Druhá strana (249 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

(19:07) Morigan: "A to si fakt myslíš, že by z toho v tom případě necícil nikdo z nás vůbec nic???"
(19:05) Ketryn: "No Moriganina duše...v tom medailonu..."řeknu rozpačitě.
(19:03) Morigan: "Jako co?" nechápe Richie.
(18:57) Ketryn: "A co třeba v tom debilním medailonu...?" řeknu, ale vážně to myslím jen na půl...
(18:56) Morigan: "No jasně, vždyť kdyby to bylo podle teorie, tak by jí taky neztratila. Jen by byla někde jinde v jiným těle a tohle by byl někdo jiný."
(18:55) Ketryn: "Ale šlo to přeci kouzlem zas spravit."
(18:53) Ketryn: "No právě...ale to jsem neztratila paměť..." :-(
(18:50) Morigan: "Asi ano. Ale opravdu nechápu, jak by se to mohlo stát jenom pouhým nasazením medailonu na krk!" řekne vážně. "To by bylo sakra velký kouzlo, takový uvěznění duše! Ale netvrdím, že to nejde, sama jsi to přece zažila..."
(18:47) Ketryn: Tvářím se hodně ustaraně a zoufale..."A mohlo by to být i tak, že Moriganina duše je někde jinde a Liza je jiná duše v Moriganiným těle?" zkusím se zeptat.
(18:44) Morigan: "Derek je nejlepší odeklínač z nás. Nejspíš zkusí nějaké protikletby, které se v podobných situacích používají. No, nějaké už zkusil, ale jaksi bez úspěchu."
(18:38) Ketryn: "A je nějaká teorie, co by to všechno mohlo být nebo co s tím dělat?" řeknu zoufale.
(18:36) Morigan: "No, nejspíš je to celý v tom medailonu, i když z něj nikdo skoro nic necítí. Což je hodně divný. Pokud by to byla kletba, která člověka posedne tím, že nějak použije prokletou věc, ta magie by z něj nezmizela. Mohla by zmizet, kdybychom ho sundaly a Morigan byla odekleta, ale to se evidentně nestalo! A to znamení je už teda vážně záhada...ale je to stejný znak, jako na medailonu. Drak."
(18:31) Ketryn: "A jsou někde stopy pa naší Morigan? A co ten medailon a tetování?"
(18:30) Morigan: "Zkoušeli...zkoušeli jsme pár věcí, ale nemělo to žádnou účinnost. Miki jako vnímač tvrdí, že by mohlo být nebezpečné pokoušet se jí nějak radikálně zasahovat do mysli, když ta kletba evidentně mysl ovlivňuje, takže se samozřejmě všichni obávají," začne.
(18:25) Morigan: "No...jak to vysvětlit, aby jste to pochopily..." zamyslí se.
(17:51) Ketryn: Čekám a naléhavě se dívám, jestli nám poví o tom, co od včerejška dělali a na co případně přišli.
(17:49) Ketryn: "No právě!"
(17:49) Morigan: Richie se zatváří otráveně. "Ještě jsem vůbec nic neřekl!"
(17:43) Ketryn: "Richie! Řekni nám, co se děje? Přišlo se na něco? Je nějaká teorie o tom, co by s Mor mohlo být nebo jak to řešit! Máme taky právo to vědět! A nezkoušej na mě, če čarodějným věcem nerozumíme!"
(17:42) Ketryn: (No jestli se nám ho podařilo odchytit a nemusela jsem ho u toho ničím omráčit, aby zas nezdrhl, tak ho opravdu ráda dostrkám nekompromisně za nejblížší dveře)
(17:38) Morigan: (Předpokládám, že jste ho odchytily někde s Margaret) Jestliže jsi na něj přímo naléhala, nemůže už zdrhnout. Takže se s váma posadí do nejbližšího možného pokoje.
(17:32) Ketryn: Při obědě se snažím na Richieho potem naléhat, že bychom chtěly vědět, co se děje, jestli se na něco přišlo a tak!
(17:31) Ketryn: Celý den se asi potulujeme po věži a chodíme si číst do knihovny.
(17:28) Morigan: Není to úplně tak, že by vám všichni zmizeli na celý den, protože u oběda se opět sejdete. Probíhá to podobně jako snídaně, paradoxně jsem já asi nejméně nervózní člověk v místnosti.
(17:23) Ketryn: "Parchant!" ulevím si a nešťastně si sednu. Umíním si, že zítra už budu připravená a pokusím se ho zadržet, aby nám něco řekl. A taky mě napadne, že ho půjdu večer hledat!
(17:20) Morigan: Richie, když nikdo z vás nic neřekne, s úlevou zmizí za dveřmi.
(17:15) Ketryn: No já se bohužel zmůžu jen na to, že ho probodnu pohledem a ovládne mě pocit zoufalství a bezmoci, že nás všichni ignorují a nic se nám neřekne. Ty jsi i naše přítelkyně a záleží nám na tobě stejně jako Derekovi a Nialovi!!!!! Stojím a rozhořčeně se dívám, jak všichni odcházejí a mizí nám na celý den (předpokládám). Na nějaký vzdor se ale bohužel nevzmůžu...
(17:12) Morigan: Skončily jsme u toho, že Richie je na odchodu do jídelny.

Samozřejmě jsem taky ráno pozdravila před snídaní a jsem ráda za klid:-)
"Ani mě nijak zvlášť nepřekvapuje, že nás ignorují....Tak se zbytečně nerozčiluj." řeknu odevzdaně, když odejdou.

Automaticky vstanu a probodnu ho pohledem. Popadne mě vztek, že se zas nic nedovíme!!!

Podívá se po vás krátce a zamumlá: "Tak zatím..."

Když dosnídají, Derek s Nialem se zvednou k odchodu a požádají mě, jestli se k nim připojím. Nenapadne mě nesouhlasit.
Miki se za námi vydá ještě dřív, než zmizíme mezi dveřmi a než tam zmizí zase on, zvedne se Richie.

Taky se na tebe mile usměju, všechny pozdravím a posadím se k snídani. Všechny pozoruju a přemýšlím, co asi vymysleli...a doufám, že mi Richie něco poví!

Vypadá to tam jako celkem idylické ráno (narozdíl od těch předchozích v minulosti, kdy jsme byly u Niala ve věži), kdyby všichni nebyli zároveň napjatí jako struny. Já se evidentně snažím chovat mile a rozhodně už nemám takový strach, tak jsem vás mile pozdravila.

(23:29) Margare-tka: Je nás tu dost pomyslím si.... "No pokud bude chtít nějak pomoc, tak tu zůstaneme. Ale jinak Vám tu asi moc při nějakém magické prozkoumání nebudeme moc platné." řeknu, ale ne zrovna neochotně. Což prostě musím usoudit za pravdu...:-(
(23:16) Morigan: "Na to nás tady ale nemusí být deset," pronese Derek zlostně.
(23:16) Margare-tka: Říká se něco a nebo pořád mlčí a stojí jako sudičky??
(23:02) Margare-tka: Koukám co budou dělat, nabídla bych pomoc, ale myslím že bych byla odmítnuta. Ale asi se mi to hodí hlavou.
(22:47) Margare-tka: Taky mi není zrovna hej.... Nějak je nechci rušit tím, že tam jsme tak ani nemluvím, nejspíš bychom dostaly vynadáno.... Tak počkám až budou hotoví.

Já to říkala, že setkání s Derekem bude daleko horší, než naše snahy o kominikaci a nějaké naléhání...Pomyslím si a smutně koukám na Dereka s Nialem...Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude Dereka líto...a to chudák ještě neví, že nejenže si nic nepamatuje, ale hlavně se chová jako někdo úplně ale úplně jiný...
Chystám se si s ostatníma odvézt koně a jít dovnitř.
Vypadám spíš jak hromádka neštěstí...

Derek odstrčí Niala a popadne mě za ramena. "Morigan, řekni něco!" řekne, čímž akorát způsobí, že se mi oči rozšíří strachem ještě víc.
"Co je s ní???" otočí se na Mikiho, aniž mě pustí.
"Všechno vám řeknu, ale uvnitř. Ona si nic nepamatuje."
"Nepamatuje???" zařve Derek. Vypadám, že omdlím na místě. Když ucítím Mikiho dlaň na rameni, téměř skočím do jeho objetí.
Derek zalapá po dechu. "Co to má sakra znamenat??"
"Pojďme dovnitř," prohlásí bledý Nial.

Slezu, držím koně a dívám se na ně nešťastně...Asi nic neví...Nemám ani vůbec radost, že vidím Dereka snad poprvé s takovým výrazem...

Miki s Morigan/Elizou jede vpředu.
"Zdravím vás,přátelé," řekne Miki a sleze hned z koně, aby pomohl dolů mě. To už je ale u nás Nial a sevře mě v náručí.
"Bohové, Morigan, tak rád tě vidím!" řekne upřímně , ale když mě pustí, uvědomí si strnulý postoj a vyděšený výraz. Derekovi se dvakrát promění výraz v obličeji a poté zírá úplně stejně jako Nial.

Chvíli se na ně dívám, jestli se hodlají k tobě vrhnout. Pak začnu slézat z koně, předpokládám jako ostatní. Uvědomím si, že jsem se vlastně Mikiho nezeptala, co všechno Nialovi řekl...

Jedu za Mikim a koukám se na věž. Pevně doufám, že ti všichni dohromady dokáží pomoct! Bojím se, jak bude Derek reagovat a jak se bude chovat...možná ho ale tvoje nové chování tak odrovná, že bude jak zmraženej.
Nerozumím tomu, že i když si ztratila paměť, tak se chováš úplně jinak. Co to je za proklatou kledbu?!!!!!

Konečně se klusem blížíte k věži. Není asi překvapením, že se dveře vedoucí ke stájím ve věži otevřou ještě dřív, než na ně zaklepete, spíš ještě dřív, než k nim vůbec dojedete. Stojí v nich Nial s Derekem.

"To já taky... a začínám v tomhle vidět problém, aby se nám Miki nějak na Mor/Elisu neupnul. to by nembylo zrovna fajn, už jen jak mu vadilo to prohledáni..." řeknu potichu a nejistě. Samozřejmě když jsem třeba s Kat na záchodě.

Snažím se být přátelská a úsměvavá. Občas se pokouším komunikovat. Samozřejmě mi neujde, jak se upla na Mikiho...Nad Richieho poznámkou vážně přikývnu a čím dál víc se začínám bát, až přijede Derek...

Samozřejmě vás neignoruje, to určitě ne, ale vybavovat se s vámi moc náladu nemá. Po dalších třech dnech, kdy je normálně vzhůru, je jasné, že připouští (a to od začátku), že si nepamatuje spoustu věcí ze svého života a tudíž věří, že byla někým, o kom nic neví. Miki ale ještě nevyslovil, že byla přímo čarodějkou, i když se jí na to pomalu snaží připravit. Ona však trvá na tom, že je naprosto obyčejná.
Linerit na krku, o kterém hovoří, že jej má u sebe co si pamatuje, jí nepálí, jako vždy a Mikiho ano. Po těch třech dnech to začíná spíš vypadat, že se upnula na Mikiho a Miki projevuje téměř přehnané pečovatelské sklony. Když se jednou Richie zadívá na Elizu, která spí důvěřivě přitulená k Mikimu, prohlásí polohlasm: "Kdyby tohle viděl Derek..." a myslí to naprosto vážně.

Eliza si povzdychne. "Budu jim doma chybět."
"Pošlu jim zprávu," slíbí Miki.
"Tak...dobře..."
Miki se svému úkolu postarat se o Elizu věnuje opravdu pečlivě, jelikož cítí zodpovědnost a jenom díky jemu je ochotná pokračovat v cestě, ačkoliv nerada spí venku.

Snažím se aspoň nějak si k ní cestu najít. Podám jí třeba jídlo a nebo tak něco, ale neni to nijak násilné, když vidím, že to vůbec nechce, tak se stáhnu a nechám tomu čas....(Dereka šmejkne, pomyslím si)