Fantasmagorland (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

"Pane!" Vykřikl Bajith, překvapeně a zároveň jakoby byl z kamene hleděl na padající tělo mladého vládce. Sám pocítil náhlou pálivou bolest na hrudi, když se k němu zahalená postava v kápi pomalu kulhavým krokem přibližovala. Zašklebil se pod náporem pálivé bolesti a ruka mu vystřelila pod tuniku. Na šňůrce vytáhl svůj amulet, který rudě zářil, a to byl i zdroj pálivosti.
Šlehl pohledem po zahalenci, přikrčil se do bojového postavení a adrenalin mu koloval v žilách, srdce téměř až v krku.
"Kdo jsi?!" Stihl ještě vykřiknout, než zahalená žena natáhla svoji štíhlou ruku a on cítil, jak na něj jdou mrákoty...
Z "posledních sil" strhl šňůrku amuletu z krku a napřáhl paži směrem k ženě. Pak tma.

"Vskutku, je to tak." přikývl stříbrnovlasý Aeltekawyia "Nikdy jsem neviděl podobnou věc. Zdá se, jako by dokonce dýchala. Možná se mýlím," přiblížil se blíž k Bajithově uchu "ale mám pocit, že je něco víc. Něco za naším světem. Vím, zní to šíleně a uvědomuji si riziko spojené s touto teorií, ovšem-" dvojici přehlušil ženský křik. Z vylekaného přešel do bolestivého a ve stejnou chvíli tohoto přechodu stříbrnovlasý zbledl, z očí se mu vytratila veškerá životní energie zatímco klesal k zemi.

Stalo se to na nádvoří před palácovými vraty kde se obvykle nacházela stráž. Momentálně zde nebyl ani jeden voják.

Postava na zemi se nehýbala a dost možná ani nedýchala. Vytřeštěné oči zíraly do prázdna a pokleslá čelist jen umocňovala dojem.

Ze stínů vystoupila postava zahalená ve stříbrné róbě a kápí vraženou hluboko do čela. Podle tvaru postavy a dlouhých, černých vlasů, bylo zřejmé že jde o ženu. Na pravém boku byla látka lehce narušena a z rány pod ní pomalu odkapávaly kapky krve. V ruce držela dlouhou hůl, z části do ní byla zavěšena.

//Až odehraješ, hoď kostkou k%
Jinak kvůli jistému viru nemohu zaručit hladký průběh hry. Mrzí mě to. Rozhodně ale jeskyni rušit nebudu.
Za případné chyby se omlouvám, píšu s mobilu :)

//To je v pohodě, já taky ne :D Omlouvám se za neaktivitu, mám toho poslední dobou nějak moc. Napíšu během tohohle týdne. :)

//To je v pohodě, já taky ne :D Omlouvám se za neaktivitu, mám toho poslední dobou nějak moc. Napíšu během tohohle týdne. :)

// pořád nevím, jak mám skloňovat Aeltekawy/ia, jakože, v mužským rodě? tak to asi píšu blbě :D

Bajithovi neunikl otcův ustaraný výraz, když se dal společně s 'Aeltekawyou' na odchod. Za dveřmi trochu přibrzdil a hleděl dlouhovlasému vládci na záda. Když se na něj otočil, trochu pohodil hlavou.
"Takže... opravdu potřebujete naši pomoc? Zajistit jaký předmět?" Pomalu společníka došel.

"Pane, potřebujeme probrat nějaké náležitosti-"

Mladík se zaujetím sledoval obdobně starého kovářova syna. Jeho chování jej očividně fascinovalo. Na naléhavý hlas postaršího elfa nikterak nereagoval. Teprve když ho klepl pošesté do ruky se oklepal a znovu usmál.

"Promiň, příteli, ale jsi v pořádku? Zdáš se mi nějaký pobledlý. Nechtěl by ses porozhlédnout po městě, nebo si odpočinout v paláci?" zvedl zarudlou dlaň aby si jo protřel. Během tohoto počínání se omluvně podíval na svého rádce. "Už jsem to udělal zase?" povzdechl si.

"Kováři, příteli, máš naprostou pravdu. Objevují se podivná znamení na nebi, zemi i všem živém co se na tomto světě hemží. Nevíme přesně co za tím stojí. Potřebujeme pomoci určit předmět, který se podařilo zajistit během jedné z výprav. A také pomoci zjistit jeho využití a vše, co s ním souvisí.."

"Bajith je zcela jistě unavený. Omluvte nás, ale doprovodím jej do paláce a vše mu vysvětlím cestou." zvedl se panovník aby se uklonil a pokynul právě zmíněnému.

Sotva se za dvojicí dovřely dveře, panovník si značně oddechl. Prohrábl dlouhé vlasy aby si je mohl lehce upravit. Ani se na kovářova syna Bajitha nepodíval, jednoduše lehkým tanečním krokem zamířil jednou z uliček. Na rohu se zastavil a otočil aby se ujistil, že jej následuje.

// Omlouvám se za delší neaktivitu :(

Po cestě minuli několik vysokých, architektonicky zajímavých budov, a všude kolem krásně odění elfové se vznešeně vztyčenými hlavami... V oné zapadlejší části města vešli do domku s křídlovými dveřmi, a zanedlouho se všichni usadili na židlích kolem oprýskaného, dřevěného stolu.
Bajith se cítil poctěn, že se mohl potkat s Aeltekawyiem, ale stále nevěděl, o co tu jde. Cítil jen určitou urgentnost v hlase tohoto člověka, i jeho rádce. A když se jich Aeltekawya zeptal, hovoru se ujal jeho otec.
"Mám své určité...," Na chvíli se odmlčel. "Obavy." Odkašlal si. "Za poslední dva týdny si lidé ve vesnici čím dál více stěžují na podivné chování domácích zvířat a úbytek těch divokých v lesích."
Bajith se zamračil.

Je pravda, že jednou, po vlastním tréninku doma za kovárnou, se rozhodl vydat trochu vyvětrat hlavu do lesa. Obvykle býval slyšet neustálý šum stromů, zpěvavé hlasy nočního či denního roztodivného ptactva, škrábavé zvuky zpod kořenů od všemožných tvorů, prostě dýchala země i prostor nad ní... a v tu chvíli slyšel jen tlukot vlastního srdce. Zavládlo takové hrobové ticho. Měl z toho velice nepříjemný pocit a nutkání vytáhnout svoji vlastně ukovanou dýku, kterou si do lesa brával pokaždé. Pro jistotu. A jen co položil ruku na pochvu této zbraně, periferním zrakem zahlédl vysoký, tmavý stín mihnout se za stromy. Pak najednou zafoukal vítr, a ten s sebou přinesl zvláštní zápach - trouchnivějící dřevo a zkažené, skoro až hnijící maso. V tu chvíli se zářivě rozsvítil matčin amulet na Bajithově hrudi a vzduch kolem najednou zaplavil těžký, kovový odér.

Raguel šťouchl Bajitha do paže. Všichni tři na něj hleděli.
"Ano, eh, jistě-" Pohlédl na všechny přítomné a zamrkal. Ta vzpomínka ho celá tak vtáhla, že úplně přestal vnímat, co říkají ostatní. "Omlouvám se. Já jen... Taky jsem si toho všiml." Střelil očima k otci, aby potvrdil to, co říkal na začátku.

//Poslušně hlásím, že v pondělí by mělo být vše zpět ve starých kolejích takže můžeš o víkendu reagovat :)

//Na dobu neurčitou pozastavuji dění v jeskyni. Odešla kolegyně takže musím brát směny navíc.

"Ale to nebude nutné." usmál se právě příchozí a na chvíli se zastavil u svého přítele. Ten se sklonil k vejci a nasál do nozder pach. "Dùisg!" z prstů vejcem vyšlehlo několik světelných výbojů. Uprostřed se při každém z nich objevila silueta schouleného tvora. Jakmile světlo pohaslo, předal vejce Bajithovi. "Nuže, mladý muži. Teď už mi ho vzít můžeš."

Navzdory velikosti předmět nebyl nikterak těžký. Vlastně spíše naopak, byl jako z papíru.

Vozka nechal vejce usednout jako první, než se sám vyhoupl zpět na kozlík a povzbudil ptakoještěra.

Zbytek cesty utekl velmi rychle a brzy se ocitli za honosnou branou města. Zdejší architektura byla o něco honosnější než jinde, ostatně šlo o sídlo Aeltekaiwyi. Na nádvoří spřežení zastavilo. Už tam netrpělivě přecházel postarší elf se zlatavými vlasy oděn v honosné róbě. Hned vedle právě příchozího ptakoještěra seděl na zábradlí mladý elf se stříbrnými vlasy, na první pohled zcela obyčejný a nikterak významný. Přiložil dlaň na jeho zoban a přiblížil se, aby si přátelsky ťukli čelem o čelo.

"Vítej, příteli." chvátal starší elf ke kováři sotva se jeho chodidla dotkla země. Objal jej. "Musíš nám pomoci. Spoléháme se na tebe!"

"Ale notak, Geonifarde. Máme přece dva hosty. Přeci bys nebyl nezdvořilý." seskočil stříbrnovlasý ze zábradlí a přistoupil ke skupince. Přiložil dlaň na hruď a uklonil se. "Vítejte. Rád vidím, že jsi věrný věci stejně jako tvůj otec. Jsem Aeltekawyia. Ty jistě budeš Bajith. Slyšel jsem o tobě. Prosím následujte mne." otočil se čelem do odbočující ulice.

Kráčeli několik minut, než se dostali do zapadlejší části tohoto města. Mladík si to zamířil rovnou k tomu nejnevkusnějšímu domku v okolí a otevřel dveře. "Prosím, až po vás."

Uvnitř byl jen skromný stůl na kterém seděla značně použitá svíčka, několik židlí a prosté lože. Aeltekawyia vstoupil jako poslední a zavřel dveře. Uvnitř byli čtyři- on, jeho starší, tedy rádce, kovář a jeho syn.

"Vím že to asi není co jste čekali, no můj pán upředsnost-"
"Kolikrát ti mám říkat, že nejsem tvůj pán? Jsme přátelé. Ostatně jako se všemi. Proč se někdo má povyšovat? Sloužím svému lidu stejně jako oni mě. Nepotřebuji tituly, prosím neuváděj mne do rozpaků. Takže." odmlčel se aby zdůraznil, že se mění téma. "Víte, proč jste tady?"

Raguel seděl zpět na svém místě a v tuto chvíli se neodvážil ani hlesnout. Bajith se pod přísným ještěřím pohledem vrátil zpátky na své místo na kozlík vedle otce a chvíli si mnul tvář rukou. Srdce mu rychle tlouklo, ale snažil se na sobě nedát nic znát. Přemýšlel, co má dělat. Civěl na vozku třímající obrovské vejce a pak se pod tíhou všeho ušklíbl, oddálil ruku od své tváře a znovu vstal.
"Ukažte, pomůžu Vám s tím."
Seskočil dolů a zamířil k vozkovi. Procházel kolem hlavy ptakoještěra a na malý okamžik si zahleděli jeden druhému do očí...

Ještěr nezaregistroval přesun mladého elfa ke klíčům, ani že je uchopil. Nevěnoval mu pozornost ani když se přemisťoval k zadní části pohyblivého vězení.

Otec se ho pokusil zadržet, no dávno nebyl z nejmladších a tak se k synovi dostal až ve chvíli, kdy zámek povolil pod nadvládou klíče a dvířka se zavrzáním nadskočila, aby poodhalila stín tajemství.

Z ničeho nic se objevil ještěr a prudkým nárazem dvířka přibouchl zpět. Zámek sám zaklapl a klíč zmizel. Zlostně začal cosi syčet. Těžko říct co, pokud nebyl znalý této řeči.

Ještě než mu zvíře znemožnilo zničit si život, sluneční paprsek se prodral do temného prostoru a ozářil část něčeho nebo někoho schouleného na podlaze. Zdálo se, jako by to bylo chlupaté. Nebo jen nějaká přikrývka z kožešiny? Těžko říct. Čas, který mohl věnovat studii tohoto tvora byl příliš krátký. V poslední vteřině zahlédl záblesk světlých očí a možná to bylo jen v jeho hlavě, ale něco co znělo jako sípavé P-om-oc...

Starší elf mu vlepil mohutnou facku a odtáhl zpět na kozlík dřív, než se vrátil vozka. S úsměvem od ucha k uchu v rukou plných šrámů nesl obří vejce.

Bajith střelil očima po vozkovi, který zmizel v houštině. Vážně ho zajímalo, co je uvnitř jejich vozu, protože z toho neměl vůbec dobrý pocit. Cítil, jak na něj otec významně a přísně hledí, ale nedbal toho. Se svojí lehkovážnou povahou se natáhl pro klíče umístěné nad místem vozky, který se zrovna s něčím/někým lopotil v křoví. Už je měl skoro na dosah prstů...

Cesta se měnila s každým krokem blíže k hlavnímu bodu této země a čím blíže byli, tím více se objevovaly uměle vytvořené prvky jako fontána na pití a odpočívadlo. Povoz minul i několik rozcestí pečlivě označených rozcestníky.

Kočí se otázce jen uchechtl a zakroutil hlavou. "Jo, chlapče, to je přísně tajná informace. Za její prozrazení by mi hrozila přinejlepším dekapitace." protáhl ztuhlou páteř o stěnu a dlouze zívl. "Už abych se prospal."

Ptakoještěr se zastavil. Přímo před posledním rozeklaným bukem oddělujícím les od civilizace. Zvedl hlavu do vzduchu a začal čichat jeho směrem. Rozevřel podlouhlou tlamu jako by snad něco chtěl říct, žádný zvuk však nevyšel. Místo toho elf prudce seskočil z kozlíku a vrhl se střemhlav do blízkých křovin.

Trvalo chvíli, než se ozval další výkřik zevnitř kibitky. Pokud mladíka lákalo zjistit, co se nachází vně, právě nastala perfektní příležitost. Jediný háček tkvěl v tom, že do těla vozu nevedlo žádné okýnko, jedině několik menších škvír ve dvířkách zamčené zámkem. Klíče visely na háku nad kozlíkem...

//Až napíšeš příspěvek, hoď kostkou- k6 :)

Takže, ještě jednou :D

Bajith si vyměnil s otcem jeden jediný pohled. Vozka čekal. Nakonec se tedy vyhoupli za elfem nahoru na kozlík za doprovodu zkoumavého pohledu ptakoještěra. Nakonec se vůz dal do pohybu, a z veliké, zahalené konstrukce se ozval další křik. Vozka do ní opět udeřil pěstí, aniž by ho to nějak vyrušovalo ze soustředění se na cestu směrem do města. Prašná cesta se změnila v dlážděnou, a ptakoještěrovy podkované nohy byly slyšet snad na míle daleko.
Bajith pootočil hlavu k elfovi a směle se zeptal: "Co to vzadu vezete?"
Raguel nenápadně, ale hbitě šťouchl syna do žeber. S ním to však nehlo. Ten tentokrát upřel na vozku přímý pohled.

Cesta dvojici ubíhala rychleji než obvykle. Nikde se příliš nezdrželi, vždyť měli něco důležitého na práci. Ještě nevěděli co, přesto každým krokem vpřed mohli cítit zvláštní napětí ve vzduchu. Přesto zcela nic nenasvědčovalo něčemu zvláštnímu a všechna zvířata se chovala normálně.

Už jen překročit les a budou v hlavní části této krajiny. Nijak zvláštní úsek a po hlavní silnici se ani nemuselo jít rychle aby do dvou hodin byli na místě určení.

Vstup do lesa nebyl nijak monitorován, ostatně nebyl důvod k obavám. Elfové zde žili v míru po celá tisíciletí.

Stačilo došlápnout na jeden z velkých kamenů tvořících spojení mezi odlehlejšími končinami když v tom se ozval dusot kopyt. Typický klapot podkov obřích ptakoještěrů znal naprosto každý. Tato silná zvířata byla využívána především jako tažná. Proto nebylo divu jakmile se na scéně objevila kibitka. Vozka poháněl ptakoještěra pomocí telepatie.

"Kampak, chlapi?" padla otázka sotva ještěr zastavil vedle dvojice. "Určitě jdete do města-" elfa na kozlíku přerušil vysoko postavený výkřik ze zatemnělého prostoru. Otočil se bokem ke stěně a bouchl do ní pěstí. "Ticho!" procedil skrze zuby. Znovu se ozval výkřik, tak uhodil mnohem silněji až se ze střechy snesl prach. Rozprostřelo se ticho. "Takže, chlapi. Jestli jdete do města, můžu vás vzít. Co říkáte?" usmíval se od ucha k uchu.

Po krátkém převážení situace kovář zdvořile odmítl. Trval na tom, že není dost místa a tři by se na kozlík jisto jistě nevešli. Leda by jej snad magicky "nafoukli".

"Ale to nebude problém! Tady můj přítel souhlasí." stále s úsměvem kývl směrem k ptakoještěru a ten přikývl. Z dlouhé tlamy mu vyšlehl rozeklaný jazyk a v očích problesklo světlo. Krátce na to byl vůz lehce upraven, takže by se na něj vešlo více jedinců. Na pohled však zůstával pořád stejný.

"Tak pojďte, přece nepůjdete pěšky!" posunul se aby dodal svým slovům váhu.

Bajith sebou prudce škubnul, když jeho stále klidný spánek narušil vysoko posazený skřek bojácného stvoření, které v prozatímním polospánku nemohl indentifikovat. Rychle se rozhlédl po koutu svého soukromého prostoru v obytné části jejich rodinné kovárny, a shlédl z postele na vřískající potvůrku. Rychle rozpoznal opipapa, který upadl na zem tak ošklivě, že teď spíš bolestivě kňoural.
"Ale no tak," Zachraptěl Bajith. "Co se to děje?" Vysoukal se zpod pokrývky a opatrně zamířil ke zvířeti, které teď svoji pozornost zaměřilo na něj. Bajith střelil očima po menším kusu deky, který se mu nedaleko válel po zemi, a nebohé stvoření mrštným pohybem pod tuto deku schoval.
Mezitím se na scénu přiřítil rozespalý a nevrlý Raguel s docela pochopitelným dotazem, co se tu zatraceně děje.
"Nic, otče. Zatoulal se sem jeden opipap, z nějakého důvodu je dost vylekaný, asi se oddělil od své rodinky a teď je zmatený. Mám ho tu pod dekou, vezmu ho ven."
Opatrně sebral napůl opičku napůl papouška do náruče, a zmítající se uzel odnesl směrem ven z kovárny na dvorek. Tam pomalu odkryl přikrývku a vypustil nebohé zvíře na svobodu. To se okamžitě rozlétlo vstříc do brzkého rána.
Bajith se za ním chvíli díval, a pak se rozhlédl kolem sebe. Všude podezřelý klid, na dvorku vše tak jak to uklidili s otcem včerejší večer.
*Zajímavé probuzení...*
Napadlo ho podívat se ještě za vrata po jiných stopách, a tam, přímo ve výšce jeho očí, vzkaz. Opatrně po prostudování nápisu vzal dýku do ruky a vytrhl ji ze dřeva, až odlétlo pár třísek a vzduchem se zatetelila trocha magie. Až se mu vzedmuly chlupy za krkem, jak tenhle pocit neměl rád. Přesto se vzkazem zamířil zpátky dovnitř, ukázat nález otci. Ten nad tím pak u stolu rozmýšlel...
"Siltrien by tě ke dvoru nehnal jen tak. Rád tě doprovodím."
Později toho rána zavřeli kovárnu a vydali se společně na cestu.

//Vítám tě :) Pusťme se do toho :) Předpokládám, že si vzpomínáš na základní "" (řeč) a ** (myšlenky), můžeš tu navíc házet barvičky nebo zvýraznění textu dle libosti :) nenapadá mě nic zásadního, takže případně se neváhej ptát na první pohled pitomé dotazy, nemusí mi dojít že si na něco nevzpomeneš nebo to nevíš :) Takže... Jdem na to? Ale samozřejmě že ano. Poto tu přece jsi >:)
Jinak se předem omlouvám, že ten začátek nebude úplně tak jak by to mělo správně být. Ehehe O:)

Do kovárny vtrhl posel Aeltekawyi. Typické brnění zdobené hroty i šupinami dávných tvorů nešlo přehlédnout. Muž si sňal přilbu s tmavým chocholem a rozhlédl se po místnosti. Nikde nikdo nebyl. Samozřejmě, byla ještě noc. Prohrábl si tmavou bradku.
"Haló? Ragueli? Jsi tu, Ragueli? Je tu... někdo? Tak haló!?" zvyšoval hlas, těžko říct zda akutností situace, anebo něčím jiným. Chvilku se ještě procházel po místnosti. Když ale nikdo neodpovídal, vytáhl pergamen a magický brk. Sepsal vzkaz a s helmou pod paží vyšel ven kde vyskočil do sedla obří kočkovité šelmy. Ještě než odjel, přišpendlil bohatě zdobenou dýkou pokyny na vrata.

Text zněl asi takto:
DRAHÝ PŘÍTELI!
PROSÍM POSPĚŠ NA DVŮR.
S ÚCTOU,
SILTRIEN

Očividně měl posel natolik naspěch, že dveře nezavřel a ani se nerozhlédl zda ho někdo nesleduje. Jednoduše byl pryč.

Bylo ještě zkrátka příliš brzy než aby se kdokoliv včetně přírody probouzel, přesto někdo už vzhůru byl a sledoval zdejší krajinu. Byla natolik úchvatná a plná života, že by tu nejraději zůstal ležet. Zkrátka nádhera. Zdejší vzduch byl nasycen něčím výjimečným, něčím, co neznal. Bylo to natolik zarážející, přesto uklidňující...
Hlava pomaličku klouzala ke straně, dokud dotyčný nesklouzl do vysoké trávy plné roztodivných kvítků. O slovo se začala hlásit únava...

Hlasitý výkřik projel tichem jako nůž máslem a jako řetězová reakce se rozeznělo hejno zvláštních tvorů připomínající opeřence, pravděpodobně papouška, zkříženého s lemurem. Zběsilý úprk spojený se změtí zvuků a skřeků probudil i větší tvory v okolí, kteří se nyní vyřítili ze vzdálenějších koutů skryté říše přímo do nejbližší osady usazené u průzračného potůčku.

Toto pozdvižení vzbudilo pozornost několika strážných schoulených u ohně. Samozřejmě šli situaci prozkoumat a výsledek by se brzy mohl dostat i mnohem dále, než jen k uším místních obyvatel.

U kovárny se snesl jeden z rozrušených opipapů (opico papoušků) a brzy na to se objevili i další. Ty mrchy vřeštěly jako smyslů zbavené, pobíhaly po okolí a mlátily do všeho hlava nehlava. Což u tohoto druhu nebylo běžné neboť byl známý svou přátelskou a poněkud splachovací povahou. Vrchol toho všeho bylo, když jeden opipap skočil do postele podřimujícího elfa. Nutno podotknout, že měl asi štěstí protože v okolí nebylo žádné kladivo kterým by příšerku mohl bacit. Zvířátko zmateně pobíhalo, třepalo křídly a netušilo která bije. Podle hlasitých skřeků a zúžených zorniček bylo jasné, že je vyděšené.