Příběhy z cest (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Tanya opatrně rozebrala přihrádku. V dutině za ní objevila krabičku a vytáhla ji na světlo. Je z jednoho kusu matného kovu. Nemá žádné víko, otvor, spáru, nic. Rohy jsou zaoblené. Uvnitř se něco přesypává, jako prach nebo popel...
Tanya zřetelně cítí moc, která z artefaktu proudí. Rána na ruce se jí beze zbytku zahojila. Chlupy na těle postavily, pokoj zmizel a ona se objevila v jasné vzpomínce na velmi dávnou událost.

Sedí v podivném křesle, které se přizpůsobuje každému záhybu jejího těla. Je to velmi pohodlné. Stolek před ní je ze skla a tenkého drátku barvy mědi. Karafa s vínem je ze skla tak tenkého a čirého, že skoro není vidět. Ona má na sobě překrásné šaty, lehké jako hedvábí. Na nohách střevíčky tak jemné, že vypadá téměř bosá. Její nehty na rukách i nohách jsou dokonale tvarované, barvy perleti. Marnivě si je prohlédla na pozadí skoro neviditelného poháru a napila se vína. Chutnalo jako nektar z jiného světa, ale ji to nedojímalo. Nudila se. Otevřenými balkonovými dveřmi proudil vzduch, který voněl jako okvětní lístky růží. Stěny byly skleněné a umožňovaly úchvatný výhled do překrásné krajiny, která předčila všechny představy rajských zahrad. Ona se rozhodla, že se rozptýlí vizí, jak její manžel konečně umře. Jak ho otráví vínem a stane se vládkyní světa od Trpaslíka až po Gáleu. Promítla si v mysli všechny ty galaxie a bezděčně se otřásla obavou, jestli i pak se nebude nudit. Pár let trpělivě počká a pak... jakoby opatrně... do jejího života vstoupí Dhaatu. To bude dobrá zábava. A nebo ne? Není to větší zábava teď, když se musí skrývat, aby Theus na nic nepřišel? Znejistěla. Dopila víno a hodila sklenici na zem. Třeskot skla se neozval. Prostě zmizela. A ona se rozhodla vykoupat v jezeře. Vylétla otevřenými dveřmi, zhluboka nedechla růžovonící vzduch a za chvíli zmizela za korunami stromů nad vodopády.

Tanya sebou trhla, když zjistila, že stojí v místnosti plné nepořádku v prvním patře domu v Netfosu. Do nosu ji udeřil odporně páchnoucí vzduch. Boty ji dřely a oblečení tížilo a škrábalo po celém těle jako struhadlo. Ale ve špinavé ruce se začernalými nehty pořád držela ten artefakt. Moc z něj sálala, až jí duněly spánky. Cítil to i Josuf? Nic si o tom nezapsal. A proč by ho dal z ruky? Ona by ho každopádně velmi nerada odložila.

Najednou jsem si všimla něco, co vypadalo jako díra. Teď už opatrněji jsem se snažila vymontovat přihrádku a tím pak zjistit, co je za ní. A to i přes bolest.

Zajíkla jsem se vlastními slzami, když mi v ruce zůstala díra. Začalo se mi dělat mdlo, ale ustála jsem to. Na chvípi jsem si musela dát pauzu a znovu se uklidnit.
Bolelo to jak čert, snad ještě hůř. S obrovským přemáháním jsem si roztrhla kus látky na triku a začala s obvazováním rány. Sykla jsem, když mi látka prokryla ránu a krev, jež mi z ní vytékala.

Snažila jsem se plynule dýchat, i když kvůli neustálé a nepřestajné bolesti se mi to moc nedařilo. U toho jsem přemýšlela, co podniknu dál, jelikož mám teď jednu ruku nepoužitelnou.

Tanya se rozhodla vyrvat prkno z podlahy holýma rukama, což se jí po chvíli povedlo, čímž uvolnila primitivní nástražné zařízení, které jí probodlo levou ruku. K zaschlým kapkám krve na okolních prknech přibylo pár čerstvých.

Pod prknem je otvor na ukrytí středně velké krabičky, která tam ale není. Také uvnitř je trochu staré krve. Tanya si všimla, že zřejmě vlivem opakovaných aktivací nástražného systému došlo k uvolnění jedné ze stěn přihrádky, ke které je přišroubovaný. Za ní se zdá být nějaká dutina.

No já to teď nehodlala zjišťovat, mou prioritou číslo jedna bylo totiž najít El. Ale nejdřív jsem chtěla vypáčit tuhle zpropadenou desku a zjistit, co se nachází pod ní. A jestli vůbec.

Přikrčila jsem se a začala si desku prohlížet. Soudě podle toho jak někdo prohledával celej dům, hledal i tady. Otázkou ale je, kdo to něco hledal a zda to našel. To jsem ale teď hodlala zjistit.
Rukama jsem se snažila najít záchytné body, o které bych se mohla opřít a desku ze schodů vyrvat.

U toho jsem přemýšlela o pergamenu, kterej jsem objevila a teď jsem ho měla zastrčenej za kalhotama. Někdo chtěl, nebo spíš potřeboval 10000 táců. Přišlo mi, že něco nabízel na prodej. Také jsem našla zmínku o čaroději na Malém kopci. Hned jak najdu El, podělím se s ní o informace, které jsem získala. Dále mi přišlo, že neznámej byl byďto zraněnej, nebo se právě zde strhla drobná bitva.

Tanya si všechno bedlivě zblízka prohlédla. Mezi vší tou spouští, kterou tam někdo napáchal, objevila kousek pergamenu:
Spojka z Denrimu - slíbeno 10000, vůbec se neukázal, asi beznadějné
Čaroděj - palác na Malém kopci, seriozní jednání, ale jen 5000, na 10000 se netváří - počkám
Divná ženská - třetí odbočka na sever, šesté dveře vlevo, nabízí 5000, na 10000 krčí rameny, ať přijdu zítra - mám z ní špatný pocit, ale je to šance celý ukončit

Podlaha vrže: "Vrz-vrz, vrz-vrz..." ale jedna deska "vrz-skříp, vrz-skříp..." Okraje má ohlodané, jakoby ji někdo páčil nožem. Na okolních deskách je pár kapek krve.

Všechno jsem si bedlivě prohlédla celkem z blízka a když jsem nenašla žádné stopy po boji, usoudila jsem, že nejspíš je teď El opravdu už v hospodě.
V hlavě jsem již měla totální prázdnotu, snad proto, že mi nic nedávalo smysl. Ale to je asi podstatou Netfosu. . . Vyšla jsem z pokoje a dveře nechala otevřené.

Byla jsem unavená, přímo vyčerpaná a měla jsem žízeň. Loudavým krokem jsem se vydala po schodech zase směrem dolů.

V domě je ticho jako v hrobě.
Tanya vystoupala až na poslední schod. Dveře do jediného pokoje v patře jsou otevřené. Zavřenou okenicí proniká dovnitř jen pár paprsků světla. Pod oknem je stůl, jeho zásuvka je vytržená a leží na podlaze, židle je převrácená. Postel u zdi má rozpárané slamníky, polštář i peřinu, všude je sláma a peří, do toho se válí krámy a hadry vyházené ze skříně. Někdo něco zuřivě hledal. Otázka je, jestli našel.

Snažila jsem se co nejtišeji vyběhnout po schodech a u toho jsem sledovala, kam vedou kapky krve. Prosila jsem samotnou stvořitelku, ať to není krev mé přítelkině.
Napůl prohnilé schody skřípěly a tak pokaždé, když vydali přiškrcený zvuk, zaťala jsem zuby a spomalyla.

Zastavila jsem se na komci posledního schodu a poslouchala. Ani jsem se nehla, ba jsem ani nedýchala, neboť jsem se neodvážila.

Práchnivé dveře se se skřípěním otevřely do temné chodby. Tanya se rozkoukala. Za dveřmi jsou staré škrpály pokryté pavučinami. Vlevo u zdi dřevěná skříňka, zásuvka vytažená a hozená na zem. Naproti ošlapané schody do sklepa, vpravo dřevěné do patra - je na nich pár kapek krve.

Krev na dveřích mě iritovala. Přímo mě děsila, ať jsem přesná. Zhluboka jsem se nadechla a podešla jsem blíž. Pokud nebude ani tady, tak to vzdávám. Možná že to všechno bylo strašně unáhlené a El je teď už dávno v hospodě a v pořádku. . .

I přesto jsem se odvážila přijít ještě blíž, i se svým krátkým mečem v ruce a zatlačit na kliku.

V úzké uličce, ošklivé jak noc i ve dne, stojí dřevěný barák stejně hnusný jak všechny okolo. Rovné na něm není vůbec nic, což by v Netfosu snad ani nikdo nečekal. Je dva sáhy úzký, přízemí nemá okna, respektive má jeden šišatý zamřížovaný otvor ve dveřích. Mříž je rezavá, za ní je tma. V prvním patře je jedno okno – okenice jsou zavřené, vypadají vetché. Došková střecha je shnilá. Jestli dovnitř neteče, je to zázrak. Z nahnutého komínu se nekouří. Na zemi před domem je zaschlá krev. Vlastně je i na klice dveří. V ulici to moc nežije, pokud nepočítáme krysy a podobnou havěť. Kolem Tanye se prošourala shrbená baba v šedých hadrech, úkosem na ni pohlédla zažloutlýma očima a štráduje si to co nejrychleji dál. Beztak jí nebude víc jak pětadvacet.

Vyskočila jsem na nohy a s pohým ,,děkuju," jsem prudce vyrazila z hospody. Než se mi ztratila z dohledu, zaslechla jsem barmana jak říká něco v tom smyslu, že bude muset malovat zdi.
Běžela jsem jako o život, nevnímajíc žádný z pocitů, které mnou ještě před pár vteřinami proudili.

Plíce mně pálila, když jsem doběhla k domečku na druhé straně stoky, přesně jak hospodský popisoval.
Udýchaně jsem se zastavila a snažila se popadnout dech. Až po důkladném vydýchání jsem si tu barabiznu pořádně obhlédla.

Uvěřil, že to nakonec fakt přežije. Vzal flašku pálenky a pořádně se napil. Když to rozdýchal, chvíli ještě tupě hleděl na Tanyu, která tam tak nevinně klečela. „Byla tady dopoledne. Hledala nějakýho chlápka, co si pronajal barák kousek ocuď, na druhé straně stoky. Možná šla tam.“
Následuje nudný popis, jak tu barabiznu najít.
Pak si se svěšenými rameny sedl na židli a pokračoval v pití té pálenky, zírajíc do prázdna.
"Asi budu muset vymalovat," odtušil, když byl v půlce flašky.

Byla jsem skutečně zoufalá. Zakrvácená, rozbolavělá a unavená. Ale hlavně jsem vůbec netušila, kde mám hledat svou přítelkini.
Nejistě jsem se otočila a vešla zpět do hospody. Prosebně jsem se zadívala na barmana a spustila jsem: ,,Prosím, nevíte kam šla má přítelkině Elvíra?"

Pak jsem ještě po krátké odmlce dodala: ,,Moc vás prosím. . . Já nic z toho nechtěla. . ." A znovu jsem padla na kolena. Nebyla jsem si jistá, jestli za to mohl smrad v hospodě, hlava co mě bolela, nebo dokonce stres, kterej mnou pořád proudil, i když už v malém množství.

Čerstvý vzduch je v Netfosu velice relativní pojem, zvláště nad centrální stokou, nicméně ve srovnání se zakouřenou hospodou... ano, byl to čerstvý vzduch. A udělal Tanye dobře. Mohla si trochu srovnat myšlenky v hlavě. Podle bezzubého šla El na Most. Teď už tam není a jestli kdy byla a kam mohla jít by v tuto chvíli mohl vědět už jen barman.

Zahledím se na muže krčícího se předemnou a tichým, pořád jemně roztřeseným hlasem řeknu: ,,Omlouvám se."
Pak se rázně odeberu pryč na čerstvý vzduch.

Barman s očima vytřeštěnýma čeká v němé hrůze, co bude dál. Když se Tanya podívala jeho směrem, podvědomě se celý schoulil.

,,Kruci. . ." zakleju, když se rozhlídnu po okolí a obaří mě němá hrůza. Ruce i nohy se mi třesou, no nedokážu rozeznat, zda vyčerpáním, které na mě najednou dolehlo, nebo strachem, který necítím.
Takže jsem sem přišla marnĕ a něco pouze pozabíjelo půlku hospody.

Pokusím se udělat krok směrem ke dveřím, no nohy mě odmítají poslouchat a já padnu na kolena. Dál se třesu, šokovaně a nepřítomně hledím do země a namáhavě oddechuju.
,,Co se to děje? P-proč se to všechno děje?" šeptám si pro sebe, když si začnu prohlížet své zkrvavené ruce. Avšak krev není má.

Musím najít El. Musím se ujistit, že je v pořádku. Zhluboka se nadechnu a zase pomalu vydechnu. A znovu. Takhle to ještě několikrát po sobě zopakuju, než se konečně odhodlám postavit na nohy.