdy. "Náhodně jsme se potkali a ti tři nám pomohli. Znám jenom jejich křestní jména. Tvoje vlastně taky."
"No, většinou se to tak dělá. Je nevýhoda mít titul nebo příjmení, když jsi nesmrtelný."
Kývnu, jako že to uznávám. "Jmenovali se Luis, Finnegan a Edmund. Říká ti to něco?"
"Ne. Málokdy se známe. Nejsme členové nějakého vampýřího cechu nebo tak."

No a právě ta tvoje "exotičnost" nás sem nejspíš dostala :-), pomyslím si. Přemýšlím, jestli mu někdy řekneš, že jsi vlastně ještě z jiného světa :-)

Ležím a poslouchám vás. Taky ti věřím, že to zvládneš, ale taky se bojím...Modlím se, aby už to všechno bylo úspěšně za námi a my to ve zdraví přežili.

"Jen vtipkuj!"
"Tys začala!" obhajuje se. "A navíc nejsem idiot. Tohle samozřejmě vím. Ale tvoje ruce mi připadají víc, než vhodné, zlato."
Hořce se kdesi pod dekou zasměju. "Tak tos neviděla moje studentská čarodějnická léta! Rozhodně bys nebyl tak klidný."
"Copak? Divoké mládí? Kdo nemá."
"Rozhodně jsou lidi, co nemají divoké mládí. A já spíš...no, ne, že bych se úplně nechtěla na to učení soustředit, ale..."
"Víc jsi žila, než ses učila. To už jsi jednou říkala, vzpomínáš si? O tom to sakra přece není. Učení je učení. A život je život."
"Řekl student univerzity!" dodám škodolibě.
"Nedostudoval jsem. Ne, že bych nechtěl, ale pak už to jaksi tak úplně...nešlo."
"Já spíš...všechno jsem se naučila rychle. Nepřirozeně rychle," snažím se vysvětlit a tentokrát nevtipkuji.
"Vrozený talent?"
"No...asi něco takového. Zvláštního. Vrozená porucha spíš. Asi za pět let jsem byla Starší tovaryš, možná o něco dřív. Prostě mi to šlo hodně rychle."
Nekomentuje to a poslouchá mě.
"Ještě dneska se na mě někteří kolegové čarodějové dívají jako na exotické zvíře."
"To mě zas tak úplně neudivuje," poznamená.
"Díky," ušklíbnu se.

"Proč se ptáš, mám to snad zkusit?" zeptá se po chvíli.
"Ne, díky."
"Znám i jiné metody."
"Ne, díky!" zopakuji důrazně.
"Škoda."
"Jak pro koho."
Usměje se směrem do ohně.
"Jsi si tak jistý těmi linerity, nebo prostě jen sám sebou?" nedá mi to se nezeptat.
"Co když jsem si jistý tebou?"
"Pak ses asi úplně zbláznil."
"Ale prosím tě! Magie je nesmírně mocná věc a já v ní věřím."
"Asi ti zapomněli říct, že magie sice je nesmírně mocná věc, ale většinou nesmírně záleží na tom, v jakých rukou je používána. A to může být nesmírně rozdílné."
"Páni, nesmírná filosofická myšlenka."

Damon se vrátí pozdě a přestože ležíme a jsme zachumlané, nespíme.
Usadí se k ohni. "To není dobrý," pronese směrem ke mě, přestože se nepohnu.
"To vím taky, ale sama sebe neuspím!" odseknu mu.
"Vážně ne?"
"Ne. V podstatě sotva uspím někoho jiného, nejsem vnímač."
"Ale umíš to," pokračuje v konverzaci a vhodí do ohně pár klacků.
"Když je nejhůř, tak ano," přikývnu. Dál ležím. "Ty bys dokázal uspat člověka?"
Pokrčí rameny. "Teoreticky dokážu, aby udělal všechno, co chci. Takže asi ano, ačkoliv si teď žádnou takovou situaci nevybavuju."

No ono už se to docela blíží! Taky nespím. Sice jsem si už lehla, jako vy, ale spát nemůžu.
Myslím, že se opravdu bojím.
Snažím se to ale nedávat najevo.

Snažím se pak asi usnout. Hlavu mám ale plnou myšlenek a začínám být nervozní, jestli se nám ten teleport povede...

(21:25) Morigan: Večer rozděláme opět malý oheň a uděláme si improvizované tábořiště. Opečeme to, co přinesl Damon (většinou jsou to králíci, nebo něco drobného, aby se to dobře peklo). Když se najíme, Damon se zvedne a beze slova zmizí ve tmě. Dívám se za ním.
(21:21) Margare-tka: Tak to je dobře:-) Neboj sdělím ti to plánuji si, ale nechce se mi před ním. I když si myslím, že´je to zbytečné. Tak až se večer půjde najíst, tak mi řekni.
(21:17) Morigan: Vodou už raději šetříme.
(21:09) Morigan: Taky jsem narážela na tu poslední větu:-) Jídlo klidně projít můžeš, už máme jen trochu tvrdšího chleba, zbytek jsme snědli, ale Damon nás každý den zásoboval čerstvým masem.
(21:03) Margare-tka: No to jídlo snad poznám kolik máme ne? A to o Edmundovi si zatím nechám pro sebe. Řeknu ti to až půjde někam do lesa......se najíst.
(21:01) Morigan: No myšlenkama na mě moc nepromluvíš:-)
(20:53) Margare-tka: Třeba má problém se víc ovládat,když čaruješ.... víš jaký problém měl Edmund.
(20:53) Margare-tka: Kolik máme ještě jídla a jk jsme na tom s vodou. Sice jsme se ji předpokládám doplnili, ale stejně.
(20:52) Morigan: Hodím po Damonovi nepříjemný pohled, ale jinak už nečaruji, pouze, abychom se neodchýlili od severu.
(20:52) Margare-tka: "Skvělý:-) Měla by jsi odpočívat. Bude to zapotřebí. A pokud to nepůjde bez kouzel, tak tam chvilku zůstaneme a odpočineš si přímo na místě:-)"
(20:46) Ketryn: Jsem ráda, že se nám tak hezky podařilo najít cestu, kterou jsme šly. S Damonem souhlasím, že by jsi se měla šetřit.
(20:45) Morigan: "Fajn, tak přestaň tolik čarovat, ano?" řekne Damon.
(20:44) Morigan: "Tak teď už bychom neměli být tak daleko," řeknu a poblednu.
(20:41) Morigan: O stopy se přesto aktivně pokouším, takže za půl dne chůze jsem si skoro jistá, že jsme nalezly místo, kde jsme předtím trávily svou první noc na naší cestě za civilizací.
(20:40) Ketryn: "Tak když půjdem přímo na sever, tak by to mohlo být dobré. Před tím jsem šly furt na jih a myslím, že jsme se snad moc neodchýlily."
(20:36) Morigan: Dojdeme k němu. "Asi máš pravdu," souhlasím s Katryn. "Půjdeme odtud přímo na sever. Pokusím se hledat naše původní stopy, ale moc už to asi nepůjde..."
(20:34) Ketryn: "Jo, určitě, pamatuji si ho."
(20:34) Margare-tka: Kouknu se na Mor.
(20:34) Margare-tka: Tvářím se nadšeně, ale kouknu na tebe. "Jsi si opravdu jistá?"
(20:33) Ketryn: "Možná bychom podle toho trochu mohli upravit směr naší cesty."
(20:32) Margare-tka: Tak na něj zaostřím. "To je super:-)"
(20:31) Ketryn: "Vidíte tamhle ten neobvyklý kmen?" ukážu tím směrem. "Pamatuji si, že jsme kolem něj tenkrát šly."
(20:29) Morigan -> Ketryn: Míjely jsme ho, když jsme šly směrem dolů, tedy na jih.
(20:24) Ketryn -> Morigan: (Ale opravdu se snažím soustředit! Blbý moje neposlušný myšlenky.)
(20:24) Margare-tka: To není zas tak špatné.....
(20:23) Ketryn -> Morigan: A vzpomínám si, že jsem šli těsně kolem něj? Nebo v jaké tak vzdálenosti? Abych vám to mohla blíž určit.
(20:22) Morigan -> Ketryn: Nejsi sice soustředěná tak, jak bys chtěla či měla být, ale při výstupu do kopce tě nedaleko od směru naší cesty, zpola ukryté za křovím, upoutá neobvykle rostlý kmen stromu. Je to spíš jen torzo stromu, ale vzpomínáš si na něj, všimla sis ho minule a nejde s ničím zaměnit.
(20:17) Systém -> Margare-tka, Morigan: Hod na procentuální kostce (k%): 64%
(20:17) Systém -> Margare-tka, Morigan: Hod na šestistěnné kostce (k6): 3
(20:17) Systém -> Ketryn, Morigan: Hod na procentuální kostce (k%): 93%
(20:17) Systém -> Ketryn, Morigan: Hod na šestistěnné kostce (k6): 2
(20:16) Morigan: K6 a K%
(20:15) Ketryn: Moc nemluvím, ale vnímám. teď se bedlivě rozhlížím a snažím se si vybavit, kudy jsme tenkrát šly.
(20:14) Ketryn: Za koupel jsem byla taky moc ráda, i když byla ledová, cítím se po tom mnohem svěžeji.
(20:09) Margare-tka: Rozhlížím se urputně jako ,mohu, takže možná někdy jak se znám zakopnu:-) A doufám....
(20:06) Morigan: No samozřejmě, kladu vám na srdce, ať se pořád rozhlížíte i vy dvě.
(20:05) Margare-tka: No to já taky, tady bych už se mohla nějak chytat.

Celou cestu moc nemluvím a snažím se abys ses mohla soustředit. Za koupel jsem byla šťastná:-)
"Je škoda, že v tomhle nebudu noc nápomocná. Jak jsem usnula, tak nevím, ale možná si už s Kat vzpomeneme u toho místa kde nás našli."

Nastane čas, kdy se dostaneme na relativně širokou cestu, pravděpodobně je to ta, kterou nás sem dovezl kapitán Braidon.
Můžeme po ní jet cvalem, ale zas to příliš nevyužíváme, jelikož přednost má hledání směru a přemýšlení, zda jsme tudy už někdy jeli...

Při čekání na Damona si sundám z krku linerity a zkoumám je. Jako obvykle na nich nic nevyzkoumám.
Jsem zvědavá, co udělám, až najdeme to místo, jestli ho najdeme.

Pokračujeme pak v cestě, už je třeba, abych vyhledávala světové strany a víc magicky řídila naši cestu. Snažím se, abych to nepokazila a taky se radím s Damonem, který se v těchto končinách alespoň trochu vyzná. Není divu, byl kapitánem a tohle je stále území berklandských královských vojáků.
Zdá se, že mým magickým počínáním je Damon tak trochu fascinován, jelikož z kouzel často nespustí oči, ačkoliv tato kouzla nejsou příliš vizuálně zajímavá. Nejspíš ho ale stále magie fascinuje, tak jako kdysi.

Druhý den se dostaneme do blízkosti toho jezera. Necháme Damona hlídat koně a jdeme se vykoupat. Je to sice opravdu ledová voda, ale i tak je to příjemné a dost osvěžující.
"Bože, kam jsme se to dostaly..." povzdechnu si. A myslím to opravdu mnohoznačně.
Vracíme se pak na cestu s mokrými vlasy a čisté.
"Běž taky," řeknu Damonovi.
"Díky," řekne. "Ne, že mě budeš tajně sledovat!" mrkne na mě.
"Toho bych se, být tebou, opravdu neobávala," sdělím mu.
"Cítím se dotčeně," upozorní mě a zmizí v lese.

Díky tomu, že se mám na co soustředit, je mi o něco líp. Nemyslím tolik na Wickhama a Eddieho, líp se mi ignoruje Damon a vlastně také odsunuji do pozadí zodpovědnost, která mě v následujících dnech čeká.
Soustředím se prostě na momentální úkol.

Díky tomu, že se mám na co soustředit, je mi o něco líp. Nemyslím tolik na Wickhama a Eddieho, líp se mi ignoruje Damon a vlastně také odsunuji do pozadí zodpovědnost, která mě v následujících dnech čeká.
Soustředím se prostě na momentální úkol.

Usoudíme, že vlastně při naší cestě zpět se můžeme stavit u lesního jezírka, které jsme našli, doplnit tam další vodu a také se vykoupat, což je potěšující.
Ať chci nebo ne, jsem nucena s Damonem komunikovat ohledně naší cesty. Snažíme se vytvořit plán hledání, já si snažím co nejvíce vzpomenout, kudy jsme se pohybovali a také všechny orientační body.