Fantasmagorland (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Cesta se měnila s každým krokem blíže k hlavnímu bodu této země a čím blíže byli, tím více se objevovaly uměle vytvořené prvky jako fontána na pití a odpočívadlo. Povoz minul i několik rozcestí pečlivě označených rozcestníky.

Kočí se otázce jen uchechtl a zakroutil hlavou. "Jo, chlapče, to je přísně tajná informace. Za její prozrazení by mi hrozila přinejlepším dekapitace." protáhl ztuhlou páteř o stěnu a dlouze zívl. "Už abych se prospal."

Ptakoještěr se zastavil. Přímo před posledním rozeklaným bukem oddělujícím les od civilizace. Zvedl hlavu do vzduchu a začal čichat jeho směrem. Rozevřel podlouhlou tlamu jako by snad něco chtěl říct, žádný zvuk však nevyšel. Místo toho elf prudce seskočil z kozlíku a vrhl se střemhlav do blízkých křovin.

Trvalo chvíli, než se ozval další výkřik zevnitř kibitky. Pokud mladíka lákalo zjistit, co se nachází vně, právě nastala perfektní příležitost. Jediný háček tkvěl v tom, že do těla vozu nevedlo žádné okýnko, jedině několik menších škvír ve dvířkách zamčené zámkem. Klíče visely na háku nad kozlíkem...

//Až napíšeš příspěvek, hoď kostkou- k6 :)

Takže, ještě jednou :D

Bajith si vyměnil s otcem jeden jediný pohled. Vozka čekal. Nakonec se tedy vyhoupli za elfem nahoru na kozlík za doprovodu zkoumavého pohledu ptakoještěra. Nakonec se vůz dal do pohybu, a z veliké, zahalené konstrukce se ozval další křik. Vozka do ní opět udeřil pěstí, aniž by ho to nějak vyrušovalo ze soustředění se na cestu směrem do města. Prašná cesta se změnila v dlážděnou, a ptakoještěrovy podkované nohy byly slyšet snad na míle daleko.
Bajith pootočil hlavu k elfovi a směle se zeptal: "Co to vzadu vezete?"
Raguel nenápadně, ale hbitě šťouchl syna do žeber. S ním to však nehlo. Ten tentokrát upřel na vozku přímý pohled.

Cesta dvojici ubíhala rychleji než obvykle. Nikde se příliš nezdrželi, vždyť měli něco důležitého na práci. Ještě nevěděli co, přesto každým krokem vpřed mohli cítit zvláštní napětí ve vzduchu. Přesto zcela nic nenasvědčovalo něčemu zvláštnímu a všechna zvířata se chovala normálně.

Už jen překročit les a budou v hlavní části této krajiny. Nijak zvláštní úsek a po hlavní silnici se ani nemuselo jít rychle aby do dvou hodin byli na místě určení.

Vstup do lesa nebyl nijak monitorován, ostatně nebyl důvod k obavám. Elfové zde žili v míru po celá tisíciletí.

Stačilo došlápnout na jeden z velkých kamenů tvořících spojení mezi odlehlejšími končinami když v tom se ozval dusot kopyt. Typický klapot podkov obřích ptakoještěrů znal naprosto každý. Tato silná zvířata byla využívána především jako tažná. Proto nebylo divu jakmile se na scéně objevila kibitka. Vozka poháněl ptakoještěra pomocí telepatie.

"Kampak, chlapi?" padla otázka sotva ještěr zastavil vedle dvojice. "Určitě jdete do města-" elfa na kozlíku přerušil vysoko postavený výkřik ze zatemnělého prostoru. Otočil se bokem ke stěně a bouchl do ní pěstí. "Ticho!" procedil skrze zuby. Znovu se ozval výkřik, tak uhodil mnohem silněji až se ze střechy snesl prach. Rozprostřelo se ticho. "Takže, chlapi. Jestli jdete do města, můžu vás vzít. Co říkáte?" usmíval se od ucha k uchu.

Po krátkém převážení situace kovář zdvořile odmítl. Trval na tom, že není dost místa a tři by se na kozlík jisto jistě nevešli. Leda by jej snad magicky "nafoukli".

"Ale to nebude problém! Tady můj přítel souhlasí." stále s úsměvem kývl směrem k ptakoještěru a ten přikývl. Z dlouhé tlamy mu vyšlehl rozeklaný jazyk a v očích problesklo světlo. Krátce na to byl vůz lehce upraven, takže by se na něj vešlo více jedinců. Na pohled však zůstával pořád stejný.

"Tak pojďte, přece nepůjdete pěšky!" posunul se aby dodal svým slovům váhu.

Bajith sebou prudce škubnul, když jeho stále klidný spánek narušil vysoko posazený skřek bojácného stvoření, které v prozatímním polospánku nemohl indentifikovat. Rychle se rozhlédl po koutu svého soukromého prostoru v obytné části jejich rodinné kovárny, a shlédl z postele na vřískající potvůrku. Rychle rozpoznal opipapa, který upadl na zem tak ošklivě, že teď spíš bolestivě kňoural.
"Ale no tak," Zachraptěl Bajith. "Co se to děje?" Vysoukal se zpod pokrývky a opatrně zamířil ke zvířeti, které teď svoji pozornost zaměřilo na něj. Bajith střelil očima po menším kusu deky, který se mu nedaleko válel po zemi, a nebohé stvoření mrštným pohybem pod tuto deku schoval.
Mezitím se na scénu přiřítil rozespalý a nevrlý Raguel s docela pochopitelným dotazem, co se tu zatraceně děje.
"Nic, otče. Zatoulal se sem jeden opipap, z nějakého důvodu je dost vylekaný, asi se oddělil od své rodinky a teď je zmatený. Mám ho tu pod dekou, vezmu ho ven."
Opatrně sebral napůl opičku napůl papouška do náruče, a zmítající se uzel odnesl směrem ven z kovárny na dvorek. Tam pomalu odkryl přikrývku a vypustil nebohé zvíře na svobodu. To se okamžitě rozlétlo vstříc do brzkého rána.
Bajith se za ním chvíli díval, a pak se rozhlédl kolem sebe. Všude podezřelý klid, na dvorku vše tak jak to uklidili s otcem včerejší večer.
*Zajímavé probuzení...*
Napadlo ho podívat se ještě za vrata po jiných stopách, a tam, přímo ve výšce jeho očí, vzkaz. Opatrně po prostudování nápisu vzal dýku do ruky a vytrhl ji ze dřeva, až odlétlo pár třísek a vzduchem se zatetelila trocha magie. Až se mu vzedmuly chlupy za krkem, jak tenhle pocit neměl rád. Přesto se vzkazem zamířil zpátky dovnitř, ukázat nález otci. Ten nad tím pak u stolu rozmýšlel...
"Siltrien by tě ke dvoru nehnal jen tak. Rád tě doprovodím."
Později toho rána zavřeli kovárnu a vydali se společně na cestu.

//Vítám tě :) Pusťme se do toho :) Předpokládám, že si vzpomínáš na základní "" (řeč) a ** (myšlenky), můžeš tu navíc házet barvičky nebo zvýraznění textu dle libosti :) nenapadá mě nic zásadního, takže případně se neváhej ptát na první pohled pitomé dotazy, nemusí mi dojít že si na něco nevzpomeneš nebo to nevíš :) Takže... Jdem na to? Ale samozřejmě že ano. Poto tu přece jsi >:)
Jinak se předem omlouvám, že ten začátek nebude úplně tak jak by to mělo správně být. Ehehe O:)

Do kovárny vtrhl posel Aeltekawyi. Typické brnění zdobené hroty i šupinami dávných tvorů nešlo přehlédnout. Muž si sňal přilbu s tmavým chocholem a rozhlédl se po místnosti. Nikde nikdo nebyl. Samozřejmě, byla ještě noc. Prohrábl si tmavou bradku.
"Haló? Ragueli? Jsi tu, Ragueli? Je tu... někdo? Tak haló!?" zvyšoval hlas, těžko říct zda akutností situace, anebo něčím jiným. Chvilku se ještě procházel po místnosti. Když ale nikdo neodpovídal, vytáhl pergamen a magický brk. Sepsal vzkaz a s helmou pod paží vyšel ven kde vyskočil do sedla obří kočkovité šelmy. Ještě než odjel, přišpendlil bohatě zdobenou dýkou pokyny na vrata.

Text zněl asi takto:
DRAHÝ PŘÍTELI!
PROSÍM POSPĚŠ NA DVŮR.
S ÚCTOU,
SILTRIEN

Očividně měl posel natolik naspěch, že dveře nezavřel a ani se nerozhlédl zda ho někdo nesleduje. Jednoduše byl pryč.

Bylo ještě zkrátka příliš brzy než aby se kdokoliv včetně přírody probouzel, přesto někdo už vzhůru byl a sledoval zdejší krajinu. Byla natolik úchvatná a plná života, že by tu nejraději zůstal ležet. Zkrátka nádhera. Zdejší vzduch byl nasycen něčím výjimečným, něčím, co neznal. Bylo to natolik zarážející, přesto uklidňující...
Hlava pomaličku klouzala ke straně, dokud dotyčný nesklouzl do vysoké trávy plné roztodivných kvítků. O slovo se začala hlásit únava...

Hlasitý výkřik projel tichem jako nůž máslem a jako řetězová reakce se rozeznělo hejno zvláštních tvorů připomínající opeřence, pravděpodobně papouška, zkříženého s lemurem. Zběsilý úprk spojený se změtí zvuků a skřeků probudil i větší tvory v okolí, kteří se nyní vyřítili ze vzdálenějších koutů skryté říše přímo do nejbližší osady usazené u průzračného potůčku.

Toto pozdvižení vzbudilo pozornost několika strážných schoulených u ohně. Samozřejmě šli situaci prozkoumat a výsledek by se brzy mohl dostat i mnohem dále, než jen k uším místních obyvatel.

U kovárny se snesl jeden z rozrušených opipapů (opico papoušků) a brzy na to se objevili i další. Ty mrchy vřeštěly jako smyslů zbavené, pobíhaly po okolí a mlátily do všeho hlava nehlava. Což u tohoto druhu nebylo běžné neboť byl známý svou přátelskou a poněkud splachovací povahou. Vrchol toho všeho bylo, když jeden opipap skočil do postele podřimujícího elfa. Nutno podotknout, že měl asi štěstí protože v okolí nebylo žádné kladivo kterým by příšerku mohl bacit. Zvířátko zmateně pobíhalo, třepalo křídly a netušilo která bije. Podle hlasitých skřeků a zúžených zorniček bylo jasné, že je vyděšené.