Černohnilobný Kal (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Na rozdíl od místnosti s tím divným strejdou, za dveřmi nás čekala tmavá chodba. Bezděčně jsem se zachvěla, už dávno se jen tak něčeho nebojím , ale tady byl takový divný vzduch. Nasycený něčím co ani neumím popsat. Ta tma mě zahalila, jako závoj nevěstu.

Když oči přivykly temnému okolí, všimla jsem si nějakého světla, které bylo téměř proti nám na druhé straně chodby. Uvědomuju si tu hudby, která se tu stále ozývá, mazlivá i nesnesitelná.

" Zajímavé je, jak se tu emoce jakoby zdvojují. Jestli to dělá ta hudba nebo jen nervy vypjaté až ke zhroucení. Co mě popohání stále kupředu? Já vím, zvědavost, jako vždycky. Jednou na to dojedeš Leo, uvidíš!" Dumám si tak pro sebe a přitom si prohlížím obrázky na stěně. Když se otočím na Andera, že nevím kam teď, protože nejsou vidět žádné dveře, teprve teď je uvidím.

" Koukněme dveře jsou tady, já už si myslela, že tu není východ. Co myslíš, půjdeme rovnou dveřmi dál nebo prozkoumáme to světlo tam, na konci chodby?"

Prošli jste okolo muže, který stále seděl dál, ani se nehnul. Otevřeli jste dveře, které směrují na sever. Dostali jste se do temné a chladné chodby. Na druhém konci chodby, kam jen jste schopny dohlédnout, je nějaký světelný zdroj. Jinak je chodba tmavá, temná a chladná.

Hudbu slyšíte více zřetelně. Melodie té smutné houslové skladby se vám dostává do hlavy, její neustálé opakování je vám na jednu stranu nepříjemné, ale na druhou stranu cítíte jistou jemnou pokřivenou blaženost.

Na levé zdi visí dva obrazy, na kterých je vyobrazena mdlá, jemná krajina.

Na východě, u dveřích kterými jste vešli do chodby, se nachází další dveře.

Odpovím šeptem Lee.

"Kreju tě. Jdi tedy k těm severním."

"Nepotrpím si na zdvořilosti a tak bezostyšně Leontýnce tykám. Pokud nebude prskat, tak mi to bude vyhovovat. Uvidím a zařídím se podle toho

Fuj!!!
Ono se říká, že pokud něco smrdí dost dlouho tak si náš čich zvykne a už ten smrad tolik nevnímá. No já, ale ten smrad tohohle místa cítím neustále."

Pomalu se sunu za Leou pozorujíce okolí a především tu sedící postavu. Zatím sedí jak zkamenělý. Tady není co věřit. Z ničeho nic může zaútočit, nebo spustit nějakou past. Asi ne nadarmo má toto místo pověst, že se odtud nikdo živý nevrátil.

Hned při vstupu musím přivřít oči. Světlo bylo dost ostré a hlavně nečekané. Zato všude přítomný smrad se tu rozpíná na všechny strany a vykukuje ze všech rohů. Rychle očima přejedu místnost, zaznamenám nějakého strejdu sedět za stolem, jinak nikdo. " Copak seš asi za ptáčka?" pomyslím si, ale zatím mlčím.

Ta hudba už mě začíná iritovat, ale na druhou stranu máme štěstí, že to není nějaký kvapík. Všimnu si, že tady jsou zase další dvoje dveře. Pak teprve, když na mě promluví Angar, se začnu věnovat stolu a tomu strejdovi. Poslouchám jeho řeč a v hlavě mi to šrotuje. " Sakryš, ten strejda ani nemrkne. Pochybuju, že by to tak zůstalo. Spíš si myslím, jestli na nás najednou nebafne."

Stisknu pevně hůl a tiše odpovím: " Moc bych se divila, že by se někdo staral o naše žaludky. Spíše naopak, raději se mějme na pozoru. Tady to bude nejspíš jedna léčka vedle druhé, tak se nesmíme nechat nachytat. Krejte mi záda, zkusím jít ke dveřím na severu, co myslíte?"

Postava za stolem se stále dívá před sebe. Na vaše slova vůbec nereaguje ani na vaši přítomnost.

Talíře na stole jsou prázdné. Do džbánů zatím nevidíte.

Hudba smutných houslí hraje v dálce dál.

Vaše slova a jejich ozvěny od zdí víří mnohaletý prach a zatuchlý vzduch.

Sotva se rozkoukám. Promluvím tak, aby to slyšela i postava za stolem.

"Krásný stůl a vše nachystáno k hostině. Pro koho a co se bude servírovat? Co myslíte kolegyně?"

Chvíli se odmlčím, jen na krátkou dobu než se nadechnu a pokračuji v monologu.

"Ten muž to je hostitel? Nebo pán tohoto honosného sídla. Snad nás pozve k hostině už mi kručí v břiše."

Při těch slovech mi letí myslí.

"Já vím že je to drzá a troufalá řeč, aspoň nebudeme ztrácet čas a uvidíme jak zareaguje. Tak se snad dovíme co je zač. Jestli nezaútočí hned budu jen rád."

Stojím a ani náznakem nedávám najevo, že sahám po zbrani. Jsem ale napnut a připraven k okamžité reakci. Navenek nasadím škleb, který považuji za bezstarostný úsměv, ale v břiše mám pocit, jako bych tam měl stočený ostnatý drát.

Otevřeli jste levé dveře. Na krátkou chvíli vás oslepila záře ze čtyř obrovských olejových lamp, které zde odhání temnotu. Kromě světla zde bylo příjemně teplo. Tuto idylu kazil snad jen hnilobný zápach, který zde byl všude hojně cítit. Ze severu opět slyšíte jemnou smutnou hru na housle. Jsou zde tři dveře: ty, kterými jste přišli; druhé na severu a třetí na východě.

Místnosti dominuje obrovský dřevěný stůl, který je uprostřed této jídelny. Kolem něj je dvacet dřevěných židlí. Na stole jsou džbány, talíře a lžíce.

Na druhém konci stolu sedí vousatý muž. Jeho pleť je popelavě šedá, oči tmavé jako havran. Je oblečen do prastarého zaprášeného pláště.

" Říkej mi jak chceš, už mi říkali na Lea i Týna, klidně i Leontýna. Leontýnko mi říkala jen chůva, to už je tak dávno. No nic, jdeme na to? Zkusíme levé dveře, připadá mi, že ta hudba jde odtamtud."

Chytnu hůl pevněji, odhodím neposlušný pramen vlasů z čela a jdu k levým dveřím.

Vykročím a zeptám se společnice.

"Leontýna či Leontýnka jak tě mám oslovovat. Máš pravdu můžeme si navzájem pomáhat když tedy půjdeme spolu. Každopádně půjdeme levými či pravými dveřmi?"

Uvidím, kterou stranu vybere. pomyslím si.
"Nejsem schopen rozpoznat z kterých dveří je slyšet zvuk houslí. Mně to připadá jako by to byla jedna místnost se dvěmi dveřmi. Snad Leontýnka si bude vědět rady."

Pozoruju Vidoucího a čekám, co z něj nakonec vypadne. " Hladoví tam nějaké tlusté zvíře? To je teda protimluv. ..Počkat, to my jsme jako další žrádlo toho hladovce? Fujtajbl!" Nahlas nic neříkám, nejspíš by to ani nemělo smysl. Kradmo si prohlížím druhého, který bude asi nejspíš druhé, nebo raději první, sousto.

Konečně vypadneme z toho smradu i když ani tady, ve zbrojnici to není žádná sláva. Začnu hledat svoje věci, postupně se ustrojím, posbírán svoje svitky. Pak se otočím a popadnu hůl, "ta se bude hodit," pomyslím si. Není moc času na další hledání, kočár už čeká. Teprve cestou k němu se konečně pořádně nadechnu čerstvého vzduchu.

Cestou pozoruju krajinu a přemýšlím, jak se z té šlamastiky dostat. "Slunce nikde, jasný, ale ty mrtví ptáci, to je další hnus na naší cestě. Zdá se, že ta věštba se naplňuje. Dostat se z toho tady nejspíš nebude žádný med, ale musím to nějak zkusit. A co ten naproti?" Upřu pohled na spolujezdce a řeknu: " Asi budeme muset spolupracovat, tak snad to nějak zvládneme. Ty řeči, že se nikdo nevrátil... my budeme první, jasný? Jo, říkají mi Leontýna."

Kočár zastavil a kočí nás spěšně pakuje ven a hned se obrací, zbabělec! Když jsme osaměli, pokrčím rameny a vykročí po schodech nahoru. Po vstupu nás uvítala vzdálená hudba. bublání pramínku vody a černí motýli Zatuchlina není nic proti tomu, v čem jsme ještě nedávno byli, takže mi to ani tak strašné nepřijde.

Rozhlížím se kolem. Prostor osvětlují dvě lampy a ty zvuky houslí se ozývají za jedněmi ze dvou dveří, které jsou před námi. "Jdeme společně, nemá smysl se dělit, navzájem si třeba i pomůžeme." " Aspoň doufám!" pomyslím si ještě a vyrazím po Angarově boku.

Stráže nás dovedly do skladiště všeho možného vybavení co kde zabavili. S nadějí jsem se vrhl do hledání svého tesáku a házecích dýk. Marně nalezl jsem jen koženou zbroj na mou malou postavu.
Oblékl jsem si koženou zbroj a smířen s tím, že můj tesák a házecí dýky jsou bůhví či nenechaví dozorci kde, ale nalezl jsem dvě dýky.
Pouzdro na opasku je moc velké pro tyto dvě dýky tak sem je nakonec zasunul do pouzder od házecích dýk na bandalíru.

Sotva jsem tak učinil a koukl kdo, že sdílí stejný úděl jako já.

"Hm ženská a taky si našla jakousi koženou zbroj se sukní a klobouk."

Krátký pohled na víc mi nezbyl čas a už nás nacpali do kočáru a krajinou děsu a zmaru nás dovezli před Prokleté doupě. V uších mi doznívá věta kočího a jen oblak prachu zůstal za kočárem.

Vstupujeme dovnitř. Nic jiného nám nezbývá jestliže máme mít naději , že se vrátíme do života. Před námi dveře a z poza nich zní tesklivá melodie houslí.
Nevím co mne to napadlo, ale promluvím na ženu která stojí vedle mne.

"Podle všeho sdílíme stejný osud. Musíme najít toho Aldona a přivést jej zpět.
Já se jmenuji Angar. mám v úmyslu jít se podívat kdo to hraje na ty housle. Jdeš se mnou a nebo mám jít napřed?"
K té vodě a motýlkům se raději nebudu přibližovat. Je to až moc krásné na to, aby to v této apokalyptické díře nebylo jen lákadlem či smrtelnou pastí.

Počkám co mi žena odpoví a pak mám v úmyslu vstoupit do těch dveří následuje zvuk houslí.

Vykročím

Posadili vás do všedního kočáru, který byl tažen dvěma voly. Předtím než kočí praskl bičem, vám řekli, že stačí najít a vrátit Aldona. Slíbili vám, že jakmile splníte svůj úkol, tak vás odvezou zpět a odpustí vám všechny vaše zlé kacířské skutky. Cesta byla dlouhá a hrbolatá. Přesto je ale příjemné, znovu vidět mraky. To, že Slunce už nikdy nevyjde jako dřív byla První zvěstí Dvojhlavého Baziliška. Sedmá zvěst, kterou Verhu předpověděl je konec světa. Ten se jistě a né zrovna pomalu blíží. Jak přemýšlíte o konci světa a o tom jak se vyplnila první zvěst, všimnete si, že něco padá z nebe. Je toho víc. Ptáci. Padají z nebe mrtví. Cítíte beznaděj, protože právě to je Druhou zvěstí, kterou Verhu předpověděl. I na střechu kočáru dopadlo několik těl ptáků. Ostatní rozemleli kola kočáru. Už nikdy neuvidíte živého ptáka. Konec se blíží.

Vaše myšlenky ukončí zastavení kočáru. Jste na místě. Vyšli jste ven z kočáru. "Přijedu pro vás, až splníte, co máte..", řekl kočí zbrkle a bázlivý ujížděl co nejrychleji dál od tohoto prokletého místa.

Vydali jste se po schodišti do vstupu Prokletého Doupěte. Uvnitř cítíte zatuchlý zápach, ale pořád je to lepší než vaše vězení. Nacházíte se v místnosti, kterou protíná krátký pramen vody, který tryská z puklin ve zdi. Kolem vody a ve vzduchu kmitají křídly černofialoví motýli. Před vámi na sever jsou dvě dřevěné pootevřené dveře, ze kterých slyšíte velmi smutnou hudbu na housle. Ze stropy visí olejové lampy, díky kterými můžete vidět.
Jaké budou vaše další kroky?

(mapu jsem přidal i do sekce Mapy)https://www.aragorn.cz/herna/cernohnilobny-kal/mapy/

Vidoucí dá oči v sloup, takže vidíte jen bělmo v jeho očích. Poté otevře ústa a ceremoniálním hlasem dí: "V hlubinách hladoví obrovské stvoření, jako ohromné střevo. Obávám se, že nikdo se nikdy z Prokletého Doupěte nevrátil."

Poté se otevřely mříže, teprve venku vidíte, že Vidoucí není vůbec sám. Je zde stráž v podobě šesti ozbrojených mužů. Protože souhlasíte s nabídkou, doprovodí vás do zbrojnice. Ta není však nejlépe vybavena. Navíc to vypadá, že některé vaše věci už nikdy neuvidíte, přeci jenom jste měli zemřít.

Angar sice nenašel svůj tesák, ale objevil dvě dýky a koženou zbroj v jeho velikosti, protože všem ostatním byla moc malá.

Leontýna našla své kouzelné svitky i klobouk, koženou sukni a halenu. Budeme to brát jako kožená zbroj. Pokud bude chtít, je zde i hůl, která by mohla být použita jako zbraň.

"Co to je? Jo už si vzpomínám! narazil sem na stráže a dostal pecku do hlavy. tak ten slizoun šlechtická ožralá byl Stínokrálův bratr. To je teda rodinka. Ale proč mně hned neoddělali a místo toho čekám tady v té smrduté díře. To mně budou před popravou ještě lámat v kole nebo jakou si to vymysleli zvrácenost. Nebude lepší si raději proříznout žíly?"

Bezděky sáhnu k pasu a zjišťuji že pouzdro na opasku v kterém sem měl lovecký tesák je prázdně a můj bandalír na házecí nože jakbysmet. Všechno mi vzali i váček s penězi. Tak mi zůstaly jen věci co jsem měl oblečené. Bandalír s pouzdry na házecí nože mám na holém těle křížem přes levé rameno. Přes něj mám oblečenu plátěnou kazajku a plátěné kalhoty téže původně asi zelené barvy nyní jsou vybledlé místy hnědé, zelené a hlavně mastné fleky. Kolem pasu mám široký kožený opasek s pouzdrem na lovecký tesák.
Světe div se nechali mi i boty a ty jsou nejcennější co mám polovysoké šněrovací pevné kožené a perfektně vyšlápnuté, ale ještě v prvotřídním stavu. Nechali mi i Pláštěnku s kapucí.

Jsem malé postavy. krátkých nohou s velkými chodidly dlouhých štíhlých rukou a prstů. širokých ramen a úzkého pasu což mne odlišuje od trpaslíků i když, si mně někteří s nimi pletou. oproti trpaslíků mám kulatou holou hlavu, bezvousou tvář, velké oči, malý nos, úzké rty.

V té tmě je slyšet dech ještě někoho nejsem tu sám. pomyslím si.

"Co za nešťastníka sdílí stejný osud jako já?"

Než se stačím zeptat. Objeví se tady ve světle pochodní, divná, odporná, hrůzná postava a nastíní nám možnost jak uniknout popravě.
Nic co by mně nadchlo, ale je to možnost. Co nám jiného zbývá a tak to přijmu.

"Do hajzlu... no fakt ten smrad předčí všechno! Co to je?" Pomalu se probírám, sednu si a přemýšlím, kde to vlastně jsem a jak jsem se sem dostala. Pak mi to pomalu dochází. " Bastardi! Proto mě bolí hlava a mám na zátylku bouli! Já že tam kradu, já!!!" Začnu šátrat kolem sebe, jasně taška nikde, tak už nemám nic, vůbec nic!

I když až taková pravda to není, boty mám, kalhoty a halenu taky, Na hlavě jsem měla klobouk, ale ten teď nemám. Buď se tady někde válí nebo se někomu sakra hodil. Vlasy mám sepnuté na temeni. " Nejspíš tady nejsem sama, je tu slyšet nějaký šustění nebo slabý dech." Než se stačím zeptat, kdo tu je, objeví se Nějaký Vidoucí a posílá ho přímo Stínokrál! " Kecy, kecy a kecy!" Pomyslím si zhnuseně i když je mi jasné, že je to šance, jak se dostat z téhle smradlavé díry.

Zdejší cely jsou jedny z nejodpornějších kopek, které jste si uměli představit. Celé vězení je postaveno tak, aby dozorci měli co nejmenší práci. Kromě železné mřížové brány je kolem vás několik desítek sáhů kamene tvrdého jako ocel. Světlo je stejně vzácné jako jídlo. Říká se, že si člověk zvykne na zápach a po chvíli ho přestane trápit. To ovšem neplatí pro toto vězení. Vaše vězení, kde jste skončili. Čelíte popravě. Jednoho dne vás však navštívil velice zvláštní člověk. Představil se vám jako Vidoucí, Dvořan Stínokrále. Tento tajemný zvěstovatel vás ujistil, že mluví ve jménu Stínokrále a nabídl Vám svobodu, bohatství a odpuštění všech vašich činů. Jediný háček je v tom, že se ze stejné výpravy ještě nikdo úspěšně nevrátil... vlastně se z ní ještě nikdo nevrátil.

Vidoucí si ukousl z nějaké měkké hnědé hmoty, kterou sebral ze země, zavřel svá zvrácená očka a začal rituálně zpěvohlasně kázat: "Áno. Už to přichází. Už to vidím. Na vaši cestu dám vám dar. Odhalím vám tajemství z času, který ještě není. Slyšte mé proroctví o Prokletém Doupěti:"

//Nyní, prosím, oba stručně popište svou postavu a poté hoďte k8. K8 hodíte tak, že kliknete na x·kY napíšete 1 pak OK pak 8 a OK.

V hlavě mi zablikala myšlenka.

"To je probuzení. Před tím sem sice nijak vábně nevoněl, ale tenhle druh voňavky nepotřebuji. No, ale když už seš tu tak se ti podíváme na zoubek."

Pomalu, aby nezaznamenal můj pohyb vykouknu z pod kapuce. První můj pohled zamíří k jeho pasu. Né, abych si prohlédl jeho chloubu, nýbrž zda má u pasu nějakou zbraň a také váček na peníze. Obojí má pro mne význam. Pak se teprve kouknu zda je to cizinec nebo známá firma.
Důležité pak také je zda je to obyčejný řemeslník nebo kupec či žoldnéř, voják, či jiná nebezpečná postava.

Podle toho se rozhodnu zda zůstat neviděn a nebo zaútočit.

Sedím v hostinci přikován řetězem k mohutnému strážci Stínokrále a čekám až budu přiřazen k družině, která dostane tu šanci zachránit syna Stínokrále. Dostal jsem i pivo a kousek pečeného skopového masa.
Pomalu uždibuji maso a v hlavě se mi rojí myšlenky.

Vrátí mi mé oblíbené zbraně můj tesák a šest házecích nožů? Co by se stalo kdybych, až mně pustí ze řetězu místo hledání syna utekl. Blbost před mágy a jinými poskoky Stínokrále, bych nebyl dlouho v bezpečí nikde. Časem by mne uštvali.
Oproti šanci, že když uspějeme budeme si spokojeně žít v přepychu. Lepší bude pátrat snad dostaneme i nějaké prostředky a vybavení, abychom měli šanci.
Jsem zvědav co za společníky dostanu.

Začínám se nudit a tak houknu na strážného.

Hraješ kostky? Zaženeme nudu?

Čekám jestli dřív dojde strážnému na co jsem se ho ptal a nebo dřív tady bude zbytek družiny. Podle tupého výrazu v tváři toho hromotluka co jsem k němu přikován řetězem, mám obavu že to bude ta druhá možnost.