Who Made me a Princess (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

// Nová postava komorníka

Jméno: Arnald Renzo

https://i.pinimg.com/564x/42/d0/98/42d098cb4c4c861383481a0d7fe96788.jpg

Arnald sloužil ještě otci nynějšího císaře, takže zná každý kousek paláce a jeho pozemku. Přísahal svou loajálnost vládci Itálie a jeho rodině. Takže když Augustus převzal moc, bez otázek okamžitě začal sloužit jemu.

Marco zvedl holčičku a otočil se na císaře, když promluvil.
"Rozumím, pane," přikývl hlavou, už jen protože nepoužil přímé nařízení, tak princeznu pořád držel. Sledoval, jak Augustus odchází a jakmile opustit místnost, tak se také otočil s dívkou v náručí k odchodu.

Nechám se odnášet. Ohlédnu se má císaře, kterému byly vidět záda, jak odcházel. *Aspoň se na mě zle nedíval, když jsem provedla rozlučku.* oddechnu si. Jsem zvědavá, jak vypadá tenhle dům a kde budu vlastně odteď žít. Mám na strážce ale pár otázek, které se stihly za tu dobu nahromadit.

Marco, měla by se naučit jak se chová šlechtična a ne se nechat nosit jako malé děcko. Napomenul jsem ho, ale možná k jeho překvapení jsem mu přímo ostře nenařídil aby ji položil.
To co pak Pandora řekla mě zaskočilo. Nečekal jsem že se bude chovat rozumně. Pokývl jsem a pozdravil jsem ji zdviženou rukou a pak jsem se otočil a odešel. Musel jsem se převléct. Střílet z luku v tóze by bylo minimálně úsměvné a hůř nedůstojné.

*Konečně se odtud dostanu.* všimnu si,že Marco ke mně blíže přistoupil. "Ano." velice zlehka přikývnu. Ještě udělám ale něco bez čeho jen tak odejít nemohu. "Moc Vám za všechno děkuji. Ať Vaše světlo věčně září." provedu na rozloučenou úklonu císaři se vší slušností. Poté bych přijmula ruce stráže, abychom mohli odejít.

Marco čekal na rozhodnutí císaře, ale nikdo nemohl poznat, zda je z rozhodnutí zklamaný, nebo šťastný. Pořád si udržoval svůj neutrální výraz.
"Jak si přejete, dám princeznu do rukou služebných a zakrátko se k Vám připojím, výsosti," uklonil se a přišel k princezně, kde si klekl a natáhl k ní ruce, aby mohl holčičku opět zvednout do náruče, "Odnesu Vás do pokoje, kde si budete moct odpočinout," promluvil mile.

Stojím tam dál mlčky jak socha vytesaná z kamene. Připadá mi, že tu jsem celou věčnost. *Musím to ještě vydržet.* zmíní se lukostřelba a hned o tom přemýšlím. *To bych se ráda podívala, jak to vypadá!* jenže papa měl na to jiný názor. *Škoda...* přijde mi, že sice mě pod dozorem chtít chce, ale jinak mě nechce. *Je ke mně chladný jako kámen.* o to ale víc zatoužím si ke svému jedinému příbuznému najít cestu. *Však ještě uvidí!* pomyslím si. V očích se mi odráží odhodlání.

Spokojeně jsem pokývl.
Uvolnil jsem se když Marco souhlasil, měl jsem vyhlídku na příjemné odpoledne. Pak se ale vše zkazilo a Marco opět neudržel jazyk za zuby. Zamračil jsem se. Princezna? Zarazil jsem se nad tím oslovením. Ta dívka jistě nepotřebuje vědět jak se střílí z luku. Dodal jsem pak vážně. Chtěl jsem si užít chvíli bez ní a bez myšlenek na ni.

"Jak si přejete, můj pane. Zařídím všechno potřebné," přikývl a vyčkal, zda císař ještě něco nechce a nadhodil lukostřelbu, díky které se na Marcově tváři objevil lehký, přátelský úsměv.
"Budu poctěn si s vámi zastřílet," lehce mrkl na malou Pandoru, než se opět zahleděl na Augusta, "princezna by se k nám mohla připojit a dívat se, měla by nabrat zkušenosti ze všech odvětví."

Pošlete ta sluhy ať ho vyklidí a zazimují když tam nikdo nebude. Odpověděl jsem aniž bych o tom moc přemýšlel. Vrtaly mi hlavou jiné věci a nebyly vůbec příjemné. Navíc jsem věděl, že jak se situace uklidní tak se mi začnou vracet vzpomínky, které jsem zahodil a to mě přivádělo ke vzteku, který jsem potlačoval.
Marco, máme nedokončenou lukostřelbu. Troufáš si postavit se svému císaři i na střelnici? Popíchl jsem ho lehce.
Pandoru jsem jaksi ignoroval. Částečně záměrně, protože mi ji příliš připomínala a částečně protože jsem dětem nikdy nevěnoval moc pozornosti, ikdyž mé myšlenky se kolem ní teď divoce točily. O tom co bude dál. Především o tom jestli ji mám uznat jako legitimní dítě.

"Jak si přejete, pane," lehce se uklonil, "co máme udělat s palácem, kde do teď princezna žila? Nebo si přejete tyto záležitosti řešit později?" pokračoval v dotazování na věci, které se museli jednou vyřešit.

Pokývl jsem když začal Marco dělat to co jsem mu řekl a co mu příslušelo.
Jeho poslední dotaz byl ovšem trefný. Neměl jsem v plánu řešit ubytování dětí, teda ne po tom všem co se stalo. V prostorách císařského pozemku byly prostory co patřili mé milence. Ne jestli tohle má být má dcera a jediný dítě, tak bude pod dohledem. Pak to dopadá že krade v císařské zahradě! Otočil jsem se na Marca. Půjde do pokoje pro hosty na prvním podlaží. Odpověděl jsem mu jako by se to Pandory vůbec netýkalo. Počkat...znamená to že je moje dědička? Zarazil jsem se nad tou myšlenkou. Od té nešťastné události jsem nad těmito věcmi nepřemýšlel.

Narovnaná stojím na místě s neutrálním pohledem. Ruce volně podél těla. Snažím se působit vyrovnaně, ačkoliv v nitru mám jen neklid strach z toho, co bude. Poslouchám mlčky Marca a otce. Nijak se po místnosti neohlížím. Nesnažím se dělat nic, co by otce mohlo rozčílit a co by podle etiky, kterou jsem se dosavaď učila, se mohlo zdát neslušné.

Marco hleděl přímo na Augusta a neuhnul pohledem. Ale tiše a pokorně mlčel s rukama založenýma za zády.
Jakmile císař promluvil, tak se Marco opět poníženě uklonil, "ano pane, pošlu pro ní, pane," promluvil neutrálním hlasem.
Následně se narovnal a pokračoval: "Kam si přejete, abychom princeznu ubytovali?" opral se, protože všechny místnosti v paláci měli nějaký svůj účel a ani jeden nesloužil jako pokoj pro princezny.

Překvapilo mě jak Marco zasáhl. Vrhl jsem na něj ostrý, ale překvapený pohled. Nikdy nezasahoval do mé politiky. Marco Cairo. Napomenul jsem ho pak vážně. Podíval jsem se letmo na Pandoru a pak jsem vrátil pohled k mému příteli. V klidu jsem se nadechl. Neměl jsem rád neplánované změny. Ať přijde předstoupit před císaře a uvidím jestli jí bude dovoleno zůstat. Oznámil jsem pak jako ten nejmilostivější panovník a otec.

Velice se držím, abych se na místě nerozbrečela. *Koníci, zahrada plná květin, barvičky.* opakuji si v mysli a snažím se to všechno představovat, ale přestává to už nabývat na účinnosti. Bylo mi smutno. Sára byla pro mě jako vlastní matka, kterou jsem nikdy nepoznala. Jak by chtěl servat velký kus mě.
Marco se to naštěstí snažil nějak zachránit. Dodal mi naději, že nakonec by mohla být se mnou. Zkusím se uklidnit a doufat. Stejně si připadám, že jeho slova mají větší váhu, než ta moje. Ať jsem dcera Augusta nebo ne. Čekám na konečný verdikt.

Marco všechno trpělivě poslouchal a dával pozor na okolí, kdyby náhodou císařské rodině hrozilo nějaké nebezpečí. Tedy do chvíle, kdy Augustus zamítl Sáru jako služebnou pro princeznu.
"Můj pane," udělal dva kroky dopředu, aby stál jen půl metru za princeznou a klekl si s pěstí na srdci, "omlouvám se za mojí troufalost," znovu se postavil, aby mohl pokračovat.
"Princezna mluví o Sáře Mattoni. Patří jako jediná z jejího teď už bývalého služebnictva do šlechtické rodiny."
Vždycky se o členy císařské rodiny staralo služebnictvo z vyšších vrstev. To zabraňovalo krádežím na pozemku a samotném paláci. Lepší vzdělanost a etika, aby šli potomkům příkladem.
"Navíc si myslím, že pro zdraví princezny bude společnost paní Mattoni jedině přívětivý."

Nevěřil jsem svým uším. Začal jsem rudnout ve tváři. Sevřel jsem ruce do pěstí a potlačoval vztek. Nejsem ale šílený a nevztáhnu ruku na malé dítě. Na její dítě. Dostaneš své vlastní služebnictvo. Oznámil jsem jí pak. Ta tvá Sára sem nepatří. Dodal jsem pak chladně.

Náhle jsem velice zalitovala, že jsem vůbec něco vyslovila. Tak hrozně mě mrazí v zádech. "Mohla by se se mnou přestěhovat Sára? Je to hlavní pokojská, která se o mě celou dobu starala. Ví, co potřebuju, co mám ráda a pomáhá mi v denních záležitostech." vyslovím poníženě své přání. Velice doufám, že dostanu povolení. Nic víc si nepřeji. Jen ji. Cítím ale, že pokud to takhle půjde dál, nebude to dobré pro mé zdraví.

Taky se naučíš jak mě oslovovat. Dodal jsem ještě směrem k dívence. Můžeš mě oslovovat titulem auguste, nemusíš mi říkat Vaše Výsosti. Dodal jsem nakonec jako bych jí dával pytlík bonbónů za odměnu.
Mávnul jsem pak na sluhu aby odběhl zařídit co má. Nečekaně prudce jsem zaměřil pohled na Pandoru. Nikdo mi zde nikdy nevznáší prosby. A už vůbec ne takhle. Uklidní mě jen pohled na Marca. Nadechl jsem se.O co mě chceš požádat Pandoro? Optal jsem jak nejklidněji a nejchladněji jsem uměl.