All we need is l#ve (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

All we need is l#ve

Pán Jeskyně:

Darwin

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Místo kde se scházejí bezduché příběhy z poštolek, všehoherek a rozcestí, protože někdo to rád na pokračování... a někdo se rád kouká.

Klíčová slova:

18+, stories, rozcestí, poštolka, příbéhy, paměti

Jaké hráče:

Už jen Vaše přítomnost zde o Vás vypoví vše. Stud se nedoporučuje a pedofilní strýčkové nejsou vítáni, stejně jako prázdné nové účty bez přátel a multinicky. Vítaní jsou mnozí pamětníci.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (2/10) Grandine, Zix

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1

Rosha I'Groa - 1. listopadu 2018 11:13
Rosha I

=Pán Jeskyně 18. října 2018 15:12

Jako by to byl nekonečný sen a nekonečné upadání do temnoty, což pro mě není nic nekomfortního. Žiji temnotou a temnota samotná zahaluje celou mou duši. Možná proto jsem švagrové málem ukousnula prst, když mě štípla do tváře za jejího nepříjmného tónu, jímž po mě štěkla. Celé mé tělo s sebou škublo a chtělo boj. Nicméně jsem se zpět vrátila nohama na zem, se svým stavem nejsem hned schopna bojovat se svou švagrovou. A tak bez reakce opět uklidním své tělo. Po několika, možná i desítkách sekund jen nepříjemně špitnu: “díky“.

Přivřu mírně oči a soustředím se na vnitřní sílu, jež nám orkům pomáhá při regeneraci zesláblého těla. Po dobré hodině myšlenek na regeneraci se mého těla zhostí šílený hlad. Opřu se o své lokty a zvednu svou dlouho povadlou hlavu. Vidím jen švagrovou a tak dlouho přemýšlím při pohledu na ní, zda se mám vůbec ptát jestli máme ještě nějaké jídlo. Nakonec mě však můj hladový žaludek donutí si o něj říct.
“Máš tam nějaké jídlo i pro mě?“
Moc dobře vím jaká bude odpověď, protože jsem pro ni až poslední na žebříčku, třeba mě překvapí, kdo ví. Já rozhodně ne, ani v to moc nedoufám. Spíš si přeji aby se zde brzy ukázal bratr s nějakým kusem masa a nabídl mi. Budu potřebovat nabrat co nejvíce sil na další cestu, tohle je poslední zastávka před koncem této vyprahlé pustiny a již brzy bychom se měli dostat do velké bašty našich druhů a hlavně do přívětivějších míst, kde je co lovit. Ne jako v těchto pustinách, kde jediné dostupné maso, je zahrabané v písku.

Morigan - 20. října 2018 18:26
Morigan

To, že jsem našla kýžené místo mi ihned zlepší náladu. Chviličku postávám v optimální vzdálenosti, abych nevzbudila přílišnou pozornost. Se zájmem sleduji bojovníky, kteří se do sebe mezitím pustili a přemýšlím, zda by mě alespoň jeden z nich dokázal při boji zasáhnout. Když okouknu jejich bojový styl, přesunu se k jednomu ze stolů, který zabírá pouze jeden štamgast, který se už drží na židli pouze silou vůle. Lenivým pohybem do něj ze strany strčím, až se jak dlouhý tak široký rozplácne na studené zemi. Vezmu si jeho židli a usednu ke stolu, kde rovněž zaberu jeho rozpité pivo. Ledabyle si přehodím nohu přes nohu a naoko dělám, že pozorně sleduji zápas. Ve skutečnosti však bedlivě pozoruji okolní diváky. Hlavou se mi honí několik scénářů snadného výdělku, a to od pokusu nějakého lapky mě okrást (v tu chvíli se ze zloděje stává okradený), až po přihlášku k nějakému zápasu.

Pán Jeskyně - 18. října 2018 15:12
Pán jeskyně Darwin

=Rosha I'Groa=

Všichni ve stanu na Tebe upřeli pohledy krátce po tom, cos vešla. Dění uvnitř pomalu ustalo. Tvá švagrová už nevytlouká nic k obědu v hmoždíři, děti si přestaly hrát a tvůj bratr se zvedl ze země od převazování řemínků na sedle, aby k tobě pomalu došel. Spíše než něžné obětí už na zemi si ucítila špičku jeho boty. Kdyby měl po ruce klacek, dozajista by použil ten. Tohle bylo to poslední cos uviděla, než se opona zatáhla a vše se ponořilo do tmy.

Probudila tě směs chladu a bolesti v krku. Suché popraskané rty ti někdo zrovna svlažil a Tvé tělo se zesláblé a bolavé kroutilo pod přikrývkou. Opřená si byla zády o sedlo, jež před tím tvůj bratr vyspravoval a silueta osoby sklánějící se nad tebou ti nejprve přejela mokrým hadrem přes čelo, než tě netrpělivě a bolestivě štípla do tváře. "Vstávej!" Štěkla na Tebe přitom tvá švagrová.

Rosha I'Groa - 8. října 2018 17:08
Rosha I

=Pán Jeskyně 8. října 2018 15:29

Obklopena mořem nekonečného písku, třpytícího se pod náporem slunečních paprsků, pomalu jdu vyčerpána teplotami i samotným prostředím. Fyzická odolnost mého těla je však bezbřehá, tak pomalu jdu podél stop karavany, jež ještě nezahladil vítr. Nejsou to tak úplně stopy, jako udusaný průsmyk skrze písečné duny.

*Už nemůžu být daleko, cítím vás. Má drahá rodino.*

Když jsem se od karavany oddělila pro trochu boje s havětí, jež nás otravovala, ani bych neřekla, že se od nich odloučím na celé ty tři dny. Nedostatek vody a jídla nebyl vůbec jednoduchý. Mé tělo pomalu, ale jistě vysychá a kromě mžiků jež protínají můj pohled, nemyslím na nic jiného, než na klid, který naleznu v údolí. Celé tělo, hlavně nohy, je zaprášené a obalené pískem. Z úst mi tečou poslední tekutiny držené mým tělem. Má strohá pokrývka těla je nyní od prašného větru doslova bezbarvá. Tam, v onom údolí, byla plánovaná zastávka a můj cíl je jednoznačný. Dorazit dříve, než údolí opustí. Nekonečná duna, přes kterou se plahočím už snad hodinu, mi přijde, jako by se stále dokola zvětšovala. Nicméně po chvíli přišel její konec a horizont mi odkryl příjemné místo, nedaleké údolí v němž již vlají stanové plachty do rytmu pouštního větru. Padnu vysílením na kolena, po přitom se má hůl zaryje do písku. Pravou rukou naberu hrst písku a nechám ji ladně plynout ve větru. Přitom hledím do zeleného údolí. Konečně jiná barva, než světle zlatavý odstín písku.

Z posledních sil pevně sevřu hůl a pomalu se zvednu, stejně tak pomalu sestupuji z duny do údolí. Naprosto neutrálním výrazem zahleděným do trsů trávy procházím mezi stany ostatních rodin. Orkům, které po cestě ke stanu potkám naprosto odignoruji, ne že bych byla neslušná, ale už jsme prostě takoví. Až se přede mnou objeví náš sytě rudý stan. Několik kroků mě dělí od plachty zakrývající vstup. Dopotácím se k němu a převážením těla dopředu neohroženě vpadnu mezi příslušníky své rodiny. Bratra, jeho ženu, dva postarší synovce a mladičkou neteřinku. Při vpádu do stanu jen vidím všechny členy rodiny Gro, upustím svou hůl a pomalu pokládám své tělo k zemi, z posledních sil má ústa a jazyk vytvarují cosi podobného slovu "pít".

Pán Jeskyně - 8. října 2018 15:29
Pán jeskyně Darwin

=Rosha I'Groa

Nazývat tohle místo obchodní stanicí by bylo dost troufalé a vyžadovalo by to příliš přikrášlování pro nějž nikdo ze zdejších nemá dost sil ani představivosti.

Je zde desítky let stará studna vykopaná v nejnižším místě údolí o níž se říká, že vede do podsvětí a čerpá vodu ze samotné řeky mrtvých. Dokonce se zde daří troše křovin a pár pokrouceným napůl seschlým stromům. To je záviděníhodný úspěch pro okolní nekonečné vyprahlé stepi. Stejně dlouho a patrně ještě déle než zde byl vykopán tak vzácný zdroj vody se zde schází kočovníci napříč oceánem pustiny a prachu. Nebýt vody, patrně by zde byla pouze hromádka kostí a několik velice netrpělivých supů.

Namísto toho se zde střídají barevné stany, koně s velbloudy, velbloudi s ohromnými ještěry a ještěři se zástupy otroků táhnoucích se v řetězech za sebou. Volte svůj dopravní prostředek uvážlivě. Zem je stejně tak nasáklá krví, jako vínem. Obojí se zde tu a tam prolévá při nečekaném setkání.

Nyní napajedlo patří kočovnému kmeni orků, který se zde usadil aby během několika dní načerpal síly. Nedá se tu však žít, toto místo pouze ulevuje od strádání na cestě a ti, kteří to zkoušeli, jsou pohřbeni v okolních neoznačených hrobech. Vztyčilo se zde tak na dvanáct stanů a po okolí se pasou ohromní ještěři jindy obtěžkaní nákladem. Orčí tábor tak znovu ožil, nezávislý na tom, kde se zrovna nachází.

Pán Jeskyně - 7. října 2018 21:40
Pán jeskyně Darwin

=Morigan=

S hostinským to nešlo tak hladce, jako obvykle. Mračil se, působil nevrle a vyptával se. Odkud jsi? Kam máš namířeno? Cestuješ sama? Kde máš zavazadla? Nesouhlasně si pak pro sebe kroutil hlavou a drmolil pod vousy. Nic z toho mu však nebránilo nechat si za pokoj zaplatit a ubytovat tě. Jen si zapsal Tvé jméno do velké knihy, jíž schovával pod pultem, však s ohledem na množství jmen uvnitř se jednalo o běžnou praxi.

Pomocník, malý chlapec, který ti ukázal pokoj, se pak za takové jednání omluvil. Samozřejmě až nahoře v patře mimo doslech svého zaměstnavatele. V hostinci prý došlo před třemi týdny k mordu a stráž nikoho nechytla. Drhnul tam podlahu celé odpoledne a postel nechal hostinský spálit. Hošík měl na další vybavování se bohužel příliš napilno. Brzy ho zavolali a odmlouvat neměl v úmyslu.

Po setmění město utichlo. Rušné ulice s vozy se vylidnily a zástupy lidí prořídly. Po soumraku, kdy uzavřeli brány, bylo zakázané toulat se ulicemi beze světla. Nebylo přitom těžké přijít si alespoň ke svíci.

Hostinců jsi obešla několik. Bylo těžké najít to správné místo. Blízko náměstí byly hostince čisté, poklidné a nějaký ten zpěv a hulákání ještě neznamenal, že uvnitř nesedí jen unavení měšťané po celodenní práci, kteří vrcholem nočního vzruchu mají právě ten žejdlík ze kterého popíjejí. Potkala jsi přitom procházející městskou stráž vedenou ponocným. Rázné tempo prozradilo, že jdou najisto a nemají na práci jen tak namátkou zatápět kolemjdoucímu jako jsi ty.

Nakonec jsi to konečně našla. Spíš než uzavřená hospoda to byla slepá ulice končící nalepená na hradební zeď. Právě o ní se opírala kovárna a stodola. Kovárna byla otevřená a stodole chyběla jedna zeď. Obojí pak splývalo dvorem na nějž byly vynesené stoly osvětlované zavěšenými lucernami. Jásot násosků byl mnohem hlasitější, než všude jinde. Půlkruh lidí s žejdlíkem v ruce nadšeně jásal dvěma do půl těla svlečeným rváčům, kteří proti sobě stáli se zdviženými pažemi a zaťatými pěstmi.

Odvážila ses blíž a zaslechla jsi za rohem kůlny dobře známý zvuk. Jestli tě zrak neklamal, tak si tam někdo opřel o sud zdejší hampejznici, která jen tě zmerčila, počastovala tě káravým gestem, abys táhla po svém. V tom dav zajásal, když si rváči vyměnili prvních pár ran.

Morigan - 20. září 2018 15:43
Morigan

Do města jsem se dostala v odpoledních hodinách, což byla ta nejlepší část dne pro prozkoumání místního života. U srdce mě zahřálo, že na rozdíl od jiných měst to tu voní po pečeném chlebu a ne po moči a zvratkách. Zjistila jsem, kde najdu obchod s jídlem a se zbraněmi, avšak finanční situace mě prozatím nutí pronajmout si na jednu noc pokoj v místní hospůdce a následně vyhledat místo určené pro snadný výdělek.

Setmělo se, jdu se tedy poohlédnout po tom správném místě. Nehledám nic ušlechtilého, kdepak. Musí zde být místo, například nálevna, kam chodí místní spodina. Místo, kde nebude problém zabojovat si o peníze, přijmout nějakou zajímavou prácičku, popřípadě někoho okrást.

Pán Jeskyně - 11. září 2018 12:12
Pán jeskyně Darwin

=Morigan=

Se zásobami z hvozdu nebylo těžké dostat se od něho za dobrodružstvím relativně daleko s dostatkem ostražitosti do ničeho se nezaplést. Hostince vždy měly nějaký ten pokoj, nebo kus místa ve stáji a klidná doba cestování svědčila. Na cestách jsi potkávala kupce a cestující dělníky kočující od města k městu za prací. Nad tím vším dohlížela tu a tam dokonce projíždějící hlídka.

Snadno jsi tak poznala kus kraje, než ti ve městě Kheisling, hlavním městě Severní provincie, nezbylo v kapse nic než dva zlaté a pár stříbrných.

Kheisling je naštěstí město čítající několik tisíc obyvatel. Zdejší seveřané jsou tím z čeho je ukuto srdce císařství. Pracovitý lid se smyslem pro pořádek, těžící z míru a dbalý zákonů, jež jsou lidské jak k místním tak k cestovatelům. Ani to však nestačí k přežití těm, kteří sedí s rukama založenýma v klíně. Ráj, kde pečení holubi sami létají do úst, je stále pouhou bájí, alespoň co Tobě je známo.

1


↑ navigace

Záložková navigace