Námořní dobrodružství (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

//koukám, že jsem asi jediná, kdo sem vůbec ještě chodí :)

//A dalsi mesice plynuly... navrhuju proste Yenn zastoupit, kdyz nereaguje... a pokud se nezapoji, dohrat to peoste az k jejimu osvobozeni, kdy tedy pak pockame na jeji rozhodnuti. Ale takhle to budeme odehravat dalsich 5 let.

//Yenn, čarodějka vždy chodí v pravý čas a ten je teď!

//Yenn? Yeeeen, yeeen...

//Kreativitu si nech na Andarii. Současný questový dění není příznivý. Vládce dal mésíční ultimátum :D

//3...2...1.. hóp?

//no tož... asi na to zase hópnu. Moje kreativita byla vytěžena Ministerstvem kouzel při psaní metodiky...

//šup, šup, šup... Andarie volá Yenn :-))

"Ale já bych chtěla s tebou!" namítla zbytečně Myra k Ryiah mizející ve dveřích. Ne že by se jí svěřený úkol nelíbil, ale tak trochu měla pocit, že propásne část toho dobrodružství, na které se těšila. Nebyla už přece žádné dítě a trochu nebezpečí by mohla zvládnout, jak si sebevědomě opakovala.

Se svým dřevěným mečem se postavila do rohu místnosti a dala se do vykonávání povinnosti hlídky. Sama přece musí jít posádce příkladem, jak si říkala, když večeři zalévala moštem z lahve a představovala si, že jde o ten nejsilnější námořnický odmašťovač paluby.

Upírka by lhala, kdyby tvrdila, že není ráda, že je Myra v pořádku. Přeci jen byly v cizim městě, a jak ji znala, mohla chodit na nebezpečná místa.

A tak, když kolem ní hopkala s večeří, usmívala se. Sama se jí svěřila s tím, že ve večerních hodinách možná uvítají návštěvu.

A jak čas postupoval, zrzka byla víc a víc nesvá. Do zabušení na dveře. Trhla sebou a kvapně židli ode dveří odendala. Děvečce strčila stříbrňák a ohlédla se na Myru. "Počkej tady, hm? Potřebuju, aby někdo hlídal naše věci, kdyby se náhodou dole něco zvrtlo," věděla už dlouho, že pokud potřebuje Myru někam nasměrovat, musí to vypadat jako důležitá výpomoc. Upírka přes sebe přehodila plášť a nasadila kápi.

Dole byla během okamžiku. Nemusela se rozhlížet dlouho. Bez zaváhání zamířila ke stolu, kde se hned usadila. "Podařilo se?" zaměřila se na toho s páskou. Nechtěla chodit kolem horké kaše. Šla rovnou k věci.

Měsíc stál na nebi už vysoko, když se ozvalo zaklepání na dveře. Stála za nimi mladá dívka, která večer roznášela pivo v hostinci.
"Tatínek vzkazuje, že ti pánové čekají v hostinci," oznámila. Přešlápla z nohy na nohu. Nejspíš čekala na spropitné.
"Jsou u stolu hned vedle šenku," dodala ještě.

Skutečně tam byli: ten s klapkou na oku, jeden z jeho kumpánů, se kterými už měly tu čest a pak nějaký nový. Byl to vysoký, pohledný mladík. Očividně mu nebylo příjemné sedět zrovna v téhle společnosti. Odtahoval se od nich a tvářil se, že si k nim přisedl jen proto, že jinde nebylo místo. Očima těkal po místnosti a zdál se být ve střehu.

Po kontrole lodi byla kapitánka s obsahem svého prvního dne v Ascende konečně spokojená a zamířila zpět do hostince. Do cíle došla absolutně vyhladovělá a unavená z dlouhé procházky městem, ale přesto se cítila být šťastná. Sice nebyla ani o krok blíže nalezení Yennefer, ale je přece jasné, že ji nenajdou hned první den.

Když vešla se svou večeří (pečenou rybou) do jejich pokoje, radostně dala najevo, že jí Ryiah při cestách městem chyběla. "Dobrý večer!" zatřásla vesele upírce pravicí a chvíli okolo ní poskakovala. Vyklopila jí příběh celého svého dne a popsala milé průzkumnici několikapatrové domy nebo velkolepé promenády horní čtvrti. Samozřejmě také nezapomněla dodat, že si našla nové kamarády, se kterými v dalších dnech musí ještě strávit nějaký čas.
Příběh o přepadení přešla pobouřeným zavrtěním hlavy. "Neuvěřitelná drzost, myslela jsem že tady by mělo být bezpečno," utrousila nespokojeně, zatímco žvýkala svou večeři. Než se připojila ke sledování večerního života v ulicích s Ryiah, ještě pro jistotu založila kliku vstupních dveří do pokoje jednou z židlí. "Tady si můžeme věřit jen my dvě," sdělila Ryiah na vysvětlenou a spiklenecky na ni mrkla. Její námořnický instinkt jí velel opatrnost, ale měla zároveň dobře vyvinutý smysl pro dobrodružství a doufala, že se brzy něco semele, což se navenek projevovalo poťouchlým úsměvem..

Upírka se vrátila do hostince, kde odinstruovala, za úplatek, jak jinak, hostinského, aby jí dal vědět, pokud by se po ní někdo sháněl.

Sama se pak odklidila do pokoje, kde konečně ze sebe shodila kápi. A pak chodila po místnosti jako hladový lev. Čekala na Myru... a taky na zprávy. Doufala, že ti chlápci něco zjistí. Byly s Myrou tak blízko... jenže spolu s tím se do její mysli znovu vkrádaly obavy... stáhla rukavice a chvíli si prohlížela své ruce. Tlumeně povzdechla. Všechno bylo příliš komplikovaný. Navíc ji sem nikdo nezval. Ale nemohla to tak nechat. Cítila se určitým způsobem vina.

Opřela se vedle okenice a zírala na ulici. A čekala.

"Fajn, souhlasim," odvětila bez zaváhání. Nelitovala. Bylo to alespoň něco. A oni vypadali, že deset zlatek je pro ně dostatečnou motivací.

"Najdete mě v krčmě..." Zapátrala v hlavě po jménu, ale nevzpomněla si. Alespoň popsala, v jaké části se nachází. "A patnáct, jestli mi to zjistíte do konce dnešního dne. Každýmu." mrkla a pomalu se vydala zpět do lepší části města, za Myrou.

Chlápci se po sobě podívali. Ten hlavní kývl, natáhl ruku a když mu do ní spadly tři zlaťáky, spokojeně se ušklíbl.
"Pět za echo, kde ta holubička bydlí. Každýmu. A deset za to, že přivedu týpka, kterej ji zná vosobně," dodal.

//Už bychom to měli urychlit. Máme strašně vleklé tempo, co si dát nějaký večer chatovou odehrávku?

Lhala by, kdyby si nepřipustila, že se jí ulevilo taky. Nicméně naoko nedala nic znát. Nechala jen koutek rtů cuknout vzhůru v sebevědomém úsměvu.

"Hledám čarodějku. Říkají ji Yennefer. Je nepřehlédnutelná. Dlouhé stříbřité vlasy, oči černé jako noc," Ryiah bez obtíží i po těch letech popsala tuhle divokou kočku tak, jak si ji pamatovala. Ovšem před těmi burany do zbytečných detailů nezacházela.

"Před lety odsud utekla - neshody s místním hrabětem. Teď bude pravděpodobně někde držená... a já chci zjistit kde."

Ruka pomalu sklouzla k měšci a vylovila další tři zlatky. "Dokážem se domluvit? Tohle je samozřejmě jenom za vyslechnutí... za správný informace jsou ochotná dát mnohem víc."

Z ostražitosti ovšem nepolevovala. Věděla, že tahle spodina při vidině plného měšce může přestat přemýšlet. Ještě že jsem si vzala dost. Čert to vem, jestli tu nechám všechno. Pokud ji dostanem zpět.

"A kurva," ulevil si chlap a vyplivl list z koutku úst. Zůstal stát nadále připraven k útoku, ale bylo vidět, že na krátký moment zakolísal. Jeho oči zatěkaly ke kumpánům. Ti si ovšem ničeho nevšimli, dál stáli s drze vysunutými bradami a s křivými úsměšky očumovali Ryiah výstřih.
"Co je, šéfe?" zeptal se po chvíli ten všímavější z nich.
"Todle na vobíračku nevypadá, kreténe," odsekl mu oslovený. "A koho jako todle, paninko, hledáte?" To už pochopitelně patřilo Ryiah a bylo to proneseno se zajímavou směsicí vlezlé servility a zároveň snahy nezadat si před kumpány.

Následovala ho s hlavou mírně sklopenou k zemi. Přesto po očku své okolí sledovala. Místo jí připomínalo její začátky. Kdy když měla střechu nad hlavou, nebylo to kdo ví co. Jako její první bydlení v Thyrisu.

Za poslední roky toho už měla spoustu za sebou, a tak sotva se kluk po zahvízdnutí ztratil, zavětřila. A najednou nebyla sama.

Ruce mimoděk sevřela v pěst. Znala tyhle typy. Věděla, co se pravděpodobně stane, přesto to zkusila.

Zvedla hlavu, aby žvýkajícímu pohlédla do očí. A ukázala mu své rudě zářící. "Někoho hledám. Pomozte mi a kápne z toho pár zlatek. Nebo zmizte," promluvila temnějším pevným hlasem. Nechtěla se prát. Věřila si. Nebála se, že by ji ohrozili. Bála se, že v zápalu boje neovládne sama sebe a upoutá na svou osobu víc pozornosti, než by bylo vhodné. Doufala, že jsou natolik chytří, že jim dojde, že nemají čest s obyčejným člověkem.

"V opačném případě bych vám nerada ublížila," dodala, ale její tělo bylo napjaté, připravené se bránit. Cítila, jak ji svrbí konečky prstů, jak někde vzadu v hlavě stále číhala touha po krvi. Postrádal by vůbec takové lapky někdo?

//Za děti už nemusíš, Yenn, hraj jak jen uznáš za vhodné