Zlatý Ďas (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

"Nevím, to se mi moc nezdá. Myslím, že se ta energie musí nějak aktivovat, ale nemám tušení jak. Třeba je k tomu zapotřebí ještě něco. Takhle to nic nedělá." odpovím vyčerpaně Danovi, ale pro jistotu se dotknu mříží tím orbem pro demonstraci mého tvrzení...V tom okamžiku se ale nad náma ozve příšerná rána, která mnou naprosto otřese.
Snažím se rychle vzpamatovat a přitom neupustit ten orb. Píská mi šíleně v uších a zle se mi dýchá. Volnou rukou si promnu jedno ucho a s bolestivou grimasou ve tváři pohlédnu ke stropu. Co to bylo za ránu? Byl to nějaký granát, nebo bomba od těch vojáků?

Po chvilce se však můj stav začíná zlepšovat a slyším ještě pár ran v pozadí. Pohlédnu na Dana, jestli je v pořádku a potom na orb, který přidržuji křečovitě na svém těle.
Když se jedna z mrtvol vedle mě prudce pohne, tak sebou silně trhnu a začnu nahlas pištět. Bohužel jsem sebou trhla tak moc, že mi orb vyletěl z ruky. Tak po něm rychle skočím, ať mi nespadne do té hnusné vody...Jakmile se jej znovu zmocním, pohlédnu do míst kde seděla ta mrtvola a vidím Nill. "Co tady děláš? Jak ses tam dostala?" vyhrknu ze sebe, ale její otázka mě docela nakrkne. "Jo, příšerná zábava...Můžeš nás odsud nějak dostat?" zeptám se již trochu hysterickym hlasem

Na druhé straně té průrvy mě zaskočí hloubka vody díky čemuž ztratím rovnováhu a ponořím se celá pod hladinu vody. Téměř okamžitě, až křečovitě se vynořím a snažím se popadnout dech. "Aaaargh! Fuj!" zakleju nahlas a přitom si otírám obličej od té mastné vody. "Dávej tady pozor, je tu hloubka. Podej mi ten orb, posvítím ti." pronesu k Danovi a natahnu ruce k orbu.

"Je tady nějaké kanalizační potrubí. Pojďme to zkontrolovat. " povím Danovi jakmile se dostane přes tu skulinu ve zdi a doplavu k rouře na druhé straně místnosti. Pomocí orbu si ji prohlédnu. Situaci ovšem komplikuje hromada mrtvol okolo, ze kterých mi není dvakrát příjemně.
" Sakra! Ta roura má na sobě mříže. A vypadá to, že se tím pokoušelo dostat více lidí." ukážu prstem na oslizle kostlivce. Podám Danovi ještě orb, aby ho na chvíli podržel, oběma rukama chytnu mříže a zkusím s nima pořádně zacloumat, jestli se nepohnou. Marná snaha. Mříže pustím a pohlédnu na svého společníka. "Jsou tam dost na pevno. Co budeme dělat?"

Musím říct, že mi spadl kámen ze srdce, když jsem uviděla ten orb pořád zářit. Aspoň jsme ho nezničili a navíc nám pomůže. "Podívej Dane. Ten orb stále svítí. Použijeme ho místo baterky." Vezmu jej nad hladinu a prozkoumávam místnost.

Snažím se moc si nevšímat těch mrtvol ve vyklencích ani těch pod nohama. Jen se dívám na zeď jestli neuvidím nějakou páku, tlačítko nebo místo pro vložení toho orbu, které by nás pustilo ven.
Když dojdu k těm hrotům, opravdu se leknu a rychle odvratím hlavu pryč, protože cítím jak mě natahuje. " Bože to je hnus!" zhluboka se nadechnu a podívám se znovu, abych to mohla prozkoumat. "Tady ti nešťastníci se nabodli hned když sem spadli. Tak aspoň nějaké štěstí jsme měli." rozhlednu se smutně po místnosti " pokud se to tak dá říct..."

V tom okamžiku uslyším nad náma střelbu a vojáky kteří probíhají nad našima hlavama. V tom momentě ztuhnu, když si uvědomím, že by mohli spadnout sem dolů a buď mě odhodit na ty hroty a nebo nás zabít kvůli orbu. Naštěstí jen proběhli na druhou stranu aniž by se cokoliv stalo. Teda alespoň nám... "Tak to bylo o fous...po čem myslíš, že tam střílí?" zeptám se Dana a sleduji jak ze stropu padá množství prachu.
Když se ozve výkřik vojáka, rychle sebou trhnu a podívám se tím směrem. To bylo hrozné, co ho asi dostalo? Nebojují snad proti těm tvorům co jsme viděli u toho orbu?
Každopádně když pohlédnu tím směrem odkud šel výkřik, všimnu si praskliny ve zdi. Dost velké, aby jsme se mohli protáhnout skrz. "Dane podívej! Tamhle je nějaká díra ve zdi." ukážu na ni prstem a hned se k ní rozeběhnu. Nejdřív ji s pomocí orbu prohlédnu, i část za ní a když uznam že je to bezpečné, podám orb svému společníkovi. "Tady, podrž ten orb. Já se protáhnu na druhou stranu a potom mi ho podáš, ať ti můžu posvitit." vezmu si batoh do ruky a pokusím se protáhnout tou škvírou.

Po Danovych slovech mi ještě chvíli trvá, než se aspoň trochu uklidním a začnu přemýšlet. Světlo... Světlo... Měla jsem baterku od Nill, ale buď jsem ji nechala za těmi sloupy a nebo mi někde vypadla když jsme padaly sem do té díry. V tom návalu stresu a adrenalinu si nemůžu vzpomenout. Každopádně ať tak nebo tak, baterku už stejně nenajdu...

Najednou sebou silně škubnu a vykřikla " Proboha... Moje kamera!!!" sáhnu pro ní do taštičky a vytáhnu ji nad hladinu. Už když vidím jak z ní kape množství vody mám zlé podezření. Zmáčknu knoflík "on" ale nic se neděje. "Ale ne. Prosím, prosím naskoč." pokusím se s ní zatřepat ať z ní dostanu tu vodu pryč a zkusím to ještě jednou. Kamera se sice zapne, ale na displeji místo loga výrobce při spouštění se ukazují jen rozházené kostičky a systém se zasekne. "To je v prdeli... Táta mě zabije" sklopim hlavu a nechám slzy sjíždět po mé tváři.

Chvíli tam tak utrápeně stojím u té stěny, když mi najednou hlavou probleskne myšlenka. Otočím se na Dana. "A co ten orb? V té hale z něj přece vycházelo nějaké světlo ne? A pokud je tak mocný, třeba se s ním dokážou ovládat i různé mechanismy na tomto místě. Včetně pastí." vložím utopenou kameru zpátky do taštičky a sundám ze zad batoh ve kterém je orb. Vytáhnu ho ven a zvednu nad hladinu. Batoh si přehodim přes rameno. S tím orbem postupně procházím kolem zdi a hledám nějaký mechanizmus a nebo nápisy.

Když doběhnu na konec mostu, dojde mi, že vojáci nestříleji po nás, nýbrž po něčem jiném. Zastavím se tedy, abych se mohla podívat co vojáky upoutalo víc než ukradený orb...

Ovšem dříve než to stihnu zjistit, cítím jak podlaha pod mýma nohama začíná zvláštně vibrovat. Když mi dojde co se stalo, prudce se otočím na Daniela, ať ho rychle upozorním, nebo odstrčím pryč, v ten moment se podlaha uvolnila a oba padáme dolů.

Když dopadneme do vody, snažím se rychle vyplavat nad hladinu. Podlaha, která se pod námi uvolnila se vrátila zase na své místo a mě došlo, že nás zde krásně uvěznila. S posledním zaklapanim řetězu se mě zmocní panika a smutek. Koukám se smutně na strop a po tvářích mi stekaji slzy.
Z toho "transu" mě vymaní až první slova mého společníka. "Tohle asi bude jedna z těch pastí o kterých mluvila Nilley... Co budeme dělat?" zeptám se ubrečeným tónem, rozhlížím se po okolí a snažím si utřít uvedenou tvář od slz...Mou pozornost však zaujmou předměty pod hladinou. Opatrně šmátrám nohou okolo sebe a pokaždé o něco zavadím. " Něco v té vodě je... Pořád po něčem šlapu." oznamím Danielovi a otřu si znovu tvář. Když ovšem zvednu ruku nad vodní hladinu, všimnu si, že se mi na ní namotal chomáč cizích vlasů. Co to? Pomyslím si. Podívám se pořádně okolo sebe i pod hladinu. "Pane bože, to jsou MRTVOLY!!!" vykřiknu nahlas, že mě musely slyšet snad až v Mexiku. Právě ve mě propukla práva hysterie. Začnu sebou divoce házet, když se ze sebe snažím všechny vlasy sundat pryč. Rychle se přebrodím ke stěně téhle díry a zoufale se snažím něčeho zachytit abych se tě vody dotykala co nejmíň, nejlépe vůbec.

// pratelia, tak ako? :D

Jsem ráda, že se nám podařilo vzít ten orb. Teď už jen odsud zmizet. Opatrně se plížím po mostě pryč. Když dojdeme k díře uprostřed mostu, nad ničím nepřemýšlím a jdu kolem zábradlí jako první.
Když se ozve střelba, ostře sebou trhnu a ohlednu se přes rameno, jestli neuvidím Nilley. Snad je v pořádku... Vzápětí si ale všimnu žlutých paprsků leticich směrem k nám a nepříjemného svištěni leticich projektilů. Až teď mi začíná docházet závažnost celé situace. Je to poprvé, co po mě někdo střílí z ostré zbraně.
Rozběhnu se rychle pryč, ale zaškobrtnu a skacim se na kolena. Naštěstí za mnou běží Dan a zvedne mě zpátky na nohy. "Utikej!" křiknu na něj a utíkám přes most pryč. Proběhnu skrz rozsvinenou svetlici a běžím dal. Teď už je to stejně jedno.

Most byl pokrytý sutinami a uprostřed měl dokonce obrovskou díru, způsobená propadem. Ztenčené místo, kde mohl jít pouze jeden za druhým, nepříjemně praskalo a rozechvívalo se. Určitě se ten most rozpadne, dřív nebo později určitě. Jedna ze světlic dopadla na druhou stranu a neexistoval způsob, jak se jejímu světlu vyhnout.

Za jejich zády se ozýval křik mužů hledajících Nilley, jenž jejich pozornost odváděla na druhou stranu. Zatím se zdálo, že se úspěšně vyhýbala jejich pohledům i tenkým paprskům zaměřovačů. Pak se však ozvala krátká rychlá střelba, několik svištících kulek proletělo dokonce vzduchem okolo Meghan a Daniela.

„Támhle!“ křičel někdo za nimi. „Někdo je na mostě!“

Nemohl jsme se vůbec soustředit. Pořád jsme jen přemýšlel nad tím jak tam doběhneme chytnem to a zdekujem se. Adrenalin mi proudil v žilách jako by jsme už byli uprostřed honičky.

Jakmile Nilley vyběhla, pomalu jsme následoval Meg. Hlavně jsme dával pozor kam šlapu, protože se znám a vím, že nepatřím mezi ty nejtišší.
Pak jsem se rychle natáhl k orbu a vzal chytl ho. Trhl s ním směrem do batohu, ale trochu mimo, následkem čehož jsem jej skoro hodil pryč na zem. Naštěstí jsme ho zachytil, takže nespadl...

Pak už jen jdu přímo za Meg. Pokouším se zase neudělat hluk a vyhnout se světlu.

Začínám být dost nervózní. Atmosféra by se dala krájet. Jako je něco jiného vzít něco ceneho spolužákům ve škole, ale tohle už je o průser, pokud nás chytí. Ach jo... Cítím jak mi z čela pomalu stéká studený pot. Sundám z ramene batoh a ještě než vyrazíme ho pomalu a hlavně potichu otevřu. Nerada bych totiž u orbu předevšema hrkala Zipem. Batoh si nechám v ruce a když už jsme teda všichni připraveni, suše polknu. Bože co to děláme...

Když Nilley vystartuje a odláká pozornost vojáků, vydám se prikrčena a potichu k orbu. Nastavím otevřený batoh a pokynu Danovi hlavou, aby ten orb vzal a dal do batohu. Potom začnu pomalu couvat směrem k mostu, oči mám ovšem přilepené na těch vojacich. Teda spíše na jejich zbraních... Ujdu pár kroků vzad a potom se pomalu otočím, začnu zapínat zip u batohu a přehodim si jej má záda. Cestou přes most se snažím jít mimo světlo těch světlic.

Nilley počkala, až se ti dva připraví. Podívala se na ně, přikývla. „Fajn… Běžte!“ vykřikla a popostrčila je směrem k orbu, sama pak vyrazila na opačnou stranu a něco zakřičela. Jakmile jí jeden z mužů zaregistroval, prudce se otočil a zalarmoval ostatní. Veškerá pozornost mužů z Bílého štítu se stočila směrem k ní. Poodešli dostatečně daleko a uvolnili tak prostor Meghan a Danielovi.

Většina přítomných mužů se vzdalovala od středu a následovali Nilley, která probíhala mezi sloupy.

Pořád jsem vykukoval a sledoval co se děje. I když se to dalo považovat za rizikové, tak jsem si chtěl bílý štít, alespoň prohlédnout. Jakmile však mé dvě společnice naznačily že orb přeneseme, rychle jsme změnil svou pozornost na ně:
"A pak prý, že ho nebudeme přenášet. Jsem pro nehodlám ho těmhle parchantům nechat."

Pak mě ale zaskočilo, že by mohla Nilley tak riskovat. Vrhl jsem pohled na ni, abych se ujistil, že to myslí vážně. Upřímně jsem moc nevěřil, že by se jí to mohlo povést, ale vypadala moc sebevědomě na to, abych jí v tom bránil. Dokonce měla i náladu na vtipy...
"Já už se bál, že budeš riskovat život... je hezké, když i i v takové chvíli dokážeš dělat srandu."

Byl jsme ale determinovaný to spolu s Meg zvládnout. Pohlédl jsme na ni a odhodlaně jí odvětil:
"Jasně že jsem."

Jakmile slyším že je ten orb schopný nás oba usmažit vykulím oči a suše polknu. "Cože?" naštěstí si Nill dělá jen srandu a tak se trošku uklidním. Husa. Jak může v takové situaci ještě žertovat...

"Dobře, souhlasím. Buď ale opatrná." vypnu kameru, schovám ji a vezmu si od Nill batoh, který si přehodim přes rameno. Pohlédnu na Dana "Tak co? Připravený?"

"Jo, jo, jasně - úplně skvělej nápad! A pak poběžíme kam?" Nilley na ni nevrle zavrčela a podívala se opět směrem k mostu, který byl osvětlen jen řídce světlicemi. "Fajn. Souhlasím s tím, že je odlákáme, ale odlákám je já - vy dva vezmete orb! Buďte ale opatrní, jeden výboj a usmaží vás oba dva..." Nilley se na ně vážně podívala a ušklíbla se. "Dělám si srandu. Na, vemte si tohle-" ze zad shodila batoh, prohrábla ho, a vrazila ho Meghan. "Jakmile se na mě zaměří, vyběhnete ven - krčte se a zůstaňte z dohledu! Vemte ten orb, narvěte ho do batohu, a utíkejte k tomu mostu! Jakmile budete na druhé straně - a kdo ví, jestli druhou stranu má - počkejte tam na mě! Přijdu!"

Nevěřícně vykulím na Nilley oči, jakmile dořekne svůj plán. "Nahoru? Zbláznila ses? Vždyť jich tam je aspoň dvakrát tolik. Navíc mají zbraně..." opatrně vykouknu zpoza sloupu, abych mohla zhodnotit situaci.

Mezitím se slaní dolů ta skupinka můžu a chystají se sebrat ten orb.
"A jak jim v tom chceš asi tak zabránit?" syknu zpátky na Nill a sleduji znovu skupinku u orbu.
"Můžu je zkusit nějak odlákat a ty s Danem vezmete orb a utečete přes ten most. Já je zdržím"

Nilley se snažila shodnotit celou situaci. „Nevím.“ odpověděla jim dívka téměř šeptem, jakoby se bála, že jí můžou lidé nahoře slyšet. Dolů se spustilo několik pevných lan, nahoře se připravovala skupina mužů sestoupit dolů do prostoru k orbu. „Jediný východ je buď zpátky, nahoru k nim - nebo přes ten most. Je tam ale taková tma, že nemám tušení, co tam je, a nechci vletět do nějaké aktivní pasti.“ Nilley zaváhala a skrčila se ještě víc, když se nohy těch vetřelců dotkli země.

„Jsme tady…“ řekl hlasitě jeden z mužů. Ozvalo se zapraskání z vysílačky, slovům ovšem nebylo rozumět. „Rozumím. Zajistěte ten objekt.“

Nilley se obrátila k těm dvěma. „Ten orb nesměj sebrat!“ syknula tiše.

Bedlivě poslouchám Nilley ve svém vyprávění a snažím si to vše nějak srovnat v hlavě. Nikdy jsem na nic mimozemského nevěřila a o těch co tvrdili opak jsem si myslela své. Ale tohle je opravdu divné. Když Nill skončila s vyprávěním, byla jsem tak zaskočená, že jsem vůbec nevěděla na co se ptát. Zaujaly mě ovšem Danovy otázky a tak jsem upřela pozornost a kameru na něj.

"Dane, nemyslím si, že by jsme ten orb měli někam stěhovat. Pokud je to tak cenné...měli by jsme to někomu říct. Někomu komu můžeme věřit."

Kameru mám pořád namířenou na Nill, ale já se opět ponorim do svých myšlenek. Vytrhne mě z nich až tlumené zaduněni. " Co to bylo?" zeptám se Nill, jako by to měla být součást jejího plánu. Když Nilley pohledne ke stropu, udělám to samé a v ten moment vidím jak kusy skály díky velké explozi padají k zemi následované červenými laserovými zaměrovači. Cítím jak jsem úplně ztuhlá. Celá situace proběhla tak rychle, ale mě vše přijde hrozně zpomalené. Tohle jsem nikdy nezažila. Co bude teď? Je konec?

‌Ze svého snění mě vytrhne až Dan, který mě popadne a odvede ke sloupu se schovat. Doufám, že si nás nikdo nevšiml. Pohlédnu na Nilley a šeptem se jí zeptám "Co budeme dělat?" přitom opatrně natočim kameru zpoza sloupu tak, aby nahravala nově příchozí. Pokud možno aby si ničeho nevšimli.

Flotila... o devíti lodích? Něco mi do počtu chybělo, ale puntičkáři opravdu nebylo to, co bych zrovna chtěl dělat. Stejně mi to všechno připadalo jako pořad na history channelu. Jenže tady přede mnou byli důkazy, které nešlo jen tak vyvrátit. Jedna věc však vzbudila mou zvědavost:
„Co myslíš tím, že ses to dozvěděla „náhodou“? Jako že jsi se takhle už do nějakého jejich chrámu vloupala a našla jsi tam takových orb?“

Pak jsem se ještě zamyslel, ale odpověď se pořád neukazovala. Co s tímhle máme dělat? Když to zničíme, tak bílý štít nebude mít, proč držet Ellie a ty ostatní… Můžeme to ale nějak zničit? A není to vlastně zločin? Před námi jsou tisíce let pokroku a neomezené energie, mohlo by to pomoct lidem… bůh ví, jak dlouho to bude trvat bílému štítu než to tu nade, potom, co jsme jim pročistili cestu. Poslední věc, o kterou bych stál by bylo jim ten orb nechat.

„Můžeme odsud ten orb dostat nějak? Tady ho dřív, nebo později najdou…“
Zeptal jsem se.

Pak už ale mé další dotazování bylo přerušené neočekávaným vpádem. Panicky jsme se rozhlédl po zdroji hluku a uviděl světlice. V tu chvilku mi bylo jasné, že jsme v pytli. Tady nás najdou! Z odevzdaného zírání mě vytrhla až Nilley. Rychle jsme se vrhl za ní a drapl přitom Meg. Upřímně jsme si ale přál, abych měl nějakou zbraň a mohl jim to dát sežrat, že unesli Ellie.

Nilley byla chvíli potichu. Zvažovala, jaký dopad může na její budoucnost mít vyzrazení takových informací, o kterých nikdo na světě pravděpodobně neví. Zhluboka se nadechla, zaváhala a pak spustila. „Je to prostě skrytá historie Země, o které je lepší nevědět - protože lidstvo ani není připraveno na to to vědět. To vám ale bude muset vysvětlit někdo jinéj - to „proč, proč, proč ne“. Já vám jen můžu říct, že před asi třemi tisíci lety, přistála na Zemi flotila mimozemských lodí. Celkem jich bylo devět, teda alespoň podle severských mýtů. A na každé z nich kromě domorodé posádky-“ Nilley ukázala na zvláštní postavy. „tam byl i kus jejich světa - včetně technologie - jako jsou tyhle orby. Nejspíš to byl zdroj energie pro celou jednu loď, a jak říkáš,„nekonečné zdroje“.“

Nilley neklidně přešla blíže ke zdroji, bez strachu ho obešla, přimhouřila oči, aby neoslepla. Jas v jeho blízkosti byl mnohem silnější, téměř nesnesitelný a pálil v očích. Nilley ustoupila a podívala se na podlahu, na výjevy na ni. „Co se ale v minulosti Země odehrávalo, proč najednou přišel úpadek tak vyspělých civilizací, proč zmizely důkazy o mimozemském životě… to nevím. A asi se někdo další zaručil o to tak, aby to nikdo jiný nevěděl. Je to prostě příběh skrytý historie, o němž jsem se já dozvěděla vážně jenom šílenou náhodou. A stejně ho neznám celý…“

Na chvilku nastalo ticho, jak Nilley nechávala prostor pro závěry těch dvou. Ona opravdu nevěděla nic velkého; jen těch pár fragmentů historie, o které svět neměl ani potuchy.

Ve stejný moment se ovšem od jedné ze vzdálených stěn rozeznělo hlasité dunění - znělo to jako exploze, tlusté kamenné stěny a spletité chodby však rachot ztlumily. Nilley se tím směrem otočila právě v momentu, kdy rachot zesílil. Zvedla hlavu, jen aby viděla, jak se začíná strop pomalu propadat. Nejprve odpadlo několik kusů skály a opracovaných desek, než se část stropu zbortila úplně a otevřela několik metrů široký otvor. Ve stejný moment do tmy pod nimi problesklo několik kuželů světla a červené laserové proužky zaměřovačů, které po krátkém okamžiku zmizely a nahradilo je několik zelených světlic, padající s kouřovou stopou dolů. „Schovejte se!“ vyhrkla v šeptu Nilley; přikrčila se a zaplula za jeden ze sloupů, přičemž rukou neustále pobízela dvojici, aby udělali totéž.

"Heh, no jasně" ušklíbnu se a snažím se rychle zapomenout na její posměšek. Otočím se správným směrem a jdu za těma dvěma. Když přijdeme k zavřeným dveřím, nemůžu si nevšimnout toho světla, které těmi dveřmi prosvítalo. Připomínalo mi to světlo na konci hodně dlouhého tunelu, které přitahovalo mne i mou nekonečnou zvědavost.
Když Nilley ty dveře otevřela, zahalilo mne modrobílé světlo a mé oči se rozzářily. Vkročila jsem do místnosti a zdola se jen na jedno udivené " Páni..."


Okamžitě vytahuji kameru a začnu místnost prozkoumávat, kousek po kousku. Nill ukáže rukou ke stropu, tak tam nasměruji svou kameru a snažím se toho zabrat co nejvíce. Od kaskád, sloupů, kapek vody až po podstavec s orbem, který tuhle místnost osvětluje. "To je nádhera... Po prodíráním se podzemními chodbami, řešením hlavolamu ve dveřích a nástrahách různých pastí, jsme se dostaly až sem. Je to neuvěřitelné, nikdy jsem netušila, že by pod městem mohlo být něco takového. Že to ještě nikdo jiný nenašel. Ale co to je? " všimnu si na podlaze nějakých obrázků a tak si pokleknu a začnu je důkladně zkoumat. Nemůžu si ovšem nevšimnout těch zvláštních tvorů, kteří mají v moci ten orb. Musím přiznat, že mi nahánějí docela hrůzu...

Z mého zkoumání mě vytrhla Nilley, když z ničeho nic promluvila. Postavím se, zamířím na ni kameru a začnu ji poslouchat. Její řeč mě dost překvapila. Ona tohle místo už zná... Ale jak to?
Pohlédnu na Dana, když že sebe vysype své otázky a začnu přemýšlet.
"Tohle je ten nekonečný zdroj energie... Takže je to pravda...Jak o tom všem víš? A jaký to všechno má vliv na zmizení a vraždach všech těch studentů z naší školy? Má v tom prsty ten Bílý štít a nebo ti tvorové?"