Who Made me a Princess (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Cuknu s sebou při tom řevu. Jsem ze všeho vyklepaná ještě více. *Vždyť nelžu! Nesmím brečet, nesmím brečet.* cítím jak se mi ale chce.
"Hm." přikývnu. Jak mě zvedne, tak si pomyslím, že to není špatný nápad. Dneska jsem se nachodila dost. Navíc se cítím víc v bezpečí u tak milého člověka, než u té vrčící šelmě. Mrknu krátce na Augusta. Nedokážu říct něco více v jeho přítomnosti.
Více se vzdalujeme a mé srdce se uklidňuje.

"Tvého tatínka najdeme, malá paní," přislíbil Marco. V tu chvíli se princezna podívala na císaře a vyslovila ta osudová slova.
Osobní strážce zbledl a v mysli si říkal, že je tohle konec dívenky. Věděl, jak byl císař náchylný na takovéhle věci.
Ale co když...?
"Jak si přejete, pane!" odpověděl svému veličenstvu. I kdyby měla malá Pandora pravdu, nejspíš by se nedožila ráda, kdyby nazývala Augustuse svým otcem.
"Ukážeš mi, kde bydlíš, ano?" promluvil opět na holčičku. A aby předešel problémům, zvedl jí podpaží s úmyslem donést dítě opravdovým rodičům. Tedy alespoň doufal, že její rodiče neměli stejné kořeny jako císař Romanus.

Nejsou? A kde jsi to teda vzala? Optal jsem se dopáleně jak mi tohle dítě lže.
Odklonil jsem se od dívky, děti mě příliš rozptylovaly a přiváděly ke starým vzpomínkám. Slyšel jsem ale co říkala a ta slova mě zabolela a také mě donutila zrudnout vztekem, že mi to nějaký fracek připomíná.
Potom co dodala jsem se prudce otočil. Marco odnes to pomatené děcko pryč! Vykřikl jsem vztekle. Krást a lhát císaři! Kam ten svět sakra spěje?! Téměř jsem to vyprskl.

Svou pozornost zcela zaměřím na toho milého strážce. Takhle se mu mohu dívat přímo do tváře, než aby mě jinak bolelo dost za krkem. "Já už mám jen tatínka." odpovím mu.
Mé velké oči se odvrátí na toho pána oblečeného ve fialovém oděvu. V mysli se mi přeženou další myšlenky.
"On je můj papa." usměju se jak malé roztomilé sluníčko.

Marco viděl, jak to v císaři vře a bál se, že pěna přeteče přes okraje. Naštěstí nechal dívku být a chtěl si vyžádat rodiče, kteří byli za její pohyb zodpovědní.
Strážce se uklonil, "Jak si přejete, pane," řekl s odlehčenou myslí, že se dítěti nic nestane.
Otočil s k Pandoře a klekl si, aby byl na stejné úrovni očí, jako ona.
"Ahoj, já já jsem Marco Cairo. Jsem strážce císaře, proto budeš se mnou v bezpečí," přívětivě se usmál, "řekneš mi, kde najdeme tvoje rodiče, aby si nedělali starosti?"

"To nejsou cizí věci." odpovím hned. Začíná mi být z toho do breku. *Tak nepravedlivé od něho. Asi vůbec netuší, kdo jsem.*

Podezřívavě jsem se na dívku díval. Nejradši bych jí jednu vrazil a nechal zavřít. Vypadá dost stará na to aby věděla že cizí věci se nemají brát, ani hračky. Pronesl jsem nasupeně.
Pak se s námi i podělí o jméno. Marco odveď mi ji z očí. Požádal jsem přítele a odklonil jsem pohled. Její rodiče chci ještě dnes vidět. Dodal jsem a sevřel jsem ruku v pěst.

"P-pandora." odpovím stydlivě s pohledem na toho strážného. Tenhle na druhou stranu vypadá, že mě každou chvíli neslupne jako sladkou malinu.

Marco celou situaci viděl bídně, hodně bídně. Jak znal svého císaře, tak by mohlo dojít i ke krveprolití. Nemohl přeci vidět takovou malou holčičku vidět umírat a možná takový hrůzný čin bude muset vykonat na rozkaz. Udělal by to, ale byl by raději, kdyby se něčemu takovému mohl vyhnout.
"Je to holčička, pane. Nejspíš ani neví, nejspíš si jen myslela, že to jsou hračky," zastal se maličké, na kterou se posléze podíval.
"Řekneš nám tvé jméno, abychom ti mohli najít rodiče, malá paní?" mluvil klidně s úmyslem holčičce pomoci, aby se odsud dostala živá. Úplný opak císaře.

//Princezna může hned odpovědět.

Čím víc si pána prohlíží, tím více mi někoho připomíná. *Mám dojem, že jsem tu tvář už někde viděla. Třeba... je možné, že?* při přemýšlení mě vytrhne vyřčení hrozné křivdy.
*Cože?* zakroutím rychle hlavou až se z toho zvedly mé tmavé vlasy. Očividně už Tohle si konečně žádá mých slov. "N-ne..." *Pomoooc...*

Máš pravdu. To se musí vyšetřit. Není dobré aby se ztratilo dítě šlechty, ale ani aby ho nechávali běhat po mé zahradě. Odpověděl jsem Marcovi a trochu jsem se uklidnil. Pro děti a obzvlášť dívky jsem měl v srdci jen kus kamene. Pojily se s tím špatné vzpomínky co jsem chtěl utlačit do zapomnění.
Odložil jsem luk. Pak se ozvalo to cinknutí a vypadl pytlík s velmi zajímavý obsahem. Zrudl jsem a nadechl jsem se abych nekřičel. Neměl jsem potřebu řvát na dítě, měl jsem na víc. Ty kradeš u císaře? Optal jsem se jí pak přes zatlé zuby.

S okřikem toho pána ve fialovém se mi nohy a ruce rozklepou. *Kdo je to?* působil jako dívá šelma. Mlčím. Jazyk mi ztuhl. *Jak mu mám odpovědět?*
I když se ten strážce přiblížil, nehnu ani brvou. Stala se však věc. Velmi nemilá věc! Můj malý poklad se vysypal na zem. Kamínky se s hlukem rozlítly kolem mě.
*Waaaa! Ne! To se nemělo stát!* i když jsem malé dítě, cítím se ještě menší jako nějaký brouček.

Marco měl čas si prohlédnout dívku, mezitím co na ní císař vrčel.
"Pane, podívejte se na její šaty, ta bude patřit šlechtě, ale žádné hosty nemáme," dovolil si říct něco, co by císař mohl přehlédnout.
Poslechl ale rozkaz, schoval zbraň a přišel k dívce, jak natahoval ruku, tak se stala další věc.
rup, cink
Pod šatičky holčičky spadl zdobený pytlíček a z něj se kutálely drahokami a zlaté kusy, nepochybně z pozemku císaře.

//pardon, zlozvyk, napravím to

Přestanu kousat zlatého andělíčka. Rychle se otočím. Málem mě kleplo. Nějaký pán se zbraní v ruce a druhý oblečený v nějaké fialové dece. Ten snad vypadá ještě hrozivěji! Velkýma očima upřeně hledím na ty lidi jak na duchy. *Myslela jsem, že tu nikdo nebude!*

//tak jste se potkali a nemusíte šeptat

//Mapy jsou k dispozici na nástěnce