Zlatý Ďas (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Zlatý Ďas

Pán Jeskyně:

Cenere

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Do školy nastoupila nová a tajemná dívka Nilley. S ostatními spolužáky se nebaví a neúčastní se ani večírků, na který jí zvou. Ona raději tráví čas s ošuntělým deníkem a knihami. Protože téměř nikdo nezná její jméno, přezvídá se jí „ta divná“. Jednoho dne se však „Ta divná“ stane terčem šikany starších děvčat a ona neznámá dívka, dosud tiše sedící v koutě s deníkem a mysteriózními knihami, exploduje jako sopka a téměř všechny útočníky závažně poraní. Celý incident je postupně zapomenut. Když se však zdá, že se věci vracejí do normálních kolejí, začnou se dít zvláštní události, které vyústí ve zmizení několika spolužáků. Jak se řady žáků školy tenčí, začnou se všechny oči upínat ke zdánlivě tiché a nespolečenské dívce. Kdo je ta dívka vlastně zač?! Souvisí nějak se zmizením svých spolužáků a událostmi, které otřásají celým městem?

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hledám hráče, kteří se vžijí do role tří Nilleyiných spolužáků, tří členů malé party, z nichž jeden jejich člen, Ellie, zmizela podobně jako jiní spolužáci. Protože policie selhává v šetření a spolužáci zůstávají nezvěstní, jste odhodlaní přiblížit se k tajemné dívce a zjistit, jakou má spojitost se zmizením spolužáků. Budete jí pronásledovat a špehovat, nebo se pokusíte se s ní spřátelit a vybudovat důvěru? Nebo máte jiné, radikální řešení? Každý z vás může mít individuální plán, avšak cílem je vaše spolupráce k nalezení pravdy – a Ellie…
* U postavy stačí pouze jméno (popř. přezdívka) a popis.
* Pokud máte zajímavou postavu a myslíte si, že se sem hodí, ale je obsazeno, napište. Domluvit se dá vždycky.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (2/3) halicek.99, Rohlik

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ⇒|

Meghan Ross - 23. října 2019 17:52
Meghan Ross

Když se dostanu na druhou stranu, musím si zhluboka oddechnout vděčnosti, že mě ty dveře nerozmáčkly. Postavím se a baterkou posvítím na průchod, aby i Dan mohl pode dveřmi bezpečně podlést. Když se i on dostane na druhou stranu, podám mu ruku, abych mu pomohla na nohy. Poté se otočím a baterkou osvětlím prostor před námi. Ale ne... Další dveře...už začínám mít opravdu chuť to otočit a jít zpátky. Stejně se ale nakonec přemůžu a pokračuji dál. Jednou to musí skončit přece.
"Až po Tobě, Nil." odpovím a pokračuji chodbou druhá v pořadí

Daniel Kuberg - 19. října 2019 11:58
Daniel Kuberg

Pořád jen další a další chodby. Už tak nějak jsem předpokládal, že tam snad budem ztracení navždy. Pokud se teda někdo z nás nezasekne v té úzké chodbě...
"Jo jdeme. Stejně už je pozdě se vrátit. Máš nějaký odhad, jak daleko to ještě povede?"
Jak se ptal, bylo vidět, že začíná být celkově trochu skeptický.

Pán Jeskyně - 15. října 2019 16:45
Pán jeskyně Cenere

Nilley na ně na oba dva počkala; ostatně, i ona a Daniel potřebovali světlo a to jediné tady měla Meghan. Jakmile byli všichni tři na stejné straně dveří, ocitli se na jakémsi vstupu; přímo proti nim byli další, leč pevně uzavřené dveře, spojené s jejich užší chodbou. Ta však ústila přímo napravo od nich do další. „Můžeme pokračovat?“ zeptala se a prohlédla si jejich obličeje, když si nasazovala batoh.

Meghan Ross - 14. října 2019 20:03
Meghan Ross

Už jdeme delší dobu úplně potichu. Nilley se na mě asi naštvala. Ohlednu se přes rameno a pohledem zkontroluji Dana, jak na tom je. Zdá se být v pohodě, jen též nemá potřebu situaci komentovat. Jaká škoda. Otočím se teda zpátky dopředu a dávám pozor ať netrknu o nějakou tu past.

Když už to vypadalo, že se z toho schodiště nikdy nedostaneme protože umřu nudou a vyčerpáním, narazíme před sebou na další překážku. "A do prdele... Dveře... Další dveře..." vždyť ti mniši nikam nemohli přijít včas, když neustále museli otevírat obrovské dveře s různými a taky nutno podotknout, že zatraceně těžkými symboly.
Tyhle dveře ale mají nějakou závadu. Zase... Zůstaly mírně pootevřené.
"Cože? Ty to chceš podlezt? Vždyť nevíme na čem to drží. Stačí o to lehce zavadit a může se to celé zřítit." odpovím překvapeně Nill, ale ta shodí batoh a v mžiku je na druhé straně. Pohlédnu na Dana a suše polknu.

Sehnu se na všechny čtyři a baterkou posvítím na druhou stranu. " Není za těmi dveřmi nějaký mechanizmus, který ty dveře zvedne? Nebo něco pevného, co by jsme pod ně stačili, ať nás to nerozmáčkne?" chvíli počkám, rozhoduji se, ale stejně vím že na výběr moc není. Sundam z ramene tašku s kamerou a lehnu si na zem. Nejdříve prostrčím tašku a potom se opatrně proplazím na druhou stranu.

Pán Jeskyně - 11. října 2019 15:47
Pán jeskyně Cenere

Nilley postupovala pomalu dolů a zdálo se, že se rozhodla ty dva za sebou ignorovat. Rozhodně neodpovídala na jejich otázky. Vlastně si rozmýšlela, jak a proč jim odpovědět, aby jim to všechny nějak… dokázala vysvětlit. Jenomže jak, když se na stovky věcí musela ptát sama sebe - a ani si nedokázala odpovědět? A existovali věci, které vědět nepotřebovali. Povzdechla si.

Sestupovali dál po schodišti. Bylo to nekonečné a únavné; všude kolem nich byla tma, těžký vzduch, a občas okolo zavanul nepříjemný zápach, stěží identifikovatelný. A pak je zastavila stěna. Při bližším prozkoumání to byly jen další dveře, velmi podobné těm, které s takovou námahou otevřeli; tyhle však byli částečně zvednuty a držely jen díky nějaké závadě. Prostor byl velký dost na to, aby pod ním prolezl velký muž.

„Myslím, že to zvládneme podlézt,“ řekla Nilley. Shodila ze zad batoh a skrčila se, aby nakoukla do tmy za dveřmi. První pod dveřmi podstrčila svůj batoh, načež se za ním vydala sama. „No tak, srágorky, jdeme. Pavouci ani hadi tu nejsou - myslím.“

Meghan Ross - 10. října 2019 12:28
Meghan Ross

"Já to přece myslela tak, že hledáme Bílý štít ne? A to je nějaký kult, takže lidé, co se schovávají pod městem. My jsme taky v podzemí a v podzemí se vše rozléhá mnohem víc než na povrchu, tudíž, pokud jsou někde blízko, mohli nás slyšet. Nejsem přece blbá, abych si myslela, že za takovými dveřmi, které nikdo neotevřel minimálně pár století, mohl být někdo živý." odpovím Danovi touhle přednáškou a chystám se vyrazit na cestu, když v tom mě Nilley spražila zmínkou o pastech. "Tak proč se tak hloupě ptáš, když víš, že stejně půjdeš první ty?" odvětím ji a vydám se pokorně za ní. S pastmi jsem nepočítala, takže mě Nill docela vyvedla z rovnováhy. Během cesty chodbou svítím hlavně pod nohy, ať o nějakou nezavadím a snažím se jít převážně v jejích stopách.

Tohle místo se mi vůbec nelíbí. Je to tady docela strašidelný a od té doby co jsme sem vešli, mě svírá břicho. Prohlížím si symboly a snažím se vyhýbat těm otravným pavučinám. Trošku se leknu, když Nilley přeruší to hrozné ticho historkou o pavoukovi. "To je opravdu moc roztomilé Nill..." pronesu arogantním tónem . "Mě pavouci zase tolik nevadí, horší jsou hadi. Pokud tady potkáme nějaké hady, to bude konec."

Pokračujeme dál po schodišti a když uslyšíme zarachocení, škubnu sebou a málem narazím do Nilley, která předemnou zastavila. Položím ji ruku na rameno a odpovím. "No, nechci ti sahat do svědomí Nill, ale tohle mi jako bortící se strop neznělo..."

Daniel Kuberg - 10. října 2019 10:39
Daniel Kuberg

Následoval jsem hned po Nilley. Ta oblast za dveřmi byla ale přesně tak zapomenutá a stará, přesně jak jsem předpokládal. Tudíž mě překvapil hlavně stupeň opracování stěn a stropu.

Kdo si s tím sakra dal takovou práci. Navíc to byly absolutně neznámé značky. Vypadalo to, jako by tohle byl jediný objekt, kde se nacházeli lidé, kteří to tady kdysi obývali. Vypadalo to opravdu na nějaký kult.... Ještě k tomu schovaný v kostele.

V každém případě jsme se moc pavouků nebál, a proto jsem odvětil s klidem Nilley:
"Beztak se tě bál víc než ty jeho... Hele počkej... Kde vlastně bylo to podzemí, o kterém mluvíš? Byly tam taky takové obrazce na stěnách?"
Že by to bylo něco jako svobodní zednáři? Nějaký tajný řád?

Pak už mlčel, tedy až do chvíle, než Nilley řekla to o zhroucených chodbách:
"Co? Máš alespoň nějaký způsob jak kontrolovat stabilitu stropů, nebo jdeme úplně naslepo? Nerad bych skončil zavalený..."

Pán Jeskyně - 2. října 2019 05:17
Pán jeskyně Cenere

Nilley nad Meghaninými slovy zakroutila očima a pomalu se posunula dopředu jako první. „Jasně, a ty víš určitě, co máš dělat, když šlápneš do pasti. Jo, věřím, že jich tam pár bude.“ pronesla rychle Nilley a vsoukala se do temného otvoru jako první.

Jakmile vstoupili dovnitř, zavalil je těžký vzduch, který se tu držel několik století minimálně. Prach se ještě pořád usazoval a znesnadňoval výhled dál do chodby, přesto bylo vidět hrubou, prachem poseté velké dlažební kostky a jasně opracované stěny a strop, poseté různými výjevy a symboly. Nic z toho však nepřipomínalo žádnou kulturu, která kdysi existovala. Všechno působilo tmavě a ponuře. Místy se houpaly husté šedé pavučiny.

„Když jsem poprvé vlezla do podobné chodby, tak mě vyděsil pavouk.“ řekla Nilley při pohledu na pavučiny. „Normálně, ten hajzl se spustil ze stropu přímo před můj obličej! To byla jediná živá bytost, co jsem potkala.“

Po několika minutách se konečně dostali na konec chodby; nyní stáli nad širokým, v ostrých úhlech zahýbajícím schodištěm, po kterém začali sestupovat. Na každém rohu stál pevný trojúhelný sloup s výklenky a nelidsky vypadajícími tvářemi s dlouhými čelistmi. Těch tváří tam bylo víc, jen některé byly poškozeny časem.

Už prošli asi čtvrtou zatáčkou, když se zezdola, daleko a hluboko pod nimi, nejspíše na konci schodiště, ozvalo zarachocení. A to tak hlasité, že zastavila i Nilley. Chvilku naslouchala, než se pohnula dál. "To nic. Ty chodby jsou fakt starý, a stropy se občas bortí."

Daniel Kuberg - 21. září 2019 21:18
Daniel Kuberg

Poslední balvan byl tak stokrát větší výzvou, než kterýkoliv předchozí. Únava a vysílení se nastřádalo až o té míry, že jsem se měl huť jít otočit domů. Dopředu mě hnala jen naděje, že by jsme mohli vysvobodit Ellie.

Jakmile symbol zapadl do posledního otvoru tak jsem si setřel z čela pot a následoval příkladu Nilley. Odstoupil jsem z posledních sil za ní. Byla úleva vědět, že to už máme za sebou.

Následně jsem sedl na zem. Nehodlal jsem čekat, než se otevřou ve stoje, po takovéhle fušce. o jsem však netušil, že nás ještě čeká zával. Bylo to tak rychlé, že jsme ani nestihl reagovat....

Stejně jako ostatním jsem začal vykašlávat plíce, protože jsem se z vyčerpání ještě rozbýchával, když k nám ten mrak prachu došel. Oběti moru by se ode mě mohli učit.
Nakonec jsem jen odvětil Meghan, ale má odpověď byla každou chvilku přerušována kašlem:
"Jestli... tam vůbec... někdo živý je... Vypadá to, jako že tyhle dveře... nikdo už dlouho nepoužil."

Neměl jsem však žádné výhrady na to nejít chvilku první, proto jsem neodporoval Meg a jen jsem držel hubu a krok. Kromě už lehce se zlepšujícího kašle.

Meghan Ross - 20. září 2019 19:46
Meghan Ross

Zírám na ty dva, jak tlačí ten poslední symbol vzhůru. Svítím jim na to a očima ho tlačím taky. Ovšem když vidím jak jsou oba pod tou váhou rozklepaní, hlavou mi probleskne takové to * Ty vole, hlavně ať jim to nespadne dolů. To by sme byli vážně v prdeli...*
Symbol zapadne na své místo a místností se začne ozývat cvakání západek. Haha, konečně! Mám takovou radost! Meghan vs zamčené starodávné dveře 1:0!
Cvakání najednou přešlo v praskání a mě bylo hned jasné že to bude průser. Stačilo jen pár okamžiků a dveře se s obrovským rámusem zřítily na podlahu a zavalily místnost prachem.

Vykašlávám prach z plic a mávám rukama před obličejem, abych odehnala prach a dostala se k vzduchu,takže po místností teď skáče jen kužel světla z mé baterky. "Tak tohle jsem teda nečekala." pronesu překvapeně, ale zároveň i trochu pobaveně, když se situace trochu uklidní. "Každopádně myslím že jsme přišli o moment překvapení. Tohle musel slyšet každý živý tvor za těmi dveřmi."
Opráším rukou zbytky prachu z vlasů a svého oblečení, posvítím baterkou do míst, kde byly dveře a vydám se vpřed. "Já jdu první. Je to tam dost tmavé, tak se držte u mě a nerozdělujte se." odpovím Nil

Pán Jeskyně - 19. září 2019 22:00
Pán jeskyně Cenere

Nilley moc dobře věděla, že pokud jednomu nebo druhému dojdou síly a symbol jim sjede dolů, můžou aktivovat cokoliv. Kdo ví, co by se stalo, a kdo by nedejbože, přišel dokonce o život.

Dostat poslední symbol do posledního otvoru byl dech beroucí výkon, ale přesto se dostal tam, kam měl. Jakmile symbol zapadl na své místo, ozvalo se zarachocení a cvakání starodávných západek na druhé straně dveří. Nilley instinktivně odstoupila.

„… odemykají se.“ řekla Nilley jen tak mimochodem. Obrovské dveře se začali pomalu zvedat za pomocí skrytého mechanismu na druhé straně. Když chtěla Nilley ještě něco dodat, stěna nad dveřmi praskla. Ať tam bylo cokoliv, neudrželo to po stovkách let od posledního otevření váhu dveří a ty se s rachotem, na půl vytažené vzhůru, zřítili. Jakmile narazili na tvrdý podklad, praskly, naklonily se a nakonec spadly. Místnost, ve které trojice stála, se vyplnila prachem.

Ten klesal jen pozvolna a jediný paprsek světla, který držela v rukou Meghan, ozářil zubatá kolečka, prasklá lanka a řetězy prastarého mechanismu zámku na druhé straně. Vypadal, že po prasknutí lanek se zhroutil někde ze stropu. Světlo však nedopadalo dál než metr do tmy za zhroucenými kamennými dveřmi.

„Tak, kdo jde první?“ ozvala se Nilley, která se zakašláním zvedla svůj batoh.

Meghan Ross - 10. září 2019 07:54
Meghan Ross

Stojím před velkýma dveřma a svítí těm dvěma baterkou na práci. Ikdyz oni určitě mají co dělat s tím aby ty symboly přesunuly do správných klíčových dírek, já se popravdě docela nudím. Přešlapuji sem a tam, nevím už na kterou nohu převést váhu, bolí mě. Svítím a koukám jak se klíčové dírky postupně plní správnými symboly. Přitom stále myslím na Ellie, co asi právě prožívá. Taky chvíli přemýšlím jak sestříhat záběry co jsem dneska natočila a kolik jich asi ještě bude. A jaké za ně sklidím ohlasy. Než to tam ti dva nasoukají, stihnu přemýšlet i o čem budu psát příští článek do školních novin...

Zbývá poslední symbol a Nilley, zlehka orosená, si odskočila napít se. Nikomu z nás nenabídla, ale mě to ani tolik nevadí. Nemám žízeň. Ještě když jsou ti dva mimo, tak vytáhnu mobil a dveře si vyfotím. "Jsem málem zapomněla na fotku, ať mám na památku. Nebo do novin." pronesu klidně, schovam mobil a stoupnu si zpátky na své místo.

Poznámka od Nilley mě trochu pobaví. "Óóo děkuji Nil, to je od tebe milé. Člověk vždy rád slyší, že dělá dobře svoji práci." schválně se pousměji a pokračuji ve svícení.

Daniel Kuberg - 5. září 2019 00:55
Daniel Kuberg

Nebylo možné se při takové fušce nezapotit. Druhý a řetí kámen ještě šel, ale při čtvrtém a pátém jsme si nemohl pomoct a dýchal jsme jak s asmatem. Když Nilley ustoupila, tak jsem jen bez života padl kousek ode dveří a závistivě se na ni díval jak pila.
"Hele... nechceš.. se po... dělit?"
vyšlo jen z mých suchých úst.

Potom jsme pomalu vstal a vyslechl plán Nilley. V tu chvilku jsme už měl tahání šutrů dost, takže ode mě žádný návrh na změnu plánu nebyl. Má energie na to byla nedostačující.

Beze slova jsme došel ke dveřím a z nutnosti zase započal s taháním šutrů. Jen jsem doufal, že Nilley to na mě nepustí, protože možnost, že bych to udržel byla nereálná.

Pán Jeskyně - 1. září 2019 09:43
Pán jeskyně Cenere

„Tak tohle si fakt užijeme,“ poznamenala s těžkým povzdechem Nilley, když se s Danielem dala do práce.

Posouvat těch prvních několik symbolů bylo relativně jednoduché, jak se však přesunuli k těm výše položeným, bylo zřejmé, že oba dva začínají být unaveni. Dokonce i Nilley, u které se zdálo, že je nezastavitelným rozjetým vlakem. Čelo se jí v průběhu práce orosilo. Po zapadnutí čtvrtého a pátého správného symbolu do klíčových jamek ustoupila a začala v batohu hledat lahev s vodou. Byla pevná se znakem vlčí hlavy v symbolu připomínající diamant. Její spodek byl mírně zmáčknutý, jak už evidentně lahev zažila nějaké její dobrodružství. Jakmile dopila, zašroubovala jí a vložila zpátky. Absolutně se neobtěžovala těm dvěma nabídnou lok.

„Zpátky do práce.“ vyhrkla na Daniela.

Poslední symbol ležel úplně v horním řádku, zatarasený symbolem vody. „Jsme tam.. skoro. Tohle odsuneme na druhý řádek. Nebudeme s tím sjíždět úplně dolů, už seš dost unaveném, byla by šance, že to upadne… Jdem na to.“ pobídla ho, a silně Daniela praštila do ramene. „A ty pokračuj ve svícení, Meg… Jde ti to náramně.“ řekla, skoro až uštěpačně.

Meghan Ross - 28. srpna 2019 20:35
Meghan Ross

"To nemyslíte vážně, vždyť to je jasná kachna." odpovím pobaveně svým společníkům a ustoupím dál od dveří pro širší perspektivu. Znovu si prohlédnu všech šest symbolů a vážně mi ani jeden nepřipomíná špatnou... Půdu?... Jak na to přišla? A chceme vůbec se vůbec dostat za dveře, které se otevírají symbolem špatné půdy?

Ze svých myšlenek mě vytrhne až Daniel se svými poznámkami o hrdinství a sebeobětováni. "V klidu Dane, nikdo tady umírat nebude. Zacvaknem tam ty symboly, otevřem dveře, vysvobodíme Ellie a vše zas bude jako dřív. Easy peasy lemon squeezy." To se však už Nilley chopila zadáváním symbolů do svých klíčových otvorů, což okamžitě upoutalo mou pozornost. Jistě, napadlo mě jí s tím pomoct, když jsem viděla jak se s tou váhou trápí, ale byla jsem příliš zvědavá na to, co se stane až tam ten symbol dostane. A na to se líp kouká z větší dálky...

Když jí ovšem symbol sjel po drážce dolů, leknutím sebou škubnu a zírám na neznámou tekutinu. A do háje, tak konec srandy. "Nil, jsi v pořádku?" zeptám se starostlivě a vezmu si od Dana baterku. Zhostím se své oblíbené role, dva makají a já jim jenom svítí, případně poradím jak to dělat líp. Myslím, že k tomu jsem přímo stvořená.

"Začneme od spoda, ať nám ty vrchní zbytečně nepopadají dolů. A asi bych vzala ten na levé straně. Tam je méně těch symbolů, které musíme přesunout. Potom, je budeme muset přehodit zase zpátky, aby jsme se dostali k tomu v pravo"

Pán Jeskyně - 23. srpna 2019 05:04
Pán jeskyně Cenere

Nilley se ušklíbla na Danielovi poznámky o hrdinství. „Vyryju ti to na náhrobní kámen, „hrdino“.“

„Zaber ty srabe!“ hecovala ho Nilley, když tlačili symbol nahoru po rýze. Ruce se jí třásly námahou, dokud se nedostaly ke línii vedoucí k prvnímu otvoru. Jakmile se jim povedlo symbol dostat na její okraj, sám pak lehounce sjel do klíčového otvoru. Ve stejný moment Nilley pustila symbol, uskočila a poslouchala jen zvuk cvakání.

Tentokrát se ovšem nic nestalo a ona si oddechla. „Fajn. Kterej symbol vezmem jako další? Budeme muset nějaké přesouvat, abychom se ke k těm pravejm dostali…“

Daniel Kuberg - 22. srpna 2019 22:17
Daniel Kuberg

"Špatná půda? To sice nezní zrovna optimisticky, ale pokud se chceme dostat do nějaké hrobky, tak to nezní tak fantasmagoricky... Docela bych souhlasil s tím, že máme asi pravý symbol."
odvětil jsem, protože mi přišlo, že výklad "kachny potvrzoval naši domněnku.

Absence reakce na můj pokus o hrdinství mě trochu znervóznila. Začervenal jsem se a potom trochu zahanbeně si postěžoval:
"Ale no tak! Já se snažím na sebe hodit riziko a žádná reakce? Očekával bych alespoň dojemný proslov o hrdinství a sebeobětování."

Napodobeným Nilleyným hlasem jsem pronesl:
"Danieli ty chlapáku, jsi tak statečný, že se o nás tak bojíš. Pokud se ti něco stane napíšeme o tobě knihu a natočíme alespoň dva filmy!"
Potom jsem už normálně dodal:
"Nějak takhle se to dělá. Alespoň bych si nepřipadal jako křen, který je na hádanky blbý."
Když jsem to říkal, tak jsem se ale smál. Smát se sám na svůj účet mi nebylo proti srsti.

Následně jsem však udělal další chybu a to, že jsem nepomohl Nilley hned od začátku. nenapadlo mě jak těžké budou a kvůli tomu nás málem ofíkla kyselina. Rychle jsme k ní proto přistoupil a už bez caviků jí pomohl.
Spolu jsem tlačili symbol do správného místa a já jen doufal, že si mezitím budeme moct dát pauzu, protože byl opravdu těžký jako kráva.

Pán Jeskyně - 18. srpna 2019 12:39
Pán jeskyně Cenere

Když Meg vyloudila svou poznámku o škrábání, Nill jen našpulila rty. „Taky to není určené pro nikoho dalšího,“ Nilley se skoro až zlostně zamračila směrem na Meghan.

Chvilku bylo ticho, než se ozval Daniel ohledně kachny-nekachny. Nilley našla symboly, které velmi vzdáleně ptáka připomínali. Zakroutila hlavou a začala v deníku znovu hledat. „Dan má pravdu. Tohle kachna není. Podívejte se na ten symbol blíž. Znamená to něco jiného, ale to podle mě bude… oh. „Špatná… půda?“. „Mrtvá země?“ Nilley ztlumila hlas v zadumání, pak hlavu zvedla a spráskla deník. „To zní povzbudivě, co?“

https://cdn1.imggmi.com/uploads/2019/8/12/3575744f51bd308f02b1bcad95620dbb-full.png

Nilley vyhrkla při pohledu na dveře a přimhouřila oči. Ti dva tam stáli jak sloupy, a bez ohledu na Danovo statečné dobrovolnictví, se Nill ještě víc mračila. V poslední okamžik Daniela zastavila, aby nezačal se symboly pohybovat předčasně.

„Jestli je těch symbolů opravdu šest, tak jsme první nohou za vodou. Jeden je v horním řádku, další dva jsou v druhém, dva ve čtvrtém řádku, poslední je v třetím odspoda… Ta hádanka je jednoduchá, až moc jednoduchá. Něco jsme určitě přehlídli… Takže musíme bejt opatrnější. Ve spodních řádcích je hrozně moc symbolů a já nemám tušení, co se stane, když se ty řádky zaplní. V nejlepším případě ty dveře jen natrvalo zablokujeme.“

Nilley přistoupila ke dveřím, krátce Daniela odstrčila a začala s jejich vyvoleným znakem z třetího řádku. Dokud hýbala v řádku, pohyboval se hladce, jakmile však symbol vtlačila do rýhy uprostřed dveří, ztratil oporu, a Nilley pocítila na rukou velkou váhu, že se jí zachvěla dokonce ramena. Nahoru řádkem tlačila symbol s námahou, nakonec však uskočila a nechala symbol s tlumeným rachotem sjet dolů po rýze. Zastavil se těsně před jejím koncem. Bylo slyšet, jak symbol na něco narazil a na druhé straně dveří se ozvalo zlověstné zacvakání, které pokračovalo a šířilo se napříč dveřmi do obou stran. Tři náhodné symboly se najednou otočily vzhůru nohama, zasunuli se dovnitř do dveří a z uvolněného prostoru najednou vytryskla smrdutá špinavá tekutina, ze které začala stoupat pára. Zažírala se do země, vtékala do puklinek a zvětšovala je. Nilley se rozkašlala a ustoupila před párou, která na pár vteřin zaclonila výhled na dveře. „Fajn… Nesmíme udělat žádnou chybu. Ty symboly musíme dostat po rýze do jejich děr, nesmí nám sjet, a pokud možno, nesmíme zaplnit žádný z řádků… Tuším, že bychom z toho měli mnohem větší problémy… Uděláme to tedy takhle: budeme muset v jedno chvíli hýbat jen jedním symbolem, protože jsou docela dost těžký, budou to muset dělat dva. Dane - začneme s tím, co mi sjel dolů. Vysuneme ho po rýze nahoru a pak ho zasuneme do levého otvoru…“ Nilley se znovu přiblížila ke dveřím, pobídla Dana. „Meg, posviť nám.“

Daniel Kuberg - 15. srpna 2019 22:33
Daniel Kuberg

Vskutku to byla pravda. Měl jsem v obličeji stejně tupý výraz jako Meg. Možnost, že kolem nás byli pasti mě rozčilovala a navíc hledání detailů nepatřilo mezi mé silné stránky. Jakmile však zmínila kachny, tak sem i trochu rozjasnilo.

Soustředěně jsem ukázal ja oněch šest, o kterých jsem se domýval, že představují kachny a zeptal se:
"Myslíš tyhle? Já bych teda netipl, že to jsou kachny, ale asi máš pravdu. Ačkoliv s mou pozorností je to taky o hubu... takže bych se na to nespoléhal."

"Pokud to teda máme, tak jak to otevřeme, aby jsme neohrozily všechny? Navrhuju, abych tu zůstal jen já a zkusil to zandat. Pokud se něco stane, alespoň nás to neohrozí všechny..."
pronesl jsem. Nechtělo se mi vystavovat nebezpečí Meg a Nilley. Přece nemůžu přijít o někoho, když hledám Ellie. To by potom postrádalo to hledání smysl.

Meghan Ross - 14. srpna 2019 18:14
Meghan Ross

Na téma starověkých pastí nemám zrovna potřebu se vyjadřovat a tak jen poslouchám. Znam to ze spousty filmu, knih a možná i her, takže vím jak dokážou být některé pasti zákeřné ba i brutální.
Když nám dá Nilley nahlédnout do deníku, zvědavě začnu prozkoumávat otevřenou dvoustranku. Moc mi to ovšem nepomohlo, poznala jsem jen podobné dveře a pak se ztratila ve spoustě poznámek a symbolů okolo.
"Nilley, ty teda hrozně škrábeš. Vždyť se to nedá pomalu ani přečíst." tohle popíchnutí jsem si prostě nemohla odepřít...

Ach jo, šest symbolů. Já tam teda vidím kulový...Dám ruce v bok a s velmi soustředěným pohledem koukám na symboly. Vždyť tuna jich se nedá přečíst, nebo jsou rozbité a nebo jich je maximálně 4...to jsem vážně tak blbá, že to nevidím? Nenápadně se podívám na Dana, jestli má aspoň stejně tupý výraz ve tváři jako já, protože též nic z toho nevidí.
Začnu prohlížet tu zeď znova a počítám od začátku. Tady jsou maximálně 3. Tady zase 4...aaargh...zase 3...ale počkat... Myslím že jich je 6. Spočítám je ještě jednou a vážně mi jich vychází 6.
"Nilley, myslím že to mám. Co ten symbol s tou kachnou? Napočítala jsem jich šest. To by mělo být ono ne?"

1 2 3 4 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)