Námořní dobrodružství (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Myra se na svém místě v pokoji nejprve zabydlela - mezi svými nezbytnostmi dovezla i řádku námořnických pamětihodností. Obrázek s plachetnicí, modrý námořnický klobouk, model loďky v lahvi. Tímto vyzdobila svůj noční stolek, po odchodu Ryiah uklidila odhozenou lahvičku od lektvaru a vydala se s králicí na výpravu.
Pro kapitánku zrovna začal výlet, který zahájila hledáním cukrárny. Po útrapách na moři si dle jejího mínění zasloužila odměnu, a tak si pomalu vykračovala uličkami města a obhlížela místní obchůdky či domy. Ve svém kapitánském úboru vypadala jako postavička z dětských knížek, ale na úšklebky dospělých byla zvyklá. Nečekala ovšem, že natrefí na skupinu dětí, které přímo na ulici hrály nějakou hru a čmáraly kousky barevných kamínků na zem obrazce, ve kterých poté (zjevně dle nějakých pravidel) poskakovaly.
"Ahoj. Můžu se přidat?" přistoupila ostýchavě ke skupince, která k ní obrátila rozpačitě pozornost. Na jisté bariéry byla milá námořnice zvyklá (už jí táhlo na třiadvacet), ale zároveň věděla, jak je u dětí prolomit. Čekalo ji několik hodin ve světě, kde se vždy cítila nejlépe a potom... třeba se od nich dozví, kdeže přesně bydlí některé z bohatých rodů ve městě. A od těch zase vyzjistí, kde bydlí Yennefer.

Na tržišti se zatím malý hoch vystrašeně koukal do očí ženy, která ho lapila těsně po činu krádeže. Ve chvílích jako je tato byl zákon ve skutečnosti jeho největším přítelem a už se chtěl rozkřičet o pomoc, když spatřil zlaťák v její ruce. Drobné krádeže jídla měly málokdy jiný důvod, než přežití a on nebyl výjimkou. Společně s bratrem by za takovou sumu vyžil několik dnů. Taková představa byla příliš lákavá na to, aby si ji nechal proklouznout mezi prsty, což navenek reflektoval přikývnutím. Pokud bude vědět, řekne jí cokoliv - a pokud ne, vylže cokoliv, jen aby ten zlaťák získal.

Upírka si nejprve v pokoji odložila vak s pár věcmi, které sbalila na cestu. S mírným povzdechem vytáhla i zašpuntovanou lahvičku s tekutinou, kterou ji pravidelně připravovala Myra. Vytáhla zátku a se zavřenýma očima obsah vypila. Prázdnou lahev odhodila na zem. Dle svých bordelářských zvyklostí.

K pasu si přivázala měšec a vyrazila do ulic. Kápi si nechávala nataženou na hlavě. Věděla, že na každý si může její jinakosti na první pohled všimnou, ale byli tací, které pochopitelně rudé oči bez zorniček zaujali. A následně i jinak bledá kůže.

Ryiah procházela městem a hledala náměstí. A ideálně tržiště. Což se jí nakonec podařilo. Tam strávila více času, než původně očekávala. Vyhlížela ale nějaké zlodějíčky, nebo sirotky, kteří se snaží nenápadně uzmout kus jídla.

Jednoho takového si nakonec odchytla o dvě ulice vedle, když zrovna kousal do ukradeného jablka. Ryiah ho chytla svou ledovou rukou za zápěstí. Klučík sebou leknutím trhnul a chtěl se vytrhnout. Upírka ovšem nepustila.

"Nemusíš se bát. Tiše. Chci se tě jen na něco zeptat, a nebude to zadarmo," na důkaz pravdivosti svých slov sáhla druhou rukou do měšce a v jejích prstech se zablýskl zlaťák.

//Yenn, chces nam dat blizsi popis Ascende? Jakej je nej hostinec, atd? Nebo mame jet po svym? :-)

Přístav zrovna nepřekypoval připlouvajícími loděmi, a tak jim úředník ochotně povyprávěl o sídlech šlechtických rodů, o honosných náměstích a významných památkách. Nezapomněl dodat, že okolo celého města prosperuje nádherná příroda a nasměroval je k (dle jeho slov) slušnému hostinci. Vrhl pár pohledů na Ryiah, zpola skrývající tvář, a odběhl k jinému molu.

Ascende bylo vskutku nádherné město, říkala si Myra. Nesla si Miriam v košíku a držela se v závěsu za Ryiah, když kráčely směrem k hostinci, který byl přístavu poblíž. Lidé na ulicích po nich čas od času hodili pohledem, ale to bylo vše, čeho se dočkaly.
Myra byla jedinkrát ve svém životě donucena spát v hostinci a upřímně doufala v nějakou typickou přístavní krčmu. Budovu, která se naklání do ulice, sotva drží pohromadě a shora k ní někdo mimochodem přilepil pár pokojů, což nadšeně vysvětlovala po cestě Ryiah, která víc než co jiného vypadala zamyšleně.
Myra věnovala Ryiah a Yennefer překvapivě velké množství ze svých každodenních myšlenek. V jejich vztahu se nevyznala a vlastně si ani nebyla jistá, jak bude jejich shledání vypadat. Nebyla si ani jistá, jestli mají rády ji. Několikrát měla pocit, že na ni zapomněly, ale na druhou stranu dostávala od Yennefer dopisy a Ryiah měla talent se objevit zrovna tehdy, když ji potřebovala na povídání. Koralína se o ni starala mnohem lépe, ale Ryiah i Yennefer měly krom Myry i své problémy, jak si vždycky říkala. Kéž by o ni její otec pocítil zájem, ale ten se neštítil ji v posledních chvílích jejich soužití i udeřit. Něco takového si přece nezaslouží, nebo ano?

Hostinec byl poměrně čistý a klidný, ku zklamání námořnice. Ryiah se (alespoň prozatím) docela zamlouval a Myra se rozhodla neprotestovat. Však se později mohou přestěhovat, nebo ne?

Nad návrhem Ry jen pokrčila rameny. "Alespoň začnu s obhlížením města. Takže později odpoledne tady?" navrhla.

Byla ráda, že ji bez okolků poslechla. Následné zoufalé výrazy a zuřivé listování knihou, ohánění se různými přístroji, ji poněkud zneklidnělo. Přesto ani teď neřekla ani slovo. Ani náznak nedůvěry vůči kapitánce.

Ani by nedokázala vyslovit, o kolik se jí ulevilo ze zjištění, že je bouře zahnala správným směrem. A jako správná kamarádka, nebo spíše starší sestra, se milou Myru pokusila utišit i teď. "Možná to tak mělo být. Alespoň Ostrovy ukážeš i kouzelnici při zpáteční cestě," mrkla na ni, než ji opět připomněla, že by si s Miriam měly jít odpočinout.

Svědomitě většinu noci stála u kormidla a zaobírala se myšlenkami. Stejně nepotřebovala příliš spát. A hlavě momentálně poručit nedokázala. Dva roky... dva roky jsem žila v domnění, že žije poklidným životem s gardistkou. Že se s ní stará o to dítě... Jak se bude tvářit, až se tam s Myrou objevíme? A stihneme to včas? Byla jsem jediná, komu nenapsala. Který jsem nestála ani za jedinej řádek. Pošle mě ke všem čertům? Nebo bude ráda? Tolik se toho stalo za tu dobu... Ale i kdyby se mnou už neměla promluvit, nebudu žít s domněním, že jsem ji tam nechala napospas osudu. Narozdíl od jiných.

Stále dokola stejné myšlenky jí nedaly odpočinout celou noc. Myřino probuzení a zajásání, že je blízko pevnina, její trýznivý vnitřní monolog alespoň ukončil.

Když přirazily ke břehu, oblékla se do pláště a přehodila si přes hlavu kápi. Nevěděla, jak moc přátelští vůči upírům mohou být a nebylo třeba stráhat na sebe pozornost hned zkraje. Zpod kápě jí koukaly jen prameny ryšavých vlasů.

Úředníka pozdravila a nechala rozpravu na těch dvou. Přesto si skoro prokousla ret, než jim oznámil, že trefily cíl své cesty vzásadě napoprvé. "Byl byste tak hodný a řekl nám, co zajímavého je tu k vidění? A kde se dá ubytovat? Kdo městu vládne, a tak dále? Nerady bychom tu nevědomostí způsobily nějaké potíže," zkusila to upírka po dobrém a pokud bylo třeba, vytáhla i měšec.

Když je úředník opustil, upírka navrhla. "Ubytujeme se v nějakém hostinci. A musíme nějak nenápadně zjistit, kde by Yennefer mohla být. Zkus se poptat po městě a já... zkusím totéž. Občas lidi bez střechy nad hlavou ví víc, než kdejaká stráž," navrhla.

Myra se cítila absolutně vyčerpaně a bez okolků souhlasila s Ryiah. Ještě předtím ovšem chtěla vědět, kde vlastně jsou. Převlečená do suchého kapitánského úboru vynesla na palubu své navigační instrumenty a knihu o navigaci pod nočním nebem. Následující půlhodinu nevypadala nejjistěji - ve světle svíce listovala knihou a střídavě koukala k nebi nebo skrze sextant k horizontu. Když šla pro Miriam a radila se nad knihou s králicí, už vypadala vysloveně zoufale.

"Je to špatné, ale ne z toho důvodu proč by sis mohla myslet," vysvětlila Ryiah, když zachytila její pohled. Bouře je zahnala na sever, což ve skutečnosti znamenalo dál od Ostrovů. Jiná cesta, než přímo k Ascende, nedávala smysl. Navíc na to ani neměly zásoby. Kapitánka jen těžko skrývala zklamání, když předala službu na lodi do rukou Ryiah a odcházela spát.

Trvalo další dva dny poklidné plavby, než se se jim naskytl pohled na pevninu. Myra propadla euforii - běhala po palubě, vyhazovala čepici do vzduchu a nalévala se vodou (přičemž předstírala, že je to rum). "Málokdy jsem na něco hrdá, Ryiah. Ale na to, že jsem nás sem dostala, budu hrdá do konce života," sdělila s mokrým obličejem (od vody) upírce.

Přístav, který Myra vybrala, nebyl z nějvětších, jaké kdy v životě viděla. Co mu scházelo do velikosti, to se pravděpodobně někdo rozhodl dohnat honosností - přístavní domy a skladiště byly vystaveny z něčeho, co se podobalo mramoru. "Ještě nikdy jsem neviděla tak hezký přístav, obchodu se tu asi daří," poznamenala Myra, když tu se náhle jim hory otevřely pohled na zbytek města, kterému přístav zjevně náležel. Myra stála jako opařená - ještě nikdy neviděla tak obrovské a nádherné město. Domy ze zvláštního kamene byly postaveny všude, kam jen oko dohlédlo.
"Vítejte v Bisagni," odpověděl jim přístavní úředník, když Myra po chvíli zápasení dostala loď k jednomu z volných mol. "Cože?! Tohle má být Ascende," vykřikla Myra zaskočeně, načež se muž shovívavě usmál. "Vítejte v říši Bisagne a jejím nejkrásnějším městě, Ascende," dodal vyrovnaným hlasem.

Poslechla ihned. Znala Myru už spoustu let a dost dobře na to, aby věděla, co může být z jejích zasněných vyprávění pravda a co nikoli. Kormidlování lodi a plynulé proplutí bouří patřilo k těm, které přisusovala pohádkám. Přesto ani v tuhle vypjatou situaci jí to nedala nijak znát. Naopak beze slova vyplnila uvolněné místo u kormidla a sklonila se ke kapitánce.

Místo odpovědi jen přikývl. Venku byl takový marast, že se stejně nenamáhala odpovídat. A namáhat hlasivky. Svědomitě plnila Myřiny rozkazy a svým způsobem byla ráda za své současné tělo. Necítila chlad noci a agresivního deště s vichrem na svých prstech, které pevně třímaly kormidlo. Dokonce neřekla ani nic na možnost utopení se, jen přikývla a silou, kterou poslední dobou disponovala, točila kormidlem přesně tam, kam ji kapitánka směrovala.

I na ni to bylo dlouhé. Namáhavé. Zažívala něco, co nikdy. Hlavou jí probíhaly různé myšlenky. A musela si přiznat, že i skrytý strach. Že je bouře zažene daleko a prodlouží tak jejich cestu do Ascende.

Když bouře pominula a obě byly zmáčené na kost, chvíli si upírka prohlížela Myru, vyplácnutou na promočené podlaze lodi. "Běž si odpočinout, Myr. A uklidnit Miriam," dodala opatrně, aby kapitánku namotivovala tím správným směrem. Bylo jí jasné, že hrdost by jí nedovolila si jít odpočinout jen pro ni samotnou. "Jen mě nasměruj, jaký kurz mám držet. A já se o to postarám. Bouře je snad za námi. A ty se musíš převléct, nebo nastydneš. V Ascende tě budu potřebovat. A Yennefer taky. Nesmíš onemocnět." Zanaléhala a znovu zdůraznila její drahou chlupatou přítelkyni. "A Miriam bez tvý přítomnosti určitě taky neusne. Musí být po téhle bouřce strašně vyčerpaná."

Myra zuřivě bojovala s kormidlem, zmáčená jako krysa. Cítila se hrozně - byla absolutně promočená, celé tělo ji bolelo od tance u kormidla a bouře se zatím neuklidňovala. Trochu doufala, že její první cesta na moři k ní bude trochu milosrdnější. S obavami a propadajícím se srdcem sledovala, jak se jedna z větších vln přelila přes příď lodi - její vlastní chyba, loď nebyla správně po větru. Ruce už ani necítila. Náhle na ní dolehl strach, který se celou dobu plížil kolem.
Ze strnulosti ji vytrhl až hlas Ryiah.

"Pojď sem!" zakřičela hystericky k milé průzkumnici a postrčila ji před kormidlo. Chytla Ryiah za popruhy zbroje a zavěsila se na ni, aby ji donutila se k ní sklonit. "Budeš dělat přesně to, co ti řeknu, jinak tu umřeme, utopíme se, chápeš?" křičela jí do obličeje, aby se ujistila, že upírka slyší každé slovo. Přivázala ji (i sebe) lanem ke skříni kormidla a rychle se zachytila přiléhajícího zábradlí.

Několik dalších hodin Myra strávila křikem povelů na Ryiah. Sama si dovolila několikrát běžet překontrolovat králici nebo lana plachet, ale většinu času byla po jejím boku. Bouře neustávala, zjevně se rozhodla ohlásit přicházející čas bouří s velkou parádou. "Mám tě ráda, Ryiah. S nikým bych v téhle situaci nebyla raději," sdělila vyčerpaně průzkumnici, když překonaly další z větších vln. Cítila pálení v očích - byly to slzy, nebo jen mořská voda? Hřmění už se ozývalo někde za nimi a i moře se zdánlivě uklidňovalo. Odvázala si od pasu lano a dopadla na palubu jako pytel. Bouře se s ní rozloučila pár posledními kapkami vody, které jí dopadly do tváře, a pak už uviděla jen hvězdy..

Nedůvěřivost až paranoidní, ale za daných okolností velmi užitečná, jí opět zachránila život. Už se jen cynicky ušklíbla, když ji citlivý nos varoval před chutně vypadajícím kouskem ovoce na míse, kterou jí ráno služebná donesla s ustrašenou úklonou. Yenn by opravdu ráda věděla, co hraběnka vykládá všemu služebnictvu, že z ní mají takovou hrůzu. Nejspíš vraždím panny a spořádaným manželům v noci ukusuju přirození, pomyslela si. Namlouvala si, že je naprosto klidná, ale když tiše cvakla klika, trhla sebou. Byl to hrabě osobně. Už dlouho se u ní neobjevil.
„Ó, sám vládce vesmíru osobně,“ utrousila jízlivě. „Čím si zasluhuji takovou čest?“
„Nešaškuj,“ odbyl ji podrážděně. Několika rychlými kroky se ocitl mezi postelí, na které seděla, a stolkem s mísou ovoce. Jeho napjatý výraz se poněkud uvolnil, když si všiml, že zůstala netknutá.
„Pozdrav od ní?“ hodila Yenn hlavou k ovoci.
„Takových bude víc,“ řekl tiše s naléhavostí v hlase. „Proč neřekneš, co po tobě chce? Měla bys klid. A já ostatně taky.“
Zvedla hlavu a probodla ho očima. „Měl jsi ji už dávno poslat do horoucích pekel. Nenechám se kvůli tvé zbabělosti postavit na hranici.“
„Vždyť víš, že si to nemůžu dovolit, Yenn. Mohl bych tam skončit s tebou.“
„Ale to by bylo romantické, nemyslíš? Společná smrt v plamenech…“ provokovala ho.
Chytil ji za paži a stiskl tak, až cítila, jak se jí jeho nehty zaryly do kůže. Pokusila se mu vyškubnout. „Nesnáším tě!“ prskla.
Jediným pohybem si ji přitáhl k sobě a náruživě ji políbil.
Kolem prstů se jí okamžitě objevily rudé plamínky. Chvíli s ním zápasila, ale byl silnější a svalil ji na postel. Začal z ní strhávat oblečení a nedbal na popáleniny, které mu její dlaně způsobovaly. Přestala se bránit a místo toho z něj servala košili.
O pár minut později vstal a zapínal si poklopec.
„Vlastně jsem tě přišel varovat. Vrchní soudce chce svolat slyšení na konec měsíce.“ V jeho pohledu vycítila obavy. A soucit. Moc dobře věděla, že tohle je zlé. U vrchního soudu už se z toho nevykroutí. V Ascende, ostatně jako v celé Bisagni, se čarodějnictví dobře dařilo, oficiálně se tolerovalo, dokonce i nad černou magií se leckdy přimhouřilo oko, ale pokud nastal spor mezi čarodějkou a vrchností, byl verdikt jasný bez ohledu na to, na čí straně je právo.
Přesto hrdě pohodila hlavou: „Nemají proti mně žádný důkaz. Ostatně, nic z toho, co tvá drahá choť vykládá, jsem neudělala. A za cizoložství se, pokud vím, v civilizovaných zemích neupaluje. Jenže pravý důvod té žaloby ona stejně nepřizná.“
Sklopil hlavu. „Bylo by tě škoda, Yenn.“
Hlasitě se rozesmála. „Mě nedostanou!“
Praštil pěstí do stolku, až se ovoce rozkutálelo. Bez dalšího slova za sebou práskl dveřmi.
Pěkná neopatrnost, pomyslela si. Když ho u ní přistihnou, sveze se v tom s ní taky. Povalovala se polonahá v peřinách, ale byla v ní malá dušička. Moc dobře věděla, že má pravdu. Soud, to je konečná. Jestli se hodně rychle nestane zázrak, zbývá jí už jen pár týdnů života. Snažila se nepropadat panice.

Přikývla. Nechtěla se do toho Myře plést, přesto že si byla vědoma její nezkušenosti. Anebo o ní alespoň nepochybovala. Tak či tak, teď nebyl čas na nalévání si čistého vína a navíc upírka doufala, že tenhle výlet dodá milé kapitánce na potřebném sebevědomí.

Vzala do náruče nervózní Miriam a uklidila se s ní do podpalubí. Udělala ji pelíše přímo na posteli a až po určité době váhání vylezla opět na palubu. "Myr, potřebuješ pomoct? Stačí mi říct co a jak..." navrhla zrzka, ale viděla, že kapitánka se už činila. Loď vypadala, že je pod taktovkou ryzího odborníka.

Dřív mi na lodi nebejvalo dobře. Ale co se mi může stát teď? Utopit se? Haha... Neodpustila si trochu sarkasmu ve své hlavě.

Vítr nebyl příjemný a voda cákající do obličeje také ne. "Můžeš si jít i odpočinout, když mi řekneš, co přesně mám dělat!" Křikla na ni přes stoupající vítr. Loď byla vážně maličká a Ryiah doufala, že v tomhle má Myra pravdu. Že chytnou jen okraj, který jim loď nerozmlátí na několik kousků. Ona by přežila... ale co Myra? A kdyby Myra, tak těžko Miriam. A to, jak předpokládala, by byla pro kapitánku fatální ztráta.

"To zvládnem! Už jenom proto, že na nás čeká kouzelnice! Nesmíme ji zklamat!" Aspoň jednou ji nesmím zklamat... alespoň teď ne.

"Zhoubu každého námořníka, bouři," odpověděla Myra s předstíraným klidem. Kapitánku samozřejmě pár kapek a silnější fouknutí do plachet nemohlo rozhodit, vždyť zažila stovky bouří a z každé zatím loď bezpečně vyvedla.

Až na to, že to tak nebylo. Kormidlo v ruce neměla ani dva celé dny, když se do plachet výhružně opřel silnější poryv větru. Kapitáni byli různí, ale ve výsledku se dělili na dva typy: na pověrčivé a nepověrčivé. Myra byla ovšem toho prvního typu. Rychle v hlavě shrnula předzvěsti katastrofy:
- na palubě byly ženy
- ráno byl rudý východ slunce
- v lodních zásobách jsou pravděpodobně banány

"Ale kočka na palubě nosí štěstí," zabrblala a pohlédla na králici, která pobíhala po palubě. Na námořnická znamení měla myslet dřív, teď nezbývalo než bouři přečkat. "Ryiah, vezmi prosím zbytek posádky do podpalubí," zavelela a dala se do přitahování plachet. Než vítr zesílil, měla loď v ukázkovém stavu přípravy na bouři - téměř zkasané plachty, loď bokem k větru, kormidlo po větru. Co chvíli kontrolovala jeho směr a nervózně rázovala po palubě. Když se do lodě poprvé opřel vítr, tak mohutně poskočila a rozhoupala se na vlnách, jako tříska v kbelíku vody. "Chytneme jen okraj, bude to dobrý!" stihla ještě zakřičet směrem k Ryiah a zadoufat, že to tak opravdu je, než oblohu pročísl první blesk.

Vítr hnal loďku dál a dál k severu, po okraji bouřkových mračen. Jakmile ovšem přišla tma, stala se bouře na moři daleko zlověstnější. Myra absolutně netušila, kam je bouře žene, a vyhodit kotvu nepřipadalo v úvahu. Dovolila si na chvíli předat kormidlo Ryiah a utíkala se podívat do map, jestli je nečeká srážka s pevninou. "Prý je tímhle směrem širé moře bez ostrovů, tak doufám že mají ty mapy pravdu," křičela ve větru k Ryiah. Nedělala si ovšem iluze, že je v nich zakreslené každé osamělé skalisko uprostřed ničeho. Nezbývalo jí, než se uchýlit k metodě, kterou taktéž překvapivě vyčetla z knih. "Modli se ke všem mořským bohům, které znáš i neznáš," vydechla vyčerpaně k upírce. Čekala ji ovšem ještě dlouhá noc.

"Fajn, tady je to stejně celý na tobě. Jen mi řekni, když se objeví nějakej mořskej had!" Houkla na ni ještě zpod palubí. Ani ona sama její společnost většinu dne nevyhledávala. Měla dost co dělat sama se sebou.

Utápěla se v myšlenkách. Ve vzpomínkách. Co bylo. Jaká udělala rozhodnutí. Občas se při tom zamyšleně kousala do rtu. Občas s lahvičkou tekutiny v ruce, možná častějc, než bylo nutné. Ale jen tak.. pro jistotu.

Zastávku na Ostrovech nekomentovala. Tak nějak tušila, že Myra touží se tam zastavit. Nezrazovala ji od toho. Sama se těšila na chvíli na souši, ač cesta samotná tak dlouhá nebyla.

"Myr?" Hledala ji zrovna ve chvíli, kdy měla kapitánka v rukou dalekohled. "Yenn se ti nikdy nezmínila, ve kterém městě žila? Mně ne, ale vzpomněla jsem si, že říkala, že měla nějaký pletky s někým vysoce postaveným.. takže je fakt, že nemůže jít o malý město..." krčila obočí v zamyšlení, dokud si nevšimla Myřina výrazu. "Co je? Vidíš snad v dálce piráty?"

Myra získala trochu vnitřního klidu až ve chvíli, kdy vypluly z přístavu na moře. Rychle povolila lana některých plachet, aby jim dovolila se více natočit k větru. Vypadalo to dobře, přece jen to má v krvi. Zajistila kormidlo a dovolila si chvíli oddechu - Ryiah ji vyhledala právě v momentě, kdy nastavovala tvář slanému mořskému vánku a naslouchala šplouchání vln o trup lodě. Počasí jim zatím přálo.

Kapitánka několikrát přikývla a rozvinula mapu na malém stolku, který se nacházel vedle kormidla. Prstem přejela širý oceán mezi Andarií a velkým shlukem ostrovů usprostřed ničeho. "Tohle jsou Ostrovy, Ryiah," dala se do vysvětlování. "Bude nám trvat tři až pět dní než tam dorazíme, podle větru," přejela prstem trasu několikrát sem a tam. Zhruba uprostřed té velké vodní prázdnoty bylo zakresleno několik oválných čar, které vypadaly jako hodně nepravidelné letokruhy. "Tohle jsou mělčiny. Máme loď s poměrně nízkým ponorem, takže bychom to mohli risknout," obrátila Myra pohled od mapy k Ryiah, "ušetřilo by nám to den cesty".

Ostrovy byly ovšem jen první zástávkou, jak záhy Ryiah vysvětlila. "Doplníme morálku a zásoby, znám to tam jako své boty," mávla nad tím rukou a přejela prstem od Ostrovů kousek severněji, k velké pevnině. "A tohle už je Ascende, další dva dny plavby. Zkusíme nejdřív to největší prístavní město, moc jich tu nemají.. je to hodně suchozemská země," prohlížela si zamyšleně malý kus země, který Ascende umožňoval přístup k moři. Dobře si vzpomínala jak se jí Yennefer po své ztrátě paměti smála, když si myslela, že je kapitánkou loďsta Ascende.

Myra byla na lodi šťastná. Většinu dne trávila na zádi, poblíž kormidla, obhlížením mořské hladiny a občas i zpěvem námořnických písní. Ryiah se na lodi pro jistotu stranila - nějak nevěděla co od upírky čekat (na lodi se chovala trochu jinak než obvykle) a navíc s ní nikdy nebyla takhle dlouho na tak malém prostoru. Cítila se také trochu provinile, jelikož zastávka na Ostrovech byla svým způsobem zbytečná - byl to ovšem domov části její rodiny a ona doufala, že tam alespoň někoho z Jantarů bude schopna vyhledat.

Monotónnost plavby byla narušena až druhý den na večer. Zrovna když se slunce potápělo do vodní hladiny a zalévalo ji rudou barvou, objevila Myra dalekohledem na severu temná bouřková mračna.

Poté, co kapitánka ukázala skvost, kterým poplujou, nosila Ryiah na palubu a do malého podpalubí věci, které nakoupila a připravila na cestu. Ještě si v duchu přehrávala, co všechno měla udělat. O Errtua se stará Eam, ELia o jejich výpravě také ví, Stenilie také. Dokonce i Zuzka byla u příprav nápomocna. Zbraň, zbroj, náhradní oblečení, jídlo pro Myru, lektvary pro sebe... zdálo se, že má skutečně vše.

Když Myra odvázala lano, stála Ry na přídi. Zmocňoval se ji zvláštní pocit. Na Myru se nedívala, a tak nemohla vidět její souboj se sebou. Neviděla ji dva roky. Ještě před pár týdny byla přesvědčená, že žije s Eliou v Lewanu. Že se jí vyhývá.

Ze zvyku se dlouze nadechla. Došla do podpalubí, odkud vytáhla mapu, kterou pracně minulé noci překreslovala. "Kapitánko?" S mapou v ruce kráčela k Myře, které se u nohou krčila malá králice. "Jakej nabíráme kurz? A jak dlouho potrvá cesta? Chtělas zásoby na týden... bude mezizastávka na nabrání zásob, anebo tam doplujem?"

Zbytek cesty Ryiah trávila spíše zíráním do širého moře. Bylo to pro ni náročné. Proto lodím až tolik neholdovala, alespoň ne ty dlouhé plavby. Byla tu jak ve vězení, nemohla nikam. Měla jen pár metrů čtverečních k dýchání. Ať chtěla či nechtěla, odráželo se to postupně na její náladě. A určité roztěkanost byla citelná.

Teprve až chvíli po probuzení se Myry zmocnilo radostné vzrušení, takže dobrou půlhodinu pobíhala po své skromné ložnici a pomalu si uvědomovala, že za pár hodin se jí splní hned několik z jejích snů. Uvědomila si, že nepotřebuje jít ani nic kupovat - námořnického haraburdí měla hned několik skříní. Její úlohou bylo tedy připravit na cestu sebe a loď.
Sbalila si tedy ty nejlepší navigační přístroje, které jí věnovala maminka a nejlepší košile, dublety a klobouky, které za svůj život nashromáždila. Pro dobro Ryiah (i své) ještě přihodila do druhého batohu výběr bylin a alchymistického náčiní, byla si jistá že jim pár lektvarů přijde vhod.

S těžkým srdcem shromáždila králíky (s výjimkou Miriam) do košíku. "Já vás neopouštím, víte?" vysvětlovala pořád dokola tvorům, kteří na ni koukali velkýma, lesklýma očima. Potíž s králíky ale nekončila loučením - jediná osoba, které by je mohla svěřit do péče s klidným srdcem, totiž vyrážela na cesty s ní.

Gathir zjevně překypoval nadšením, když mu Myra vrazila do ruky koš plný králíků a vysvětlila mu, že na něj absolutně spoléhá. Veškeré protesty byly zbytečné. "Jsi můj otec," vyčetla mu bez okolků ublíženě, když se jí pokoušel králíky vrátit. Gathir se ale, navzdory jejímu přesvědčení že se tak stane, nepokoušel rozmluvit kapitánce její cestu. Yennefer nesnášel a k Ryiah pociťoval čirý odpor, ale pro jednou viděl v očích Myry něco, co ho donutilo polknout jízlivé poznámky a raději svoji jedinou dceru objal.
Pro Myru tohle byl jediný a největší projev lásky a uznání, kterého se jí dostalo od zbývajícího rodiče, za poslední roky. Nával emocí za poslední dny způsobil, že propukla v hlasitý pláč. Návštěvy otce pro ni byly vždy depresivní, ale teď si říkala, že se věci dají třeba do pohybu lepším směrem. Kéž by o ní smýšlel lépe, až se vrátí z cest.

Zbytek dopoledne strávila přípravou lodě. Loď měla několik plachet - velkou vratiplachtu, malou příčnou plachtu a tři trojúhelníkové kosatky, což znamenalo že bude hezky řezat vlny a plachtit proti větru. Myra byla nanejvýš spokojená. Loď měla též malé podpalubí a krytou kajutu, tak akorát pro dva námořníky.
Nedalo by se vůbec říct, že Myra dorazila domů s ledovým klidem. Třásly se jí ruce a nervózně balila na cestu ještě pár drobností, než konečně dorazila Ryiah. "Jdeme naložit loď, vyplouváme," odpověděla jí přeskakujícím hlasem, rychle sebrala ze země Miriam a spěchala do přístavu, kde zbytku své posádky pomohla naložit veškerý náklad.
Bylo zvláštní odvázat loď od mola a zpola rozvinout plachty. Křečovitě svírala kormidlo a vedla loď z klidného přístavu tak, jak to četla na začátku všech příběhů o velkých námořních cestách. Každou chvíli pohledem vyhledávala Ryiah, jako kdyby u ní hledala oporu - v sázku dávala svoji námořnickou reputaci a životy celé posádky. Roztřesenou rukou si otřela pot z čela a nahlédla do kompasu. Musí to zvládnout.

Upírka přikývla. Mapu nechala u kapitánky a sama se vydala opět pryč. Kvapně opustila Myřin dům. Odvázala Errtua a vyskočila do jeho sedla. Pak už ho hnala údery do slabin k thyrského portálu. Mířila domů, na Ostrovy.

Doma se kvapně svlékala. Všechno oblečení končilo na zemi. V další hromadě všelijakého bordelu. Stále byla stejná. Chaotická ve svých věcech. Vybrala si koženou démoní zbroj a nasoukala své šlachotivé tělo do něj. Ve skříni se zbraněmi vytáhla stříbřitý luk a toulec naplněný zlatými šípy. Pro jistotu do vaku sbalila další snůpek náhradních šípů. Za opasek si připásala pochvu se šavlí s pozlacenou čepelí.

Ve skříňce vedle naskládala do vaku ještě několik lektvarů, včetně takových, které jí připravovala Myra, na zahnání hladu. Fungovaly. Ne tak dobře jako čerstvá krev, ale lepší než nic. Na širém moři moc možností nebude. A nechtěla ani myslet na to, že by mohla ve slabé chvíli ublížit zrovna Myře.

Sbalená byla do dvou hodin. Nechyběl ani měšec s pár stovkami zlatých. Pro jistotu.

Další dvě hodiny strávila nakupováním zásob jídla pro Myru. Sušené maso, soudek s vodou, sušené ovoce, zelenina, oříšky. Všechno to nechala poslat do thyrského přístavu.

Než se pak vydala za Myrou, vydala se ještě do Lewanu. Zaťukala na dveře místní Naladrisi. "Eam, mám prosbu," vybafla mezi dveřmi na bělovlasou elfku a kupodivu jí poprvé ani neprovokovala a netropila si z ní žerty. "Odplouvám. Na pár týdnů nejspíš. A chci tě požádat, jestli se mi postaráš o Errtua," kývla za sebe na černého hřebce. Věděla, že zrovna s ní bude v dobrých rukách.

Po poledni měla vše vyřízeno a nedočkavě opět vtrhla do Myřiného domu. "Sbaleno! Nakoupeno! Zásoby čekaj v přístavu." Adrenalin a vzrušení v ní stoupalo.

Myra se ostražitě rozhlížela po mořské hladině, která byla toho rána zahalena do hustého závoje mlhy, a vyhlížela svoji kořist. Již několik měsíců byla na stopě lodi, která se arogantně nazývala Perlou moří a naposledy byla spatřena někde v těchto končinách. Snad i s kapitánem, který byl hledán pro velezradu koruny.

Náhle jí ztuhla krev v žilách.

V mlze zahlédla na zlomek vteřiny obrysy stěžňů a plachet. Přiložila k oku dalekohled, hledala cokoliv co by jí potvrdilo její podezření. S divoce bušícím srdcem zase dalekohled sklonila a dobrou minutu se kousala do rtu.

"Vyhlašuju poplach! Dva stupně od pravoboku, válečná loď!" zazněl nad palubou velké plachetní lodě dívčí křik. Loď se měla probrat do nového dne.

Posádka, která se do té doby povalovala v podpalubí, byla rázem plná života. "Posádka na svá místa, důstojnící na stanoviště!" pokračovala se svým křikem kapitánka, zatímco muži se stále upravovali a spěchali na svá místa. Loď byla živý organismus, každý námořník měl odpovědnost hned za několik životů. Celý tanec trval jen několik okamžiků, Myra byla spokojená.

"Připravte čluny ke spuštění. Chirurg je připraven?" dotazovala se Myra jednoho z důstojníků. Ten suše přikývl a obrátil svůj zrak do mlhy.

Trvalo to celou věčnost. Deset minut. Dvacet. Myra rázovala po palubě a civěla do mlhy. "Devadesát stop vody.", hlásil plavčík své rutinní měření. Byli na širém moři, jak to měla nejraději. Její kořist ovšem nikde. Z části si oddechla a naposledy pohlédla do mlhy, připravena odvolat posádku z pohotovosti. Náhle zahlédla nevšední podívanou - v mlze jako kdyby někdo odpálil ohňostroj. Jen suchozemský blázen by nevěděl, co se děje.
"K zemi! Všichni k zemi!" zakřičela z plných plic a strhla sebou na palubu nejbližšího námořníka. Pak zavřela oči a zacpala si uši.

Když se znovu rozhlédla a vyškrábala na nohy, uviděla spoušť, kterou napáchala pouhá jedna salva z děl nepřátelské lodě. Loď naplnil křik - z části rozkazů, z části raněných. Ještě ovšem nebylo vše ztraceno. Přispěchal k ní první důstojník. Hodlala na něj vysypat spršku instrukcí, ale poněkud ji předběhl. "Myro! Mám tu mapu! Začni balit věci!" volal vesele.

"A já zase loď," zahučela do polštáře kapitánka, které se zjevně z pelechu moc nechtělo. A jaký měla krásný sen! Vždyť by tu chátru ještě rozprášila. Měla přece osmnáct děl. Slova Ryiah ji ale přece zaujala. Vyškrábala se alespoň do sedu a se zájmem koukla do mapy. "Když seženeš zásoby na týden, tak já připravím sebe a loď a.. vyrazíme odpoledne," vydechla s rozzářenýma očima. Mapě dobře rozuměla, což ji potěšilo. Přece jen to není tak složité. "A nezapomeň prosím i na Miriam," ohlásila mimoděk svůj záměr vzít na cestu králici.

V tichosti si oddechla. "Domluveno," kvitovala jeho nabídku a sáhla do měšce, aby odpočítala požadovanou sumu. Koneckonců to vyšlo asi líp. Stálo ji to méně, než handlování s těmi námořníky. Alespoň jim zbude víc na cestu.

Když se kapitán vrátil, ukázala mu vyskládané mince na bedně. S díky si vzala pergamen, brk s inkoustem a položila si ho bokem. Přidřepla ke srolovaným mapám a jednu po druhé si prohlížela a hledala. Už jenom tohle ji zabralo nějaký čas, ale nakonec mohla zajásat. Mám tě! Radostí jí takříkajíc poskočila dušička. Mapu rozprostřela na bedně a zatížila ji svíčkou. Usedla před bednu do tureckého sedu a na čistý pergamem překreslovala ostrovy, zátoky, ... a tolik hledané Ascende.

Byla hotová až nad ránem, když už vycházelo slunce na obzor. Svíčka dávno dohořela, ale to bylo to poslední, co ji trápilo. Protáhla si zatuhlé údy a zaschlou mapu srolovala do ruličky. Kvapně pak zamířila za Myrou.

Ani se neobtěžovala klepat. Vlítla dovnitř jak velká voda."Myro! Mám tu mapu!" Hlásila hned ode dveří, až se Miriam i Igor leknutím vzbudili a odklidili pod stůl. "Začni balit věci, zejtra ráno můžemm odplout, nebo klidně dneska po obědě, jen musím dokoupit výbavu na cestu!"

Tvář jí zářila nadšením. Srolovanou mapu hodila na stůl a hodlala králici či kapitánku vytáhnout z postele.

Po chvíli přemlouvání kapitán lodi proti překreslování nic neměl. Konec konců, bude potřebovat peníze na novou posádku a z jeho map si může ta žena obkreslit co chce. "Fajn, ať je po vašem. Chci sto zlatých," hodil na jednu z beden svitky map, které předtím posbíral. Zamířil do lodi pro svíci a něco k psaní, nepřestával ale proklínat svoji (teď už bývalou) posádku.

Myra byla stále otřesena zkušeností v přístavu, její námořní dobrodružství ale sotva končilo. Stále patřila do cechu a dobře si vzpomínala, že ten cech má loď. "Ale vždyť nemáš zkoušky, jak chceš uřídit loď?" namítal jí Gomez, když za ním přišla s příkazem jí onu loď vypůjčit. To byla samozřejmě pravda. Myra ráda četla a nejraději o životě na slané louži, ale loď nikdy neřídila. Byla nejlepším kapitánem Andarie, jak o sobě ráda prohlašovala, ale pouze teoretickým. Vždy, když si na to vzpomněla, to bylo jako bodnutí jehlou do srdce - její maminka byla výbornou kapitánkou a nad jejími příběhy ráda žasla. Právě ona ji měla vše naučit, ale na to nikdy nedošlo. Okamžitě se jí nahrnuly do očí slzy, které vytrvalým zamrkáním rozehnala. "K čertu se zkouškami, pro tohle jsem se narodila. Chci tu loď," trvala rozzlobeně na svém.

A tak se stalo, že Myra té noci stanula na palubě své vlastní (a trochu vypůjčené) lodě. Loďka byla malá a měla pouhá dvě děla, ale i tak byla spokojená. Pokud Ryiah sežene mapu, další den můžou vyplout.
https://i.imgur.com/t4aocAk.jpeg

Už si chtěla promnout ruce, ale zdálo se, že štěstí jí prostě nebylo nakloněno. Přesto zůstávala klidná, když se přiřítil domnělý kapitán a jeho povedená posádka to vzala nejrychlejší cestou z jeho paluby.

"Kdy odplouváte, kapitáne?" Zkoušela to ještě upírka stále po dobrém. Z knižních soutěží měla našetřeno dost a vyhodit pár set zlatých zas takový problém nebyl. Však za co jiné by měla utrácet? "Nutně potřebuju znát polohu jedné země. Pokud ji máte, přesto neprodáte... můžem se domluvit na tom, že si ji narychlo můžu překreslit? Za poplatek, samozřejmě, zdarma to nechci," poukázala na váček s penězi u pasu.