Stargate : Hope (1 strana zpět) | Herna - Aragorn.cz

„Tohle klonování na svědomí rozhodně nemá. Leda by Vánové byli děsně zvhrlá banda,“ zamyslí se Jennifer. Pak si uvědomí jak podivně se Neera chová.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě. „Vypadáš trochu… rozhozeně.“

Jenom zakroutí hlavou: „Nevím. Byla jsem nějakou dobu mimo.“
Zapře se o hranu lehátka a vyhoupne se na nohy, přistoupí o něco blíž k monitoru s výsledky skeneru. Podvědomě si chce ten virtuální obraz prohlédnout zblízka. Založí ruce na hrudi, ale o vteřinku později je uvolní a místo toho je proplete mezi sebou pod bradou, trochu jako by nevěděla, co s nimi...
„Musí mít pokročilou technologii klonování, vím, že někomu z našich lidí vytvářeli nové tělo. Ale to je trochu jiný případ,“ odtuší pak polohlasem a bezmyšlenkovitě si promne spánek.

Tentokrát je řada na Jennifer, aby překvapeně zamrkala. „S tvým partnerem mě to mrzí,“ začne pomalu a opatrně. „Ale… měsíc? To není správně. Já sice nejsem gynekolog, ale odhadovala bych to alespoň na tři...“ Zarazí se. „Počkej chvilku. Zmínila ses, že jsi dostala smrtelnou dávku radiace, a že vás Vánové léčili. Víš na jakém principu jejich léčba funguje?“

Sklouzne očima k obrazu skeneru.
Nadechne se k nějaké námitce, ale všechny jsou jako obratem ruky pryč. Stiskne rty a pak znovu, silně je přitiskne na zuby, protože se jí spodní ret nepřestává chvět. Došla slova jenom slyšitelně polkne.
Zhluboka se nadechne, několikrát zamrká.

Je těžké ovládat emoce, když na to po tolika letech zůstala sama.
Je to těžké, když ani sama neví, co cítí. Jako by se jí pod nohama prolomil led a ona se bez varování ocitla v ledové vodě. Překvapení, strach, všechno překryje tlumené, tupé bodání ledových jehliček do kůže...

„Jennifer,“ hlesne tiše a upře na ni skoro úpěnlivý pohled, „Při invazi jsem...“ na pár vteřin se odmlčí, jak hledá to nejlepší slovo, které by nebylo v goauldštině, „ztratila druha. Byla jsem sama.“
Bezradně zvedne otevřené dlaně, „Mohlo se to stát. Ale není to víc než měsíc. Máš pro mě nějaké vysvětlení?“

Jennifer zhluboka vydechne a přitom si tak poprskává. „No… to máš sice pravdu,“ připustí zdráhavě, "Ale já to tady opravdu vidím, hele.“ Dvakrát poklepe na monitor, kam naskočí obraz jejího podbřišku, několikanásobně zvětšený. Tam je dost zřetelně vidět plod. Její plod. Neeřino dítě. Malý harcesis.
„Tohle mi jako chyba nepřijde.“

„T- teoreticky ano,“ zdůrazní, než se zadrhne a přelétne si prsty po čele, „Ale symbiont tomu dokáže zabránit a ze zatraceně dobrého důvodu,“ mluví rychle a naléhavě, jako by se snažila apelovat na zdravý rozum. Nebo přesvědčit sama sebe. Zhluboka se nadechne, sepnutýma rukama si podepře kořen nosu. Zoufale se snaží najít nějaké racionální vysvětlení, ale bez Adréiny podpory se jí to dělá těžko.

„Jsem přesvědčená, že to musí být nějaká chyba,“ usoudí pak pomalu, jako by rozmýšlela každé slovo, pohled upírá někam stranou od Jennifer, „Při průletu Bifrostem jsme dostali obrovskou dávku radiace,“ vysvětlí věcně a vzhlédne k doktorce, „Já uznávám, že toho o lékařství vím dost málo, ale pokud vím, s těhotenstvím to nejde moc dohromady.“

„Ale já to tady mám černé na bílém,“ namítne Jennifer. „S tvým… rozmnožovacím systémem není nic špatně. Jsi plodná a schopná mít děti..“ Pohlédne lehce nervózně na Neeru. „Nebo snad nemůžete mít děti?“ Teď už si ji prohlíží s nečekaným lékařským zájmem. Jako když narazí na nečekaný zázrak, který se najednou objevil před ní a může mít možnost ho prozkoumat.

Vyhoupne se do sedu, spustí nohy na zem a zůstane sedět bokem. Soustředěným pohledem sleduje, jak Jennifer prochází jednotlivé výsledky, a neklidně bubnuje prsty o hranu lůžka.

„Takže na mozkové aktivitě nevidíš nic divného – krom toho, že by neměla být nižší než moje, minimálně když-“ ujistí se. Zvedne se a udělá půlkrok směrem k Jennifer, aby viděla na monitor skeneru, přestože je první, kdo by uznal, že sama se lékařským znalostem jejího lidu přiblížila nejvíc, když je sama aktivně využívala na ošetřovně.

„Počkej, cože?“ zakopne pak v půli věty o vlastní myšlenky, když ji doženou její poslední slova. Šokovaně pozvedne obočí a nad absurditou té představy se dokonce tiše zasměje.
„Kal'ma, shal nok,“ podvědomě sklouzne do goauldštiny a zamítavě zatřese hlavou. Na vteřinu zavře oči, jako by v duchu počítala a pak znovu zakroutí hlavou, „Ne, to... není možné.“

Jennifer si umíní, že o těch Vánech a jejich medicíně později musí zjistit. Víc. Ty znalosti by jí mohly pomoci.
„Nic takového nenaznačuju,“ odpoví Neeře smířlivě, zatímco spouští sken. Ten třikrát přejede nad Neerou, než se zastaví.
„Hotovo,“ oznámí Jennifer Neeře. „Tak se podívejme, co tu máme,“ zamumlá, a přejíždí prsty po klávesnici. „Na první pohled nevidím nic neobvyklého. Adré nevykazuje známky žádného poškození. Zdá se, že spí.“ Pak si Neeru přeměří pohledem od hlavy až patě. „Opakuji, že o tok‘erské fyziologii, ale nemůže s tím mít něco společného ten fakt, že jsi těhotná?“ upře na Neeru pátravý pohled

…každý na stejnou věc reaguje jinak.
„Přesně toho se bojím,“ přisvědčí se stále stejnou neklidnou a znepokojenou energií, „Vánská medicína na Tokry taky není zrovna stavěná a že to zapůsobilo u Iroha ještě nemusí…“

Zarazí se uprostřed výlevu a zkoumavě, trochu podezřívavě si Jennifer změří přimhouřenýma očima.
„Počkej, to není psychologické,“ ohradí se, „Poznám depresi od kómatu!“
Dál ale neprotestuje, bokem se posadí na lůžko spojené se skenerem a pak se položí na záda.

Jennifer Neeře odpoví, že Jeanie na Ošetřovně není. Od té doby, co ji Danea uzdravila řádila jako malý tajfun. Užívala si naplno toho, že mohla dělat to, co před tím ne.

Jennifer ji bedlivě poslouchá, by mohla zhodnotit situaci. Když skončí, dovolí si ještě jedno rychlé obejmutí.
„Jsem si jistá, že je to v pořádku. Víš, nevím toho moc o fyziologii symbiontů, ale skoro bych řekla, že jsou trochu jako lidi, a každý na stejnou věc reaguje jinak,“ ubezpečuje Neeru s mateřským výrazem ve tváři.
„Polož se sem,“ mávne rukou ke Skeneru. „Zabere to jen chviličku.“

Přikývne a vděčně trhne koutky do náznaku úsměvu, i když rty drží pevně stisknuté. Vyrazí za ní, ale když se jí zeptá na podrobnosti, nejdřív odpoví otázkou: „Je Jeannie tady?“

„Totiž... jde o Adré,“ vysvětlí a polkne naprázdno. Posledních několik hodin se opravdu chtěla co nejrychleji dostat právě sem, v naději, že jí Jennifer pomůže najít nějaké vysvětlení. Ale teď, když měla svoje obavy vyslovit nahlas, se jí nějak vzpříčily v krku, „Já nevím, co se děje. Úplně se odmlčela, jako by byla v limbu.“
Odmlčí se a zhluboka se nadechne. Oběma rukama si unaveně promne obličej, shrne si vlasy z čela a ruce nechá propletené za krkem. Nedívá se doktorce do očí, pohled upírá někam do stropu.
„Ano, během cesty Bifrostem se něco stalo,“ no, i tak se nejspíš dá označit smrtící dávka radiace, „Ale mluvila jsem s Irohem, ten je v pořádku.“
I když vnímala Jennifer jako přítelkyni a pustila si ji k sobě blíž než většinu Tauri, tohle musel být nezvyklý pohled.

„Dobrá. Pojď za mnou,“ vyzve Neeru a vede ji ke Skeneru. „Jaké jsou příznaky?“ chce Jennifer začít dělat diagnózu než dorazí k diagnostickému přístroji antiků, u kterého se vynoří vzápětí.

Stačí jí to drobné cuknutí jejím směrem, nebo možná ani nepotřebovala pobídku. Jennifer nemusí váhat dlouho, protože je to ona, kdo ji k sobě krátce přitiskne v objetí.
„Ráda tě vidím,“ rty jí zvlní upřímný úsměv, i když znepokojený stín z očí jí to nevyžene.

„Takže co pro tebe můžu udělat?“
„Mozkový sken,“ odtuší vážně a prakticky.

„Tady vzadu!“ uslyší Neera lehce tlumenou odpověď. „Ale víš co, počkej chvíli, hned jsem u tebe!“ Ozve se dusot nohou a pak se Jennifer vynoří přímo před ní, zpoza vysoké police plné nějakého harampádí.
„Wow. Jste zpátky,“ vydechne překvapeně, ale i potěšeně. Přitom si ji změří od hlavy až k patě, a chvíli to vypadá, že ji chce obejmout, ale nakonec si to rozmyslí. Není si jistá, jak se k tomuhle lidskému zvyku staví tok‘rové.
„Vypadáš dobře,“ konstatuje a je na ní vidět, že přemýšlí co Neeru trápí. „Takže co pro tebe můžu udělat?“ přejde rovnou k věci.

„Jennifer?“ zavolá od vstupu na ošetřovnu, snad aby na sebe upozornila, než doktorku se svými tichými kroky vyděsí jako už tolik jiných před ní – nebo ji jenom pohání ustaraná netrpělivost. A prsty jedné ruky neklidně poklepávající o bok stehna nahrávají spíš tomu druhému.
„Promiň, že tě takhle přepadávám,“ už sníží hlas na normální konverzační hlasitost, když pokračuje dál do prostor ošetřovny, ačkoliv Jennifer ještě nevidí, „Ale potřebuju, abys pro mě něco udělala.“

„Uh – jistě,“ přikývne Radek trochu zmateně a spolu s ostatními sleduje Neeřina záda, jak odchází po molu.
„Co to celé bylo?“ zajímá Shepparda a obrátí zpět pozornost k Rickovi. Ten trochu nejistě pokrčí rameny.
„Takže co se dělo po celý ten měsíc, co jste byli pryč?“ chce vědět Woolsey.
Čtveřice pomalu vyrazí zpátky do věže a Rick začne vyprávět.

Neera na ošetřovnu dorazí bez jediného vyrušení. Momentálně tam nikdo není, ale někde vzadu slyší zvuky naznačující, že tam někde je Jennifer přesně jak doufala.

Na tu chvíli znepokojený výraz její tváře ustoupí ulehčenému úsměvu.
„To je skvělá zpráva,“ dokonce se tiše nosově zasměje, když si musí předloktím shrnou dozadu vlasy, které jí mořský vítr žene do tváře, „Budu ráda, když se později sejdeme – třeba u jídla,“ navrhne Radkovi – bylo by hezké mít možnost si jen tak popovídat – vzápětí ovšem podstatně zvážní, „Ale teď musím nutně mluvit s Jennifer.“

„Taky zdravím,“ zabručí John dosti neformálně, a pak si i s Woolseym podá s Rickem ruku. Rick se zhluboka nadechne slaného vzduchu, a přivře oči při náhlém poryvu větru, který je tak svěží, oproti vnitrozemskému podnebí planety jejich hostů.
„Tek'mate,“ oplatí Radek Neeře pozdrav a s potěšením si ji prohlédne. „Jsme tu v naprostém pořádku.“
„Vlastně tu snad i vzkvétáme,“ připojí se Woolsey do rozhovoru. „Nemusíme se skrývat, Larrin a Cestovatelé objevili Asgardskou potravinovou materializační stanici, takže máme dostatek potravin.“
„Mít víc lékařských zásob a munice by bylo taky fajn, ale dokážeme vyjít s tím, co máme,“ dodá ještě Sheppard.

Tiše si povzdechne, když loď bezpečně posadí na molo. To ticho za Adréinými myšlenkami se prohlubuje k nesnesení, když cítí Rickovy pohledy v zádech. Měla si vybrat posádku a doletět zpátky na Antineu. A přesně to taky udělala. Ale mohla si to říkat pořád dokola, nepomáhalo to, ten podstatný kus stability jí chyběl.

Pečlivě ukončí všechny rozeběhnuté systémy, než vykročí na molo za ostatními. Woolseyho a Shepparda přivítá krátkým pokynutím hlavy.
„Tek'ma'te,“ pousměje se, když stiskne Radkovi ruku v polovině předloktí a pak se vytáhne na špičky, aby ho mohla kratičce obejmout, „Ani nevíš, jak ráda tě vidím. Je tady všechno v pořádku?“ není pochyb, že se ptá na tu malou a při pohledu zvenku možná mírně diskutabilní skupinu jejich lidí.