Tomorrow Is Today (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Tomorrow Is Today

Pán Jeskyně:

Janos 9

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Sychravo nad ponurým městem. Život pouze v noci. Párty, emoce, drogy a vraždy.

Klíčová slova:

drogy, vraždy, déšť, chlad

Jaké hráče:

aktivní

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/2) Veela

Příspěvky ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

Vypisuje se 5 z celkem 5 příspěvků1

Pán Jeskyně - 28. října 2020 01:07
Pán jeskyně Janos 9

Knowledge of all mankind in Black Rock bar..

Black Rock žil tuto chmurnou středeční dost vesele. Celé entrée ve stylu secesního obývacího pokoje a po vstupu dovnitř se táhlo příjemné teplo od krbu, kde vesele praskalo dříví, taktéž jako příjemná vůně linoucí se od baru, kde v ocelovém stojánku byly vždy položené typické skořicové kuličky, které si člověk mohl dát ke sklenici alkoholické mléka nebo čehokoliv jiného. Tvůj známý, barman Curtis Stone, Tě vítal již ode dveří lehkým pokynem hlavy a nestrojeným úsměvem jednoho koutku. Byl to postarší muž, tipem lehce před čtyřicítkou. Plavé hnědé vlasy sčesané na pěšinu a několikadenní strniště mu přidaly k důvěryhodnosti a jeho modré, zlehka nafialovělé oči mu přidávaly na upřímnosti. Po objednaném panáku ginu, do kterého ti vylil tvoji typickou rudou příměs, ti podal plnou whiskovku.
"Na zdraví, rudá. Každou návštěvu to stejné.." podotkl a lehce se usmál tak, že mu šly vidět jeho zežloutlé zuby od kouření. Položil utěrku, kterou doteď utíral sklenice a šel uklidit dřevěný stůl, od kterého zrovna odcházely dvě blondýny ve smaragdových šatech. Prohlédla sis je jen kvapně, jelikož sis jich všimla až když odcházely, ale něco Ti na nich nesedělo. Nicméně to byl jen chvilkový pocit a tak jsi to pustila z hlavy a přešla se skleničkou od baru do boční lóže, kde byl pouze jeden stůl pro dva přísedící. Na zemi ležel starý vlněný koberec vínové barvy, ze které prach udělal světle hnědou. V rohu stála vysoká lampa zvláštního krouceného tvaru, před žárovkou měla tlumení na světlo, tudíž vytvářela dokonalé rohové přítmí. Dvě staré dřevěné židle vypadaly jako z kolekce od Olbricha. Sedla sis na jednu z nich a vytáhla oprýskaný papírek s tvým rukopisem. Zapřemýšlela jsi se. Mezitím sis dokázala všimnout, že přesně naproti vstupu do tvojí lóže stojí zrcadlo, které odráží dění v hlavní místnosti. Z ní na tebe civí jeden z chlapů, kteří seděli na baru. Jeho nevraživý pohled tě mírně znepokojuje. Nicméně po chvíli zrak odepřel a objednal si další pití. Přes zvuk gramofonu a hrající Hang On St. Christopher od Toma Waitse jsi ale nepostřehla, co si objednal. Nicméně ses zakoukala do téměř čtyři metry vysoké knihovny plné známých i neznámých titulů. Edgar Allan Poe má asi největší podíl na vyplnění knihovny. Ve všech možných jazycích a vazbách vede pomyslnou stupnici. Dále jsou tam knihy od Arthura Conana Doylea, Larse Keplera a dalších známých jmen. Po bližším přezkoumání jsi ale narazila na jednu zaprášenou knihu s černým přebalem. Je relativně tenká, ale zároveň je vysoká. Její název - "Historie uliček Noiru ve zkratce" - na tebe zapůsobil až karmicky..

Tristana Crowley - 28. října 2020 00:16
Tristana Crowley

Why are you familiar to me?

Na ten příšerný zvuk hodinek jsem byla přirozeně jako každý zvyklá. Když jsem ho ale slyšela tentokrát, na chvíli se mi zastavilo celé tělo. Byla jsem zmatená . Musela jsem jít splnit svoji povinnost drinkem loajality a tak jsem se opět oblékla do mého obleku a stále trochu mokrého kabátu. Do jeho vnitřní kapsy jsem si schovala popsaný kousek papíru a onu pofidérní lahvičku, která vypadla z Lařina saka. Mrzelo mě ji takto opustit, tak jsem jí na nový papír napsala vzkaz: “Laro, musela jsem odejít do baru… až se vrátím, vše ti vysvětlím.. Prosím tě, nikam nechoď, Tvoje Tris.” Položila jsem vzkaz na noční stolek a odešla z bytu. Tentokrát jsem ho pro jistotu zamkla na 3 západy. S nechutí ve tváři i v hlavě jsem se vydala do baru. Venku stále silněji pršelo a já si přes hlavu přehodila kapuci. Hned za rohem továrny jsem si zapálila cigaretu. Mísily se ve mně všelijaké pocity. Byla jsem zmatená, smutná a zoufalá. K tomu všemu mi cestu znechucoval ten otřesný vítr a déšť, který mi nikdy předtím nevadil. Po chvíli rychlé chůze se můj smutek přeměnil na zlobu. Ještě jsem přidala do kroku. Konec cigarety jsem zahodila na mokrou zem, ale sykot uhašení v tom hluku nebyl slyšet. Procházela jsem Lambert Square, když mě zastavila neznámá starší žena. Vypadala vystrašeně, ztraceně. Chvíli váhala a pak hlubokým, křehkým hlasem koktavě pronesla:


“Do-dobrý v- v-večer, nevíte k-kudy se dostanu na S-s-stain Avenue?”.

Název mi zněl povědomě, ale cestu jsem neznala, tak jsem se jí zdvořile omluvila, otočila se a odešla. Celou dobu pozorovaly mé oči ty její. Nevím , zda to bylo jen těmi večerními lampami, nebo byly opravdu tak sytě rudé. Bylo to až děsivé. Díky nim mi do hlavy vstoupila vzpomínka bar na Crimson Row, je to tam velmi útulné. Namířila jsem si to tedy tam, jelikož byl pouze blok od náměstí. Cestou do baru jsem v hlavě mela jen dvě myšlenky. Kdo byla ta žena a proč mi přišla ona i název místa, na které se ptala povědomé. Při vstupu do Black Rock na mě pohleděli dva mysteriózní muži sedící na barových židlích. Rychle jsem prošla barem a sedla si do nejzadnější budky u literatury. Objednala si panáka Gina a vytáhla popsaný papír a lahvičku z kapsy kabátu. Při pohledu na mé poznámky mi to došlo. Stain Avenue..

Pán Jeskyně - 26. října 2020 23:00
Pán jeskyně Janos 9

It seems like an empty words but..

O hodinu později déšť zesílil. Přidal se k němu ostrý narázový vítr, který si začal pohrávat dřevěnými okenicemi za dvojitými skly okna. Pouliční lucerna natážená na drátě mezi továrnou a druhým domem se začala ostře kýmacet ze strany na stranu, div se nepřetočila. Pozorovala jsi Laru. Její dech s každou vteřinou těžkl. Nadechovala se plytce, vydechovala silně. Její kyslíkový dluh byl zřejmě důsledkem povinného drinku, který do sebe dostala. Po další hodině vítr polevil a kapky deště se začaly ozývat v souvislém intervalu. Jejich až robotická kadence způsobila těžknutí tvých víček. Kofein přestával působit a křeslo začalo hřát. Hed usnul již před půlhodinou v posteli u nohou Lary a i tobě se zavinula víčka. S pocitem bezpečí světla žluté lampy a Lařiny přítomnosti jsi usnula...

"eeechm... tři.. sta..deset Ave.. osmé.... poschodí.. černá.. Stain Ave.. Nue.. Ave..."

Probudila ses po půlhodině mikrospánku, kdy Lara začala opakovat poněkud nesourodou větu, jako zaseklá gramofonová deska.

"třista... deset.. osm.. poschodí.. černá.. Stain....stín.. osmé... tři.. sta deset.. stíín.. černá.. černá.. Stain..Ave.. poschodí.. Nue..černá.. osmé.."

Po několika pokusech jí odezřít ze rtů sis konečně napsala všechny informace na kus papírku ze stolu.
-TŘISTADESET, OSMÉ POSCHODÍ, ČERNÁ, STAIN AVENUE
V tu chvíli, co sis dopsala poslední slovo, se Lara obrátila na bok a začala si se zavřenýma očima něco šeptat. Schoulila si nohy k tělu a po minutě usnula. Celé to vypadalo jako nějaký záchvat nebo halucinace. Nicméně když sis chtěla sednout ke stolu na dřevěnou židli, kolem které bylo přehozeno Lařino kožené sako, nechtěné jsi se židlí zacloumala a ze saka vypadla malá plastová lahvička s pozlacením šroubováním. Tekutina, která se v ní přelévala, byla v barvě havraní černi a značně viskózní.
V tu chvíli ti začaly zvonit hodinky na ruce. Jejich jasný pronikavý zvuk znamenal pouze jedinou věc. Splnění si svoji povinnosti drinku loajality.

Tristana Crowley - 26. října 2020 21:59
Tristana Crowley

Po tom co Phillip zavěsil mi projel mráz celým tělem a v hlavě se mi začaly hromadit ty nejhorší myšlenky. Rychle jsem se běžela k mému ztrouchnivělému šatníku a oblékla se do mého oblíbeného obleku, který mi přišel jako první pod ruku. Přehodila jsem přes sebe teplý kabát a nazula své oblíbené, velmi nepraktické kozačky. Při uchvátané cestě z bytu jsem všude roznesla směs popela a piva, kterou jsem nestihla uklidit. Rozloučila jsem se Hedem, zhasla všechna světla, zabouchla dveře, seběhla schody a vydala se na opačnou stranu města. Už jsem byla dva bloky od svého bytu když jsem konečně našla svoji záhadně zaparkovanou motorku. Nastartovala jsem a plnou rychlostí jsem vyjela k baru na Witch Street. Byla nepříjemná zima a pršelo, vítr se mi vyrýval do tváře, ale v tu chvíli mě to nijak nerozptylovalo, myslela jsem pouze na Laru, na to, co s ní může být a jak se to mohlo stát. Na rohu Scrape Street jsem srazila nějakého mladíka na kole, ale bez zaváhání jsem jela dál, nevypadal zraněný.. snad. Za třetí ostrou zatáčkou jsem konečně dorazila k baru. Seskočila jsem z motorky a vyrazila jeho dřevěné, letité vchodové dveře. Roztržitě jsem procházela- v tu chvíli nejdelší a nejtemnější chodbou ve vesmíru. Na zemi se vinul ošoupaný vínový koberec a ze stěn na mě hleděly zoufalé výrazy lidí z portrétů. Prošla jsem chodbu a za prosklenými dveřmi byl samotný bar. Phillip mě ihned spatřil a pronesl: “Pojď za mnou, zavedu tě k ní..” . Hned jak jsem vešla do pokoje, věděla jsem, že je něco spatně. Znám Laru z těch nejhorších chvílí a nikdy nevypadala hůř. Vypadala pár minut od smrti. Její kůže se proměnila ze zlatavé na tu nejbledější béžovou. Celé čelo pokrývaly kapky potu a oči měla otevřené jen do půlky. Když jsem k ní přisedla, chtěla něco říct, ale jediné co jsem jí rozuměla, bylo mé jméno. Phillip mi Laru pomohl zvednout a trochu vzpamatovat. Pomalu jsme došli před bar k motorce, rychle jsem poděkovala Phillipovi , setřela rukávem déšť ze sedadla a pomohla Laře nasednout. Sedla jsem před ní a spojila její ruce, aby objímaly můj pas. Rychle jsem nastartovala a vyjela. Nebyla jsem nervózní, protože jsem věděla, že teď opravdu nemůžu být. V první zatáčce se mě Lara málem pustila, tak jsem jí musela ruce chytnout svojí pravou rukou. Po dlouhé cestě v dešti jsme dorazili k mému bytu. Lara prapodivným způsobem slezla z motorky a pomalu se vláčela za mnou. Celou cestu ke dveřím bytu jsem jí musela podpírat. Hed za dveřmi začal kňučet a štěkat, ještě jsem ani nestihla najít klíče od bytu. Jakmile jsme vešly, rozsvítila jsem, dovedla Laru k posteli, sundala ji všechno oblečení a přikryla dekou. Ze sebe jsem shodila kabát a pracně sundala kozačky. Zkusila jsem s Larou komunikovat, ale reagovala opět jen nesrozumitelným mumláním. Podařilo se mi Laru dostat do vany a umýt její prochladlé tělo teplou vodou. Potom jsme obě ulehly do postele a Lara po chvíli usnula. Zvedla jsem se z postele, udělala si silný kafe, posadila se na mé oblíbené, hnědé, kožené křeslo a konečně si zapálila. Celý zbytek noci jsem pozorovala Laru a přemýšlela co se jí jen mohlo přihodit…

Pán Jeskyně - 26. října 2020 11:25
Pán jeskyně Janos 9

So it begins..

Byl to klasický den jako každý jiný. Déšť bubnoval na sklo tvých oken. Mlha na kreslila na ulicích obrysy budov a pouliční lampy svítily tlumeným světlem. Rutinní pohled na město Noir. Probudila ses do pocitu beznaděje a bolesti hlavy. Jediný okamžik, který tě na chvíli vytáhl z každodennosti bylo, když ti Hed položil hlavu na nohy. Zakoukala ses po bytě. Typický tovární byt pro živořícího studenta. Dřevěné parkety na podlaze, staré zaprášené hodiny jejichž tikot se ti nepříjemně zarýval do hlavy. Malá lednice stojící v rohu, která pamatuje lepší časy a vedle ní pracovní stolík s kulatou lampou. Na něm spousty knih a popsaných stránek něčím, co by se dalo nazvat jako "moje večerní nálady". Otočila ses na bok a postel nepříjemně vrzla. Hodiny odbily šestou večerní. Hed se rozešel po pokoji a ocasem nechtěně převrhl z malého nočního stolíku plechovku od piva a popelník plný cigaret. Sedáš si na postel. Nohy ti brní a podlaha se ti zdá chladná. Cítíš, jako by mělo něco přijít. Jako by se mělo něco stát. Snad střetnutí země s asteroidem, snad výbuch bomby uprostřed města. Opatrně se rozejdeš po pokoji a rozsvítíš si lampu na stole. Vrhá táhlé žluté světlo, které dodává tvému chladnému pokoji pocit tepla a bezpečí. Vejdeš do druhé menší místnosti se dřezem, kde si naleješ sklenku vody. Probere tě. Jdeš do koupelny, která Tě vítá teplem z vyhřívaných dlaždic. Dost velký luxus v bytě předělané továrny. Ale je to včetně měsíčního nájmu, tudíž ti to starost nedělá. Probíhá běžná hygiena. Zuby, česání, makeup. Ale v momentě, kdy sis malovala rtěnku se to stalo...

V chodbě vyštěkl starý černý nástěnný telefon. Jeho nepříjemný zvuk tě na chvíli paralyzoval. Na chvíli tě zabolela hlava, ale pak jsi vykročila zvednout ten telefon. Tři kroky a sluchátko přiloženo k uchu. Jako první jsi ze sluchátka uslyšela tlumenou atmosférickou hudbu, poté se ozval mužský hlas. Zněl relativně mladě:


"Eeeh, ahoj, Tris.. tady Phillip Angst.. eeh, no víš.. jak to jen říct.. něco se stalo Laře. Přišla před půlhodinou k nám do baru na Witch Street a po svý klasický povinný rundě se skácela jak sloup. Tak jsem jí přenesl do zadního pokoje. Chvíli jsem u ní byl, ale nevypadá dobře.. pořád mumlá nějaký zcestný slova a je celá zelená. Jediný, čeho byla schopná, bylo, že mi nadiktovala telefon na tebe. Tak jsem ti hned volal. Dojdi si pro ni prosím tě. Díky." telefon třikrát pípl a pak se rozhostilo ticho.

Vypisuje se 5 z celkem 5 příspěvků1


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)