Firefly (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Překvapením mi obočí vyletí skoro až do vlasů, když slyším doktorčiny řeči o uspávání.

„Chich, jasně,“ zasměju se vzápětí, protože usoudím, že to je rozhodně vtip. „Dobře, zastavím,“ potvrdím znovu svůj záměr a když se Therasia vydá směrem dovnitř do lodi, a nejprve udělám pár kroků s ní, ale vzápětí si to rozmyslím, jakmile si uvědomím, že nás tady ještě čeká kurz natěračství.

Nehodlám se však vzdát, a když mizí v útrobách lodi, ještě na ni zavolám: „Možná byste jí to mohla vyřídit? Aby nebyla překvapená! Budu tam tak za 2-3 hodiny, až dokončíme práci tady!“

Ale vypadá to, že nic dalšího už z doktorky nedostanu. Jen pokrčím rameny – zkusím to za chvíli znovu, není nutné se vše dozvědět hned napoprvé.

Otočím se zpět a neunikne mi Toryin zamyšlený pohled, kterým se dívá…. Po Rodriguezovi?

„Nad čím přemýšlíš?“ Zeptám se, když se potichu přiblížím až vedle ní a kouknu stejným směrem. Protože přece nemůže tušit, co se stalo včera večer.

//Ehm, takže tam nakonec na to natírání lodi zůstane jen Chris a Rodriguez?

Občas zalétnu pohledem k doktorce, když si tak zkušeně balí cigarety. Navzdory všemu se ze mě kuřák nikdy nestal. Napůl začnu uvažovat nad tím, že bych si měla nějaký takový zlozvyk najít, abych vypadala drsněji a světáčtěji, přesně jako doktorka. Ale než takovou myšlenku zvládnu přetvořit v plán, tak je porada u konce a ženská část posádky zamíří na ošetřovnu si popovídat s šerifkou. Pobaveně se ušklíbnu, když sestřenka odchází tím směrem. Její odhodlání přijít věcem na kloub by jí mohl závidět nejeden detektiv na jakékoliv planetě. A co teprve, když chytne stopu něčeho zajímavého...

Pohled stočím k Rodriguezovi, nebo směrem k jeho strojovně, pokud už odešel, jak se zamýšlím nad tím, zda tam také něco zajímavého začíná. Ale protože mi vzápětí dojde, že tu stojím jak kůl v plotě, tak s tichým hm a velmi ležérním zasalutováním spíš v podobě vtipu směrem ke kapitánovi po nevyřčeném rozchodu zamířím směrem ke zbrojovně, abych se vybavila zbraní, jak jsem slíbila. Vzala jsem si vytipovanou zbraň, ujistila jsem se, že je funkční a pak jsem připravila náboje do zbraně a vzala si jich i pár navíc s sebou. Ačkoliv předpokládám, že zbraň nebudu potřebovat, stejně je lepší mít s sebou a nepotřebovat, než potřebovat a nemít...

A pak mi nezbývá nic jiného než zalézt do pilotní kabiny a čekat. Vlastně mi to nevadí, poflakovače můžu dělat i profesionálně. A navíc pokud tam jsou nějaké manuály, či další materiály na čtení, tak si tím rozhodně ráda zkrátím čas, abych se ještě více vzdělala v tomhle ohledu. No, dokud mě nikdo nezavolá, nebudu pomáhat s maskováním ani s ničím jiným.

Zastavím se a o pár kroků se vrátím zpátky. Ruku s cigaretou mám danou za zady. Podívám se na kapitána. "Jo komunikuje. Možná bych jí měla zase přispat aby byl na ošetřovně klid." Pokusím se o milí úsměv to se mi však asi moc nedaří. Řekněme že se šerifkou jsme teď jak kočka a myš. Jen si nejsem jistá tím kdo ta kočka vlastně je.

Další pohled padne na Chris. Oslovení "paní šerifka" mne pobaví. "Nejsem její sekretářka. Takže klidně si za ní běž. Jistě bude ráda za milou společnost." Možná by neuškodilo kdyby se zítra přesunula do normální kajuty. Není potřeba už hlídat její životní funkce. Kontrola jednou denně bude stačit. Aspoň bude na ošetřovně klid a nebude to tam jak někde na pavlači.

Cigareta ze zady už mi nejspíš uhasla. Protipožární opatření, když dlouhou nešlukujete cigareta uhasne. Jenže, kdo to pak má kouřit. Když se to zapálí podruhé je to jak když hulíte vajgl.

Pokud nemá nikdo další otázky vydám se za Liss vyřešit co je potřeba.

Neodolám a uchechtnu se, když slyším Tory, jak mluví o svém ostrovtipu. Jo, mám pocit, že má ohledně těch zbraní stejný pocit jako já. Ale překvapí mě, že už má něco vybraného a podezřívavě se po ní podívám, abych jí dala výrazem tváře jasně najevo, že jsem zvědavá a fakt by mě zajímalo, jaký je za tím příběh.

Doktorka stojící vedle nás mě trochu zneklidňuje a sem tam po ní také hodím pohledem, když vidím, jak upřeně se zabývá cigaretami… asi nějaký vojenský zvyk? Nebo možná pocit předurčení toho, že se rakoviny plic asi nedožije? Z té představy mě zamrazí v zádech a musím trochu zakroutit rameny, abych se toho pocitu zbavila.

„To je dobré vědět,“ odpovím kapitánovi a v hlavě si udělám malou poznámku o technických možnostech, které máme k dispozici a rovněž se snažím zařadit i tento kousek informace do skládačky, jak funguje loď a její dlouhodobí členové.

Teatrálně si povzdechnu a už už se chystám rozhodit ruce v gestu marnosti a předvést divadlo na téma „k čemu mi to bude“, než mě zarazí náhlá myšlenka: „Hmmm, myslíte, že to, že vypadám, jako bych nezasáhla vrata od stodoly na 10 metrů bude mluvit spíše v můj prospěch jako moment překvapení?“ Založím si ruce v bok v sebevědomém gestu a lišácky se usmívám při té představě. Minimálně do chvíle, kdy uslyším, jak se mluví o pacientce, kterou jsem už viděla na ošetřovně.

Komunikuje? Takže už je vzhůru? „Pokud je paní šerifka při vědomí, zašla bych si s ní promluvit, až dokončíme natírání lodi,“ řeknu doktorce.

Tentokrát kapitán odpovídá první Chris. "No, ta možnost tady je, i když se mi úplně nechce obětovat drahý radiomaják takhle zbytečně. Zaplaceno máme za shoz na souřadnicích. Víc není třeba." vysvětlí proč není důležité vědět, kdo konkrétně si zásilku vyzvedne. Za tohle pravděpodobně placení nejste.

"Uznávám, zbraň to je. Ale přesto bych byl raději, kdyby k ní přibyla i taková, která působí na větší vzdálenost." vyjádří se pochybně k volbě zbraně u Chris.

"Dobře, výborně. Kdyby byl nějaký problém, stavte se za Rodriguezem, zbraně vám upraví." vybídne vás kapitán a vypadá to, že myslí všechny tři.

"V pořádku doktorko, zdá se mi, že už komunikuje o dost lépe. Dobrá práce." ocení to, co Tes zvládla s chabým vybavením ošetřovny. Pak se podívá na své hodinky "Přípravu lodi odhaduji tak na 2 až 3 hodiny, takže času máte snad dost." upřesní ještě dobu odletu z tohoto místa

Nemá smysl tahat sebou velké zbraně. Budou to jistit níže a nejspíš můj miláček. Zatímco se holky baví o make- upu za lichocení našeho kapitána, si ubalím menší zásobu cigaret. S cvaknutím zavřu tabatěrku. Poslední cigaretu si dám za ucho.

Pobaveně sleduji děvčata. Jsou docela roztomilé. Jejich laškovné hlašky však kapitána z rovnováhy nevybedou. Není to pak taková zábava a já ztrácím koncentraci na další minuty rozhovoru.

"Za jak dlouho vyražíme?" Chci časovou údaj abych věděla kolik mám času na přípravu. Nic jiného v vědět nepotřebuji. "Musím ještě zajistit pacientku. Takže mne omluvte." Hodím úsměv směrem ke kapitánovi. Vstanu a za doprovodu pískání pojrebniho pochodu zamířim směrem k ošetřovně. Za rohem se za mnou začne linout cigaretový kouř.

"To asi jo," připustím a podrbu se na předloktí. "Teď už mi to dává smysl."

Lehce se mi zvedne koutek úst, když poslouchám tu výměnu mezi kapitánem a Chris. Napadne mě, jestli si nakonec kapitán s Rodriguezem nebudou lézt do zelí. Ale tak, zatím se tím hodlám jen bavit. Aspoň Chris bude mít poněkud veselo.

"No jo, nabrousím si svůj ostrovtip," pokrčím ležérně rameny a pak se usměji. "A taky si dojdu pro zbraň, už mám Mausera vyhlídlého. Vyzvednou si ho cestou k pilotní kabině," ujistím pak kapitána, abych nedostala ten káravý pohled alá 'mladá dámo teď není čas na vtipy'.

Pozorně poslouchám kapitánovy pokyny a uklidňuje mě, když vím, že vlastně Tory bude se mnou a s Rodriguezem a nebudeme daleko od ostatních.

„To je milé, že to říkáte, ale člověk by neměl moc vyčnívat z davu. A z toho, jak popisujete plán, mi nepřijde, že byste mě chtěl někde, kde bych záměrně poutala pozornost,“ dokončím úvahu, než se vrátím od tématu make-upu k tématu beden.

„Je nějaká možnost, jak bychom mohli ty bedny sledovat také my? Čistě pro jistotu, že opravdu dopadly tam, kam mají, a vyzvedli si je ti správní lidé?“

„Však já už zbraň mám,“ neodolám a připomenu kapitánovi, že jsem si svůj domácí úkol splnila včera a poklepu si rukou na nůž, který mám zastrčený za pásek.

"S do­vo­le­ním první od­po­vím Tory."otočí se ka­pi­tán ke jme­no­va­né "Bu­de­te s lodí čekat na stej­ném místě, kde nás vy­sa­dí­te. Bylo by po­de­zře­lé, kdyby úkli­do­vá loď zmi­ze­la dřív, než na­lo­ží ná­klad, ne?" od­po­ví "Kdyby se něco po­sra­lo, máme ko­mu­ni­ká­to­ry pro spo­je­ní spolu na­vzá­jem i s lodí." dodá ještě a pak se ob­rá­tí k Chris.

"Že byste ho zrov­na vy po­tře­bo­va­la..." do­sta­ne se Chris od­po­vě­di ohled­ně ma­ke-upu. "Ale co se týče beden, tak není třeba nic. Jsou opat­ře­ny pa­dá­ky i ra­di­o­ma­já­ky, aby je náš kli­ent snáze na­le­zl kdyby je vítr za­ne­sl strán­ku od místa shozu." vy­svět­lí.

"Jinak to asi zdů­razňovat ne­mu­sím, ale stej­ně to při­po­me­nu. Každý účast­ník akce bude oz­bro­jen. I pokud zů­stá­vá na lodi. Takže ano, i vy, Tory." otočí se k nové pi­lot­ce. To, že bude mít zbra­ně i zá­lož­ní vý­sa­dek je podle něj sa­mo­zřej­mé

Pohrávam si se zapalovačem, měla jsem si před tou schůzkou zakouřit. Chvíli trvá než se začnu soustředit na Kapitánová slova a z mysli vytlačím touhu po té malé lahodné mršce.

Přivřu oči. Nejsem si jistá jestli je moudré do toho zatahovat celou posádku. Je zbytečně aby riskovali životy. Kapitán však rozhodl jinak. Hlavou mi proletí soupis léků na ošetřovně. Měli by stačit. Snad

Žádné dotazy nemám. Zatím. Podezíravě se dívám po kapitálový. Na rozdíl od něj sem neměla tušení kde hledat. Jak se zdá má víc informací než připouští. Nákrčím obočí a raději se zase začnu věnovat zapalovači. Možná že mne to udrží víc v klidu.

*To je ale prdel světa,* ohodnotím pohled na písečnou pustinu kolem, když přistanu s lodí na daném místě. Jistě, užívám si samotné přistávání a tak, ale cílová destinace by mohla být trochu více esteticky přitažlivá.

S elánem, který mám jen díky tomu, že čuju nějakou akci, vyklouznu z MÉHO pilotního křesla a vydám se směrem k místu, které kapitán určil jako shromaždiště. Založím si ruce na hrudi, když stojíme v kruhu a máme tuhle tajnou poradu. Pobaveně se uchechtnu Chrisinu komentáři.

"Bez problému. Doletím kamkoliv budete potřebovat, jsem lepší než aerotaxi, nejlepší space-tágo široko daleko," ujistím kapitána s širokým úsměvem. Ačkoliv mě vykání překvapí, přejdu to a před ostatními dodržím dekórum a taky mu budu vykat. Možná to je prostě jeho nastavení, když plánuje akci.

"Jenom, jestli tomu rozumím, čekám tady v lodi, než dojdete pro náklad a pak nás beru zpět, nebo čekám na signál kam pro náklad dojet, je to tak? Trochu hapruju s časováním celé operace," přiložím svojí vlastní otázku. K plánovaným akcím jsem zas tak moc nepřičichla.

//Pardon za zdržení, poslední dobou nestíhám :)

Písek… se dostane úplně všude…. Honí se mi hlavou, když se snažím představit si, jak to asi bude probíhat. Ráno jsem si dělala starosti, co si vezmu na sebe, abych zapadla mezi popeláře, ale teď si říkám, že mi bude stačit nechat si na sobě to, v čem budu venku natírat loď a okolní prostředí už zvládne udělat své.

Možná si zkusím pak trochu natrhnout látku kalhot nad kolem, čistě pro ten nedbalý efekt. Na chvíli se zakoukám na nohu a jednou rukou si nad kolenem opráším z látky fiktivní zrníčko prachu, jak nad tím uvažuji, zatímco kapitán představuje plán.

Hned se však narovnám, když slyším ten eufemismus: trochu rizikový náklad. Jasně. Povytáhnu jedno obočí v hraném údivu. „Make-up umí divy,“ poznamenám jen stručně s uchechtnutím. „Jsem si jistá, že vám bude slušet stejně jako lodi,“ dodám a poslouchám zbytek proslovu.

„Je s těmi bednami třeba něco udělat nebo je už teď jejich obsah zajištěn tak, aby ten dopad zvládl bez poškození?“ Obrátím se na kapitána s dotazem ohledně nákladu pro XZ-65, který si stále ještě vybavuji ze včerejška.

// následující den dopoledne.

Endeavour přistála na vaší cílové planetě. Tedy na místě, kde bylo tory řečeno, že přistát má. Jinak je to zde dokonalá pustina. Jen písek a občas nějaký kus skály vystupující z písečné duny. Tam si vás kapitán všechny svolal do nákladového prostoru. "Plán je následující. Čeká nás vyzvednutí trochu rizikového nákladu v alianční nemocnici kombinované s vojenskou základnou. Tam se nemáme šanci dostat, takže zde musíme Endeavour i sebe maskovat jako odpadní loď." začne pomalu a čeká, jestli budou nějaké dotazy "To bude řídit Chris s Rodriguezem. Na povrch vystoupím já a Tes. Chris s Rodriguezem budou záloha. Tory, vy nás budete muset dostat pryč. Jestli si na to věříte." přejde u Tory překvapivě zpět k vykání takhle na veřejnosti.

Mezitím ještě shodíme na padácích náklad na souřadnicích XZ-65 podle plánu. Nějaké dotazy? zajímá se ještě

Volání do služby mě zastihlo zrovna ve chvíli, kdy jsem vcházela vraty do nákladového prostoru. Vstala jsem ještě před svítáním, abych nakoupila pár věcí, kterými si zútulním svou kajutu a měla jsem podezření, že to Rodriguez myslel vážně, když říkal, že vyrážíme brzo.
Hmpf, beztak mě viděli přicházet a chtějí mi dát najevo, že si dávám načas.

Namířím si to nejprve do kajuty, abych si tam odložila tašky a převlékla se do něčeho praktického. Než vstane z postele Tory, mám přinejmenším 20 minut čas. Počítám s tím, že budu během dneška prozkoumávat loď, tak si na sebe vezmu přiléhavé černé kalhoty a světle zelenou košili. Přes ni si přehodím dámskou vestu v tmavě zelené barvě temného lesa, která v podstatě vypadá jako sako bez rukávů s volánovým spodním lemem. Má však všitou kapsou na tablet, do kterého jsem si už včera stáhla plány lodi. Kapsa je mé vlastní vylepšení, na kterém jsem pracovala večer, když jsem si uvědomila, že si někam musím dát věci a chodit po lodi s kabelkou by bylo dost nepraktické.

Už se chystám vyjít ze dveří, když si vzpomenu na kapitánovu včerejší přednášku. Uličnicky se usměju a vytáhnu z kufru široký černý pásek a z kabelky nůž, který jsem včera našla v kuchyni. K pásku si nůž přivážu na mašli červeným šátkem, abych si nepořezala oblečení (a ani sama sebe) a vydávám se na můstek s dobrým pocitem, že mi to všechno zabralo jen 15 minut. I když vlastně jen díky tomu, že jsem se nemusela česat, protože jsem to stihla ještě před odchodem do obchodu.

Po příchodu na můstek věnuji všem přítomným úsměv a hlasité: "Dobré ráno!" a postavím se vedle křesla, kde, k mému údivu, už sedí Tory, tak, abych viděla na kapitána a případně další přítomné. "Jak jste se vyspali? Stalo se během večera něco nečekaného?"

"Oh né, já věděla, že bude ranní ptáče! Proč všichni chlapi z armády jsou ranní ptáčata?" zabručím nespokojeně do svého polštáře, když slyším hlášení. Ještě na vteřinku se otočím na břicho a nespokojeně zabručím cosi neartikulovaného do polštáře, než nohy shodím z postele a pak donutím zbytek těla fungovat.

Zatímco na sebe oblékám kalhoty a přes své obvyklé tílko si dávám lehkou mikinu, kterou ihned zapnu a rukávy vyhrnu k loktům, mumlám si pro sebe pár nespokojených slov na téma ráno, budíček a neexistující snídaně do postele.

Když se však rozhlédnu uvědomím si, kde jsem a co se bude dít. Díky tomu se konečně i mírně pousměji.

*Dneska budu pilotovat!* napadne mě nadšeně a hned se probouzím lépe.

Cestou si ještě vydloubu ospalky z očí a nezkrocené vlasy si jen stačím prohrábnout rukou, než vejdu na můstek.

"Jitro, kapitáne," houknu na něj a zazubím se. Automaticky dojdu i ke křeslu pilota.

"Nějaký milý hlásek mi řekl, že sháníte šoféra, tak jsem tady," zazubím se na něj, když dosednu na svoje místo. Pohledem zkontroluji různé kontrolky a vše další. Jestli už třeba nezačal něco kontrolovat a podobně.

A mám neskutečnou radost z toho, že jsem tu dřív než Christina. To má z toho, že chce vypadat po ránu jako člověk. Už se těším, až tu dochvilnou a poctivou osobu budu moct potrápit tímto faktem.

Pro Tes:

Ještě k večeru, když opět kontroluješ svou pacientku, vyruší tě zaklepání na rám dveří na ošetřovnu. Když se tím směrem otočíš, spatříš tam stát kapitána zkoumajícího jak sis teď ošetřovnu upravila podle sebe. „Odvedla jste tu kus práce. Vidím, že se pořád neprobrala... Sice jste jí věci donesly s Tory, ale nepotřebuje ještě něco?“ zajímá se a udělá těch pár kroků blíž k lůžku. „Ráno startujeme, takže pak už nebude prostor něco shánět.“ vysvětlí, proč se ptá.

Pro všechny:

Ráno vás probere dvojí zapípání lodního interkomu. Vzhledem k tomu, že malé reproduktory jsou ve všech místnostech kromě ošetřovny, nelze to přeslechnout. Vzápětí se ozve s lehkým praskáním hlas palubního počítače „Příprava ke startu! Příprava ke startu!“ následuje několikavteřinová pauza a pak hlas vašeho kapitána „Pilot a první důstojník se dostaví na můstek!“ následuje opět dvojí zapípání a pak rozhlas zmlkne.

"Přísahám, že tam ten škrábanec už byl, Rodriguezi! Sakra! Další! Příště nebereme zkratku přes asteroidové pole!" komentuji scénář v mé hlavě, zatímco se natahuji k různým tlačítkům, abych pomohla tomu či onomu manévru. Ačkoliv to někomu může připadat jen jako hloupé hraní si na pilota, já si opravdu v hlavě procházím, co by se kde mohlo stát a jak takové věci řešit.

"PRÁSK. BUM. BUM," chrčím si pro sebe a pevně se chytnu ovládacího kniplu.

"Oni po nás střílí?! Já vám dám, škrábnout mi mojí loď! Teda, pardon, kapitáne. Ale chápete..." pokračuji ve svém scénáři. "Sakra! Kapitán přes palubu! Nemůžete loď teď opravovat, když jsme v asteroidovém poli!" změním scénář, když jej vidím procházet před lodí.

Chvilku pokračuji ve své simulaci, kdy jsem musela zintenzivnit štíty vepředu lodi, abych ochránila našeho statečného, ale šíleného kapitána, co se vydal opravit něco důležitého na podvozku. Ale pak uslyším z komu cizí hlasy. Zpozorním. Opřu se o opěradlo a nakloním hlavu mírně ke straně.

"To zní jako z filmu," okomentuji si pro sebe, když promluví onen muž. Kapitán se ale, jak se zdá, jen tak nedá vyvést z rovnováhy. Cvaknutí první ze zbraní mě donutí se mírně nadzvednout, abych se celou scénu pokusila zahlédnout. Není v tom jen morbidní zvědavost, ale také snaha to celé pochopit.

"Ale, ale, kapitáne, že vy si tím něco kompenzujete?" pronesu pobaveně, když vidím, co za zbraň vytáhl. Koutky mi cuknou vzhůru, protože přece jen je kapitán v klidu. Takže nejspíš to ještě půjde zvládnout.

"Tomu říkám férovka! Srabi," odsoudím vzápětí se zamračeným výrazem naše nepřátele, když tolik z nich najednou drží zbraně.

Sice nic nevidím, ale rachocení a cvakání mi napoví, co se děje. A taky to, jak vyděšeně se ti muži dole dívají.

"Haha. Vykuřte čápy v letu, pozéři!" vybouchnu nadšením o samotě v kokpitu.

Mám najednou spoustu otázek na Rodrigueze a kapitána, ale loď se ukazuje jako ještě lepší, než jsem čekala. Tajné zbraně? Sakra jo! Zapnu pro jistotu radar. Na zemi je to většinou k ničemu, ale říkám si, že kdyby se k nám snažili dostat zezadu něčím větším, bylo by fajn, abychom to věděli.

// Tak vás časově konečně trochu srovnám... Uvidíme, na jak dlouho... :D

Následující situace zastihne každou z vás na jiném místě a při jiné činnosti... Theresia dává na ošetřovně pozor na životní funkce u své zatím pro zbytek lodi neznámé pacientky, Chris připravila uvítání pro své známé v jídelně a nyní sedí na sklopené nákladové rampě a komíhá nohama, zatímco Tory sedí v pilotním křesle a užívá si to, že poprvé v životě patří opravdu oficiálně jí a není jen zapůjčené...

Všimla si sice kapitána kontrolujícího něco na předním podvozku, ale kdyby se trochu víc věnovala okolí a ne představám ve své hlavě, všimla by si později i skupinky, která přišla o něco později...

Asi deset mužů ověšených zbraněmi, oblečených v různé směsce sice kvalitního, ale přece jen obyčejného, funkčního oblečení... Prostě klasičtí pouliční gangsteři vyskytující se skoro všude. Jedenáctý do téhle skupinky ale jaksi nezapadal. Starý chlapík s šedivými, skoro bílými vlasy oblečený ve staromódním obleku s vestou a vázankou, být v jiné společnosti, vypadal by snad jako prototyp anglického bankéře. Ale ti kolem sebe nešíří smrt hlavněmi zbraní, nýbrž rychle zasychajícím inkoustem na papírech smluv a šeků...

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8a/Ambrose_Burnside_-_retouched.jpg

Každopádně, následnou konverzaci slyšíte všechny díky tomu, že má kapitán u sebe zapnutou vysílačku interkomu a jeho hlas se tudíž přenáší do reproduktorů rozmístěných po lodi... „Knispele... Máte na lodi někoho, kdo mě zajímá...“ slyšíte chraplavý hlas trochu zkreslený vzdáleností od vysílačky na kapitánově opasku „Nevím, o kom to mluvíte Baxtere. Na palubě je jen má posádka a postřelená žena, která tu je šerifem.“ reaguje stručný, strohý Knispelův hlas. Pak slyšíte sice slabý, ale přesto pro většinu z vás snadno rozeznatelný zvuk cvaknutí natahovaného kohoutku. „Knispele... Myslím, že všechny trumfy držím já.“ zasměje se Baxter. Další scénu může sice vidět jen Tory, ale ostatní z vás ji aspoň slyší „Trumfy? Maximálně krále...Maximálně krále...“ reaguje kapitán a slyšíte další cvaknutí. Jen Tory vidí, že tentokrát kapitán vytasil svůj asi zbytečně velký revolver, ale i přes jeho nepochybně obrovskou váhu jej drží bez pohnutí nebo zachvění hlavně a míří s ním na Baxtera, který najednou se svou malou pistolkou vypadá lehce nervózní.

Tahle chvíle ale téměř ihned pomine. „Jak říkám... Trumfy držím já.“ odpoví stále spokojeně stařík a následuje cvakání spousty dalších zbraní jeho doprovodu. Sice mají z Knispelova revolveru respekt, ale šéf je asi platí dobře a navíc vidí, že kapitán má jen 6 ran a dál nic. Následuje kapitánovo pobavené uchechtnutí jako by jej snad nastalá situace navýsost pobavila „Myslím, že je to stále jen král...“ odvětí a všechny si všimnete jakéhosi zahučení na horní části lodi, po kterém všichni pistolníci kromě Baxtera udělají krok vzad a už se netváří tak samolibě...