Stargate : Hope (2 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

Loď na molo dosedne s jemným drcnutím. Rick otevře dveře a před sebou spatří Woolseyho, Shepparda a Zelenku.
"Kapitáne Crossi," pozdraví ho formálně Woolsey, ale s úsměvem. Rick seskočí na molo.
"Veliteli Woolsey, plukovníku Shepparde, doktore Zelenko," odvětí stejně Rick, čímž se od Johna vyslouží protočení očí.

Ricka Bifrost fascinoval. Hyperprostor byl přírodní fenomén, který využvíali pro cestování nadsvětelnou rychlostí. Ale tohle bylo dílo inteligence – pokročilé civilizace. Bylo úžasné, že tohle někdo uměle vytvořil. A nepotřebovalo to energii, táhlo to samo. A rychlostí milionu světelných let za minutu.

Nechal Neeru jejím starostem, jelikož mu už předtím dala najevo, že o něj nestojí, a tak to nechtěl pokoušet znovu. Chystal Woolseymu odpovědět sám, jako velitel veliteli. Když se toho chopila Neera, musel potlačit podráždění. Nebylo to jen o ní.
Přistání naštěstí proběhne hladce, a Rick jako první vyrazí k výstupu, aby se přivítal s Woolseym, o kterém předpokládá, že na ně čeká.

Ani tentokrát se nezdá, že by se strhující tanec duhových záblesků dokázal propracovat až k její pozornosti nebo dokonce její duši. Ujistí se, že je Hope bezpečně v energetickém tahu mostu, stabilizační motory šlapou, jak mají, a třikrát zkontroluje čidlo radiace, pak se ale pod záminkou kontroly sekundárních systémů vypaří – jenom proto, aby neklidně chodila po přilehlých liduprázdných chodbách.

„Děkujeme, Antineo, jsme rádi, že jsme vás tady našli v pořádku a v jednom kuse,“ vyšle zpátky odpověď, zatímco si ještě sedá zpět na svoje místo u řízení, „Zahajuji sestupné manévry.“
Neurčitě se usmívá, když navede loď nejprve na orbitu planety a pak začne postupně klesat do atmosféry. Sice to jen zřídka dělala... vlastními myšlenkami, když vlastníma rukama to bylo v každém případě, ale dobře věděla, co dělá.
A její vlastní obavy na chvíli přehlušilo ulehčení. Svět se dokázal zvrhnout během jediné minuty a oni byli pryč měsíc. To umí být až příliš dlouho.

Poté co Rick zajistí přijetí pro lid z Antiney, zajde s tou zprávou za Neerou na Hope. Při té příležitosti se rozhodne zůstat. Je přece jen kapitán, a ten je věrný své lodi, ať už má s posádkou jakékoliv problémy.

Díky Bifrostu let do Idy trvá jen krátkou chvilku, a díky vylepšení od Vánů tento let není ani zdaleka tak dramatický, jako ten první. Dokonce i mohou obdivovat divokou krásu sedmi barev duhového mostu.

Po příletu se objeví přímo nad planetou, kde zanechali Antineu i s posádkou. Za okamžik přijmou audio signál z planety. Je to Woolsey.
"Zdravím Hope. Je dobré mít Vás zpět. Vítejte," přivítá je velitel Antiney.

„Díky,“ upřímně se pousměje a letmo se na odchodu dotkne jeho ruky, „Já si poradím. Ale kdyžtak vím, kde tě najít.“

Druhý tok'ra ji celou dobu bedlivě pozoruje. Neeřino chování mu připadá... lehce mimo její obvyklý rámec. Ale pokud má Adré nálady, bylo to zcela pochpitelné.
„Chceš s něčím poradit?“ ozve se Iroh ještě před tím, než Neera zcela odejde. „Vím, že nejsem Adré, ale můžeš se mnou mluvit, kdykoliv budeš chtít.“ Rty mu mírně zkřiví úsměv. „A pokud nechceš aby to David věděl, nechám si to pro sebe,“ nabídne přátelsky.

Po rtech se jí mihne upřímný úsměv. Byla ráda, ulevilo se jí, že je v pořádku. Znamenalo to, že nejde o nějaké zvláštní selhání vánské léčby. Ale ten úsměv jí vydrží jenom okamžik, než si unaveně povzdechne a shrne si otevřenou dlaní vlasy z čela.
„O nic nejde,“ znovu nepatrně trhne koutky a trochu pokrčí rameny, „Adré má jenom zase nějaké... nálady,“ tlumeně si odfrkne, pohodí hlavou a mávne rukou na znamení, že se nic neděje.
„Omluv mě, mám ještě nějakou práci,“ docela věrohodně se pousměje a obrátí se k návratu na Hope.

Všichni kterým Neera rozkáže, nebo spíš požádá, o jejich asistenci na cestu zpět do Idy, lehce překvapeně souhlasí. A když zmizí, pustí se do vzrušeného hovoru.

David sebou překvapeně trhne, když ho Neera vyruší z osamělého rozjímání.
„Jo-jo, všechno je v pořádku,“ odpoví lehce zmateně. Pak mu poklesne hlava a promluví kovovým hlasem.
„I já se cítím naprosto v pořádku. Jsme teď mnohem víc ve spojení než před tím. Hlavně od té...,“ Iroh se na chvíli odmlčí „Události, kdy jsme se ani jeden z nás nezachoval správně.“ Neříká to přímo, ale v podstatě se omlouvají za svoje selhání jako tok'rové ve chvíli, kdy chtěla Neera spáchat sebevraždu.
„Proč se ptáš? Je všechno v pořádku?“ ujišťuje se.

Snaží se moc nepřemýšlet, jenom postupuje od jednoho kroku ke druhému.

Vrátí se k hostům z řad Vánských vědců. Ještě jednou se omluví a vysvětlí, že Hope teď bude muset planetu krátce opustit, aby se kontaktovali se zbytkem svých lidí. Doktor Samuelson ale zůstane, takže práce na návrhu ovládacího rozhraní mohou rovnou pokračovat.

Zamíří do prostor, ve kterých se posádka obvykle schází k jídlu a odpočinku, aby se spojila s těmi čtyřmi lidmi, které by chtěla na cestu. Dokonce se zdá, že to podala spíš jako žádost než rozkaz.

Snaží se sice moc nepřemýšlet, ale moc dobře se jí to nedaří. Zastaví se, aby si vypila šálek něčeho připomínajícího čaj, ale má problém klidně sedět a čekat, až budou připraveni odletět. Byla zmatená a měla strach. Zoufale by si potřebovala s někým promluvit, ale ten někdo byl v dané chvíli v jiné galaxii. Normálně to byla Adré, kdo ji v takových chvílích postavil do latě, a o to ztracenější si připadala.
Co když Vánská medicína sice zdánlivě dokázala zázraky, ale Tokerská anatomie na ně byla přece jenom takovou záhadou, že se... něco zvrtlo?

Nervózně bubnuje prsty o hranu stolu. Byla cesta, jak si ujasnit aspoň jeden otazník, jakkoliv se jí nelíbila. Váhá jenom okamžik, než se rázně zvedne od stolu a zamíří za Davidem, kterého předtím zahlédla v jídelně.
„Máš vteřinku?“ osloví ho, ale na odpověď ve skutečnosti nečeká, „Chci se jenom zeptat – je všechno v pořádku?“ roztržitě zatěká pohledem po okolí, „Zvlášť Iroh, cítíš se dobře?“

Rick se už už nadechuje, aby Neeře odvětil, že jí tedy rozhodně něco je, což je poznat už jen z jejího podrážděného tónu, jenže když mu rozhodně řekne, ať to nechá být, dospěje k názoru, že nejspíš bude muset, aby nenapáchal ještě větší škody, než jsou teď. Proto se zastaví, chvíli upírá pohled na její záda, než vyrazí zpět do města, aby vyjednal, co je třeba.

Měla toho v hlavě příliš, přestože jí velký kus chyběl. Ale jinak by ji nikdy nemohlo překvapit, když se Rick objeví znovu po jejím boku.
„Nic mi není,“ ujistí ho podrážděně. Možná až příliš rychle a automaticky, než aby to bylo věrohodné, ale pevným a rozhodným tónem, „Nech to plavat.“
Nezastaví se, popravdě možná nepatrně zrychlí. Neměla klid, potřebovala zjistit, co se děje, ale nejdřív musela udělat svoji práci. Potřebovala, aby Rick laskavě udělal totéž.

Při Neeřině poznámce se Rick tak propadá hanbou, že kdyby to bylo možné, byl by teď někde v jádru planety. Věděl, že to byla chyba, a věděl, že tohle je lepší, než v co doufal, ale ten její pohled, ten despekt v Neeřině hlase pro něj byl horší, než samotná věc s utržením replikátorů ze řetězu.
Zůstane tam stát jako schlíplá slepice, když od něj odjede. Jenže si všimne jejího kratičkého zaváhání, a to mu nedá.
„Počkej!“ vykřikne Rick a rozeběhne se za Neerou. Nezastavuje ji, jen s ní srovná krok a starostlivě si ji prohlíží.
„Jsi v pořádku? Působíš tak nějak... divně,“ odmlčí se, jak se snaží nalézt vhodná slova. Jak jen popsat, že to její krátké zarazení na něj působilo jako předzvěst katastrofy? Vyhýbali se sobě navzájem dost dlouho, ale byla to stále jeho přítelkyně, a měl o ni starost.
„Neumím to popsat,“ nechá vyznít do ztracena a doufá, že nezní příliš bláznivě.

Krátce zavře oči, ale místo konejšivé tmy se jí ve zlomku vteřiny na víčkách promítne plejáda hrůzostrašných obrázků. Tváře blízké smíchané s neznámými, s letmými vzpomínkami na celou kulturu, která se už jednou vrhla do boje za jejich bezpečí a oni se jí odplatili jenom další hrozbou. Na koho všeho se vrhnou ve svém marném lovu goauldů?
Jak to mohli dovolit...?
Od začátku říkala, že to je špatný nápad, ale neměla ani sílu to připomenout. Nebyla by v tom ani špetka zadostiučinění.

Všechno tohle zůstane za zavřenými víčky. Když znovu otevře oči, je její tvář neproniknutelná.
„Skvěle,“ odtuší jenom suše a množství despektu, které je to jediné slovo schopné unést, je až obdivuhodné. Bez dalšího pohledu stranou se rozejde pryč, směrem ke strojovně.

A pak jí dojde, co je tak obludně špatně.
Výjimečně ne se světem. To věděla, to ji nemohlo překvapit.
Co je špatně s ní.

Znala Adré už tak dlouho. Každý pohyb, každý pohled, všechno bylo dokonale přesné, jako by vedla každou její myšlenku. Tak přesné, že si ani nevšimla... že nevede.
Měla by zuřit, řvát, mlátit věcmi. Když už ne navenek, tak aspoň na stěny její hlavy.
Ale nezuřila.
Vlastně jako by necítila vůbec nic.

Nemohla se rozhodnout, co ji vyděsilo víc. Že se to děje? Nebo že si nemohla uvědomit, jak dlouho už se to děje?

Navenek se jenom na okamžik zarazí, po zádech jí přeběhne zachvění.
„Dej mi vědět, až budeš připravený k odletu,“ prohodí přes rameno na odchodu. Musela připravit loď na další cestu Bifrostem. Musela vybrat posádku. Hlavně se musela sebrat a posbírat myšlenky.

Minimální posádka... S Hope se dá teoreticky letět ve dvou lidech... Motory... Rozvody... Navigace... Kontrola toho nového clonění... Pět... Pět by mohlo být rozumné... Takže... Doktorka Diogová... Samuelson... Ne, ten musí zůstat tady... Bylo těžké se soustředit, když si připadala, jako by jí někdo utrhl kus mozku. Ale přesto se vydá obejít vytipované členy posádky.

„Snad jen pár hodin,“ pokrčil rameny v odpověď. „Když jsou na nás tak strašně hodní, tak by to neměl být problém.“
Možná je dobře, že se Neera na Ricka nedívá, protože by viděla, jak při té otázce zbledl. Pak i on odvrátí zrak.
„Hmm. No, víš...,“ na chvíli se odmlčí. Nenáviděl, že to nechal dojít takhle daleko, ale vždycky bylo co akutně řešit, než aby se mohl soustředit na tohle.
„Ona je neovládá. Vyklouzli jí ještě před tím, než jsme odletěli,“ odpoví jí tiše. Až téměř neslyšně.

„Spalovací motor není na Tauri nic převratného, ale kdybych po tobě chtěla, ať ho sestavíš z toho, co najdeš tam venku-“ pohybem hlavy ukáže k průlezu z lodi, a tedy i parku, ve kterém v současné chvíli stojí, „-byla by to rozhodně intelektuální výzva. A něco takového jsme z jejich pohledu museli udělat s Hope. Fascinuje je to. Možná je to taky trochu nutí dívat se na věci z jiného úhlu,“ uhne pohledem a bezmyšlenkovitě si promne spánek, na okamžik zamyšleně svraští čelo.

„Kolik času potřebujete na vyjednání podmínek přijetí ostatních?“ odpoví obratem na otázku otázkou, i když to byla až ona, co jí vrátilo do reality, „Já budu mít Hope připravenou.“

Narovná se a tentokrát se i ona zamyšleně zahledí směrem zpátky k můstku. Zhluboka si povzdechne. Jakkoliv bývá obvykle nečitelná, teď se zdá, že má ještě něco na jazyku. Po pár vteřinách ticha to nevydrží.
„Myslím, že budu té otázky litovat, ale co se stalo s těmi replikátory, které doktorka Weirová vytvořila, když teď má znovu biologické tělo?“ zeptá se klidným tónem, ale na Ricka se přitom nepodívá.

„Asi máš pravdu,“ zatřepe hlavou Rick. „Úplně jsem zapomněl na Asgardy i Noxy. Už jsme v tomhle tak dlouho sami, že to zastínilo to dobré...,“ chce nějak pokračovat dál, ale teprve teď ho dohoní význam Neeřiny poslední věty. „Počkej, intelektuální stimulaci? Jak my proboha takovýhle národ, s neuvěřitelně pokročilými technologiemi můžeme stimulovat? Překvapit tím, že jsme přežili, a Hope létá, to možná, ale stimulace? To by mě v této souvislosti vůbec nenapadlo.“ Zamyšleně se podívá směrem k můstku. Možná nejsou přece jen tak špatní.
„Kdy chceš vyrazit?“ zeptá se ještě.

Lehce zvedne ruku, aby Ricka na okamžik zarazila, volnou rukou ťukne do vysílačky: „Lucasi, přijďte prosím na můstek,“ a vrátí se k Vanským vědcům.
„Omlouvám se, pánové, ale musím teď projednat několik záležitostí s kapitánem,“ lehce rozhodí rukama na znamení, že celá věc nezávisí úplně na jejím rozhodnutí, „Ale můj zástupce, doktor Samuelson, určitě zodpoví všechny další otázky ohledně parametrů ovládacích systémů,“ už během toho vysvětlení mává na Samuelsona ve dveřích, aby se k nim připojil. A vzhledem k tomu, že vzápětí už se sama otočí k odchodu, zjevně jsou to veškeré instrukce, které ke svému úkolu dostane.

Pokyne Rickovi a plynule pokračuje až do místnosti bran. Opře se bokem o bránu z Mléčné dráhy a se založenýma rukama se obrátí zpátky ke kapitánovi.
„Popravdě ano,“ odtuší, jako by nedošlo k žádnému přerušení v rozhovoru, „A vy taky. Vzpomeň si na Noxy. Koneckonců, vzpomeň si na Asgardy, kolik planet a národů si vzali pod ochranu. Byly to primitivní národy, neměli jim jak být prospěšní. Měli tu sílu je ochránit a sami se rozhodli, že je to správná věc, kterou udělat," pokrčí rameny. Když se to podá takhle, zní to jako přirozené rozhodnutí.
„Lid Tauri jim sice několikrát pomohl, ani tak bych ale neřekla, že vám pomáhali zištně,“ zamyšleně uhne pohledem a po rtech jí přelétne náznak hořkého úšklebku, „Tohle není otázka věku. Spíš schopnosti se dívat.“
Zavře oči a s povzdechem potřese hlavou, jako by té poznámky už teď litovala.

„Podívej, v žádném případě neříkám, že jsou to paranoidní úvahy,“ podívá se na Ricka zpříma, „Ani že jsem si jistá, že jsou jejich motivy čisté. Ale mohou být. Pokud jsme zatím neudělali nic, co by bylo v rozporu s jejich přesvědčením, a nejspíš je zatím nestáli nic moc cenného, proč by neposkytli pomoc? A kdo ví, co my přinášíme jim, aniž bychom si toho byli vědomi. Minimálně...“ koutky jí kupodivu cuknou pobavením, když hledá to správné slovo, „...intelektuální stimulaci.“

„Přesně tak,“ kývne Rick a zamračí se. „Tohle není normální. Že jsou tak hodní, a nechtějí nic na oplátku. S tím jsem se nikdy nesetkal. Mám na mysli – už měsíc živí přibližně osmdesát lidí, tobě pomohli opravit Hope, Elizabeth a mě vytvořili nové tělo, a nic za to nechtějí,“ vyjmenovává, a jak je zažraný do problému, tak si ani neuvědomí, co na Neeru vychrlil. „Ty ses někdy s něčím takovým setkala? Přece jen jsi starší než kdokoli na palubě, a o Adré ani nemluvím.“

*test*

„Toho jsem si vědoma,“ přisvědčí věcně, „Ale zároveň je doktorka Weirová jediná, u koho předpokládám, že může bezpečně pilotovat Antineu Bifrostem, pokud by to bylo potřeba.“
Ona se nepotřebuje a nebude s Rickem dohadovat. Stačí, že má na své straně faktické argumenty.

Tázavě pozvedne jedno obočí a nakloní se k Rickovi blíž, aby jejich rozhovor zůstal soukromý.
„Zdá se ti, že jsou naši noví přátelé až příliš přátelští?“ zeptá se bez stopy sarkasmu v hlase, čistě a prakticky.