Zlatý Ďas (1 strana zpět) | Herna - Aragorn.cz

Se zdravým skepticizmem jsem se zdaleka vyhnul těm dveřím a vydal se za Nilley tou boční chodbou. Moje nejistota ve výsledek téhle výpravy se však rozplynula ve chvilce, když jsme dorazili ke dveřím.

Matné světlo , které z poza nich vycházelo mě zmátlo. Jako by tam bylo nějaké moderní osvětlení nebo tak něco. V očekávání jsem vešel dovnitř a úžasem oněměl...

Po nezbytném momentu ticha, když jsem se dal dohromady a uvědomil si co vidím jsem se zaměřil na ten orb. Vypadalo to opravdu jako nějaký energetický orb... jak to ale fungovalo? Navíc to nevylo vše. Opracovaná kamenická práce, která zdobila stěny a podlahy byla bezpochyby revoluční. Co by za to dali historici a archeologové...
Specificky jsem se zastavil, ale nad nákresy těch emzáků. Bylo to jako ty konspirační teorie, které vysílají na history channelu a to jsem se jim vždycky posmíval.

Nejdřív Dan musel strávit chvilku, aby si promyslel otázky. Bylo to moc informací a to bez té zvláštnosti, že to tady Nilley evidentně znala.
"Mám tři... kdo jsou oni? Jakto že o tomhle víš? K čemu se tahle koule sakra používá?"
Nezmohl jsem se na nic víc. Jen jsme na ni tázavě hleděl. Celkově jsem tyhle otázky pronesl spíš tak mimochodem a vůbec ne naléhavě, jak jsem to měl ve zvyku.

Když viděla tváře těch dvou, zaměřených na další dveře, protočila panenky. Jakoby tu vedlejší chodbu ústící doprava, úplně přehlédli. „… lidé mají asi nějakou úchylku co se dveří týče…“ poznamenala si tichounce Nilley, nejspíše k těm dvěma. Pokročila rychle směrem k Meghan, zachytila jí za rameno a obrátila jí do pravé chodby.

„Tudy, madam,“ poznamenala pobaveně Nilley, když kolem ní prošla směrem do chodby napravo. I na konci na ně čekali dveře, jenomže tentokrát bylo možné vidět mdlé světlo skrze pootevřený prostor. Nilley do dveří zatlačila a ty se s těžkým zaklapáním posunuli.

Do chodby vniknulo mdlé modrobílé světlo, jehož zdroj byl kdesi uprostřed v obrovském kulatém sále, který v malých kaskádách klesal směrem od okraje ke středu. Na každé z kaskád přitom stálo několik podpůrných sloupů. Nilley vešla jako první a ukázala na strop, který byl přinejmenším sto metrů nad jejich hlavami, možná ještě výše! Ze stropu padaly kapky vody, které dole na kamenité podlaze vytvářely drobná mělká jezírka, ze kterých se valily proužky vody směrem do kanálků, jenž je odváděly pryč ze sálu - a to přímo jeho směrem, pod podstavcem se zdrojem světla, jenž místnost ozařovalo. Po pár krocích si mohli všimnout, že podlaha je opracovaná. Byly na ni velice realistické výjevy lidí, pyramidám podobných chrámů a zvláštních dvounohých bytostí - stvoření s protáhlými čelistmi, plné ostrých zubů čnějících ven, s rukama až ke kolenům, vybavené ostrými drápy, stejně tak i na nepřirozených zvířecích nohou. Jedna z těch bytostí měla ruce zvednuté vzhůru nad hlavu a držela jakýsi orb, z něhož tryskaly paprsky.

„To je energetický orb,“ řekla najednou Nilley, která sledovala reakce těch dvou. Ona se nad výjevy na podlaze ani nepozastavila – jakoby je znala. I způsob, jakým nyní mluvila, vypovídal značně o tom, že musela něco podobného vidět i dřív, a hlavně, že o tom ví mnohem více, než se tvářila. „Vlastně je jen jeden z mnoha, který kdysi na zem přinesli oni-“ dodala a ukázala na výjev bytosti na podlaze. „a to asi před deseti tisíci lety, možná ještě dřív, kdo ví, nikdo si to netroufne odhadnout. Ne, není to elektřina… S tou vodou okolo by asi těžko fungoval. A ano - je to něco, co Bílý štít chce. Jedna z mála věcí, co chcou...“ ušklíbla se a pomalu se usadila vedle jednoho ze sloupů na okraji kaskády a sledovala je. "Je toho hodně, co bych vám mohla říct - a asi vám to i dlužím. Nejsem dobrá vypravěčka, takže - máte nějaké otázky?" uculila se.

Když se dostanu na druhou stranu, musím si zhluboka oddechnout vděčnosti, že mě ty dveře nerozmáčkly. Postavím se a baterkou posvítím na průchod, aby i Dan mohl pode dveřmi bezpečně podlést. Když se i on dostane na druhou stranu, podám mu ruku, abych mu pomohla na nohy. Poté se otočím a baterkou osvětlím prostor před námi. Ale ne... Další dveře...už začínám mít opravdu chuť to otočit a jít zpátky. Stejně se ale nakonec přemůžu a pokračuji dál. Jednou to musí skončit přece.
"Až po Tobě, Nil." odpovím a pokračuji chodbou druhá v pořadí

Pořád jen další a další chodby. Už tak nějak jsem předpokládal, že tam snad budem ztracení navždy. Pokud se teda někdo z nás nezasekne v té úzké chodbě...
"Jo jdeme. Stejně už je pozdě se vrátit. Máš nějaký odhad, jak daleko to ještě povede?"
Jak se ptal, bylo vidět, že začíná být celkově trochu skeptický.

Nilley na ně na oba dva počkala; ostatně, i ona a Daniel potřebovali světlo a to jediné tady měla Meghan. Jakmile byli všichni tři na stejné straně dveří, ocitli se na jakémsi vstupu; přímo proti nim byli další, leč pevně uzavřené dveře, spojené s jejich užší chodbou. Ta však ústila přímo napravo od nich do další. „Můžeme pokračovat?“ zeptala se a prohlédla si jejich obličeje, když si nasazovala batoh.

Už jdeme delší dobu úplně potichu. Nilley se na mě asi naštvala. Ohlednu se přes rameno a pohledem zkontroluji Dana, jak na tom je. Zdá se být v pohodě, jen též nemá potřebu situaci komentovat. Jaká škoda. Otočím se teda zpátky dopředu a dávám pozor ať netrknu o nějakou tu past.

Když už to vypadalo, že se z toho schodiště nikdy nedostaneme protože umřu nudou a vyčerpáním, narazíme před sebou na další překážku. "A do prdele... Dveře... Další dveře..." vždyť ti mniši nikam nemohli přijít včas, když neustále museli otevírat obrovské dveře s různými a taky nutno podotknout, že zatraceně těžkými symboly.
Tyhle dveře ale mají nějakou závadu. Zase... Zůstaly mírně pootevřené.
"Cože? Ty to chceš podlezt? Vždyť nevíme na čem to drží. Stačí o to lehce zavadit a může se to celé zřítit." odpovím překvapeně Nill, ale ta shodí batoh a v mžiku je na druhé straně. Pohlédnu na Dana a suše polknu.

Sehnu se na všechny čtyři a baterkou posvítím na druhou stranu. " Není za těmi dveřmi nějaký mechanizmus, který ty dveře zvedne? Nebo něco pevného, co by jsme pod ně stačili, ať nás to nerozmáčkne?" chvíli počkám, rozhoduji se, ale stejně vím že na výběr moc není. Sundam z ramene tašku s kamerou a lehnu si na zem. Nejdříve prostrčím tašku a potom se opatrně proplazím na druhou stranu.

Nilley postupovala pomalu dolů a zdálo se, že se rozhodla ty dva za sebou ignorovat. Rozhodně neodpovídala na jejich otázky. Vlastně si rozmýšlela, jak a proč jim odpovědět, aby jim to všechny nějak… dokázala vysvětlit. Jenomže jak, když se na stovky věcí musela ptát sama sebe - a ani si nedokázala odpovědět? A existovali věci, které vědět nepotřebovali. Povzdechla si.

Sestupovali dál po schodišti. Bylo to nekonečné a únavné; všude kolem nich byla tma, těžký vzduch, a občas okolo zavanul nepříjemný zápach, stěží identifikovatelný. A pak je zastavila stěna. Při bližším prozkoumání to byly jen další dveře, velmi podobné těm, které s takovou námahou otevřeli; tyhle však byli částečně zvednuty a držely jen díky nějaké závadě. Prostor byl velký dost na to, aby pod ním prolezl velký muž.

„Myslím, že to zvládneme podlézt,“ řekla Nilley. Shodila ze zad batoh a skrčila se, aby nakoukla do tmy za dveřmi. První pod dveřmi podstrčila svůj batoh, načež se za ním vydala sama. „No tak, srágorky, jdeme. Pavouci ani hadi tu nejsou - myslím.“

"Já to přece myslela tak, že hledáme Bílý štít ne? A to je nějaký kult, takže lidé, co se schovávají pod městem. My jsme taky v podzemí a v podzemí se vše rozléhá mnohem víc než na povrchu, tudíž, pokud jsou někde blízko, mohli nás slyšet. Nejsem přece blbá, abych si myslela, že za takovými dveřmi, které nikdo neotevřel minimálně pár století, mohl být někdo živý." odpovím Danovi touhle přednáškou a chystám se vyrazit na cestu, když v tom mě Nilley spražila zmínkou o pastech. "Tak proč se tak hloupě ptáš, když víš, že stejně půjdeš první ty?" odvětím ji a vydám se pokorně za ní. S pastmi jsem nepočítala, takže mě Nill docela vyvedla z rovnováhy. Během cesty chodbou svítím hlavně pod nohy, ať o nějakou nezavadím a snažím se jít převážně v jejích stopách.

Tohle místo se mi vůbec nelíbí. Je to tady docela strašidelný a od té doby co jsme sem vešli, mě svírá břicho. Prohlížím si symboly a snažím se vyhýbat těm otravným pavučinám. Trošku se leknu, když Nilley přeruší to hrozné ticho historkou o pavoukovi. "To je opravdu moc roztomilé Nill..." pronesu arogantním tónem . "Mě pavouci zase tolik nevadí, horší jsou hadi. Pokud tady potkáme nějaké hady, to bude konec."

Pokračujeme dál po schodišti a když uslyšíme zarachocení, škubnu sebou a málem narazím do Nilley, která předemnou zastavila. Položím ji ruku na rameno a odpovím. "No, nechci ti sahat do svědomí Nill, ale tohle mi jako bortící se strop neznělo..."

Následoval jsem hned po Nilley. Ta oblast za dveřmi byla ale přesně tak zapomenutá a stará, přesně jak jsem předpokládal. Tudíž mě překvapil hlavně stupeň opracování stěn a stropu.

Kdo si s tím sakra dal takovou práci. Navíc to byly absolutně neznámé značky. Vypadalo to, jako by tohle byl jediný objekt, kde se nacházeli lidé, kteří to tady kdysi obývali. Vypadalo to opravdu na nějaký kult.... Ještě k tomu schovaný v kostele.

V každém případě jsme se moc pavouků nebál, a proto jsem odvětil s klidem Nilley:
"Beztak se tě bál víc než ty jeho... Hele počkej... Kde vlastně bylo to podzemí, o kterém mluvíš? Byly tam taky takové obrazce na stěnách?"
Že by to bylo něco jako svobodní zednáři? Nějaký tajný řád?

Pak už mlčel, tedy až do chvíle, než Nilley řekla to o zhroucených chodbách:
"Co? Máš alespoň nějaký způsob jak kontrolovat stabilitu stropů, nebo jdeme úplně naslepo? Nerad bych skončil zavalený..."

Nilley nad Meghaninými slovy zakroutila očima a pomalu se posunula dopředu jako první. „Jasně, a ty víš určitě, co máš dělat, když šlápneš do pasti. Jo, věřím, že jich tam pár bude.“ pronesla rychle Nilley a vsoukala se do temného otvoru jako první.

Jakmile vstoupili dovnitř, zavalil je těžký vzduch, který se tu držel několik století minimálně. Prach se ještě pořád usazoval a znesnadňoval výhled dál do chodby, přesto bylo vidět hrubou, prachem poseté velké dlažební kostky a jasně opracované stěny a strop, poseté různými výjevy a symboly. Nic z toho však nepřipomínalo žádnou kulturu, která kdysi existovala. Všechno působilo tmavě a ponuře. Místy se houpaly husté šedé pavučiny.

„Když jsem poprvé vlezla do podobné chodby, tak mě vyděsil pavouk.“ řekla Nilley při pohledu na pavučiny. „Normálně, ten hajzl se spustil ze stropu přímo před můj obličej! To byla jediná živá bytost, co jsem potkala.“

Po několika minutách se konečně dostali na konec chodby; nyní stáli nad širokým, v ostrých úhlech zahýbajícím schodištěm, po kterém začali sestupovat. Na každém rohu stál pevný trojúhelný sloup s výklenky a nelidsky vypadajícími tvářemi s dlouhými čelistmi. Těch tváří tam bylo víc, jen některé byly poškozeny časem.

Už prošli asi čtvrtou zatáčkou, když se zezdola, daleko a hluboko pod nimi, nejspíše na konci schodiště, ozvalo zarachocení. A to tak hlasité, že zastavila i Nilley. Chvilku naslouchala, než se pohnula dál. "To nic. Ty chodby jsou fakt starý, a stropy se občas bortí."

Poslední balvan byl tak stokrát větší výzvou, než kterýkoliv předchozí. Únava a vysílení se nastřádalo až o té míry, že jsem se měl huť jít otočit domů. Dopředu mě hnala jen naděje, že by jsme mohli vysvobodit Ellie.

Jakmile symbol zapadl do posledního otvoru tak jsem si setřel z čela pot a následoval příkladu Nilley. Odstoupil jsem z posledních sil za ní. Byla úleva vědět, že to už máme za sebou.

Následně jsem sedl na zem. Nehodlal jsem čekat, než se otevřou ve stoje, po takovéhle fušce. o jsem však netušil, že nás ještě čeká zával. Bylo to tak rychlé, že jsme ani nestihl reagovat....

Stejně jako ostatním jsem začal vykašlávat plíce, protože jsem se z vyčerpání ještě rozbýchával, když k nám ten mrak prachu došel. Oběti moru by se ode mě mohli učit.
Nakonec jsem jen odvětil Meghan, ale má odpověď byla každou chvilku přerušována kašlem:
"Jestli... tam vůbec... někdo živý je... Vypadá to, jako že tyhle dveře... nikdo už dlouho nepoužil."

Neměl jsem však žádné výhrady na to nejít chvilku první, proto jsem neodporoval Meg a jen jsem držel hubu a krok. Kromě už lehce se zlepšujícího kašle.

Zírám na ty dva, jak tlačí ten poslední symbol vzhůru. Svítím jim na to a očima ho tlačím taky. Ovšem když vidím jak jsou oba pod tou váhou rozklepaní, hlavou mi probleskne takové to * Ty vole, hlavně ať jim to nespadne dolů. To by sme byli vážně v prdeli...*
Symbol zapadne na své místo a místností se začne ozývat cvakání západek. Haha, konečně! Mám takovou radost! Meghan vs zamčené starodávné dveře 1:0!
Cvakání najednou přešlo v praskání a mě bylo hned jasné že to bude průser. Stačilo jen pár okamžiků a dveře se s obrovským rámusem zřítily na podlahu a zavalily místnost prachem.

Vykašlávám prach z plic a mávám rukama před obličejem, abych odehnala prach a dostala se k vzduchu,takže po místností teď skáče jen kužel světla z mé baterky. "Tak tohle jsem teda nečekala." pronesu překvapeně, ale zároveň i trochu pobaveně, když se situace trochu uklidní. "Každopádně myslím že jsme přišli o moment překvapení. Tohle musel slyšet každý živý tvor za těmi dveřmi."
Opráším rukou zbytky prachu z vlasů a svého oblečení, posvítím baterkou do míst, kde byly dveře a vydám se vpřed. "Já jdu první. Je to tam dost tmavé, tak se držte u mě a nerozdělujte se." odpovím Nil

Nilley moc dobře věděla, že pokud jednomu nebo druhému dojdou síly a symbol jim sjede dolů, můžou aktivovat cokoliv. Kdo ví, co by se stalo, a kdo by nedejbože, přišel dokonce o život.

Dostat poslední symbol do posledního otvoru byl dech beroucí výkon, ale přesto se dostal tam, kam měl. Jakmile symbol zapadl na své místo, ozvalo se zarachocení a cvakání starodávných západek na druhé straně dveří. Nilley instinktivně odstoupila.

„… odemykají se.“ řekla Nilley jen tak mimochodem. Obrovské dveře se začali pomalu zvedat za pomocí skrytého mechanismu na druhé straně. Když chtěla Nilley ještě něco dodat, stěna nad dveřmi praskla. Ať tam bylo cokoliv, neudrželo to po stovkách let od posledního otevření váhu dveří a ty se s rachotem, na půl vytažené vzhůru, zřítili. Jakmile narazili na tvrdý podklad, praskly, naklonily se a nakonec spadly. Místnost, ve které trojice stála, se vyplnila prachem.

Ten klesal jen pozvolna a jediný paprsek světla, který držela v rukou Meghan, ozářil zubatá kolečka, prasklá lanka a řetězy prastarého mechanismu zámku na druhé straně. Vypadal, že po prasknutí lanek se zhroutil někde ze stropu. Světlo však nedopadalo dál než metr do tmy za zhroucenými kamennými dveřmi.

„Tak, kdo jde první?“ ozvala se Nilley, která se zakašláním zvedla svůj batoh.

Stojím před velkýma dveřma a svítí těm dvěma baterkou na práci. Ikdyz oni určitě mají co dělat s tím aby ty symboly přesunuly do správných klíčových dírek, já se popravdě docela nudím. Přešlapuji sem a tam, nevím už na kterou nohu převést váhu, bolí mě. Svítím a koukám jak se klíčové dírky postupně plní správnými symboly. Přitom stále myslím na Ellie, co asi právě prožívá. Taky chvíli přemýšlím jak sestříhat záběry co jsem dneska natočila a kolik jich asi ještě bude. A jaké za ně sklidím ohlasy. Než to tam ti dva nasoukají, stihnu přemýšlet i o čem budu psát příští článek do školních novin...

Zbývá poslední symbol a Nilley, zlehka orosená, si odskočila napít se. Nikomu z nás nenabídla, ale mě to ani tolik nevadí. Nemám žízeň. Ještě když jsou ti dva mimo, tak vytáhnu mobil a dveře si vyfotím. "Jsem málem zapomněla na fotku, ať mám na památku. Nebo do novin." pronesu klidně, schovam mobil a stoupnu si zpátky na své místo.

Poznámka od Nilley mě trochu pobaví. "Óóo děkuji Nil, to je od tebe milé. Člověk vždy rád slyší, že dělá dobře svoji práci." schválně se pousměji a pokračuji ve svícení.

Nebylo možné se při takové fušce nezapotit. Druhý a řetí kámen ještě šel, ale při čtvrtém a pátém jsme si nemohl pomoct a dýchal jsme jak s asmatem. Když Nilley ustoupila, tak jsem jen bez života padl kousek ode dveří a závistivě se na ni díval jak pila.
"Hele... nechceš.. se po... dělit?"
vyšlo jen z mých suchých úst.

Potom jsme pomalu vstal a vyslechl plán Nilley. V tu chvilku jsme už měl tahání šutrů dost, takže ode mě žádný návrh na změnu plánu nebyl. Má energie na to byla nedostačující.

Beze slova jsme došel ke dveřím a z nutnosti zase započal s taháním šutrů. Jen jsem doufal, že Nilley to na mě nepustí, protože možnost, že bych to udržel byla nereálná.

„Tak tohle si fakt užijeme,“ poznamenala s těžkým povzdechem Nilley, když se s Danielem dala do práce.

Posouvat těch prvních několik symbolů bylo relativně jednoduché, jak se však přesunuli k těm výše položeným, bylo zřejmé, že oba dva začínají být unaveni. Dokonce i Nilley, u které se zdálo, že je nezastavitelným rozjetým vlakem. Čelo se jí v průběhu práce orosilo. Po zapadnutí čtvrtého a pátého správného symbolu do klíčových jamek ustoupila a začala v batohu hledat lahev s vodou. Byla pevná se znakem vlčí hlavy v symbolu připomínající diamant. Její spodek byl mírně zmáčknutý, jak už evidentně lahev zažila nějaké její dobrodružství. Jakmile dopila, zašroubovala jí a vložila zpátky. Absolutně se neobtěžovala těm dvěma nabídnou lok.

„Zpátky do práce.“ vyhrkla na Daniela.

Poslední symbol ležel úplně v horním řádku, zatarasený symbolem vody. „Jsme tam.. skoro. Tohle odsuneme na druhý řádek. Nebudeme s tím sjíždět úplně dolů, už seš dost unaveném, byla by šance, že to upadne… Jdem na to.“ pobídla ho, a silně Daniela praštila do ramene. „A ty pokračuj ve svícení, Meg… Jde ti to náramně.“ řekla, skoro až uštěpačně.

"To nemyslíte vážně, vždyť to je jasná kachna." odpovím pobaveně svým společníkům a ustoupím dál od dveří pro širší perspektivu. Znovu si prohlédnu všech šest symbolů a vážně mi ani jeden nepřipomíná špatnou... Půdu?... Jak na to přišla? A chceme vůbec se vůbec dostat za dveře, které se otevírají symbolem špatné půdy?

Ze svých myšlenek mě vytrhne až Daniel se svými poznámkami o hrdinství a sebeobětováni. "V klidu Dane, nikdo tady umírat nebude. Zacvaknem tam ty symboly, otevřem dveře, vysvobodíme Ellie a vše zas bude jako dřív. Easy peasy lemon squeezy." To se však už Nilley chopila zadáváním symbolů do svých klíčových otvorů, což okamžitě upoutalo mou pozornost. Jistě, napadlo mě jí s tím pomoct, když jsem viděla jak se s tou váhou trápí, ale byla jsem příliš zvědavá na to, co se stane až tam ten symbol dostane. A na to se líp kouká z větší dálky...

Když jí ovšem symbol sjel po drážce dolů, leknutím sebou škubnu a zírám na neznámou tekutinu. A do háje, tak konec srandy. "Nil, jsi v pořádku?" zeptám se starostlivě a vezmu si od Dana baterku. Zhostím se své oblíbené role, dva makají a já jim jenom svítí, případně poradím jak to dělat líp. Myslím, že k tomu jsem přímo stvořená.

"Začneme od spoda, ať nám ty vrchní zbytečně nepopadají dolů. A asi bych vzala ten na levé straně. Tam je méně těch symbolů, které musíme přesunout. Potom, je budeme muset přehodit zase zpátky, aby jsme se dostali k tomu v pravo"

Nilley se ušklíbla na Danielovi poznámky o hrdinství. „Vyryju ti to na náhrobní kámen, „hrdino“.“

„Zaber ty srabe!“ hecovala ho Nilley, když tlačili symbol nahoru po rýze. Ruce se jí třásly námahou, dokud se nedostaly ke línii vedoucí k prvnímu otvoru. Jakmile se jim povedlo symbol dostat na její okraj, sám pak lehounce sjel do klíčového otvoru. Ve stejný moment Nilley pustila symbol, uskočila a poslouchala jen zvuk cvakání.

Tentokrát se ovšem nic nestalo a ona si oddechla. „Fajn. Kterej symbol vezmem jako další? Budeme muset nějaké přesouvat, abychom se ke k těm pravejm dostali…“

"Špatná půda? To sice nezní zrovna optimisticky, ale pokud se chceme dostat do nějaké hrobky, tak to nezní tak fantasmagoricky... Docela bych souhlasil s tím, že máme asi pravý symbol."
odvětil jsem, protože mi přišlo, že výklad "kachny potvrzoval naši domněnku.

Absence reakce na můj pokus o hrdinství mě trochu znervóznila. Začervenal jsem se a potom trochu zahanbeně si postěžoval:
"Ale no tak! Já se snažím na sebe hodit riziko a žádná reakce? Očekával bych alespoň dojemný proslov o hrdinství a sebeobětování."

Napodobeným Nilleyným hlasem jsem pronesl:
"Danieli ty chlapáku, jsi tak statečný, že se o nás tak bojíš. Pokud se ti něco stane napíšeme o tobě knihu a natočíme alespoň dva filmy!"
Potom jsem už normálně dodal:
"Nějak takhle se to dělá. Alespoň bych si nepřipadal jako křen, který je na hádanky blbý."
Když jsem to říkal, tak jsem se ale smál. Smát se sám na svůj účet mi nebylo proti srsti.

Následně jsem však udělal další chybu a to, že jsem nepomohl Nilley hned od začátku. nenapadlo mě jak těžké budou a kvůli tomu nás málem ofíkla kyselina. Rychle jsme k ní proto přistoupil a už bez caviků jí pomohl.
Spolu jsem tlačili symbol do správného místa a já jen doufal, že si mezitím budeme moct dát pauzu, protože byl opravdu těžký jako kráva.

Když Meg vyloudila svou poznámku o škrábání, Nill jen našpulila rty. „Taky to není určené pro nikoho dalšího,“ Nilley se skoro až zlostně zamračila směrem na Meghan.

Chvilku bylo ticho, než se ozval Daniel ohledně kachny-nekachny. Nilley našla symboly, které velmi vzdáleně ptáka připomínali. Zakroutila hlavou a začala v deníku znovu hledat. „Dan má pravdu. Tohle kachna není. Podívejte se na ten symbol blíž. Znamená to něco jiného, ale to podle mě bude… oh. „Špatná… půda?“. „Mrtvá země?“ Nilley ztlumila hlas v zadumání, pak hlavu zvedla a spráskla deník. „To zní povzbudivě, co?“

https://cdn1.imggmi.com/uploads/2019/8/12/3575744f51bd308f02b1bcad95620dbb-full.png

Nilley vyhrkla při pohledu na dveře a přimhouřila oči. Ti dva tam stáli jak sloupy, a bez ohledu na Danovo statečné dobrovolnictví, se Nill ještě víc mračila. V poslední okamžik Daniela zastavila, aby nezačal se symboly pohybovat předčasně.

„Jestli je těch symbolů opravdu šest, tak jsme první nohou za vodou. Jeden je v horním řádku, další dva jsou v druhém, dva ve čtvrtém řádku, poslední je v třetím odspoda… Ta hádanka je jednoduchá, až moc jednoduchá. Něco jsme určitě přehlídli… Takže musíme bejt opatrnější. Ve spodních řádcích je hrozně moc symbolů a já nemám tušení, co se stane, když se ty řádky zaplní. V nejlepším případě ty dveře jen natrvalo zablokujeme.“

Nilley přistoupila ke dveřím, krátce Daniela odstrčila a začala s jejich vyvoleným znakem z třetího řádku. Dokud hýbala v řádku, pohyboval se hladce, jakmile však symbol vtlačila do rýhy uprostřed dveří, ztratil oporu, a Nilley pocítila na rukou velkou váhu, že se jí zachvěla dokonce ramena. Nahoru řádkem tlačila symbol s námahou, nakonec však uskočila a nechala symbol s tlumeným rachotem sjet dolů po rýze. Zastavil se těsně před jejím koncem. Bylo slyšet, jak symbol na něco narazil a na druhé straně dveří se ozvalo zlověstné zacvakání, které pokračovalo a šířilo se napříč dveřmi do obou stran. Tři náhodné symboly se najednou otočily vzhůru nohama, zasunuli se dovnitř do dveří a z uvolněného prostoru najednou vytryskla smrdutá špinavá tekutina, ze které začala stoupat pára. Zažírala se do země, vtékala do puklinek a zvětšovala je. Nilley se rozkašlala a ustoupila před párou, která na pár vteřin zaclonila výhled na dveře. „Fajn… Nesmíme udělat žádnou chybu. Ty symboly musíme dostat po rýze do jejich děr, nesmí nám sjet, a pokud možno, nesmíme zaplnit žádný z řádků… Tuším, že bychom z toho měli mnohem větší problémy… Uděláme to tedy takhle: budeme muset v jedno chvíli hýbat jen jedním symbolem, protože jsou docela dost těžký, budou to muset dělat dva. Dane - začneme s tím, co mi sjel dolů. Vysuneme ho po rýze nahoru a pak ho zasuneme do levého otvoru…“ Nilley se znovu přiblížila ke dveřím, pobídla Dana. „Meg, posviť nám.“