Cesta do Dagentu (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

//Jen klid pánové, jsme u Vás jistě cobydup!

Několik příspěvků jsme si odehráli soukromě a skutečně čekáme na odpověď všech, netušil jsem že nehrajete - právě v poklidu baštím placku.

Lartan Arken Akrata 16. října 2019 15:56
To jsem pochopil taky tak, jen že z celkem svižného počátečního tempa se poněkud polevilo :)

Galand 16. října 2019 15:45
// Pokud vím, počítá se s tím, že my tři se ke skupině, která právě vyšla, připojíme později a do té doby nic, a pravděpodobně se všeobecně čeká až zareaguje Morgana, soudě dle data poslední aktivity a toho, že do ní patři.

Galand 16. října 2019 15:45
//Já to vnímám tak, že jen co se nadechla zak zdechla, ale pevně doufám že se pletu :)

//Jeskyně umírá, nebo ostatní hrajete a jen na mě se nedostává pozornost PJ?

//Půjdete pořád dál po cestě, dokud se něco nestane nebo nebudete muset zastavit, nebo budete cestou hrát?

Jenovéfka vesele zamávala všem třem spolucestovatelům. Na Edgardovu poznámku vesele spustila: "Já vím, měla jsem štěstí, že jste počkali až téměř k ránu." Zazubila se a se zájmem si poslechla, co o cestě do Dagentu vědí. Nepředpokládala, že tam už někdy šli, ale zarazilo ji, že cestu nikdo z nich přesně nezná.

*Vážně bych čekala, že ta zpráva o cestě omladiny do města pocházela z hlavy někoho, kdo tu cestu skutečně plánoval a já že se jen připojím.* Blesklo jí hlavinkou a na její expresivní tváři se zatím promítl výraz hlubokého bloumání, který ale zmínka o jídle spolehlivě zahnala.

"Já můžu poskytnout výborné placky, co maminka včera večer připravila. Vzala jsem je všechny - budeme je potřebovat více, než ona s tatínkem" Spustil Jenůfin chlubivý a veselý hlásek a ručka se (samozřejmě už za chůze) vnořila do omlácené - téměř až vandrácké torny. Bystřejšímu pozorovateli určitě neujde, jak zvědavé planoucí oči se do torny spolu s ručkou noří - jako by zkoumaly zcela nový svět.

Chování první dívky mne trápí a zkusím se na ni dívat povzbudivě, jenže ona se věnuje ďůlku v zemi.
*Sirien, Sirien, takový cizí méno... Uši!* - všimnu si nakonec a zůstanu na nich viset očima i během Morganina představování.
Její praktickou odpověď jsem nechal chviličku viset ve vzduchu...*Chladné děvy jsou to,* zdá se, že těm všem známým vesnickým "veselým kopám" se z vesnice nechtělo a půjde se mnou ta tichá část místní omladiny, není divu že je skoro vůbec neznám.
Než Morganě odpovím, ozve se zvuk břinkajícího kotlíku a s ním přiběhne "to" děvče od kořenářky, jistě v tom nejbarevnějším oblečku v okolí. Jakmile se přiblíží k nám a začne štěbetat, vykouzlí mi upřímný široký úsměv. *Tomu řikám protiváha!* pomyslím si a nechám jí mluvit, s očekáváním neočekávaného od ní o krok poodstoupím než kamarádsky odpovím:
"Nazdárek, jdeš akorát na poslední chvíli."

Když překvapení nepřichází a Morgana opět pobídne k odchodu, odpoví jí věcně Sirien.
*Tak přece,* dovolím si krátce přehodnotit obrázek který zanechal první dojem ze setkání, *to maj holky v sobě.*
"Tak ňák jsem to taky myslel, Sirien - podle toho co řikal ten děda." dodám prostě a dám se hned do pohybu.
"Nemáte hlad?" prohodím ještě do vzduchu a za chůze si shodím vak z ramene.

Pohlédnu na své tři společníky, se kterými budu v nadcházejících dnech trávit čas na cestě přes hory. *Hm, Tihle dva by se mohli dobře postarat o divou zvěř, pokud by nás v horách něco napadlo. Otec mi říkal, že by tam prý mohli být medvědi a vlci.* Podívám se Edgara a Morganu. *A tahle... * zkoumám pohledem poslední příchozí. *Tahle nevím, ale vyzná se údajně v bylinkách. Možná má nějaké u sebe.*

"No, ten stařec na návsi říkal, že se chodilo tudyma po cestě dál do hor a přes ně. Pokud to byla cesta, tak tam musí ještě být, nemyslíte? I když třeba zarostlá a tak, ale neměl by být problém ji najít. Takže bych se vydala zatím tím směrem, jak říkal a pak uvidíme, jestli bude cesta pokračovat. Když ne, tak... " odmlčím se a uvědomím si, že jsem teď navrhla plán a pokud se nějak pokazí, tak to bude na mě. *Hlavně, že jsem si říkala, že se nebudu nijak hnát s nápady, abych pak nebyla za blbou, když to nevyjde a stane se něco.*

Začervenám se, rychle se otočím a udělám pár rychlých kroků k horám a prohodím. "Myslím, že jsem v dálce u vesnice viděla nějaké postavy. Raději bychom měli jít."

//Zdravím nově příchozí.

//Taktéž díky za přijetí, těším se na brzké zapojení do hry a doufám, že nebudeme muset PJ vykat :DD

//Děkuji Vám za Přijetí, Tanaquil, a zdravím Vás, zdrazí spoluhráčové!

//To sem měla napsat asi do příspěvku, ale snad nevadí.. Morgana na sobě má prosté kalhoty, pořádné cestovní boty a koženou vestičku. To však není vidět, jelikož je momentálně skryta v hnědém plášti s nataženou kápí.

Už se ani neohlížím, nerada bych myslela na to, že se mohu ještě vrátit. Nemohu, rozhodla sem se a tak půjdu. Musím to dokázat, i když bych třeba musela jít sama. Což naštěstí zdá se nebude nutné, jelikož už z dáli vidím drobnou postavu čekající na místě. Přijdu blíže a pousměji se když zjistím že je to ta elfka. Jméno neznám, ale od vidění ve vesnici bych ji poznala. Je dobré že nebudu jako jediná žena.

"Ahoj". Pozdravím trochu tišeji, abych nedělala zbytečný hluk a opřu se zády o vrbu, dívajíc se na hezky třpytivou hladinu rybníka a nebo na cestu směrem k vesnici.

Nevím jak dlouho to bylo, ale ruka mi sjede pod plášť k opasku kde mám svůj řemdih, když vidím blížící se postavu, která u sebe má.. kosu? Hned mně napadá že je to třeba někdo, kdo chtěl časně brzy vyrazit do práce na pole, nebylo by to tak neobvyklé. K mému překvapení je onou postavou Edgar. Zvědavě si jej prohlížím když je přímo u nás. Nevím co měl v plánu, ale to co má na sobě.. Nepřijde mi to jako oblečení na nějakou další cestu, obzvláště né máme-li jít skrze hory, ale je to jeho věc.

"Ahoj. Já jsem Morgana". Když už jsou všichni u toho představování, tak proč se nepřidat? Je to takhle lepší, než abychom na sebe volaly třeba "hej ty", nebo tak něco. Podívám se na Sirien. "Brzy začnou lidé chodit na pole. Měly bychom vyrazit". Má pravdu, čím déle zůstáváme, tím větší pravděpodobnost je že si nás někdo všimne.

Už se chystám k odchodu, když v tom se k nám připojuje ještě někdo. To je ta holka.. Maličko mi zacukají koutky úst. Párkrát sem ji koutkem oka viděla ve vesnici, ale nikdy sem jí nevěnovala příliš pozornosti. Od spousty lidí sem ale slyšela že je trochu "praštěná". Tak uvidíme jak si na cestě povede.

"Vítej". Pozdravím i ji a začínám se trochu netrpělivě rozhlížet. "Tak abychom vyrazily.. Zná někdo cestu? Aspoň kudy bychom měly zhruba jít?" Já sama si vést netroufám, jedním z důvodů budiž fakt, že vůbec nevím kam jít. Samozřejmě že asi k horám, ale pak?

//Vítej Jenovéfo,
Už jsem si chtěl začít zoufat že se musím vrátit do vesnice pro kotlík. ':D

Jenovéfka celou noc přemýšlela, co ji bude čekat a jak se na to těší. Jen chvíli před půlnocí zavřela očka - ... a když je otevřela, bylo téměř ráno. Rychle si oblékla bílé punčochy, žluté šatičky a zahalila se do tmavomodrého pláště, který jí ušila mastičkářka Rigga - byl zevnitř měkoučký a teploučký jako vlna ročního dovádějícího jehňátka. Popadla své věci, přehodila si tajemnou kápi a rychlým cupitáním (které nejspíš mělo suplovat plížení) se vydala přes vesnici.

Jen co byla z doslechu vesnice se dala do zběsilého úprku doprovázeného tlumeným, ale rytmickým šramotem kotlíku. Paprsky slunce už olizovaly obzor, když se konečně blížila k vrbě - nyní obklopené stinnými siluetami. Když už byla dost blízko, konečně zjistila, kdo jí bude na cestě dělat společnost. Některé znala, některé ve vesnici sotva zahlédla. Už dobrých deset metrů před nimi začala zvučně hlaholit: "Poklonička, má úctička. Ještě, že jste na mě počkali." Oznámila vděčně a zeširoka se usmála.

Nepovažovala za důležité se představit, téměř každý ve vesnici ji znal, nebo o ní alespoň slyšel - příliš živá, příliš naivní, příliš lehkomyslná. I z jejího oblečení se dalo soudit, že si ani neuvědomuje, jak dlouhá cesta to bude. Nejspíš nikdy nešla dál, než na nedaleký kopec pro nějakou bylinku.

*Tohle je tak vzrušující, nemůžu se dočkat, až budeme v Dagentu a až se vrátím, rodiče budou určitě překvapení, že jsem zvládla tak dalekou cestu a skoro úplně sama. Proč jsem jim ale o tom nemohla říct? To je tak zvláštní...* Jenůfa se viditelně ztratila v myšlenkách s téměř blaženým výrazem na líci.

//Poklonička, má úctička všem a moc děkuji za přijetí :)

//Sice si myslím, že jste u vás ve vesnici museli mít víc zábavy, než my dnes ve městě, ale Jenůfku k vám nechám ještě na poslední chvíli přicupitat. Galanda pak naberete cestou a pokud by se snad chtěl přidat ještě někdo, tak toho také. Bez alchymisty se obejdeme, bohužel jsme se nedohodli.

Když se po nějaké době, co sedím u vrby zachumlaná v dece, přiblíží velká postava, tak ji jen mlčky pozoruji. Když je blíž, že je jí vidět do tváře, tak poznávám Morganu. Kývnu ji na pozdrav a nesměle špitnu "A-ahoj.". Pak dále mlčím a prohlížím si jí a přemýšlím, zda i já budu mít někdy takové poprsí. *Určitě je starší než já, takže mi ještě vyrostou. Určitě.* pomyslím si a nejistě se pousměji.

Sedím dál potichu i když chci začít nějak rozhovor, ale nemohu najít ta správná slova. Tak raději mlčím. Přeci jenom mě všichni moji vrstevníci v mládí šikanovali, tak abych neřekla něco špatného a nedostalo se to opět do starých kolejí.

Dívám se směrem k vesnici a přemýšlím, kdo další ještě přijde, kromě Edgara, kterého už vidíme pomalu přicházet. *Všichni to jsou už srábci. Nejsou jako tihle dva. Třeba si to nebudou pamatovat, že jsem byla otloukánek a když tu nebudou ostatní, tak spolu budeme vycházet dobře.*

Edgar k nám dorazí a nabídne mám, že mu můžeme říkat Ed. Pomalu se se zvedám a skládám deku, abych ji připevnila k torně. Otočím se potom směrem k němu "Já jsem Sirien." Pohlédnu za něj k vesnici a potom se obrátím na oba mé nové společníky. "Myslíte, že přijde ještě někdo, nebe se raději vydáme na cestu, než nás někdo zahlédne?" zeptám se a mírně se pokrčím, abych vypadala ještě menší, než jsem. Nechci, aby si mysleli, že bych se chtěla nějak pasovat do role vůdce naší průzkumné skupiny.

Utáhnu si popruhy, urovnám toulec, přehodím luk do druhé ruky a dívám se na špičku boty, kterou dělám na zemi důlek.

Se spící, potemnělou vískou za zády se k vrbě blíží strašák do zelí v šedivém plášti, sem tam se zastaví a ohlíží se přes louky ke stavením.
Vysoké boty mokré a lesklé od orosených travin, v levé ruce pytel, v pravé kosu přes rameno a na vlasaté hlavě klobouk.
Spolu s halenou a kalhotami patřícími očividně někomu většímu a ohavným tlustým opaskem z kusu provazu - zcela funkční strašák.

Zurčení potoka přede mnou odnese mé předchozí myšlenky o nejistotě kamsi pryč. Svůj podíl na tom má i dojem který, i na vzdálenost desítek metrů, vzbuzuje Morgana - *Tak támleta se ubrání sama, to je jistý...*
Jakmile začínáme v měsíčním svitu jeden na druhém spatřovat detaily, zaplaví mne opět prvotní nadšení.
Nebráním se úšklebku a nezbývá mi než se spiklenecky culit na obě děvčata.

Přátelsky zabarvený libozvučný baryton jakoby ani nemohl patřit takovému holomkovi, když se ozve:
"Buďte zdrávy, pěkničky...jmenuju se Edgar, klidně mně řikejte Ed."

Začínáte se pomalu scházet na domluveném místě. Drobná Sirien již sedí nějakou chvíli zabalená ve své dece pod vrbou. Druhá sem dorazila na vše, včetně boje připravená Morigan. Starý strom se tu malebně i sklání nad hladinou potoka, i když jeho větve si částečně nárokují i pěšinu. Cestu vám osvětluje měsíc, a ta se před vámi podél potoka táhne velmi pozvolna do kopce. V dálce před sebou tušíte les a na pozadí všeho se tyčí hory.

Dumáte nad tím, kolik z vás nakonec sebere odvahu a sejde se tu s vámi. Odhadujete, že do úsvitu už zase až tak moc času nezbývá. Byly jste přesvědčené, že dorazí přinejmenším ještě Edgar, o kterém víte, že se jen tak něčeho nezalekne. A skutečně u vesnice spatříte jemu podobnou postavu.