Černohnilobný Kal (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Oba dva jste zaútočili a svůj cíl, nejbližšího hnusáka, zasáhli. Nyní musíme určit, kolik zranění váš útok udělil. Oba dva házíte k4 (klikněte na x·kY a první údaj je 1 a druhý údaj je 4).

" no fuj, co to je za hnusáky!" pomyslím si a mírně se oklepu při pohledu na postavy. Nejspíš je tady zapomněli a oni vysílením upadali do spánku nebo bezvědomí. Uvědomím si tak, že to může být i jinak, pokud je tu někdo, kdo umí mrtvoly probudit ze smrti...

Angar se mezitím na jednoho strážného vrhnul svými dýkami. Zlomek vteřiny přemýšlím, jak zaútočím já. Pak vezmu hůl pevně do obou rukou a toho druhého se pokusím praštit do krku. Pokud ho to nesrazí na kolena hned, praštím ho ještě několikrát rychle za sebou. (hod na útok)

Pak uskočím dozadu, dávajíc přitom pozor, abych nezakopla o Angara. Připravím se k obraně. Mírně se rozkročím a hůl drží, pevně oběma rukama. (hod na obranu)

jakmile si moje oči zvyknu a uvidím ty dva strážce.
Pošeptám.

"Zaútočím!"

Budu se pokoušet zaútočit rychle, dokud jsou ještě malátní, nevěda jak rychle se proberou a začnou být pohyblivější.

Útok povedu tak, že na toho který je blíže se rozběhnu a těsně před místem kde podle mého odhadu dosáhne mečem se svezu do kleku oběma rukama ozbrojenýma dýkami budu bodat do míst, kde má třísla a podbřišek. Tam kde končí zbroj. (hod na útok zblízka)

Nohama se pak odrazím od něj do zpětného kotoulu.
Stále sledujíce co dělá s mečem, abych mohl ránu vykrýt Zkříženými dýkami. (Hod mna obranu)

Přibližujete se ke zdroji světla. Hudba je stále slyšet. Navíc začínáte pociťovat jemný zápach síry. Když se přiblížíte zjistíte, že světlo vychází ze tří olejových lamp, které visí ze stropu.

Dostali jste se na konec chodby, který je mírně širší než zbytek chodby. Kromě tří lamp vás ihned zaujme stará rezavá pumpa. Má tvar hradu a tekutina má vytékat z plechové ocelové hlavy dračího chrliče.

Vedle chrliče je na podlaze dřevěný poklop. Když jste přicházeli, minuli jste díru ve zdi, kterým jste mohli vidět na východ (na levé straně chodby).

Světlo vás na chvíli oslepilo. teprve až jste spatřili vše popsané, zjistili jste, že v tomto konci chodby, nejste sami.

Ve stínu v rohu se pomalu ze země zvedají dva vyhublí slabí strážci. Z držek jim čumí nadpřirozeně ostré zuby. Lízají si úchylně rty, vzpamatovávají se ze spánku a hledají, kdo je probudil. Mají oblečené kožené brnění a pomocí krátkého meče, o který se opírají, se snaží vstát.

//Budete útočit první. V tomto systému vybíráte jestli budete útočit na blízko (k20 + STRENGTH), na dálku (k20 + PRESENCE) nebo kouzlem (k20 + PRESENCE). Pokud je souboj normální, snažíte se hodit na kostkách 12 nebo víc (k hodu se přičítá modifikátor... PRESENCE nebo STRENGTH).

Poté, co zaútočíte, tak automaticky házíte na obranu. To je k20 + AGILITY. Opět se snažíme v normálním případě hodit 12 nebo víc.

Pokud se strefíme, házíme kostkou poškození, to se liší zbraň od zbraně.

Pokud obránce má získat poškození a zároveň má nějaké brnění, hodí specifickou kostkou a z poškození odečte hozenou hodnotu.

Tato pravidla si nemusíte pamatovat, pamatuji si to já a vždy vám poradím. Napsal jsem je hlavně pro to, aby jste věděli, co se bude dít a že si to nevymýšlím =)

//Zdravím vás a omlouvám svou neaktivitu.. stěhuji se a uzavírám známky žákům.. děkuji za trpělivost...

Jen mlčky přikývnu a ustoupím stranou. Hůl stále pevně v ruce, abych byla připravena k útoku nebo obraně, to podle potřeby. Pomalu postupuju za Angarem.

" Trefil to, lampa by se hodila, i když na druhou stranu bych byla s lampou dobrý terč. To je těžká volba."

Zaregistroval jsem dotaz Lei.

"Mně tma nevadí, já sem tmavé kouty využíval ve svůj prospěch, ale Lea potřebuje vidět. Nic mi to neudělá, když prozkoumáme zdroj toho světla. Lampa by se mohla hodit."

I když je to proti mé přirozenosti odpovím Lee.

"Pokud jde o můj názor mohli bychom zkouknout co je to za světlo. Lampa by se ti mohla hodit. Já se raději schovávám ve stínu, oči ze světla do stínu nevidí a já tak zůstanu neviděn. Pojďme. prozkoumáme to světlo k těm dveřím se pak můžeme vrátit. Už mi ta hudba leze na nervy. Mám takové divné pocity možná je to tou hudbou.
Nemám jít první? Přece jen jsem zvyklý se pohybovat temnými uličkami. "

Počkám jestli mne Leontýnka pustí před sebe a jsem připraven vyrazit ke zdroji světla.

Na rozdíl od místnosti s tím divným strejdou, za dveřmi nás čekala tmavá chodba. Bezděčně jsem se zachvěla, už dávno se jen tak něčeho nebojím , ale tady byl takový divný vzduch. Nasycený něčím co ani neumím popsat. Ta tma mě zahalila, jako závoj nevěstu.

Když oči přivykly temnému okolí, všimla jsem si nějakého světla, které bylo téměř proti nám na druhé straně chodby. Uvědomuju si tu hudby, která se tu stále ozývá, mazlivá i nesnesitelná.

" Zajímavé je, jak se tu emoce jakoby zdvojují. Jestli to dělá ta hudba nebo jen nervy vypjaté až ke zhroucení. Co mě popohání stále kupředu? Já vím, zvědavost, jako vždycky. Jednou na to dojedeš Leo, uvidíš!" Dumám si tak pro sebe a přitom si prohlížím obrázky na stěně. Když se otočím na Andera, že nevím kam teď, protože nejsou vidět žádné dveře, teprve teď je uvidím.

" Koukněme dveře jsou tady, já už si myslela, že tu není východ. Co myslíš, půjdeme rovnou dveřmi dál nebo prozkoumáme to světlo tam, na konci chodby?"

Prošli jste okolo muže, který stále seděl dál, ani se nehnul. Otevřeli jste dveře, které směrují na sever. Dostali jste se do temné a chladné chodby. Na druhém konci chodby, kam jen jste schopny dohlédnout, je nějaký světelný zdroj. Jinak je chodba tmavá, temná a chladná.

Hudbu slyšíte více zřetelně. Melodie té smutné houslové skladby se vám dostává do hlavy, její neustálé opakování je vám na jednu stranu nepříjemné, ale na druhou stranu cítíte jistou jemnou pokřivenou blaženost.

Na levé zdi visí dva obrazy, na kterých je vyobrazena mdlá, jemná krajina.

Na východě, u dveřích kterými jste vešli do chodby, se nachází další dveře.

Odpovím šeptem Lee.

"Kreju tě. Jdi tedy k těm severním."

"Nepotrpím si na zdvořilosti a tak bezostyšně Leontýnce tykám. Pokud nebude prskat, tak mi to bude vyhovovat. Uvidím a zařídím se podle toho

Fuj!!!
Ono se říká, že pokud něco smrdí dost dlouho tak si náš čich zvykne a už ten smrad tolik nevnímá. No já, ale ten smrad tohohle místa cítím neustále."

Pomalu se sunu za Leou pozorujíce okolí a především tu sedící postavu. Zatím sedí jak zkamenělý. Tady není co věřit. Z ničeho nic může zaútočit, nebo spustit nějakou past. Asi ne nadarmo má toto místo pověst, že se odtud nikdo živý nevrátil.

Hned při vstupu musím přivřít oči. Světlo bylo dost ostré a hlavně nečekané. Zato všude přítomný smrad se tu rozpíná na všechny strany a vykukuje ze všech rohů. Rychle očima přejedu místnost, zaznamenám nějakého strejdu sedět za stolem, jinak nikdo. " Copak seš asi za ptáčka?" pomyslím si, ale zatím mlčím.

Ta hudba už mě začíná iritovat, ale na druhou stranu máme štěstí, že to není nějaký kvapík. Všimnu si, že tady jsou zase další dvoje dveře. Pak teprve, když na mě promluví Angar, se začnu věnovat stolu a tomu strejdovi. Poslouchám jeho řeč a v hlavě mi to šrotuje. " Sakryš, ten strejda ani nemrkne. Pochybuju, že by to tak zůstalo. Spíš si myslím, jestli na nás najednou nebafne."

Stisknu pevně hůl a tiše odpovím: " Moc bych se divila, že by se někdo staral o naše žaludky. Spíše naopak, raději se mějme na pozoru. Tady to bude nejspíš jedna léčka vedle druhé, tak se nesmíme nechat nachytat. Krejte mi záda, zkusím jít ke dveřím na severu, co myslíte?"

Postava za stolem se stále dívá před sebe. Na vaše slova vůbec nereaguje ani na vaši přítomnost.

Talíře na stole jsou prázdné. Do džbánů zatím nevidíte.

Hudba smutných houslí hraje v dálce dál.

Vaše slova a jejich ozvěny od zdí víří mnohaletý prach a zatuchlý vzduch.

Sotva se rozkoukám. Promluvím tak, aby to slyšela i postava za stolem.

"Krásný stůl a vše nachystáno k hostině. Pro koho a co se bude servírovat? Co myslíte kolegyně?"

Chvíli se odmlčím, jen na krátkou dobu než se nadechnu a pokračuji v monologu.

"Ten muž to je hostitel? Nebo pán tohoto honosného sídla. Snad nás pozve k hostině už mi kručí v břiše."

Při těch slovech mi letí myslí.

"Já vím že je to drzá a troufalá řeč, aspoň nebudeme ztrácet čas a uvidíme jak zareaguje. Tak se snad dovíme co je zač. Jestli nezaútočí hned budu jen rád."

Stojím a ani náznakem nedávám najevo, že sahám po zbrani. Jsem ale napnut a připraven k okamžité reakci. Navenek nasadím škleb, který považuji za bezstarostný úsměv, ale v břiše mám pocit, jako bych tam měl stočený ostnatý drát.

Otevřeli jste levé dveře. Na krátkou chvíli vás oslepila záře ze čtyř obrovských olejových lamp, které zde odhání temnotu. Kromě světla zde bylo příjemně teplo. Tuto idylu kazil snad jen hnilobný zápach, který zde byl všude hojně cítit. Ze severu opět slyšíte jemnou smutnou hru na housle. Jsou zde tři dveře: ty, kterými jste přišli; druhé na severu a třetí na východě.

Místnosti dominuje obrovský dřevěný stůl, který je uprostřed této jídelny. Kolem něj je dvacet dřevěných židlí. Na stole jsou džbány, talíře a lžíce.

Na druhém konci stolu sedí vousatý muž. Jeho pleť je popelavě šedá, oči tmavé jako havran. Je oblečen do prastarého zaprášeného pláště.

" Říkej mi jak chceš, už mi říkali na Lea i Týna, klidně i Leontýna. Leontýnko mi říkala jen chůva, to už je tak dávno. No nic, jdeme na to? Zkusíme levé dveře, připadá mi, že ta hudba jde odtamtud."

Chytnu hůl pevněji, odhodím neposlušný pramen vlasů z čela a jdu k levým dveřím.

Vykročím a zeptám se společnice.

"Leontýna či Leontýnka jak tě mám oslovovat. Máš pravdu můžeme si navzájem pomáhat když tedy půjdeme spolu. Každopádně půjdeme levými či pravými dveřmi?"

Uvidím, kterou stranu vybere. pomyslím si.
"Nejsem schopen rozpoznat z kterých dveří je slyšet zvuk houslí. Mně to připadá jako by to byla jedna místnost se dvěmi dveřmi. Snad Leontýnka si bude vědět rady."

Pozoruju Vidoucího a čekám, co z něj nakonec vypadne. " Hladoví tam nějaké tlusté zvíře? To je teda protimluv. ..Počkat, to my jsme jako další žrádlo toho hladovce? Fujtajbl!" Nahlas nic neříkám, nejspíš by to ani nemělo smysl. Kradmo si prohlížím druhého, který bude asi nejspíš druhé, nebo raději první, sousto.

Konečně vypadneme z toho smradu i když ani tady, ve zbrojnici to není žádná sláva. Začnu hledat svoje věci, postupně se ustrojím, posbírán svoje svitky. Pak se otočím a popadnu hůl, "ta se bude hodit," pomyslím si. Není moc času na další hledání, kočár už čeká. Teprve cestou k němu se konečně pořádně nadechnu čerstvého vzduchu.

Cestou pozoruju krajinu a přemýšlím, jak se z té šlamastiky dostat. "Slunce nikde, jasný, ale ty mrtví ptáci, to je další hnus na naší cestě. Zdá se, že ta věštba se naplňuje. Dostat se z toho tady nejspíš nebude žádný med, ale musím to nějak zkusit. A co ten naproti?" Upřu pohled na spolujezdce a řeknu: " Asi budeme muset spolupracovat, tak snad to nějak zvládneme. Ty řeči, že se nikdo nevrátil... my budeme první, jasný? Jo, říkají mi Leontýna."

Kočár zastavil a kočí nás spěšně pakuje ven a hned se obrací, zbabělec! Když jsme osaměli, pokrčím rameny a vykročí po schodech nahoru. Po vstupu nás uvítala vzdálená hudba. bublání pramínku vody a černí motýli Zatuchlina není nic proti tomu, v čem jsme ještě nedávno byli, takže mi to ani tak strašné nepřijde.

Rozhlížím se kolem. Prostor osvětlují dvě lampy a ty zvuky houslí se ozývají za jedněmi ze dvou dveří, které jsou před námi. "Jdeme společně, nemá smysl se dělit, navzájem si třeba i pomůžeme." " Aspoň doufám!" pomyslím si ještě a vyrazím po Angarově boku.

Stráže nás dovedly do skladiště všeho možného vybavení co kde zabavili. S nadějí jsem se vrhl do hledání svého tesáku a házecích dýk. Marně nalezl jsem jen koženou zbroj na mou malou postavu.
Oblékl jsem si koženou zbroj a smířen s tím, že můj tesák a házecí dýky jsou bůhví či nenechaví dozorci kde, ale nalezl jsem dvě dýky.
Pouzdro na opasku je moc velké pro tyto dvě dýky tak sem je nakonec zasunul do pouzder od házecích dýk na bandalíru.

Sotva jsem tak učinil a koukl kdo, že sdílí stejný úděl jako já.

"Hm ženská a taky si našla jakousi koženou zbroj se sukní a klobouk."

Krátký pohled na víc mi nezbyl čas a už nás nacpali do kočáru a krajinou děsu a zmaru nás dovezli před Prokleté doupě. V uších mi doznívá věta kočího a jen oblak prachu zůstal za kočárem.

Vstupujeme dovnitř. Nic jiného nám nezbývá jestliže máme mít naději , že se vrátíme do života. Před námi dveře a z poza nich zní tesklivá melodie houslí.
Nevím co mne to napadlo, ale promluvím na ženu která stojí vedle mne.

"Podle všeho sdílíme stejný osud. Musíme najít toho Aldona a přivést jej zpět.
Já se jmenuji Angar. mám v úmyslu jít se podívat kdo to hraje na ty housle. Jdeš se mnou a nebo mám jít napřed?"
K té vodě a motýlkům se raději nebudu přibližovat. Je to až moc krásné na to, aby to v této apokalyptické díře nebylo jen lákadlem či smrtelnou pastí.

Počkám co mi žena odpoví a pak mám v úmyslu vstoupit do těch dveří následuje zvuk houslí.

Vykročím

Posadili vás do všedního kočáru, který byl tažen dvěma voly. Předtím než kočí praskl bičem, vám řekli, že stačí najít a vrátit Aldona. Slíbili vám, že jakmile splníte svůj úkol, tak vás odvezou zpět a odpustí vám všechny vaše zlé kacířské skutky. Cesta byla dlouhá a hrbolatá. Přesto je ale příjemné, znovu vidět mraky. To, že Slunce už nikdy nevyjde jako dřív byla První zvěstí Dvojhlavého Baziliška. Sedmá zvěst, kterou Verhu předpověděl je konec světa. Ten se jistě a né zrovna pomalu blíží. Jak přemýšlíte o konci světa a o tom jak se vyplnila první zvěst, všimnete si, že něco padá z nebe. Je toho víc. Ptáci. Padají z nebe mrtví. Cítíte beznaděj, protože právě to je Druhou zvěstí, kterou Verhu předpověděl. I na střechu kočáru dopadlo několik těl ptáků. Ostatní rozemleli kola kočáru. Už nikdy neuvidíte živého ptáka. Konec se blíží.

Vaše myšlenky ukončí zastavení kočáru. Jste na místě. Vyšli jste ven z kočáru. "Přijedu pro vás, až splníte, co máte..", řekl kočí zbrkle a bázlivý ujížděl co nejrychleji dál od tohoto prokletého místa.

Vydali jste se po schodišti do vstupu Prokletého Doupěte. Uvnitř cítíte zatuchlý zápach, ale pořád je to lepší než vaše vězení. Nacházíte se v místnosti, kterou protíná krátký pramen vody, který tryská z puklin ve zdi. Kolem vody a ve vzduchu kmitají křídly černofialoví motýli. Před vámi na sever jsou dvě dřevěné pootevřené dveře, ze kterých slyšíte velmi smutnou hudbu na housle. Ze stropy visí olejové lampy, díky kterými můžete vidět.
Jaké budou vaše další kroky?

(mapu jsem přidal i do sekce Mapy)https://www.aragorn.cz/herna/cernohnilobny-kal/mapy/

Vidoucí dá oči v sloup, takže vidíte jen bělmo v jeho očích. Poté otevře ústa a ceremoniálním hlasem dí: "V hlubinách hladoví obrovské stvoření, jako ohromné střevo. Obávám se, že nikdo se nikdy z Prokletého Doupěte nevrátil."

Poté se otevřely mříže, teprve venku vidíte, že Vidoucí není vůbec sám. Je zde stráž v podobě šesti ozbrojených mužů. Protože souhlasíte s nabídkou, doprovodí vás do zbrojnice. Ta není však nejlépe vybavena. Navíc to vypadá, že některé vaše věci už nikdy neuvidíte, přeci jenom jste měli zemřít.

Angar sice nenašel svůj tesák, ale objevil dvě dýky a koženou zbroj v jeho velikosti, protože všem ostatním byla moc malá.

Leontýna našla své kouzelné svitky i klobouk, koženou sukni a halenu. Budeme to brát jako kožená zbroj. Pokud bude chtít, je zde i hůl, která by mohla být použita jako zbraň.