Firefly (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Volání do služby mě zastihlo zrovna ve chvíli, kdy jsem vcházela vraty do nákladového prostoru. Vstala jsem ještě před svítáním, abych nakoupila pár věcí, kterými si zútulním svou kajutu a měla jsem podezření, že to Rodriguez myslel vážně, když říkal, že vyrážíme brzo.
Hmpf, beztak mě viděli přicházet a chtějí mi dát najevo, že si dávám načas.

Namířím si to nejprve do kajuty, abych si tam odložila tašky a převlékla se do něčeho praktického. Než vstane z postele Tory, mám přinejmenším 20 minut čas. Počítám s tím, že budu během dneška prozkoumávat loď, tak si na sebe vezmu přiléhavé černé kalhoty a světle zelenou košili. Přes ni si přehodím dámskou vestu v tmavě zelené barvě temného lesa, která v podstatě vypadá jako sako bez rukávů s volánovým spodním lemem. Má však všitou kapsou na tablet, do kterého jsem si už včera stáhla plány lodi. Kapsa je mé vlastní vylepšení, na kterém jsem pracovala večer, když jsem si uvědomila, že si někam musím dát věci a chodit po lodi s kabelkou by bylo dost nepraktické.

Už se chystám vyjít ze dveří, když si vzpomenu na kapitánovu včerejší přednášku. Uličnicky se usměju a vytáhnu z kufru široký černý pásek a z kabelky nůž, který jsem včera našla v kuchyni. K pásku si nůž přivážu na mašli červeným šátkem, abych si nepořezala oblečení (a ani sama sebe) a vydávám se na můstek s dobrým pocitem, že mi to všechno zabralo jen 15 minut. I když vlastně jen díky tomu, že jsem se nemusela česat, protože jsem to stihla ještě před odchodem do obchodu.

Po příchodu na můstek věnuji všem přítomným úsměv a hlasité: "Dobré ráno!" a postavím se vedle křesla, kde, k mému údivu, už sedí Tory, tak, abych viděla na kapitána a případně další přítomné. "Jak jste se vyspali? Stalo se během večera něco nečekaného?"

"Oh né, já věděla, že bude ranní ptáče! Proč všichni chlapi z armády jsou ranní ptáčata?" zabručím nespokojeně do svého polštáře, když slyším hlášení. Ještě na vteřinku se otočím na břicho a nespokojeně zabručím cosi neartikulovaného do polštáře, než nohy shodím z postele a pak donutím zbytek těla fungovat.

Zatímco na sebe oblékám kalhoty a přes své obvyklé tílko si dávám lehkou mikinu, kterou ihned zapnu a rukávy vyhrnu k loktům, mumlám si pro sebe pár nespokojených slov na téma ráno, budíček a neexistující snídaně do postele.

Když se však rozhlédnu uvědomím si, kde jsem a co se bude dít. Díky tomu se konečně i mírně pousměji.

*Dneska budu pilotovat!* napadne mě nadšeně a hned se probouzím lépe.

Cestou si ještě vydloubu ospalky z očí a nezkrocené vlasy si jen stačím prohrábnout rukou, než vejdu na můstek.

"Jitro, kapitáne," houknu na něj a zazubím se. Automaticky dojdu i ke křeslu pilota.

"Nějaký milý hlásek mi řekl, že sháníte šoféra, tak jsem tady," zazubím se na něj, když dosednu na svoje místo. Pohledem zkontroluji různé kontrolky a vše další. Jestli už třeba nezačal něco kontrolovat a podobně.

A mám neskutečnou radost z toho, že jsem tu dřív než Christina. To má z toho, že chce vypadat po ránu jako člověk. Už se těším, až tu dochvilnou a poctivou osobu budu moct potrápit tímto faktem.

Pro Tes:

Ještě k večeru, když opět kontroluješ svou pacientku, vyruší tě zaklepání na rám dveří na ošetřovnu. Když se tím směrem otočíš, spatříš tam stát kapitána zkoumajícího jak sis teď ošetřovnu upravila podle sebe. „Odvedla jste tu kus práce. Vidím, že se pořád neprobrala... Sice jste jí věci donesly s Tory, ale nepotřebuje ještě něco?“ zajímá se a udělá těch pár kroků blíž k lůžku. „Ráno startujeme, takže pak už nebude prostor něco shánět.“ vysvětlí, proč se ptá.

Pro všechny:

Ráno vás probere dvojí zapípání lodního interkomu. Vzhledem k tomu, že malé reproduktory jsou ve všech místnostech kromě ošetřovny, nelze to přeslechnout. Vzápětí se ozve s lehkým praskáním hlas palubního počítače „Příprava ke startu! Příprava ke startu!“ následuje několikavteřinová pauza a pak hlas vašeho kapitána „Pilot a první důstojník se dostaví na můstek!“ následuje opět dvojí zapípání a pak rozhlas zmlkne.

"Přísahám, že tam ten škrábanec už byl, Rodriguezi! Sakra! Další! Příště nebereme zkratku přes asteroidové pole!" komentuji scénář v mé hlavě, zatímco se natahuji k různým tlačítkům, abych pomohla tomu či onomu manévru. Ačkoliv to někomu může připadat jen jako hloupé hraní si na pilota, já si opravdu v hlavě procházím, co by se kde mohlo stát a jak takové věci řešit.

"PRÁSK. BUM. BUM," chrčím si pro sebe a pevně se chytnu ovládacího kniplu.

"Oni po nás střílí?! Já vám dám, škrábnout mi mojí loď! Teda, pardon, kapitáne. Ale chápete..." pokračuji ve svém scénáři. "Sakra! Kapitán přes palubu! Nemůžete loď teď opravovat, když jsme v asteroidovém poli!" změním scénář, když jej vidím procházet před lodí.

Chvilku pokračuji ve své simulaci, kdy jsem musela zintenzivnit štíty vepředu lodi, abych ochránila našeho statečného, ale šíleného kapitána, co se vydal opravit něco důležitého na podvozku. Ale pak uslyším z komu cizí hlasy. Zpozorním. Opřu se o opěradlo a nakloním hlavu mírně ke straně.

"To zní jako z filmu," okomentuji si pro sebe, když promluví onen muž. Kapitán se ale, jak se zdá, jen tak nedá vyvést z rovnováhy. Cvaknutí první ze zbraní mě donutí se mírně nadzvednout, abych se celou scénu pokusila zahlédnout. Není v tom jen morbidní zvědavost, ale také snaha to celé pochopit.

"Ale, ale, kapitáne, že vy si tím něco kompenzujete?" pronesu pobaveně, když vidím, co za zbraň vytáhl. Koutky mi cuknou vzhůru, protože přece jen je kapitán v klidu. Takže nejspíš to ještě půjde zvládnout.

"Tomu říkám férovka! Srabi," odsoudím vzápětí se zamračeným výrazem naše nepřátele, když tolik z nich najednou drží zbraně.

Sice nic nevidím, ale rachocení a cvakání mi napoví, co se děje. A taky to, jak vyděšeně se ti muži dole dívají.

"Haha. Vykuřte čápy v letu, pozéři!" vybouchnu nadšením o samotě v kokpitu.

Mám najednou spoustu otázek na Rodrigueze a kapitána, ale loď se ukazuje jako ještě lepší, než jsem čekala. Tajné zbraně? Sakra jo! Zapnu pro jistotu radar. Na zemi je to většinou k ničemu, ale říkám si, že kdyby se k nám snažili dostat zezadu něčím větším, bylo by fajn, abychom to věděli.

// Tak vás časově konečně trochu srovnám... Uvidíme, na jak dlouho... :D

Následující situace zastihne každou z vás na jiném místě a při jiné činnosti... Theresia dává na ošetřovně pozor na životní funkce u své zatím pro zbytek lodi neznámé pacientky, Chris připravila uvítání pro své známé v jídelně a nyní sedí na sklopené nákladové rampě a komíhá nohama, zatímco Tory sedí v pilotním křesle a užívá si to, že poprvé v životě patří opravdu oficiálně jí a není jen zapůjčené...

Všimla si sice kapitána kontrolujícího něco na předním podvozku, ale kdyby se trochu víc věnovala okolí a ne představám ve své hlavě, všimla by si později i skupinky, která přišla o něco později...

Asi deset mužů ověšených zbraněmi, oblečených v různé směsce sice kvalitního, ale přece jen obyčejného, funkčního oblečení... Prostě klasičtí pouliční gangsteři vyskytující se skoro všude. Jedenáctý do téhle skupinky ale jaksi nezapadal. Starý chlapík s šedivými, skoro bílými vlasy oblečený ve staromódním obleku s vestou a vázankou, být v jiné společnosti, vypadal by snad jako prototyp anglického bankéře. Ale ti kolem sebe nešíří smrt hlavněmi zbraní, nýbrž rychle zasychajícím inkoustem na papírech smluv a šeků...

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8a/Ambrose_Burnside_-_retouched.jpg

Každopádně, následnou konverzaci slyšíte všechny díky tomu, že má kapitán u sebe zapnutou vysílačku interkomu a jeho hlas se tudíž přenáší do reproduktorů rozmístěných po lodi... „Knispele... Máte na lodi někoho, kdo mě zajímá...“ slyšíte chraplavý hlas trochu zkreslený vzdáleností od vysílačky na kapitánově opasku „Nevím, o kom to mluvíte Baxtere. Na palubě je jen má posádka a postřelená žena, která tu je šerifem.“ reaguje stručný, strohý Knispelův hlas. Pak slyšíte sice slabý, ale přesto pro většinu z vás snadno rozeznatelný zvuk cvaknutí natahovaného kohoutku. „Knispele... Myslím, že všechny trumfy držím já.“ zasměje se Baxter. Další scénu může sice vidět jen Tory, ale ostatní z vás ji aspoň slyší „Trumfy? Maximálně krále...Maximálně krále...“ reaguje kapitán a slyšíte další cvaknutí. Jen Tory vidí, že tentokrát kapitán vytasil svůj asi zbytečně velký revolver, ale i přes jeho nepochybně obrovskou váhu jej drží bez pohnutí nebo zachvění hlavně a míří s ním na Baxtera, který najednou se svou malou pistolkou vypadá lehce nervózní.

Tahle chvíle ale téměř ihned pomine. „Jak říkám... Trumfy držím já.“ odpoví stále spokojeně stařík a následuje cvakání spousty dalších zbraní jeho doprovodu. Sice mají z Knispelova revolveru respekt, ale šéf je asi platí dobře a navíc vidí, že kapitán má jen 6 ran a dál nic. Následuje kapitánovo pobavené uchechtnutí jako by jej snad nastalá situace navýsost pobavila „Myslím, že je to stále jen král...“ odvětí a všechny si všimnete jakéhosi zahučení na horní části lodi, po kterém všichni pistolníci kromě Baxtera udělají krok vzad a už se netváří tak samolibě...